Nezařazené

S Leicou M8 v lese

Kamarád mi půjčil na odpoledne Leicu a měl jsem štěstí – vysvitlo sluníčko. Leica… to je legenda ještě pro moji generaci. To co jsem měl v ruce byla M8, její novější verze M8.2 se liší nepatrně, u Škody stojí 130 tisíc, samosebou jenom tělo, objektiv 28mm/2.8 stojí 40 tisíc, ten je tak jaksi nejobvyklejší. Já na tom těle měl pětadvacítku Biogon od Zeisse. Samozřejmě, že přístroje Leica se ostří ručně, jsou to dálkoměrné aparáty, takže máte k disposici průhledový hledáček a tzv. koincidenční dálkoměr. V hledáčku je okénko a vy musíte nastavit ostření tak, aby linie procházející tím okénkem byla spojitá, pak je zaostřeno. Krasavec vypadá takto:

To namodralé vpravo je hledáček, okénko vedle nápisu M8 je referenční vstup pro dálkoměr. Ostří se výstupkem dole pod objektivem. Na objektivu vidíte hned u těla stupnici metrů a také stupnici pro hloubku ostrosti, to už je dnes u zrcadlovky nevídaný jev. No a pak je tam kroužek na nastavování clony. Spoušť poznáte na první pohled, vedle ní je kolečko pro nastavování časů, jakmile nastavíte A, jste v režimu priorita clony a přístroj nastaví podle ISO a úrovně osvětlení dobu osvitu – v souladu s ručně nastavenou clonou. Jinou automatiku nemá, chvála bohu.

Zezad vypadá přístroj spartánsky, veškeré ovládání jsou ta tlačítka která vidíte: přehrávání, mazání, nastavení “nemazat”, režim displeje a SET je vlastně funkční menu, které vám umožní nastavit to co potřebujete: ISO, WB, kompenzaci EV, rozlišení. No a kdo chce mocí mermo menu, má ho vpravo od displeje. Kždá kompakt za tři litry z Tesca má “více fíčur” a složitější ovládání než tenhle šlechtic!

Na koukání průhleovým hledáčkem si člověk zvykne okamžitě. Problém jsem měl jenom s objektivem, protože se těžko odhadovalo, “odkud pokud” obraz sahá. Při použití originál Leica objektivu od 28 mm nahoru si přístroj nastavuje v hledáčku rámeček. Tady jsem musel trochu hádat. Spoušť je velmi příjemná, krytá jakousi hradbou. Závěrka je překvapivě hlučná, od Leicy jsem čekal více klidu. Když vyndáte objektiv, závěrka je zavřená, takže nevidíte snímač (Kodak). No a jak se s tím fotilo?

Fotil jsem v RAW, respektive v DNG a konvertoval to v Zoneru, protože jsem neměl originál soft. Začal jsem hned před barákem.

Je to zajímavý pocit, fotit legendou. Zmáčknete, ozve se rána jak ze zrcadlovky a pak to zašumí, jak se natahuje závěrka zpátky. Z druhé strany baráku jsem zkušel barvy – to auto je opravdu červené. tak se ukaž, jak podáváš barvvu!

Než jsem došel k lesu, zatáhlo se a už jsem myslel, že budu mít po focení.

Nakonec ale vše dobře dopadlo a užil jsem si asi pěti minut krásného zlatého sluníčka. Takhle to vypadá v našem lese… Chtělo to ale trochu doostřit a přidat při konverzi živost. (Živost – je to něco jako sytost/saturace, ale přidává to jen na nesaturovaných odstínech a saturované to nechá napokoji).

No a pak jsem byl zvědavý, jak legenda zvládne velké rozdíly v jasech. Poradila si s nimi velmi dobře, žádné přepaly jsem nemusel v konverzi zachraňovat, jen jsem zase přidal trochu na ostrosti a živosti.

No a vycházku jsem skončil zase před naším domem. Stěna vzadu je ve skutečností bílá,jenže to jsou ty paradoxy zimního světla: když tu bílou stěnu ve stínu srovnám, bude to celé červené. Takže jsem to nechal tak jak to bylo v základním nastavení.

Dnes aparát vracím, byla to zajímavá zkušenost. Po pravdě řečeno, teď si uvědomuji, že to bylo poprvé v životě, kdy jsem s Leicou fotil! Třeba zase někdy jindy..

Kamarád mi půjčil na odpoledne Leicu a měl jsem štěstí – vysvitlo sluníčko. Leica… to je legenda ještě pro moji generaci. To co jsem měl v ruce byla M8, její novější verze M8.2 se liší nepatrně, u Škody stojí 130 tisíc, samosebou jenom tělo, objektiv 28mm/2.8 stojí 40 tisíc, ten je tak jaksi nejobvyklejší. Já na tom těle měl pětadvacítku Biogon od Zeisse. Samozřejmě, že přístroje Leica se ostří ručně, jsou to dálkoměrné aparáty, takže máte k disposici průhledový hledáček a tzv. koincidenční dálkoměr. V hledáčku je okénko a vy musíte nastavit ostření tak, aby linie procházející tím okénkem byla spojitá, pak je zaostřeno. Krasavec vypadá takto:

To namodralé vpravo je hledáček, okénko vedle nápisu M8 je referenční vstup pro dálkoměr. Ostří se výstupkem dole pod objektivem. Na objektivu vidíte hned u těla stupnici metrů a také stupnici pro hloubku ostrosti, to už je dnes u zrcadlovky nevídaný jev. No a pak je tam kroužek na nastavování clony. Spoušť poznáte na první pohled, vedle ní je kolečko pro nastavování časů, jakmile nastavíte A, jste v režimu priorita clony a přístroj nastaví podle ISO a úrovně osvětlení dobu osvitu – v souladu s ručně nastavenou clonou. Jinou automatiku nemá, chvála bohu.

Zezad vypadá přístroj spartánsky, veškeré ovládání jsou ta tlačítka která vidíte: přehrávání, mazání, nastavení “nemazat”, režim displeje a SET je vlastně funkční menu, které vám umožní nastavit to co potřebujete: ISO, WB, kompenzaci EV, rozlišení. No a kdo chce mocí mermo menu, má ho vpravo od displeje. Kždá kompakt za tři litry z Tesca má “více fíčur” a složitější ovládání než tenhle šlechtic!

Na koukání průhleovým hledáčkem si člověk zvykne okamžitě. Problém jsem měl jenom s objektivem, protože se těžko odhadovalo, “odkud pokud” obraz sahá. Při použití originál Leica objektivu od 28 mm nahoru si přístroj nastavuje v hledáčku rámeček. Tady jsem musel trochu hádat. Spoušť je velmi příjemná, krytá jakousi hradbou. Závěrka je překvapivě hlučná, od Leicy jsem čekal více klidu. Když vyndáte objektiv, závěrka je zavřená, takže nevidíte snímač (Kodak). No a jak se s tím fotilo?

Fotil jsem v RAW, respektive v DNG a konvertoval to v Zoneru, protože jsem neměl originál soft. Začal jsem hned před barákem.

Je to zajímavý pocit, fotit legendou. Zmáčknete, ozve se rána jak ze zrcadlovky a pak to zašumí, jak se natahuje závěrka zpátky. Z druhé strany baráku jsem zkušel barvy – to auto je opravdu červené. tak se ukaž, jak podáváš barvvu!

Než jsem došel k lesu, zatáhlo se a už jsem myslel, že budu mít po focení.

Nakonec ale vše dobře dopadlo a užil jsem si asi pěti minut krásného zlatého sluníčka. Takhle to vypadá v našem lese… Chtělo to ale trochu doostřit a přidat při konverzi živost. (Živost – je to něco jako sytost/saturace, ale přidává to jen na nesaturovaných odstínech a saturované to nechá napokoji).

No a pak jsem byl zvědavý, jak legenda zvládne velké rozdíly v jasech. Poradila si s nimi velmi dobře, žádné přepaly jsem nemusel v konverzi zachraňovat, jen jsem zase přidal trochu na ostrosti a živosti.

No a vycházku jsem skončil zase před naším domem. Stěna vzadu je ve skutečností bílá,jenže to jsou ty paradoxy zimního světla: když tu bílou stěnu ve stínu srovnám, bude to celé červené. Takže jsem to nechal tak jak to bylo v základním nastavení.

Dnes aparát vracím, byla to zajímavá zkušenost. Po pravdě řečeno, teď si uvědomuji, že to bylo poprvé v životě, kdy jsem s Leicou fotil! Třeba zase někdy jindy..