Nezařazené

S fotoaparátem na přespolním běhu

V naší obci Zvole se už šestým rokem koná jarní přespolní běh. Nejmladšímu účastníkovi bylo něco přes dva roky, nejstaršímu… o tom se mlčí. Příležitost k fotografování? Ovšem! Už před mnoha lety mi říkal Mirek Martinovský, fotograf dvakrát oceněný na World Press Photo v Haagu, z toho jednou dokonce oceněný první cenou za sport, že se nejlíp fotí malá sportovní utkání, čím menší tím lepší: však taky ta oceněná fotka s názvem OPslední pokus dostala v roce 1975 první cenu – a byly to nějaké lehkoatletické závody někde v Dolní zadní. Takže, proč se vyhýbat místní sportovní události?

Výhody: všude můžete, nikdo vás nevyhání, žádná akreditace, žádný Pan Důležitý s páskou na rukávu – a čím vyšší soutěž, tím víc Pánů Důležitých se vyskytuje. Vždyť, o co jde? O atmosféru, o emoce. Jak to tedy fotit?

Andreas Feininger učí, že ve fotografii jsou jen tři druhy záběrů: celky, polocelky a detaily. Nějaký ten celek to chce. Nabízím tedy dva. Ten první byl technicky bez problémů, ten druhý s problémy. Obrázek jsem v obou případech snímal ohniskem 200 mm. Celky se samozřejmě také dají dělat širokoúhlým objektivem. Jenže vždycky jde o to, jakého efektu chceme dosáhnout. Výjev je lineární, tedy: děti stojí v řadě. Není tedy třeba akcentovat prostor.

Ten je na druhém obrázku, pořízeném ekv. 16 mm objektivem:

Jsou vlastně dva. Jednak je to rozdíl v jasech – pod střechou registračního stanu je příšeří, vzadu na pasece jasné světlo. A hlavně – to příšeří je zelené prostě proto, že ten stan je zelený. S tím se dá těžko něco dělat… V každém případě, jakmile se použije širokoúhlý objektiv, musí být v obrázku nějaká dominanta, zde je to postava vlevo. kdybych k ní byl o třicet cm blíže, bylo by lépe. Snad příště.

Polocelek zabírá už menší výseč z motivu. Soustřeďuje pozornost na – zpravidla – několik objektů. Je to vděčný druh záběru. Je dobré, když v záběru jsou dvě, maximálně tři osoby – pak jsou zřetelné, čitelné.

Zde je druhý příklad. V obou případech jsou snímky pořízeny zmíněnou dvoustovkou. Doporučuji přemístit ostřicí bod nahoru, pak snáze dosáhneme toho, aby figury měly málo prostoru nad hlavou. Je to proto, že mimoděk se díváme hlavně tam, kde je ostřicí bod a při sledování rychlého děje nestačíme dokomponovávat obraz. Jakmile je ostřicí bod nahoře, kompozice nám vyplyne jaksi automaticky.

I toto je další takový polocelek. Myslím, že nevadí, že postavy mají říznutou hlavu i nohy – pozornost je soustředěna na pohledy, na gesta.

Detail zabírá jednu postavu, jeden obličej. Delší ohnisko a malá clona vedou k malé hloubce ostrosti a ta postavu ještě víc izoluje a soustřeďuje pozornost.

Samozřejmě, že širokorozsahový zoom usnadňuje fotoreportáže tohoto typu – nemusíme měnit objektivy a celky, polocelky a detaily snadno pořídíme jedním sklem. Specializované objektivy bývají světelnější a to je výhoda jednak z hlediska expozičního, jednak kvůli hloubce ostrosti. Ovšem tady je každá rada – doslova – drahá.

V naší obci Zvole se už šestým rokem koná jarní přespolní běh. Nejmladšímu účastníkovi bylo něco přes dva roky, nejstaršímu… o tom se mlčí. Příležitost k fotografování? Ovšem! Už před mnoha lety mi říkal Mirek Martinovský, fotograf dvakrát oceněný na World Press Photo v Haagu, z toho jednou dokonce oceněný první cenou za sport, že se nejlíp fotí malá sportovní utkání, čím menší tím lepší: však taky ta oceněná fotka s názvem OPslední pokus dostala v roce 1975 první cenu – a byly to nějaké lehkoatletické závody někde v Dolní zadní. Takže, proč se vyhýbat místní sportovní události?

Výhody: všude můžete, nikdo vás nevyhání, žádná akreditace, žádný Pan Důležitý s páskou na rukávu – a čím vyšší soutěž, tím víc Pánů Důležitých se vyskytuje. Vždyť, o co jde? O atmosféru, o emoce. Jak to tedy fotit?

Andreas Feininger učí, že ve fotografii jsou jen tři druhy záběrů: celky, polocelky a detaily. Nějaký ten celek to chce. Nabízím tedy dva. Ten první byl technicky bez problémů, ten druhý s problémy. Obrázek jsem v obou případech snímal ohniskem 200 mm. Celky se samozřejmě také dají dělat širokoúhlým objektivem. Jenže vždycky jde o to, jakého efektu chceme dosáhnout. Výjev je lineární, tedy: děti stojí v řadě. Není tedy třeba akcentovat prostor.

Ten je na druhém obrázku, pořízeném ekv. 16 mm objektivem:

Jsou vlastně dva. Jednak je to rozdíl v jasech – pod střechou registračního stanu je příšeří, vzadu na pasece jasné světlo. A hlavně – to příšeří je zelené prostě proto, že ten stan je zelený. S tím se dá těžko něco dělat… V každém případě, jakmile se použije širokoúhlý objektiv, musí být v obrázku nějaká dominanta, zde je to postava vlevo. kdybych k ní byl o třicet cm blíže, bylo by lépe. Snad příště.

Polocelek zabírá už menší výseč z motivu. Soustřeďuje pozornost na – zpravidla – několik objektů. Je to vděčný druh záběru. Je dobré, když v záběru jsou dvě, maximálně tři osoby – pak jsou zřetelné, čitelné.

Zde je druhý příklad. V obou případech jsou snímky pořízeny zmíněnou dvoustovkou. Doporučuji přemístit ostřicí bod nahoru, pak snáze dosáhneme toho, aby figury měly málo prostoru nad hlavou. Je to proto, že mimoděk se díváme hlavně tam, kde je ostřicí bod a při sledování rychlého děje nestačíme dokomponovávat obraz. Jakmile je ostřicí bod nahoře, kompozice nám vyplyne jaksi automaticky.

I toto je další takový polocelek. Myslím, že nevadí, že postavy mají říznutou hlavu i nohy – pozornost je soustředěna na pohledy, na gesta.

Detail zabírá jednu postavu, jeden obličej. Delší ohnisko a malá clona vedou k malé hloubce ostrosti a ta postavu ještě víc izoluje a soustřeďuje pozornost.

Samozřejmě, že širokorozsahový zoom usnadňuje fotoreportáže tohoto typu – nemusíme měnit objektivy a celky, polocelky a detaily snadno pořídíme jedním sklem. Specializované objektivy bývají světelnější a to je výhoda jednak z hlediska expozičního, jednak kvůli hloubce ostrosti. Ovšem tady je každá rada – doslova – drahá.

Inzerce

Techniku a služby nejlépe nakoupíte ve: