S Canonem na vrabce (a orly)

Spíš na orly než na vrabce jsme se vypravili do ZOO v Praze – seminář IDIFu a Dílny přišel do hodně zimového počasí. Ale vcelku se vydařil a hlavně, začal jsem tam test Canonu EOS 550D, na který jste jistě zvědaví. Takže tenhle článek berte jako předkrm. Začnu tím, na co asi jste zvědaví, jak je to s tím vysokým ISO. Tahle fotka je při 3200 ISO, přičemž mi připadá, že je to asi tak maximum, o co se má člověk za normálních okolností snažit. Na proklik získáte originální 18megový snímek:

Výsledek mi připadá velmi dobrý! Samozřejmě při 12800 je šum silně zřetelný, nicméně je na úrovni Canona 5D Mark II. V tomto ohledu jde tedy o velice zdařilý přístroj a řekl bych, že se zrodila nová generace low end přístrojů.

K samotnému focení
Nebyli jsme v ZOO zkoušet foťák, ale byli jsme tam fotit. Na další ukázce je příspěvek k debatě, zdali fotit sérií nebo ne, já si myslí, že ano, byť jsem se už setkal s výtkou, že nabádám k bezhlavému cvakání ve stylu ono to nějak dopadne. Není tomu tak, nenabádám k bezhlavosti. Jenže jsou motivy, kdy záleží na náhodě a zlomku vteřiny – jako například při záběru tří tučňáků, kteří se tahali o suchý list. Jen na tom čtvrtém záběru měli správně postavené hlavy, a byl to skutečně zlomek vteřiny:

No a výsledná fotka je tato, opět, na proklik originál osmnáctimego:

Zoologická zahrada, to je mnohdy problém klece. Do určité míry ten problém řeší plná světelnost, tedy plně odcloněný objektiv. Tady je srovnání, zaostřeno na orla a na mříž:

U těch ptáků jsme se zastavili u problému pozadí. Je třeba velmi pečlivě – pokud to jde – volit to, co je za motivem. Je vhodné volit tmavé pozadí, od kterého se motiv dobře odrazí, jako tady:

Týž orel na světlém pozadí vypadá podstatně hůř:

Přitom stačilo doslova několik úkroků, přechod na nepatrně odlišné stanoviště. Ostatně, ta první fotka je taky do značné míry založená na tom, že jsem volil stanoviště umožňující hodně tmavé pozadí hlavy opice. Poslední ukázka je taky věnovaná ptactvu. Tam zase šlo o zaostření skrz větve – je nutné bodové ostření, tedy žádné takové ty celoplošné kejkle. Jednobodovému ostření s možností přesunu zaostřovacího bodu pokládám za vhodné ve většině případů:

Tady mi umožnilo prodrat se skrz větvičky až na toho ptáčka, jehož jméno mi nějak ušlo… 🙁 . Škoda, to péro za uchem se mi moc líbí!

Na závěr dodám jednu kuchyňskou radu: v indonéské džungli je teplo a vlhko a objektiv se tam rád opotí. Šli jsme tam po obědě, takže: položil jsem si přes oběd foťák na vlažný radiátor a pak jsem ho nesl pod kabátem. Neopotil se ani na vteřinku.

Spíš na orly než na vrabce jsme se vypravili do ZOO v Praze – seminář IDIFu a Dílny přišel do hodně zimového počasí. Ale vcelku se vydařil a hlavně, začal jsem tam test Canonu EOS 550D, na který jste jistě zvědaví. Takže tenhle článek berte jako předkrm. Začnu tím, na co asi jste zvědaví, jak je to s tím vysokým ISO. Tahle fotka je při 3200 ISO, přičemž mi připadá, že je to asi tak maximum, o co se má člověk za normálních okolností snažit. Na proklik získáte originální 18megový snímek:

Výsledek mi připadá velmi dobrý! Samozřejmě při 12800 je šum silně zřetelný, nicméně je na úrovni Canona 5D Mark II. V tomto ohledu jde tedy o velice zdařilý přístroj a řekl bych, že se zrodila nová generace low end přístrojů.

K samotnému focení
Nebyli jsme v ZOO zkoušet foťák, ale byli jsme tam fotit. Na další ukázce je příspěvek k debatě, zdali fotit sérií nebo ne, já si myslí, že ano, byť jsem se už setkal s výtkou, že nabádám k bezhlavému cvakání ve stylu ono to nějak dopadne. Není tomu tak, nenabádám k bezhlavosti. Jenže jsou motivy, kdy záleží na náhodě a zlomku vteřiny – jako například při záběru tří tučňáků, kteří se tahali o suchý list. Jen na tom čtvrtém záběru měli správně postavené hlavy, a byl to skutečně zlomek vteřiny:

No a výsledná fotka je tato, opět, na proklik originál osmnáctimego:

Zoologická zahrada, to je mnohdy problém klece. Do určité míry ten problém řeší plná světelnost, tedy plně odcloněný objektiv. Tady je srovnání, zaostřeno na orla a na mříž:

U těch ptáků jsme se zastavili u problému pozadí. Je třeba velmi pečlivě – pokud to jde – volit to, co je za motivem. Je vhodné volit tmavé pozadí, od kterého se motiv dobře odrazí, jako tady:

Týž orel na světlém pozadí vypadá podstatně hůř:

Přitom stačilo doslova několik úkroků, přechod na nepatrně odlišné stanoviště. Ostatně, ta první fotka je taky do značné míry založená na tom, že jsem volil stanoviště umožňující hodně tmavé pozadí hlavy opice. Poslední ukázka je taky věnovaná ptactvu. Tam zase šlo o zaostření skrz větve – je nutné bodové ostření, tedy žádné takové ty celoplošné kejkle. Jednobodovému ostření s možností přesunu zaostřovacího bodu pokládám za vhodné ve většině případů:

Tady mi umožnilo prodrat se skrz větvičky až na toho ptáčka, jehož jméno mi nějak ušlo… 🙁 . Škoda, to péro za uchem se mi moc líbí!

Na závěr dodám jednu kuchyňskou radu: v indonéské džungli je teplo a vlhko a objektiv se tam rád opotí. Šli jsme tam po obědě, takže: položil jsem si přes oběd foťák na vlažný radiátor a pak jsem ho nesl pod kabátem. Neopotil se ani na vteřinku.