Nezařazené

Režimy měření


“Multi” a střed, tedy měření expozice z celé plochy obrazu a ze středové oblasti, v čem se liší a k čemu je? Pokusme si to ukázat na příkladu.
Když je celá scéna pěkně stejnoměrně osvětlená, je to jedno – například jarní krajina zalitá sluncem. Za takové situace je skoro jedno, jakým způsobem měříme expozici. Problémy nastávají, když je část scény prudce osvícená a část je utopená ve stínu.

Dejme tomu, že je scéna “půl napůl”. Podívejme se na takovou ukázku:

Když budu mít nastavenu citlivost 100 ISO, a budu měřit úplně bodově, tedy z jednoho místa, bez ohledu na okolí, co zjistím? Osvětlená světlá budova bude vyžadovat expozici 1/250 sec při cloně 8. Když namířím na místa ve stínu, bude to expozice 1/250 při cloně 4. A teď počítejme clonové stupně: 4 – 5,6 – 8. Rozsah této scény jsou dva expoziční stupně , jelikož tmavá část vyžaduje čtyřikrát větší vstupní otvor clony, respektive světlá vyžaduje čtvrtinový vstupní otvor (připomínám základy, že sousední clonové stupně, třebaže numericky to nejsou dvojnásobky jsou vždy v poměru 1:2). Jaká tedy je správná expozice?
Logika nás dovede k závěru, že to musí být “něco mezi tím”, protože kdybychom nastavili 1/250 na 8, bude stinná část moc tmavá a kdybychom nastavili naopak 1/250 a clonu 4, bude světlá budova přepálená.

Proto je zavedeno “multiměření” nebo “inteligentní” měření – každý výrobce to má jinak označeno, třeba ESPi (Olympus), Multi-segment (Kodak) nebo evaluační měření (Canon). Jde o to, že přístroj měří na více místech najednou (až 256 – Fujifilm) a dojde k nějakému kompromisnímu řešení.

Potíž je v tom, že ne každý aparát to dělá dobře. Záleží na tom, jak je postaven firmware, ten vnitřní operační systém přístroje. Záleží na tom, zdali dává větší váhu stínům nebo jasům, jestli se přichýlí tam či onam. Výrobci jsou pod tlakem, protože lidem se víc líbí světlé snímky. Jenže v tom případě dochází k přepálení jasů, což je ta největší chyba, která může nastat, jelikož je nenapravitelná. Některé přístroje naopak berou více v úvahu nejvyšší jasy, tudíž nedochází k přepalu, ale snímky jsou tmavší a lidem se to nelíbí.

Co s tím?
Především je třeba vědět, jak náš přístroj pracuje. Když zjistím (po sérii zkoušek)), že má tendenci k přepalování jasů, budu fotografovat s expoziční kompenzací do mínusu. Když vycházejí obrázky tmavší, pokusím se s tím smířit, protože tmavší jsou lepší, než přepálené.
A co s tou preferencí středu?
I to je specifická snímková technika. Využívá se při ní dvojího kroku spouště. Při prvním kroku, při namáčknutí, přístroj zaostřuje a nastavuje expozici – ale ještě nefotí. Exponuje až při domáčknutí spouště. Proto je mnohdy vhodné fotit s prioritou středové oblasti, namířit na místo vysokých jasů, namáčknout a pak teprve exponovat.
Samozřejmě, pokud chci mít dokonalou expozici, používám histogramu jako kontrolního ukazatele. Pak se dá postupovat takto:
Fotografujeme s prioritou středu, namáčkneme při zaměření středu na nejsvětlejší místo scény a pozorujeme histogram. Pokud jde histogram moc v levé části, hrozí podexpozice a nastavíme kompenzaci mírně do plusu ( o +0,3 EV). Pak bude expozice správná.
No a potom je nejlepší přenést takto odečtenou expozici do přístroje a nastavit ji natvrdo v manuálním režimu, tedy nastavit hodnotu clony a času. Což je vůbec to nejlepší, co můžeme udělat, protože pak se nám automat do ničeho neplete a může nám být jedno, jestli je v menu nastaveno evaluativní nebo středové měření.

Levý snímek byl pořízen v režimu preference středu, pravý v režimu”multi”. Fotografováno Ricohem GR s objektivem se širokým úhlem záběru – v takovém případě se efekt obzvlášť výrazně projeví. Je jasné, že obraz vlevo (středový) je příliš tmavý. Tento přístroj má funkci “multi” dobře vyladěnou.


“Multi” a střed, tedy měření expozice z celé plochy obrazu a ze středové oblasti, v čem se liší a k čemu je? Pokusme si to ukázat na příkladu.
Když je celá scéna pěkně stejnoměrně osvětlená, je to jedno – například jarní krajina zalitá sluncem. Za takové situace je skoro jedno, jakým způsobem měříme expozici. Problémy nastávají, když je část scény prudce osvícená a část je utopená ve stínu.

Dejme tomu, že je scéna “půl napůl”. Podívejme se na takovou ukázku:

Když budu mít nastavenu citlivost 100 ISO, a budu měřit úplně bodově, tedy z jednoho místa, bez ohledu na okolí, co zjistím? Osvětlená světlá budova bude vyžadovat expozici 1/250 sec při cloně 8. Když namířím na místa ve stínu, bude to expozice 1/250 při cloně 4. A teď počítejme clonové stupně: 4 – 5,6 – 8. Rozsah této scény jsou dva expoziční stupně , jelikož tmavá část vyžaduje čtyřikrát větší vstupní otvor clony, respektive světlá vyžaduje čtvrtinový vstupní otvor (připomínám základy, že sousední clonové stupně, třebaže numericky to nejsou dvojnásobky jsou vždy v poměru 1:2). Jaká tedy je správná expozice?
Logika nás dovede k závěru, že to musí být “něco mezi tím”, protože kdybychom nastavili 1/250 na 8, bude stinná část moc tmavá a kdybychom nastavili naopak 1/250 a clonu 4, bude světlá budova přepálená.

Proto je zavedeno “multiměření” nebo “inteligentní” měření – každý výrobce to má jinak označeno, třeba ESPi (Olympus), Multi-segment (Kodak) nebo evaluační měření (Canon). Jde o to, že přístroj měří na více místech najednou (až 256 – Fujifilm) a dojde k nějakému kompromisnímu řešení.

Potíž je v tom, že ne každý aparát to dělá dobře. Záleží na tom, jak je postaven firmware, ten vnitřní operační systém přístroje. Záleží na tom, zdali dává větší váhu stínům nebo jasům, jestli se přichýlí tam či onam. Výrobci jsou pod tlakem, protože lidem se víc líbí světlé snímky. Jenže v tom případě dochází k přepálení jasů, což je ta největší chyba, která může nastat, jelikož je nenapravitelná. Některé přístroje naopak berou více v úvahu nejvyšší jasy, tudíž nedochází k přepalu, ale snímky jsou tmavší a lidem se to nelíbí.

Co s tím?
Především je třeba vědět, jak náš přístroj pracuje. Když zjistím (po sérii zkoušek)), že má tendenci k přepalování jasů, budu fotografovat s expoziční kompenzací do mínusu. Když vycházejí obrázky tmavší, pokusím se s tím smířit, protože tmavší jsou lepší, než přepálené.
A co s tou preferencí středu?
I to je specifická snímková technika. Využívá se při ní dvojího kroku spouště. Při prvním kroku, při namáčknutí, přístroj zaostřuje a nastavuje expozici – ale ještě nefotí. Exponuje až při domáčknutí spouště. Proto je mnohdy vhodné fotit s prioritou středové oblasti, namířit na místo vysokých jasů, namáčknout a pak teprve exponovat.
Samozřejmě, pokud chci mít dokonalou expozici, používám histogramu jako kontrolního ukazatele. Pak se dá postupovat takto:
Fotografujeme s prioritou středu, namáčkneme při zaměření středu na nejsvětlejší místo scény a pozorujeme histogram. Pokud jde histogram moc v levé části, hrozí podexpozice a nastavíme kompenzaci mírně do plusu ( o +0,3 EV). Pak bude expozice správná.
No a potom je nejlepší přenést takto odečtenou expozici do přístroje a nastavit ji natvrdo v manuálním režimu, tedy nastavit hodnotu clony a času. Což je vůbec to nejlepší, co můžeme udělat, protože pak se nám automat do ničeho neplete a může nám být jedno, jestli je v menu nastaveno evaluativní nebo středové měření.

Levý snímek byl pořízen v režimu preference středu, pravý v režimu”multi”. Fotografováno Ricohem GR s objektivem se širokým úhlem záběru – v takovém případě se efekt obzvlášť výrazně projeví. Je jasné, že obraz vlevo (středový) je příliš tmavý. Tento přístroj má funkci “multi” dobře vyladěnou.


Inzerce

Techniku a služby nejlépe nakoupíte ve: