| „Multi“ a střed, tedy měření expozice z celé plochy obrazu a ze středové oblasti, v čem se liší a k čemu je? Pokusme si to ukázat na příkladu. Když je celá scéna pěkně stejnoměrně osvětlená, je to jedno – například jarní krajina zalitá sluncem. Za takové situace je skoro jedno, jakým způsobem měříme expozici. Problémy nastávají, když je část scény prudce osvícená a část je utopená ve stínu. Dejme tomu, že je scéna „půl napůl“. Podívejme se na takovou ukázku:
Proto je zavedeno „multiměření“ nebo „inteligentní“ měření – každý výrobce to má jinak označeno, třeba ESPi (Olympus), Multi-segment (Kodak) nebo evaluační měření (Canon). Jde o to, že přístroj měří na více místech najednou (až 256 – Fujifilm) a dojde k nějakému kompromisnímu řešení. Potíž je v tom, že ne každý aparát to dělá dobře. Záleží na tom, jak je postaven firmware, ten vnitřní operační systém přístroje. Záleží na tom, zdali dává větší váhu stínům nebo jasům, jestli se přichýlí tam či onam. Výrobci jsou pod tlakem, protože lidem se víc líbí světlé snímky. Jenže v tom případě dochází k přepálení jasů, což je ta největší chyba, která může nastat, jelikož je nenapravitelná. Některé přístroje naopak berou více v úvahu nejvyšší jasy, tudíž nedochází k přepalu, ale snímky jsou tmavší a lidem se to nelíbí. Co s tím?
|
||||
Když budu mít nastavenu citlivost 100 ISO, a budu měřit úplně bodově, tedy z jednoho místa, bez ohledu na okolí, co zjistím? Osvětlená světlá budova bude vyžadovat expozici 1/250 sec při cloně 8. Když namířím na místa ve stínu, bude to expozice 1/250 při cloně 4. A teď počítejme clonové stupně: 4 – 5,6 – 8. Rozsah této scény jsou dva expoziční stupně , jelikož tmavá část vyžaduje čtyřikrát větší vstupní otvor clony, respektive světlá vyžaduje čtvrtinový vstupní otvor (připomínám základy, že sousední clonové stupně, třebaže numericky to nejsou dvojnásobky jsou vždy v poměru 1:2). Jaká tedy je správná expozice? 
| „Multi“ a střed, tedy měření expozice z celé plochy obrazu a ze středové oblasti, v čem se liší a k čemu je? Pokusme si to ukázat na příkladu. Když je celá scéna pěkně stejnoměrně osvětlená, je to jedno – například jarní krajina zalitá sluncem. Za takové situace je skoro jedno, jakým způsobem měříme expozici. Problémy nastávají, když je část scény prudce osvícená a část je utopená ve stínu. Dejme tomu, že je scéna „půl napůl“. Podívejme se na takovou ukázku:
Proto je zavedeno „multiměření“ nebo „inteligentní“ měření – každý výrobce to má jinak označeno, třeba ESPi (Olympus), Multi-segment (Kodak) nebo evaluační měření (Canon). Jde o to, že přístroj měří na více místech najednou (až 256 – Fujifilm) a dojde k nějakému kompromisnímu řešení. Potíž je v tom, že ne každý aparát to dělá dobře. Záleží na tom, jak je postaven firmware, ten vnitřní operační systém přístroje. Záleží na tom, zdali dává větší váhu stínům nebo jasům, jestli se přichýlí tam či onam. Výrobci jsou pod tlakem, protože lidem se víc líbí světlé snímky. Jenže v tom případě dochází k přepálení jasů, což je ta největší chyba, která může nastat, jelikož je nenapravitelná. Některé přístroje naopak berou více v úvahu nejvyšší jasy, tudíž nedochází k přepalu, ale snímky jsou tmavší a lidem se to nelíbí. Co s tím?
|
||||
