Nezařazené

Proroctví brýlatého mládence

Výstava PMA ještě nezačala a můžeme dělat první závěry. Šestimegové přístroje se stávají jádrem produkce v oboru amatérských kompaktů. Ještě nedávno to byly čtyřmegové přístroje a teď jsme se slavně přehoupli o kategorii výš. Vskutku jde o kategorii – zkušenost ukazuje, že rozdíl ve výkonu mezi přístroji lišícími se o jeden milión pixelů je sotva postřehnutelný ( 3 nebo 4 Mpx, 5 nebo 6 Mpx, ale je zřetelný mezi 4 a 6 Mpx). Dá se prognózovat další vývoj?

Prognostikova role je záviděníhodná i nezáviděníhodná. Hádá z křišťálové koule a na švestkách ho čtenáři nachytají až za nějakou dobu, až se ukáže, že jeho prognóza byla mylná. Což je ta druhá stránka mince – prognostik je načapatelný. Je to tedy úkol lákavý i nevděčný současně.

Krize začala, to je první konstatování, které už není rázu prognostického. Vlivem drtivého konkurenčního tlaku jsou ceny kompaktů stlačeny tak nízko, že se pomalu nevyplácejí vyrábět a prodávat. Boom minulých let je za námi. Šlo o přezbrojování – po roce 2000 lidé postupně pochopili, že éra analogu je za námi a že digitál přináší výhody. Navíc se digitál stal v jistém smyslu módou. Dnes je ale pomalu už přezbrojeno – i ten, kdo jen občas dělá fotky, už digitál má.

Důvod k optimismu
To samozřejmě výrobci vědí a vede je to k pesimistickému pohledu do budoucna. Do značné míry oprávněně. Zažili jsme už jednou podobnou krizi – v oboru domácích počítačů. Jakmile totiž výkon procesorů stoupnul – troufnu si odhadnout – nad 500 mega, běžný spotřebitel další vzestup výkonu ani nepozoroval; jeden můj počítač má giga, druhý tři giga výkonu procesoru a utlučte mě čepicí, jestli vidím rozdíl. Totéž bude v digitální fotografii. Hranice pěti až šesti mega, to je limit, kdy se výkon přiblížil výkonu kinofilmu. Prostor k velkému zlepšování není. Hlavní efekt přechodu – dejme tomu – na osmimegový přístroj bude pro uživatele patrný jen v tom, že mu bude rychleji ubývat úložný prostor na disku (důsledek datově objemnějších snímků). Takže ti, kdo přezbrojili, a třeba i na několik etap (dvoumego, čtyřmego, nyní šestimego) nebudou mít velký důvod.
Což je důvod k pesimismu, ne ke slibovanému optimismu.
K optimistickému závěru mě vede konstatování, že se spotřebitelské návyky mění. Ty tam jsou doby, kdy si někdo koupil fotoaparát a vydržel mu dvacet, třicet let. Vedle fyzické životnosti bychom měli kalkulovat s hranicí omrzení. Je to něco podobného, jako mají mobilní telefony. Můj deset let starý Siemens mi nabízí přesně stejné funkce, jaké žádám od moderního přístroje – abych se dovolal a mohl posílat SMS, jenže mě nebaví a chci nový. Je to otázka peněz – je určitá finanční hranice, kdy uživateli stojí přezbrojení “za tu legraci”, třebaže k němu není žádný zásadní faktický důvod. Myslím, že je ten prostor podobný jako v mobilních telefonech, někde mezi třemi a deseti tisíci korunami. Zde si lidé budou ochotni jednou za dva tři roky ochotni “udělat radost” koupí nového přístroje, nově designovaného, s novými funkcičkami, s nimiž si pohrajeme těsně po vybalení z krabice a pak na ně nevzpomeneme.
Změny ve struktuře výroby jsou nevyhnutelné. Tradiční výrobci jsou dnes v nevýhodě. Pád Minolty je odstrašující příklad, iniciativa je teď na straně elektronických gigantů, jako je Macušita/Panasonic, Sony, Samsung. Tak dlouho jsme se ošklíbali nad výrobky BenQ, až začal BenQ dělat skvělé aparáty. Na trhu budou noví inovativní designy a uvnitř unifikované komponenty, jako je to ve všem ostatním. Přístroj budeme kupovat na dva, tři roky, jako kupujeme mobil. Na trhu bude záplava značek a modelů, uvnitř totéž. Do značné míry to platí už dávno – absolutně to platí o snímačích a procesorech, do jisté míry o optice. Pro budoucnost bude zajímavé a poučné, co udělá Sony s Minoltou. Nechá dobrému jménu zahynouti, nebo si ho schová pro prestižní malosériovou výrobu, jako má Škoda svůj Laurin Klement? Už se takto chlubí Zeissem, Panasonic má Leicu, Kodak má Schneider Kreuznach. Má smysl udržovat mauzoleum například pro Rollei? To si netroufnu předvídat.

Jednooké zrcadlovky
Obrovský boom prožívají jednooké zrcadlovky (a zřejmě ty zavedly Minoltu do stáje Sonyho, jinak by asi neměl důvod proč se “nějakými kompakty” zabývat, když má svoje). Jenže to je opožděný proces pozorovaný po roce 2000 v oboru kompaktů: lidé přezbrojují. Jednooké zrcadlovky nikdy nebudou tak levné, jako kompakty, jsou podstatně náročnější na výrobu. Tam se nedá čekat sezónní obměna po dvou, třech letech. Kdo si koupil šestimego v roce 2003 ho nezahodí, aby si koupil osmi nebo dokonce desetimego v roce 2006, už proto, že obrazový výkon je v běžném provozu totožný. Prodeje sice rostou, ovšem, opakuji, je to důsledek přezbrojování . Letos, nejpozději napřesrok bude utrum a obávám se, že dopad bude ještě tvrdší, než v produkci kompaktů – právě proto, že nelze spoléhat na marketingový tlak módních trendů.

Inovační perspektivy
Vše by se samozřejmě změnilo, kdyby došlo k nějaké zásadní inovaci. CCD / CMOS je třicet let stará technologie. Je myslitelný nějaký nový princip záznamu obrazu? Lidské (a obecně – živočišné) oko ho má. Záznam informace? I flash paměť má za sebou skoro půlstoletou historii! To pak by se příběh opakoval, “tradiční digi” by ustoupilo nějaké “bio-optice”, zřejmě by ten proces proběhl v rychlejším časovém sledu. Na velkou integraci videa a fota nevěřím – každý sice máme v dílně nějaké ty kleště, co fungují i jako kladivo a šroubovák, ale v praxi používáme kleště a kladivo a šroubovák. Opatrný optimismus chovám k WiFi technice, tam hodně záleží na obchodním modelu používání WiFi sítí. Ukládání obrazů na vzdálený server, to není, myslím, to, po čem většina lidí prudce touží. Spíš věřím na implementaci GPS technologií, hlavně na archivační klíčování pořízených obrázků podle místa a času pořízení. V to věřím a dokonce se na to těším. Časový horizont? Řekl bych tři, nejvýš pět let.

Výstava PMA ještě nezačala a můžeme dělat první závěry. Šestimegové přístroje se stávají jádrem produkce v oboru amatérských kompaktů. Ještě nedávno to byly čtyřmegové přístroje a teď jsme se slavně přehoupli o kategorii výš. Vskutku jde o kategorii – zkušenost ukazuje, že rozdíl ve výkonu mezi přístroji lišícími se o jeden milión pixelů je sotva postřehnutelný ( 3 nebo 4 Mpx, 5 nebo 6 Mpx, ale je zřetelný mezi 4 a 6 Mpx). Dá se prognózovat další vývoj?

Prognostikova role je záviděníhodná i nezáviděníhodná. Hádá z křišťálové koule a na švestkách ho čtenáři nachytají až za nějakou dobu, až se ukáže, že jeho prognóza byla mylná. Což je ta druhá stránka mince – prognostik je načapatelný. Je to tedy úkol lákavý i nevděčný současně.

Krize začala, to je první konstatování, které už není rázu prognostického. Vlivem drtivého konkurenčního tlaku jsou ceny kompaktů stlačeny tak nízko, že se pomalu nevyplácejí vyrábět a prodávat. Boom minulých let je za námi. Šlo o přezbrojování – po roce 2000 lidé postupně pochopili, že éra analogu je za námi a že digitál přináší výhody. Navíc se digitál stal v jistém smyslu módou. Dnes je ale pomalu už přezbrojeno – i ten, kdo jen občas dělá fotky, už digitál má.

Důvod k optimismu
To samozřejmě výrobci vědí a vede je to k pesimistickému pohledu do budoucna. Do značné míry oprávněně. Zažili jsme už jednou podobnou krizi – v oboru domácích počítačů. Jakmile totiž výkon procesorů stoupnul – troufnu si odhadnout – nad 500 mega, běžný spotřebitel další vzestup výkonu ani nepozoroval; jeden můj počítač má giga, druhý tři giga výkonu procesoru a utlučte mě čepicí, jestli vidím rozdíl. Totéž bude v digitální fotografii. Hranice pěti až šesti mega, to je limit, kdy se výkon přiblížil výkonu kinofilmu. Prostor k velkému zlepšování není. Hlavní efekt přechodu – dejme tomu – na osmimegový přístroj bude pro uživatele patrný jen v tom, že mu bude rychleji ubývat úložný prostor na disku (důsledek datově objemnějších snímků). Takže ti, kdo přezbrojili, a třeba i na několik etap (dvoumego, čtyřmego, nyní šestimego) nebudou mít velký důvod.
Což je důvod k pesimismu, ne ke slibovanému optimismu.
K optimistickému závěru mě vede konstatování, že se spotřebitelské návyky mění. Ty tam jsou doby, kdy si někdo koupil fotoaparát a vydržel mu dvacet, třicet let. Vedle fyzické životnosti bychom měli kalkulovat s hranicí omrzení. Je to něco podobného, jako mají mobilní telefony. Můj deset let starý Siemens mi nabízí přesně stejné funkce, jaké žádám od moderního přístroje – abych se dovolal a mohl posílat SMS, jenže mě nebaví a chci nový. Je to otázka peněz – je určitá finanční hranice, kdy uživateli stojí přezbrojení “za tu legraci”, třebaže k němu není žádný zásadní faktický důvod. Myslím, že je ten prostor podobný jako v mobilních telefonech, někde mezi třemi a deseti tisíci korunami. Zde si lidé budou ochotni jednou za dva tři roky ochotni “udělat radost” koupí nového přístroje, nově designovaného, s novými funkcičkami, s nimiž si pohrajeme těsně po vybalení z krabice a pak na ně nevzpomeneme.
Změny ve struktuře výroby jsou nevyhnutelné. Tradiční výrobci jsou dnes v nevýhodě. Pád Minolty je odstrašující příklad, iniciativa je teď na straně elektronických gigantů, jako je Macušita/Panasonic, Sony, Samsung. Tak dlouho jsme se ošklíbali nad výrobky BenQ, až začal BenQ dělat skvělé aparáty. Na trhu budou noví inovativní designy a uvnitř unifikované komponenty, jako je to ve všem ostatním. Přístroj budeme kupovat na dva, tři roky, jako kupujeme mobil. Na trhu bude záplava značek a modelů, uvnitř totéž. Do značné míry to platí už dávno – absolutně to platí o snímačích a procesorech, do jisté míry o optice. Pro budoucnost bude zajímavé a poučné, co udělá Sony s Minoltou. Nechá dobrému jménu zahynouti, nebo si ho schová pro prestižní malosériovou výrobu, jako má Škoda svůj Laurin Klement? Už se takto chlubí Zeissem, Panasonic má Leicu, Kodak má Schneider Kreuznach. Má smysl udržovat mauzoleum například pro Rollei? To si netroufnu předvídat.

Jednooké zrcadlovky
Obrovský boom prožívají jednooké zrcadlovky (a zřejmě ty zavedly Minoltu do stáje Sonyho, jinak by asi neměl důvod proč se “nějakými kompakty” zabývat, když má svoje). Jenže to je opožděný proces pozorovaný po roce 2000 v oboru kompaktů: lidé přezbrojují. Jednooké zrcadlovky nikdy nebudou tak levné, jako kompakty, jsou podstatně náročnější na výrobu. Tam se nedá čekat sezónní obměna po dvou, třech letech. Kdo si koupil šestimego v roce 2003 ho nezahodí, aby si koupil osmi nebo dokonce desetimego v roce 2006, už proto, že obrazový výkon je v běžném provozu totožný. Prodeje sice rostou, ovšem, opakuji, je to důsledek přezbrojování . Letos, nejpozději napřesrok bude utrum a obávám se, že dopad bude ještě tvrdší, než v produkci kompaktů – právě proto, že nelze spoléhat na marketingový tlak módních trendů.

Inovační perspektivy
Vše by se samozřejmě změnilo, kdyby došlo k nějaké zásadní inovaci. CCD / CMOS je třicet let stará technologie. Je myslitelný nějaký nový princip záznamu obrazu? Lidské (a obecně – živočišné) oko ho má. Záznam informace? I flash paměť má za sebou skoro půlstoletou historii! To pak by se příběh opakoval, “tradiční digi” by ustoupilo nějaké “bio-optice”, zřejmě by ten proces proběhl v rychlejším časovém sledu. Na velkou integraci videa a fota nevěřím – každý sice máme v dílně nějaké ty kleště, co fungují i jako kladivo a šroubovák, ale v praxi používáme kleště a kladivo a šroubovák. Opatrný optimismus chovám k WiFi technice, tam hodně záleží na obchodním modelu používání WiFi sítí. Ukládání obrazů na vzdálený server, to není, myslím, to, po čem většina lidí prudce touží. Spíš věřím na implementaci GPS technologií, hlavně na archivační klíčování pořízených obrázků podle místa a času pořízení. V to věřím a dokonce se na to těším. Časový horizont? Řekl bych tři, nejvýš pět let.

Inzerce

Techniku a služby nejlépe nakoupíte ve: