Na první pohled to tak vypadá. Dpreview spočítala, že loni bylo uvedeno 31 nových fotoaparátů, kdežto v roce 2016 jich bylo 60. Vrchol jsme zaznamenali v roce 2007, kdy novinek bylo 178. Co to znamená?
Na první pohled to tak vypadá. Dpreview spočítala, že loni bylo uvedeno 31 nových fotoaparátů, kdežto v roce 2016 jich bylo 60. Vrchol jsme zaznamenali v roce 2007, kdy novinek bylo 178. Co to znamená?
Nejdřív k těm číslům. První zachycený rok je 1998, před dvaceti lety novinek bylo 24, tedy o sedm méně než loni. V té době ovšem bylo mnohem více výrobců. Na trhu byl dokonce i evropský výrobce Agfa a americký Kodak, z fotografické klasiky uveďme i Minoltu a Yashicu. Počty novinek rostly, jak řečeno, až do toho roku 2007 a potom až do roku 2012 se držely plus mínus na stejné úrovni, v před šesti lety to bylo 168 novinek.
S rokem 2013 začíná pád. Když se podíváme na to, co se tehdy vyrábělo, pak to byly převážně dvanáctimegové kompakty, třebas zrovna Canon měl 9 různých modelů! Ale už následujícího roku neměl Canon ani jeden nový levný kompakt, Nikon je ještě držel, ale třebas Olympus neměl žádný, dodnes drží jen odolnou Tough řadu. Jsme tedy svědky vymírání druhu, kompakty se sice dělají a nadále probíhá vývoj, ale jsou to náročné přístroje vyšší třídy nebo ultrazoomy neboli bridge s nesmyslně velkým rozsahem zoomu.
Dramaticky klesl počet výrobců. Když pomineme ultra profi Hasselblady a spol. a exoty, jako je Minox nebo Ricoh, v mainstreamové konzumní třídě zůstalo jen sedm výrobců: Canon, Fujifilm, Nikon, Olympus, Panasonic, Pentax a Sony. O poslední výpadek se postaral Samsung, který ve skvělém modelu NX1 zapěl labutí píseň. Kdybychom měli podle počtu novinek posuzovat zdraví výrobce, pak konstatujme, že Canon měl loni 9 novinek, Fujifilm 4, Nikon 3, Olympus 2, Panasonic 5 a Sony 4. Ta čilost Canonu je nápadná, pozoruhodná je i šíře záběru, jsou zde prestižní přístroje jako plnoformátová zrcadlovka, ale také obyčejný kompakt.
Ten vzestup prvních deseti let digitální éry má svoji logiku. Byla to novinka a lidé si na ni zvykali – a kupovali něco, co ještě neměli. Vývoj šel rychle dopředu. Výrazně se zlepšovaly všechny parametr: rozlišení, citlivost, dynamický rozsah a rychlost ostření. Ten proces zdaleka není u konce, nicméně dnes se už dotýká tomu, čemu říkám fyziologická potřeba: lze si představit ještě rychlejší ostření, ale to urychlení ani nepoznáme. Šum přestal být problémem a dnes už pomalu nikdo neví, co je to WB, protože automatika ji nastavuje perfektně (už dávno ji nesleduji v recenzích). Rozlišení 16 až 24 mega je dostatečné na plachty 50 x 70 cm a tak velké fotky stejně nikdo nedělá, nebo skoro nikdo. Roste výkon procesorů a do hry bude častěji vstupovat HDR a focus stacking (slučování dílčích fotek zaostřených na různou vzdálenost). To ale ocení jenom jeden člověk ze sta (a to se říká kdo ví jestli) a běžný uživatel to nebude pokládat za dostatečný popud ke koupi nového fotoaparátu.
Ten sestupný graf počtu novinek vypadá hrozivě, ale ve skutečnosti vyjadřuje cosi jako návrat k normálu. Díval jsem se na Canon před třiceti lety, rok 1988, tedy před digitální érou: EOS 850 a EOS 750 a pět prťavých kompaktů, o rok později tři EOS zrcadlovky a tři prťousové. Bouřlivé mládí má digitální fotografie za sebou. To je poznání z vývoje posledních dvaceti let.
Canon Snappy 1988: Žádné zaostřování, tři časy: 1/45, 1/60 a 1/250.
