Proostření je něco jiného než zaostření nebo doostření. Proostření, to je prostě chyba, která vznikne při automatickém zaostřování. Automatika bere obvykle v úvahu středovou oblast obrazu. Dělá to proto, že většina lidí klade nejdůležitější objekt právě do středu snímku. Nebavme se o tom, jestli je to dobře nebo špatně, je to prostě fakt.
K proostření dojde nejčastěji tak, že fotografujeme dvojici. Když jdou lidé vedle sebe, středovou oblast obsadí pozadí – a a máme na nepříjemnosti zaděláno. Efekt je někdy skoro nepoznatelný. Když fotografujeme dva lidi, kteří jsou od nás několik metrů, hloubka ostrosti je tak veliká, že jen důkladnou prohlídkou obrázku zjistíme, kam se vlastně autofokus zaměřil. Horší je to při použití delšího ohniska, když zoom nastavíme na „největší zvětšení“. To už je hloubka ostrosti velmi malá a přístroj zaostří na pozadí.
Existuje několik způsobů, jak se proostření vyhnout.
Některé aparáty jsou vybaveny inteligentními systémy ostření, které berou v úvahu percentuální obsazení plochy snímače. Lidově řečeno, kde je čeho nejvíc, na ta místa zaostřují. Je to důmyslné, avšak občas to vede k chybám.
V poslední době se často setkáme s technologií pohyblivých měřicích bodů. Takže, kdybych měl dvojici lidí fotit celé odpoledne, přesunu měřicí bod do strany. Jenže já fotografuji každou chvilku jinak komponovaný obrázek.
Třetí způsob je jaksi selský, ruční. Když fotografuji dvojici, zamířím na jednu postavu, namáčknu spoušť a pak dokončím kompozici a spoušť domáčknu. Za cenu malého zdržení mám správně zaostřený snímek.
Ukázka:
Vlevo správně zaostřený, vpravo proostřený obrázek.
 |
 |
Proostření je něco jiného než zaostření nebo doostření. Proostření, to je prostě chyba, která vznikne při automatickém zaostřování. Automatika bere obvykle v úvahu středovou oblast obrazu. Dělá to proto, že většina lidí klade nejdůležitější objekt právě do středu snímku. Nebavme se o tom, jestli je to dobře nebo špatně, je to prostě fakt.
K proostření dojde nejčastěji tak, že fotografujeme dvojici. Když jdou lidé vedle sebe, středovou oblast obsadí pozadí – a a máme na nepříjemnosti zaděláno. Efekt je někdy skoro nepoznatelný. Když fotografujeme dva lidi, kteří jsou od nás několik metrů, hloubka ostrosti je tak veliká, že jen důkladnou prohlídkou obrázku zjistíme, kam se vlastně autofokus zaměřil. Horší je to při použití delšího ohniska, když zoom nastavíme na „největší zvětšení“. To už je hloubka ostrosti velmi malá a přístroj zaostří na pozadí.
Existuje několik způsobů, jak se proostření vyhnout.
Některé aparáty jsou vybaveny inteligentními systémy ostření, které berou v úvahu percentuální obsazení plochy snímače. Lidově řečeno, kde je čeho nejvíc, na ta místa zaostřují. Je to důmyslné, avšak občas to vede k chybám.
V poslední době se často setkáme s technologií pohyblivých měřicích bodů. Takže, kdybych měl dvojici lidí fotit celé odpoledne, přesunu měřicí bod do strany. Jenže já fotografuji každou chvilku jinak komponovaný obrázek.
Třetí způsob je jaksi selský, ruční. Když fotografuji dvojici, zamířím na jednu postavu, namáčknu spoušť a pak dokončím kompozici a spoušť domáčknu. Za cenu malého zdržení mám správně zaostřený snímek.
Ukázka:
Vlevo správně zaostřený, vpravo proostřený obrázek.
| |
|
