Přípravy na Velikonoce širokáčem

Fotografoval jsem zatím jedinou Alfou, kterou Sony vyrobil, tedy „stovkou. Na návštěvě byla Verunka s Tádou a Fínou, malovali jsme velikonoční vajíčka. Zmíněný objektiv má rozsah od 16 mm (ekvivalent kinofilmu) do 27 mm, je to „crop factor“ 1,5x, jak si každý snadno spočítá. Pro fotografování živé fotografie je to ideální rozsah, pod jednou podmínkou, že jsme dost blízko objektu. Když řeknu blízko, tak opravdu blízko, doslova na dosah ruky. Potom se totiž projeví hlavní vlastnost širokého úhlu záběru: dodá obrázku potřebou prostorovou hloubku.

Je to dobře vidět na první ukázce. Verunka (vlevo) dominuje, Ljuba stojí vzadu – a přestože je snad jen o půldruhého metru více vzdálená, je podstatně menší. S tím je nutno počítat. Při práci s takovým objektivem je bezpodmínečně nutno komponovat na celé okno a hlídat si okrajové oblasti.

Zde je trochu jiná konfigurace, skupiny není tak prostorově rozčleněna, jako v prvním případu. Šlo mi o vystižení situace – v pravém dolním rohu jsou vajíčka, další visí vlevo, děti malují, Ljuba hlídá, aby pomalovaly vajíčka a ne sebe (což někdy neuhlídala).

Díky tomu, že jde o zoom, je možné si objekt přitáhnout, jako je to na třetí ukázce. Ale i tady platí, že objekt (Fína) musí být velmi blízko. Pokud fotografujeme jednotlivé lidi, široký úhel záběru má jen ten smysl, že zabere i pozadí, čili ukáže prostředí. Navíc, tytu objektivy mají velkou hloubku ostrosti, takže pozadí je dobře čitelné. Což nemusí být vždy výhoda, v tomto případě to přinejmenším nevadí.

Následující ukázka zobrazuje obrázek členěný na dva prostorové plány. V popředí Ljuba utírá čumák Irisce, která si ho nechala pomalovat, děti s Verunkou jsou vzadu u stolu. Díky širokému úhlu záběru je situace čitelná v obou prostorových plánech. Všimněte si zborcených svislých linií. To je daň za extrémně široké ohnisko. Pokud je obraz dostatečně živý, dynamický, nepůsobní to rušivě.

Teď s e podíváme na další nebezpečí krátkého ohniska a širokého záběru:

Jakmile totiž fotíme malé děti zblízka, mají obrovskou hlasu a maličké nohy. Může to působit roztomile, ale taky to může rušit. Proto je lepší si přidřepnout, jít s aparátem níž.

Tady naopak jsem s aparátem pod úrovní dětských obličejů – Tadeáš vlevo dominuje, scénka s oblékáním je dobře čitelná, v pozadí je vidět prostředí, ve kterém se fotografovalo. Ale i tady platí, že je třeba fotit opravdu z bezprostřední blízkosti. Spoléhat na výřez nemá smysl – tím fakticky prodlužujeme ohnisko, zužujeme úhel záběru.

Otázka expozice je také podstatná. Ani ne tolik venku, jako v místnosti. Tam se ukázalo, že je dobré fotit na manuálně nastavenou clonu a čas. Jakmile se totiž fotí v automatickém (i program je automatický) režimu nebo s prioritou clony nebo času, expozice velmi kolísá podle toho, jaká partie v obraze dominuje. Manuální režim expozici zkrotí. Je samozřejmě třeba oželet pohled z okna, dynamický rozsah digitálního fotoaparátu neobsáhne jasy venku a uvnitř na jednom obrázku.

Fotografoval jsem zatím jedinou Alfou, kterou Sony vyrobil, tedy „stovkou. Na návštěvě byla Verunka s Tádou a Fínou, malovali jsme velikonoční vajíčka. Zmíněný objektiv má rozsah od 16 mm (ekvivalent kinofilmu) do 27 mm, je to „crop factor“ 1,5x, jak si každý snadno spočítá. Pro fotografování živé fotografie je to ideální rozsah, pod jednou podmínkou, že jsme dost blízko objektu. Když řeknu blízko, tak opravdu blízko, doslova na dosah ruky. Potom se totiž projeví hlavní vlastnost širokého úhlu záběru: dodá obrázku potřebou prostorovou hloubku.

Je to dobře vidět na první ukázce. Verunka (vlevo) dominuje, Ljuba stojí vzadu – a přestože je snad jen o půldruhého metru více vzdálená, je podstatně menší. S tím je nutno počítat. Při práci s takovým objektivem je bezpodmínečně nutno komponovat na celé okno a hlídat si okrajové oblasti.

Zde je trochu jiná konfigurace, skupiny není tak prostorově rozčleněna, jako v prvním případu. Šlo mi o vystižení situace – v pravém dolním rohu jsou vajíčka, další visí vlevo, děti malují, Ljuba hlídá, aby pomalovaly vajíčka a ne sebe (což někdy neuhlídala).

Díky tomu, že jde o zoom, je možné si objekt přitáhnout, jako je to na třetí ukázce. Ale i tady platí, že objekt (Fína) musí být velmi blízko. Pokud fotografujeme jednotlivé lidi, široký úhel záběru má jen ten smysl, že zabere i pozadí, čili ukáže prostředí. Navíc, tytu objektivy mají velkou hloubku ostrosti, takže pozadí je dobře čitelné. Což nemusí být vždy výhoda, v tomto případě to přinejmenším nevadí.

Následující ukázka zobrazuje obrázek členěný na dva prostorové plány. V popředí Ljuba utírá čumák Irisce, která si ho nechala pomalovat, děti s Verunkou jsou vzadu u stolu. Díky širokému úhlu záběru je situace čitelná v obou prostorových plánech. Všimněte si zborcených svislých linií. To je daň za extrémně široké ohnisko. Pokud je obraz dostatečně živý, dynamický, nepůsobní to rušivě.

Teď s e podíváme na další nebezpečí krátkého ohniska a širokého záběru:

Jakmile totiž fotíme malé děti zblízka, mají obrovskou hlasu a maličké nohy. Může to působit roztomile, ale taky to může rušit. Proto je lepší si přidřepnout, jít s aparátem níž.

Tady naopak jsem s aparátem pod úrovní dětských obličejů – Tadeáš vlevo dominuje, scénka s oblékáním je dobře čitelná, v pozadí je vidět prostředí, ve kterém se fotografovalo. Ale i tady platí, že je třeba fotit opravdu z bezprostřední blízkosti. Spoléhat na výřez nemá smysl – tím fakticky prodlužujeme ohnisko, zužujeme úhel záběru.

Otázka expozice je také podstatná. Ani ne tolik venku, jako v místnosti. Tam se ukázalo, že je dobré fotit na manuálně nastavenou clonu a čas. Jakmile se totiž fotí v automatickém (i program je automatický) režimu nebo s prioritou clony nebo času, expozice velmi kolísá podle toho, jaká partie v obraze dominuje. Manuální režim expozici zkrotí. Je samozřejmě třeba oželet pohled z okna, dynamický rozsah digitálního fotoaparátu neobsáhne jasy venku a uvnitř na jednom obrázku.