Anna s Radkem vykopali na zahrádce bedýnku a v ní našli Zenita. Dá se fotit s analogovým foťákem, který ležel třicet let v zemi? Nedá. Leda…
Nebudu ztrácet čas marným řečněním. Předmětná bedýnka se Zenitem vypadá takto: 
Zblízka pak přístroj nebudí velkou důvěru.
Anna s Radkem vykopali na zahrádce bedýnku a v ní našli Zenita. Dá se fotit s analogovým foťákem, který ležel třicet let v zemi? Nedá. Leda…
Nebudu ztrácet čas marným řečněním. Předmětná bedýnka se Zenitem vypadá takto:
Zblízka pak přístroj nebudí velkou důvěru.
Nicméně jsem jeho objektiv Helios 58/2.0 vyšrouboval. Clona mu šla, také ostření nebylo zarezlé. Zenit je jednooká analogová zrcadlovka vyráběná od roku 1952 v Krasnogorskom Mechaničeskim Zavodě nedaleko Moskvy. Firma původně dělala od roku 1942 optiku pro armádu, od roku 1952 ale nasadila jednookou zrcadlovku Zenit. Měla spoustu modelů, klasický Zenit – a ten Anna s Radkem našli, měla závit M42 pro výměnné objektivy. Od modelu 14 měly Zenity K-bajonet Pentax. Nalezenec je model TTL a v létech 1977 až 1985 ho vyrobili 1632212 kusů a další milion vyrobili v Bělorusku.
Tělo je podle mého beznadějně zrezlé. Ale objektiv dával jakousi naději. Je to Helios-44, kopie Carl Zeiss Biotaru. Našrouboval jsem na něho redukci, nasadil na Canon 5D Mk III a vyfotil vnučku Dominiku – v tom stavu, jak ležel v zemi:
Celkem slušný výkon po dlouholetém pobytu v zemi (pravda: v bedně a v koženém futrálu). Doma jsem na to vzal speciální vodičku a hadřík a vypucoval přední i zadní čočku. To je první fotka takto vyčištěným objektivem, snažil jsem se, aby se v okně objevila světýlka. A zadařilo se.
Vyšlo sluníčko, tak hurá ven! Nemusím nikomu povídat, že je to ruční ostření a že uvnitř pochopitelně není žádný čip. Ostřilo se ale velmi snadno.
Protisvětlo objektiv nesnáší zrovna dobře – bylo třeba ho zaclonit dlaní, ale i tak vznikl na obrázku jakýsi závoj.
Hloubka ostrosti při F2.0 je minimální, všimněte si, že Dominika má ostré jen oko na obrázku vlevo, zadní je o centimetr více vzadu a už je mimo. Zajímavý je bokeh. O tomhle Heliosu se píše na webu, že má „swirling bokeh“, tedy vířivý bokeh. Z obrázku je vidět, co je tím myšleno.
Kresba uprostřed zorného pole je uspokojivě dobrá, do krajů ustupuje.
Je to patrné i na plošném objektu. Pravda – je to všechno foceno na plnou světelnost, ale: tyhle objektivy se používají PRÁVĚ kvůli svým optickým zvláštnostem a když je zacloníte, dostáváte se do dimenze banálního obyčejného a ne kvalitního skla.
Nakonec vyfotila Dominika mne. Za mnou je zase ten swirling bokeh, vypadá to trochu jako Slavíčkův impresionistický obraz.
Helios si tedy zafotil. Je to dnes velmi vyhledávaný a oblíbený objektiv – s varováním, že při nastavení na nekonečno může kolidovat se zrcátkem zrcadlovky, takže někdy mu dávají přízvisko „zabiják DSLR“. Jistě by chtěl rozebrat a vyčistit pořádně i uvnitř. Tak dalece ale nepůjdu. Anně a Radkovi ho vrátím… Třeba ho našroubují zpátky a uloží do pouzdra a do bedny a pohřbí, aby počkal v zemi (kolik? třicet let?) na dalšího pokusníka.
