S posluchači mé dílny jsme se vypravili do parku v zámku Štiřín, nedaleko Velkých Popovic. Počasí nic moc, docela hnusné – jenže semináře vyhlašuji aspoň měsíc dopředu a nejsem věštec. V parku se dá fotit i za počasí, slušně řečeno, ne-slunečného. Chce to ale specifický přístup.
S posluchači mé dílny jsme se vypravili do parku v zámku Štiřín, nedaleko Velkých Popovic. Počasí nic moc, docela hnusné – jenže semináře vyhlašuji aspoň měsíc dopředu a nejsem věštec. V parku se dá fotit i za počasí, slušně řečeno, ne-slunečného. Chce to ale specifický přístup.
Nic si nenamlouvejme, za sluníčka se v parku fotí líp, zvlášť v tak krásném jako je ve Štiříně a dvojnásob obzvlášť v půlce května, kdy tu kvetou rododendrony a azalky. Na kytky můžeme zapomenout, fotit kytky pod mrakem sice lze, ale není to k ničemu. Je to marná snaha, jak říkám – škoda pixelů. V podmračeném počasí nefotíme kytky… a taky proudnou vodu, bystřiny, vodopády, ale ani ne vodotrysky. Nevypadá to dobře, nedává to efekt (i když, uznávám, každé pravidlo lze překročit).
Druhá zásada: nebe je šedivé, plechové. Na fotce vypadá hnusně. Vynasnažíme se tedy nebi vyhnout. Prostě – vypudíme ho z fotky.
Co tedy fotit?
Už je to skoro tři roky, kdy jsem sestavil pro posluchače mé Dílny Deset kroků k dobré fotce, jakési Desatero . Je to návod na obrazové vidění (na rozdíl od objektového). Už pravidlo druhé zní: Díváme se po výrazných liniích, po výrazných tvarech a strukturách. Těch se chytíme a na nich postavíme obraz. Jak si jistě všimnete, o nějakém sluníčku tu není zmínka. Linie a tvary rozpoznáme i v mizerném počasí. Pojďme tedy za nimi!
Udělám to složitější
Na jaře (na rozdíl od podzimu, kdy přijímám nové členy do Díly) pracuji s pokročilými. Mé podrobnější zadání ve Štiříně se tedy týkalo použití optiky: budeme pracovat buď širokoúhlým objektivem, nebo objektivem s delším ohniskem. Krátké ohnisko zvýrazňuje prostor, kdežto delší ohnisko ho zkracuje, zahušťuje, vytváří iluzi, že objekty jsou si bližší než ve skutečnosti a z toho plyne ten efekt. Následující ukázky jsme pořídil fotoaparátem Sony A 6500 a objektivem Zeiss s ohniskem 16-70/4.0. Vedu posluchače k tomu, aby pokud možno u obdobného zoomu používali jen jeho krajní polohy, aby se učili vyhledávat motiv vhodný pro krátké ohnisko a jiný motiv pro dlouhé ohnisko. Toto je příklad pro krátké ohnisko: 
Obrázek vyvolává dojem prostoru. Lavička je umístěna v jakési rostlinné nice, a cesta perspektivně ubíhá do volného prostoru. Objektiv 16 mm má ekvivalent 24 mm plnoformátového přístroje. Pro APS-C přístroje je pro fotografie tohoto typu vhodnější objektiv s rozsahem 10-20 mm; na kratší straně podává prosto opravdu efektně. Nicméně i ta šestnáctka docela dobře poslouží.
Jiná lavička, tentokrát bez akcentu na prostor. Je to taková jako by tapeta – lavička tvoří markant poblíž průsečíku levé svislé a spodní vodorovné třetiny. Zaujaly mne barevné plochy, dá se říci skvrny. Je to foceno 70 mm ohniskem, nic by se nestalo, kdyby bylo ohnisko delší a fotil bych to s větší délky.
Důležitá zásada pro krátké ohnisko zní: je třeba jít k ústřednímu motivu maximálně blízko. Zde je to kmen stromu obrostlý břečťanem. Mám nastavené 16 mm ohnisko, jsem velmi blízko, avšak v širokém úhlu objektivu je o prostředí, tedy cesta, keře v druhém plánu.
Úkol pro dlouhé ohnisko. Fotka Davida proti dvěma Goliášům… Kmeny i dítě jsou ve stejné rovině, delší ohnisko zkracuje prostor před i za dítětem. Je to všechno ploché, členěné jen v jedné rovině – svislice kmenů, výrazná linie cesty (ano, odkazuji se na druhé pravidlo mého Desatera). Musel jsem vystihnout, aby dítě bylo na tmavém pozadí a bylo správně nakročené.
Etuda pro krátké ohnisko. Trochu jsem přestoupil vlastní zásadu, je to nastavené na 19 mm, ne na 16… to kvůli navázání předního a zadního obrazového plánu. Mladé kapradiny jsou úžasně fotogenické, vypadají jako jakési procesí lidí se svěšenými hlavami. Zde jsem počítal s omezením hloubky ostrosti, proto je clona nastavena na maximum, na F4.0.
Poslední ukázka je opět věnována delšímu ohnisku. Golfový green ( v parku je nádherné golfové hřiště, snad nejstarší v Čechách), červený praporek dělá barevná akcent. Delší ohnisko propojí green a rybník v pozadí. Musel jsem pohlídat praporek, aby svým vrcholem zasáhl přesně mezi dvě výrazné linie – břeh a okraj greenu. Na tyhle věci (/dotyky, přesahy) je třeba dávat pozor.
Krátké ohnisko, dlouhé ohnisko… linie, tvary a struktury, to jsou základy pro obrazové vidění, které jsme si tam s posluchači Dílny cvičili.
Pokud by vás to zajímalo a oslovilo, přidejte se na podzim k nám, ještě pár volných míst zbývá. Informace jsou zde.
