V mé knize Digitální fotografie polopatě rozebírám deset kroků, které vedou ke kultivované fotografii, je to
V mé knize Digitální fotografie polopatě rozebírám deset kroků, které vedou ke kultivované fotografii, je to ono Desatero, na které se pořád odvolávám. V jeho sedmém kroku píšu o širokoúhlém a teleobjektivovém vidění a zobrazení. To jsem v sobotu s mou Dílnou cvičil v romantickém prostředí kolem Lorety a na Novém světě, v bezprostřední blízkosti Pražského hradu. Vycházím ze zásady číslo jedna mého Desatera, že je třeba fotit to, co na fotce dobře vyjde – a jsme u těch ohnisek: důležité je neobvyklé zobrazení a to získáme buď krátkým, nebo dlouhým ohniskem, horší je to se středními ohnisky s úhlem záběru podobným zornému úhlu lidských očí.
Širokoúhlé zobrazení zdůrazní prostor. Tento záběr je pořízen ohniskem 25 mm na plný formát, přístroj APS-C by musel mít nastaveno ohnisko zhruba na 16 mm (kvůli prodlužovacímu faktoru 1,5x, vysvětluju to zde).
Naopak dlouhé ohnisko, zde je to 300 mm na plném formátu, na APS-C by to bylo 200 mm, spojí vzdálené objekty dohromady:
Andílci vypadají, že jsou na sebe natlačení, ve skutečnosti je dělí několikametrové mezery. Dobře je to vidět i na následující ukázce: lidi na vrcholku schodiště vypadají, že jsou pár metrů od nás, ve skutečnosti je to několik desítek metrů od sochy.
Užití krátkého ohniska vede ke zvýraznění prostoru, kdežto delší ohnisko prostor potlačuje, to je vyústění mého Kroku 7 z Desatera.
Když už jsme u toho prostoru… Není to samozřejmě jen otázka užití ohniska krátkého nebo dlouhého. Tam dole na Novém světě mají před stejnojmennou kavárnou (tedy v sobotu ještě měli, výborné kafe tam mají pořád) srandovního sněhuláka:
Nuže, takto vyfocený motiv charakterizuju jako narvaný do formátu. Nemá kolem sebe žádný prostor, je to vyfocený sněhulák vytržený z prostředí. Přitom je focený 17 mm objektivem na plný formát, tedy zdánlivě širokoúhle! Stačí ale ustoupit o pár metrů a najednou tu máme sněhulajdu v jeho přirozeném prostředí a jeho jakási absurdita pěkně vynikne.
Ze zkušenosti ze seminářů znám nesnáze, které posluchači se širokoúhlým viděním mají. Snáze se jim fotí delším ohniskem, protože se jednoduše zbaví balastu. Bohužel pak z toho vznikají fotky na jedno brdo, s motivem narvaným do formátu, jako ten první sněhulák. Naopak široký úhel od nás vyžaduje všímat i doslova toho, co máme pod nohama – a třeba je to zajímavá dlažba, poprášená čerstvým sněhem.
Ovšem dobré je, když máme v popředí něco výrazného. To je obsah mého Kroku šestého, kde se mluví o výrazném prvku – říkám mu markant. To může být v podstatě cokoli. Stává se z něho strážce děje fotografie… třebas by to byl malinký pejsek.
Shrnutí
Širokoúhlé a teleobjektivové vidění je dobře si cvičit. Při pohledu na motiv si musím uvědomit, jakým způsobem ho chci zpracovat. Přemýšlení se mi velmi usnadní, když si ty dva extrémy uvědomím a udělám z nich jakési hranice svého vidění.
O technických základech a o jednoduchých krocích, vedoucích ke kultivované fotografii, se dočtete v mé knize Digitální fotografie polopatě. Opravdu stačí dbát na deset jednoduchých pravidel. Technika je dnes tak dokonalá, že se o ni v podstatě nemusíte starat. Fotografování je jednodušší, než lidé mají za to. Jak ho snadno zvládnout, o tom píšu v mé knize. Vydal ji Computerpress a bližší info je ZDE.
