Nezařazené

Polopatě: Jak jsem fotil Color Run

Už podruhé se v Praze běžel legrační pětikilometrový běh Color Run. Vtip je v tom, že účastníci probíhají postupně stanicemi s práškovou barvou. Vyrážejí v bílém a končí duhoví – a rozesmátí. Jak to fotit? Především podotknu, že ten barevný prášek je velmi šetrný, zdravotně nezávadný (ještě aby byl!) a hlavně – je neulpívavý. Ono se stačí oklepat a jste skoro čistí.

Už podruhé se v Praze běžel legrační pětikilometrový běh Color Run. Vtip je v tom, že účastníci probíhají postupně stanicemi s práškovou barvou. Vyrážejí v bílém a končí duhoví – a rozesmátí. Jak to fotit? Především podotknu, že ten barevný prášek je velmi šetrný, zdravotně nezávadný (ještě aby byl!) a hlavně – je neulpívavý. Ono se stačí oklepat a jste skoro čistí.

Jak na techniku
Prach vleze všude. Fotoaparáty vyšší třídy bývají utěsněné proti prachu a dešti – totéž platí o o objektivech. Existují i pouzdra, letos jsem viděl lidi, kteří měli fotoaparáty oblepené páskou. Loni jsem to fotil Canonem 5D Mk III, letos Panasonicem G7. Nechal jsem se popráškovat, ofoukal jsem to a doma ještě přejel vysvačem. Samozřejmě jsem nevyměňoval objektiv. Žádné újmy jsem nedoznal. Tady dodám něco jako disclaimer: já vás nenavádím, neberu žádnou záruku a odpovědnot, prostě jen konstatuji, jak jsem na to šel. Že se žádný prach dovnitř nedostal je možná akt štěstí nikoli rozumu. Je také možné to snímat s odstupem delším ohniskem, ale je to trochu srabárna a fotky nebudou mít ten správný prostor. Jednoho takového borce, který se taky nebál a šel do toho s foťákem naholo, vidíte dole:


Jak to fotit
Běh se pořádal v Praze v Holešovicích, začíná na Výstavišti, první ročník byl proti směru hodinových ručiček, tedy běželo se kolem elektrárny k řece a pak Stromovkou zpátky. Letos to bylo naopak. Podstatné je, že dvě práškovací stanice jsou na veřejném prostranství, tedy na pobřežní komunikaci, je to ulice Za Elektrárnou. Jedna stanice byla zelená, druhá oranžová. Samozřejmě je možné si zaplatit registraci a podniku se účastnit a pak má člověk k disposici všechny stanice.

Jde o živou fotografii. To znamená, že budu volit krátké expoziční časy. Pod tím si asi bude každý představovat něco jiného. Pro street fotografii se mi osvědčila tisícina a tu jsem držel i tady. Může se fotit v režimu priorita clony, ale ještě lepší je  ruční expozice, protože pak máme pod kontrolou jak čas, tak clonu. Potom je ovšem třeba nastavit automatické ISO anebo si ho hlídat. Což je řešení, jaké volím já.  S navolenou tisícinou  jsem se vypravil k první stanici.

Volil jsem nejdřív tu oranžovou, ono to přece jen nejlíp vypadá, je to příjemná barva. Efektní je jít proti slunci, to pak ta oblaka prášku září a lidi v nich vypadají jako bytosti z jiné planety. Samozřejmě jsou to mátohy poněkud tmavé, viz dole:


Od toho je ale vynalezena editace obrazu, abychom, si ho prosvětlili – ideální je to ve vrstvách, ať už skutečných (Photoshop apod.) anebo pracovních (Zoner). Takto snadno ta oblaka prozáříme, ukázka dole.


Stojíme proti slunci a přece jen se snažíme být s větrem za zády. Ono to ne vždycky vyjde… Volba objektivu: je třeba brát v úvahu, že výměna je opravdu nemožná. Takže asi nějaký ten univerzál, letos jsem měl Panasonic 12-60, to je ekv. 24-120 na MFT systému. A potřebu výměny jsem fakt nepociťoval.

Ostření, to je vždycky kámen úrazu. Tahle situace je hodně zmatečná, těžko se orientujete. Volil jsem tedy zónové ostření a zónu, tedy celou skupinu zaostřovacích bodů, jsem umístil do centra. On ten G7 má dotykový displej a velmi snadno – když je třeba – si přecvakneme zónu podle libosti. Tady dole máme takovou středově řešenou fotku.


Jsem velký příznivec výklopných displejů, nicméně tady se mi neosvědčil. Ještě dodám – ve vřavě jako je tato mi připadá focení na displej výhodnější, než focení přes hledáček. Přece jen se člověk líp orientuje, když pořádně kolem sebe vidí. Focení s výklopákem umožňuje focení odspodu, ale pak bylo vidět příliš mnoho nebe a míň té barvy. Takže, moc velký efekt to nepřineslo.


Naopak velmi doporučuji sériové focení. Tady fakt těžko dohoníte ten správný okamžik – toto je segment scény v jedné vteřině:


Spotřeba karty a samozřejmě i baterky je obrovská. Jenže ono často jde o vyjádření nálady v obličeji. Tady třeba jsem fotil holčičí partičku, pojaly to hodně tanečně:


Kterou fotku vybrat? Nakonec jsme volil tuhle, kvůli výrazům:


Nakonec jako kuriozitu dodám scenérii z popráškované Stromovky. Ono to vypadá jako nějaká chybná editace, ale ono to tam fakt takhle poblíž zeleného stanoviště vypadalo:


Shrnutí:
Tenhle Color Run je samozřejmě specialitka, nicméně od jiných masových sportovních podniků se opravdu liší jen tím, že máme obavy o fotoaparát a musíme se s tím práškem nějak popasovat – buď že se ochráníme, nebo se na něj vykašleme, jak to řeším já. Obecná rada platí i pro všelijaké ty masové maratony a půlmaratony. Jakmile se přeženou ti skuteční sportovci a začne spíše zábava a kliďánko, snadno se do peletonu vmísíme. Je dobře to fotit širokoúhlým objektivem, ostření zónové nebo dokonce celoplošné. Sériové focení hodně pomůže – vyžaduje ale velkokapacitní kartu nebo víc karet a nabitou baterku, lépe více baterek. No a pak hodně přísný výběr. Já tam napráskal přes 700 fotek a nechám si tak asi pět, šest. No a to sériové focení odpovídá jedné zásadě z mého Desatera – dokud situace trvá, fotím


O mém Desateru a o jednoduchých krocích, vedoucích ke kultivované fotografii, se dočtete v mé knize Digitální fotografie polopatě. Opravdu stačí dbát na deset jednoduchých pravidel. Technika je dnes tak dokonalá, že se o ni v podstatě nemusíte starat. Jak na to, abychom si ta jednoduchá pravidla osvojili, o tom píšu v mé knize. Vydal ji Computerpress a bližší info je ZDE.