S lednem přišla sněhová nadílka, někde je to až nadělení. Zachumelená příroda je pěkný objekt k fotografování. Sněžné fotky ale mají jedno úskalí a kdo s focením začíná, snadno na ně narazí. Oč jde vypoví tento obrázek:
Je to Štulíkovo náměstí u nás ve Zvoli, kdo čte moje recenze dobře ten pohled zná. Tentokrát je ale nějaké divně tmavé. Přesněji nám to poví histogram:
S lednem přišla sněhová nadílka, někde je to až nadělení. Zachumelená příroda je pěkný objekt k fotografování. Sněžné fotky ale mají jedno úskalí a kdo s focením začíná, snadno na ně narazí. Oč jde vypoví tento obrázek:
Je to Štulíkovo náměstí u nás ve Zvoli, kdo čte moje recenze dobře ten pohled zná. Tentokrát je ale nějaké divně tmavé. Přesněji nám to poví histogram:
Vidíme, že kresba končí na úrovni 183 – přitom víme, že bílá je na úrovni 255! Kam se nám podělo sedmdesát jasových stupňů? Ano, to je to úskalí.
Problém je v tom, že to co ve foťáku měří expozici je kalibrováno na jasy odpovídající střední šedé, tedy úrovni 128. Je to jakási průměrná hodnota, zakotvená do mezinárodních norem. Sníh je ale výrazně jasnější než střední šedá a tím hůř, když do něho pálí sluníčko. Tím se stane, že si fotoaparát v uvozovkách myslí, že to co vidí je hodně nasvícená šedá – a podle toho nastaví expozici. Jasná zasněžená scéna pak vyjde tmavá a sníh je šedivý, jako je to na naší ukázce.
Proto mají fotoaparáty (a také fotomobily) zařízení pro korekci expozice Bývá umístěno různě, ale označení je standardní, vždy je to čtvereček úhlopříčně dělený s luskem a mínusem. Takto to má Olympus E-PL8:
Zpravidla se objeví stupnice, asi taková, ukázka je ze zrcadlovky Canon:
Korekce se nastavuje různě – nějakým ovládacím kolečkem, šipkami, na mobilech dotykem obrazovky. Zpravidla ale jde o to dostat kurzor (zde je to ten čtvereček pod stupnicí) na určení místo. Logicky – nula znamená žádnou korekci. Zde je vpravo korekce do plusu, vlevo korekce do mínusu. Vidíme tam čísla 1 a 2 a 3, v obou směrech. Vzdálenost je dělena čárkami, každá značí 1 / 3 expozičního stupně. Řekli jsme si, že máme na sněhu korigovat… ale o kolik? Nezbývá než to vyzkoušet. Na ukázce máme šest obrázků exponovaných s odstupem jedné třetiny expozičního stupně. Ten lichý nahoře je s nulovou korekcí a pak ve dvou řadách je vždy třetinka přidaná:
Který je tedy správně?
Podnikněme ještě jeden pokus. Na té horní ukázce je situace komplikovaná tím, že máme zasněženou plochu, ale také oblohu s mraky prozářenými sluncem. Zaměříme objektiv tedy jenom na sníh a podnikneme tentokrát šest expozic, ta nejtmavší je s korekcí + 0,3 a nejsvětlejší je +2,0.
Je vidět, že i s obrovskou korekcí +2 expoziční stupně máme sněžnou plochu perfektně vykreslenou a že i při +1,0 je sníh jakoby špinavý, šedivý, moc tmavý.
Krajina ale není laboratoř a vždy je třeba uzavírat nějaké kompromisy. Málokdy fotíme jenom sníh. V praxi je dobré si aktuální situaci prověřit. Uděláme zkušební snímek s korekcí +1,0 – a potom se podíváme na histogram.
Měl by končit kousek od pravého okraje – tady je to na úrovni 225, mohlo to být i světlejší, ale buďme velkorysí.
No a je dobré fotit v RAW, protože jeho expoziční pružnost je mnohem větší než JPEG a když drobet ulítneme, při převodu RAW do obrazového formátu to snadno opravíme.
Shrnutí:
Jasně ozářený sníh klame automatiku a výsledkem jsou nepřirozeně tmavé fotky. Náprava je snadná, nastavíme korekci expozice do plusu -při slunečném dnu si můžeme troufnout jít i za hranici +1 EV, normálně ale ta 1EV do plusu může stačit. Je ale dobře si kontrolovat, kde vpravo končí křivka histogramu, měla by končit kousek od pravého okraje.
O technických základech a o jednoduchých krocích, vedoucích ke kultivované fotografii, se dočtete v mé knize Digitální fotografie polopatě. Opravdu stačí dbát na deset jednoduchých pravidel. Technika je dnes tak dokonalá, že se o ni v podstatě nemusíte starat. Fotografování je jednodušší, než lidé mají za to. Jak ho snadno zvládnout, o tom píšu v mé knize. Vydal ji Computerpress a bližší info je ZDE.