Už za týden a něco mám první seminář své Dílny a stojí tedy zato si udělat malé opáčko stran expozice. Je to přece jenom jeden z nejdůležitějších technických prvků fotografie, přestože nám ho soudobá technika velmi usnadňuje.
Už za týden a něco mám první seminář své Dílny a stojí tedy zato si udělat malé opáčko stran expozice. Je to přece jenom jeden z nejdůležitějších technických prvků fotografie, přestože nám ho soudobá technika velmi usnadňuje.
Expozice je mezinárodní slovo pro vystavení: ve fotografii vystavujeme citlivou plochu (dnes čip, dříve film či desku) působení světla. Soudobé fotoaparáty automaticky vyhodnocují světelné podmínky a jim pak přizpůsobují clonu, tedy mechanické zařízení, jímž regulujeme průchod světla objektivem, a dobu působení světla, lidově tomu říkáme čas. Čip může být nastaven na určitou citlivost. Máme tu tedy čtyři faktory: množství světla (třeba sílu slunce), clonu, čas a citlivost. Ty musí být ve vzájemné rovnováze a jak už jsem napsal, automatika se o to skoro spolehlivě stará sama. Nicméně je dobře tomu trochu porozumět.
Dnešní experiment jsem dělal za jasného slunečného dne, tedy slunce svítilo pořád stejně. Jeden faktor je tedy stálý – zdroj světla. Jako pomůcku jsem si vzal appku pro iPhone. Jmenuje se Light Meter a měří odražené světlo. Měří ho v oblasti oranžového obdélníčku a dole čteme výsledek.
Vidíme tedy, že přístroj naměřil 1/250 sec na clonu F5.0 z osvětleného místa trávníku, kdežto ve stínu něco mezi 1/30 a 1/40 na clonu F5.0. Časy (na rozdíl od clony) počítáme lineárně, takže rozdíl je: 250 – 125 – 60 – 30, tedy 4 stupně, říkáme tomu EV (exposure value).
Schválně jsem měřil trávník, tedy v podstatě jasově stejnolitou plochu. To je ale spíše výjimečná, než typická situace. Prozkoumejme tento motiv – soška ze světlé žuly na zeleném pozadí. Připomínám, že světlo je pořád stejné, avšak čip zachycuje odražené světlo. Snadno pochopíme, že světlá žula ho odráží víc než zelený keř. Kdyby to byla socha z bílého mramoru před černou stěnou, rozdíl by byl ještě větší.
Můj fotoaparát – každý lepší foťák to má – je schopen měřit expozici v jediném bodu (skoro bodu, ale rozhodně na malé ploše). Říkáme tomu bodové měření. Když budu měřit plochu na sošce, dojdu k expozici 1/1250 sec na clonu F5.0:
Takhle to dopadne, když budu měřit jeden bod z křoví, expozice vychází 1/80 na F5.0:
Všimneme si, že oba druhy měření vedou ke špatnému výsledku. Na první fotce je soška nepříjemně tmavá a křoví nám zčernalo, na druhé fotce je soška bílá, s vypálenou kresbou. Správná expozice je tedy mezi těmito krajnostmi, při pevné cloně F5.0 někde mezi 1/1250 a 1/80 vteřiny. O nalezení správného kompromisu mezi krajnostmi se stará automatika. Je to zařízeno tak, že automat snímá hodnoty z různých míst, říkáme tomu zón, a podle nějakých vnitřních zásad dochází k zprůměrování hodnot a k výslednému poměru času a clony. Tato expozice je nastavena tak, aby stíny nebyly moc tmavé a světlá místa nebyla moc světlá, bez kresby.
Jako příklad si uveďme diagram z příručky Canon PowerShotu:
Nahoře je symbol celoplošného zónového měření – obvykle se klade důraz na oblast kolem zaostřovacího bodu. Prázdný obdélník, to je celoplošné měření s důrazem na středovou oblast a dole je jednobodové měření, obvykle totožné s místem zaostření. Bodové měření používáme zcela výjimečně, obvykle k proměřování scény. Je dobře se zaměřit na tu první variantu, symbol připomínakící psaníčko, to je měření vyhodnocující zóny obrazu.
Nemusí to ale fungovat zcela spolehlivě. Následující ukázka byla pořízena v automatickém režimu Program (písmeno P na kruhovém voliči, má to každý foťák).
Je vidět, že soška vyšla celkem pěkně, ale ze strany je nepřirozeně bílá, přepálená. V Zoneru si můžeme přepaly snadno zobrazit:
Automat nastavil expozici na 1/80 sec při cloně F6.3. To je hodnota hodně blízká té, kterou jsme získali při bodovém proměřování křoví, je to jen o 0,7 EV méně, tedy automat přiblížil o necelé jedno EV (o jednu plnou clonu) druhé krajnosti, vycházející z hodnoty sošky. To se v praxi stává velmi často. Světlý objekt na tmavém pozadí – například lidská tvář – je na fotce velmi často přepálená. Abychom se toho vyvarovali, každý lepší fotoaparát má zařízení zvané korekce expozice. Bývá označené symbolem +- ve čtverečku. Když tedy vidíme světlý objekt na tmavém pozadí, neváháme a expozici korigujeme do mínusu. O kolik? To záleží na situaci a nejlépe je – pokud to jde – jít metodou pokus omyl. Proto máme na aparátu displej a přepaly se tam dají zobrazit. Tady jsem musel jít až na -1,7 EV, abych přepal dostal do minimální podoby, pravda, za cenu ztmavnutí ve stínech. Ale to je cena snadno zaplatitelná. Stíny sedají celkem snadno projasnit, ale jakmile je přepal, nepomůže ani čertova babička.
Dnes jsme v opáčku připomněli druhy měření expozice a korekci expozice. Za týden si ukážeme další triky, jak se expozici dostat na kobylku a uvidíme, že i tu čertovu babičku oklameme.
O technických základech a o jednoduchých krocích, vedoucích ke kultivované fotografii, se dočtete v mé knize Digitální fotografie polopatě. Opravdu stačí dbát na deset jednoduchých pravidel. Technika je dnes tak dokonalá, že se o ni v podstatě nemusíte starat. Fotografování je jednodušší, než lidé mají za to. Jak ho snadno zvládnout, o tom píšu v mé knize. Vydal ji Computerpress a bližší info je ZDE.
