Jeepney patří k Manile a k Filipínám jako červený dvoupatrový autobus k Londýnu. Je to prostředek veřejného transportu (i když jsou i osobní jeepney k vlastnímu použití). Principiálně je to americký jeep přestavěný na pidiautobus a pomalovaný a vyfešákovaný dle fantazie majitele. V púoslední době už klasických jeepney ubývá, stavějí se na bázi japonských aut a dovnitř se cpe dokonce i klimatizace. Každopádně je to námět na focení.
Jeepney patří k Manile a k Filipínám jako červený dvoupatrový autobus k Londýnu. Je to prostředek veřejného transportu (i když jsou i osobní jeepney k vlastnímu použití). Principiálně je to americký jeep přestavěný na pidiautobus a pomalovaný a vyfešákovaný dle fantazie majitele. V púoslední době už klasických jeepney ubývá, stavějí se na bázi japonských aut a dovnitř se cpe dokonce i klimatizace. Každopádně je to námět na focení.
Posledně jsem tu psal o deštném pralese na Filipínách, dneska tedy o jeepney, říkejme tomu džípinách. Fotí se to dobře i špatně. Dobře v tom, že jich je všude plno, jsou nápadné, barvitě nádherné, a špatně v tom, že to vyfotíte a z fotky kouzlo vyvane. Což se často stává, když fotíme nápadné, oči trhající objekty. Cvak a kouzlo zbaveno. Když taková džípina jede po ulici, koukáte na to, líbí se vám to, ale pak to v kontextu pouličního ruchu zapadne.
Ony to jsou v podstatě linkové autobusíky, mají svoje trasy a taky svoje depa nebo štafly, jak to nazvat. Tam je příležitost si vychutnat detaily a celou tu strukturu – a izolovat motiv od rušivého okolí. Jo, to je ta správná definice – izolace od okolí.
Tady na ukázce nahoře je to pořízeno širokoúhlým objektivem. Mám o tom ve své knize Digitální fotografie polopatě celou kapitolu sedmou – širokoúhlé a dlouhoohniskové vidění. Tady nahoře je to tedy širokým úhlem, na ukázce dole v ze stejného štaflu objektivem 190 mm, tedy dlouhým ohniskem. Ten širokáč zvýrazňuje prostorový dojem, dlouhé ohnisko jakoby ruší prostor a natlačí objekty na sebe. Obé vede k efektní fotografii.
Další dobrý trik je obrazový kontrast. Džípiny patří k městu, dejme tedy město a džípiny dohromady. Pomůže opět dlouhé ohnisko, abychom se vyvarovali nežádoucích podrobností. Vše je ořezáno, zůstala jen džípina a mrakodrapy coby symbol velkoměsta.
Bez lidí je to ale smutné. Filipínci jsou nesmírně milí lidé a je velice snadné s nimi navázat kontakt. A máme tedy vhled dovnitř tohoto podivuhodného vozidla.
Někdy se dá dovnitř trochu nahlédnout, ale obvykle vidíme jen záda. Džípina není žádný dopravní med. Můžete mi věřit, já v tom jel.
Za svezení se platí, na naše poměry maličko, ovšem pohodlí je na naše poměry nulové. Někdo ale neplatí nic.
Je to úžasný dopravní systém a potřebuje pevnou ruku k řízení. Tu poskytují policisté, před nimi hlubokosklon a velká úcta. Opět – dlouhé ohnisko dokáže policistu vypíchnout z pouličního ruchu a přitom je džípina v pozadí čitelná.
Takže vlastně je tohle pokračování seriálu o širokoúhlém a dlouhoohniskovém pohledu, jak o něm píšu v kapitole sedm své knihy Digitální fotografie polopatě. To střední ohnisko není k ničemu, nic není k ničemu. Ale v podstatě – je velmi těžké středním ohniskem (ekv. 50 mm plus mínus něco kolem) vytvořit, něco, nad čím řeknete jéje. Závěrem tedy – široké ohnisko a obrazový kontrast – džípina a paní s parapletem.
Knížka Digitální fotografie polopatě je všude k dostání, i na e-shopu nakladatele Computer Press
