Nezařazené

Polemika – shrnutí


Vypukla nám tu polemika – nad článkem, kde jsem se skromně zmínil o technice sekvenčního focení a výběru optimální fotky. Článek je zde, polemická odezva je zde.Sklouzlo to do problému – sekat nebo nesekat? Dosavadní příspěvky (skoro všechny) jsem shrnul a prosím, tím to končí. Je jich až nad hlavu.

Můj názor je dlouhodobý:

  • Fotíme s rozmyslem, každou fotku chceme mít nej.
  • Využíváme všech technických prostředků poskytovaných fotoaparátem
  • Tvorba není sport, kde jsou předepsané tretry s hřebíky tak a tak dlouhými
  • Dokumentární fotka musí být syrová, nedotčená
  • Tvůrčí fotka musí být… tvůrčí, a jak tvůrce dospěje k výsledku a efektu, jest jeho věcí

Čímž samozřejmě neshazuji a nebagatelizuji jiné názory. Ze zde uvedených příspěvků mě zaujal nejvíce ten, který se odkazuje na nutnost zvolit projekt, téma. Jsem totiž přesvědčený, že ta pravá fotka není ta, která splňuje ta či ona kritéria, ale ta, která obsahuje náboj zaujetí. Nahodilé focení k němu nikdy nevede. Primární je zájem o cokoli, ale musí to být zájem až za hrob. Pak vzniknou fotky, které mají smysl. A jestli byly pořízeny tak či onak, to je lhostejné.

Tož tak, a nyní názory přispěvatelů.
Ondřej Neff

Tahle polemika je divná, je to jako srovnávat Forda T s dnešním Superbem. Prostě je to něco jiného i když oba mají kola, motor a volant. Taky jsem dělával fotky v koupelně a rodina přitom nesměla ani rozsvítit v kuchyni, ale opravdu se mi potom nestýská. A jestli fotky upravovat nebo ne, to je přece každého věc a krásné na tom je to, že digitální fotografie to umožňuje. Nechceš upravovat neupravuj. Chceš si z fotky vyrobit olejomalbu taky dobře prostě jde to. A o tom to je !!! Tomáš Čermák – Praha 1.10.


Pokud vás zajímá názor člověka v tento moment ještě zvenčí, tak myslím, že základ je v rozdělení účelu, jak jste ho popsal.
1/ “Reportáž” je jasná – ta musí být co nejvěrnější, asi je v pořádku ořez, jemně doostření a jemně úpravy barev, to by mělo být maximum.
2/ Kategorie “výtvarná” je v podstatě umělecké vyjádření autora (nebo alespoň pokus o něj). Tak by měl být cíl působení na diváka, vyvolání dojmu, pocitu, emocí. Myslím, že tam nejsou úpravy na škodu. Nakonec, přes veškeré úpravy, nemusí být nakonec ani poznat původní obraz a přesto to může působit. Historie ukazuje, že veškeré umění (literatura, hudba, výtvarné umění) se nedá zavřít do jasné vymezených škatulek. Styly a žánry, metody a postupy se prolínají, aby posloužily autorovu záměru. Nedá se jasné říct – to je dobře a tohle je špatně. A bylo by nemoudré se o to pokoušet, byli bysme pak označení za úzkoprsé pedanty. Čili co autor udělá je jeho právo, hodnotit by se mělo dílo, ne postupy, které k němu vedly.
Sám jsem si zažil v různých oblastech (třeba u html), když se člověk něco musel naučit v ruce a pak přišel program, co “to dělal sám”, nebylo nutné speciálních znalosti. Samozřejmě, že člověk, který věnoval nemálo času a úsilí, aby se danou věc naučil a dotáhl do nějakého stupně se cítí rozladěn, když přijde začátečník a byl schopen docílit téhož. Digitální fotografie je v podstatě ve stejně situaci. Pomoci programu a efektu je schopen začátečník docílit věci, kteří analogoví fotografové museli těžko a pracně aranžovat a simulovat. Tak se nyní cítí rozladění.
Já ale myslím, že zbytečně. Technická dovednost je jedna rovina, ale zkušení fotografové mají mnoho navíc – umí se dívat (to teď hodně cítím já. Zoufale si uvědomují, jak neumím najít zajímavé záběry, kde by jich zkušený fotograf našel mraky), umí vystihnout kompozici a moment. Jasné, že mnoho věci jde v počítači dodělat, ale když se neví, jak by “to” mělo vypadat, tak to začátečník nedodělá. Tam, kde zkušený fotograf vyřeší 90% věci volbou záběru a technickou kvalitou fotky a pak během 10 min zbytek poladí v počítači, stráví začátečník hodinu laděním jedné fotografie a výsledek je horší. Myslím, že nakonec začátečník, co myslí focení vážně, propadne mu, stejně dospěje do stavu, kdy bude převážně používat foťák a jen v nezbytné míře počítač.

Petr Hájek
1.10


Jsem už dost starý (75) a fotografuji od mládí, pamatuji tedy leccos, včetně toho, že určitou dobu byly filmy o citlivosti 17 DIN vzácností a běžně se fotilo na “čtrnáctku”.
Tehdy někdo, kdo si vyfotil film a dal ho ke zpracování, byl pokládán za “cvakala”, pořádný fotograf si vše zpracoval sám a postatnou částí práce dělal při zvětšování, kde snímek “dotvořil”.
S příchodem barevné fotografie se proces natolik zkomplikoval i prodražil, že většina amatérů (včetně mě) resignovala a dávala si snímky zpracovat profesionály. Vyšlo to nakonec i levněji a výsledky obvykle nebyly špatné. Přesto jsem to považoval za újmu a cítil jsem se degradován na zmíněného “cvakala”.
S příchodem digitální fotografie se konečně situace vrátila zpět a proces z temné komory se přestěhoval do počítače. Cítím se tedy znovu jako ten, kdo může tvůrčím způsobem zasáhnout do snímku.
Vyfotografovaný snímek tedy pokládám za polotovar, který mohu zlepšovat ořezem, úpravou jasu a kontrastu, včetně lokálních úprav. Jako amatér si mohu dovolit pustit uzdu své fantasii a snímky upravovat i nad běžný rámec třeba výměnou oblohy za vhodnější, vymazáním nevhodných částí a tím vlastně se i vzdalovat realismu. Pokud se nejedná o reportáž, myslím, že to není špatné ani u profesionála. A co se týká možnosti vyfotit serii snímků a vybrat z ní ten nejlepší, myslím, že je to odedávna osvědčená metoda, používaná nejlepšími fotografy a není se za co stydět. Jen je to dnes levnější. Podle mého jde tedy o zapojení technologie do umění a jestli tam to umění opravdu je, záleží jen na autorovi.
S pozdravem “Dobré světlo”
Zdeněk Formánek


nemíním si hrát na bůhvíjakého odborníka či znalce ale přeci jen už jsem nějaké fotky napráskal. Ano, napráskal je to pravé slovo, protože s pouhým zanedbatelným procentem jsem byl jakž takž spokojen. Proto mi nezbývá nic jiného než s Vámi souhlasit. Reportážní a dokumentární fotky bez editace a zbytek upravit podle potřeby, protože ty přehnaně upravené výtvarné fotografie také moc nemusím a ani je nedělám. A mám-li říci pravdu, tak editaci v takové míře ani neovládám. Mám jednoho kamaráda, který se zabývá krajinami na poloprofesionální úrovni a tak vím, že na výstavy dodá pouhý zlomek z toho co má a to přitom dodnes fotí na klasický kinofilm.
S pozdravem Ivan Hajna


S názorem pana M.B. jsem se pochopitelně již setkal a kupodivu většinou u „profesionálů“ – kteří zaboha nechtějí přiznat, nebo odmítají úpravy. Každý malíř vyhodí desítky skic než vytvoří obraz a o míchání barev ani nemluvě. Tak proč by fotograf nemohl dělat totéž,když už to technika dovoluje a dokonce zpřístupňuje většině lidí. Myslím, že fotografie je tvůrčí proces i když dnes čím dál víc s pomocí techniky a i když má určitě svoje pravidla a zvyklosti – je na každém jak si je upraví dle svých představ.
Když jsem kdysi začínal s ČB fotkami – bavil mě právě tvůrčí proces v temné komoře. S nástupem barevné kinofilmové fotografie jsem na focení téměř zanevřel, protože mě nebavilo čekat co mě fotolab vyplivne. S digi –érou se tvůrčí proces „vyvolávání“ opět obnovil a právě možností „nasekání“ a „vybrání“ prchavých okamžiků života vznikne daleko víc kvalitních fotografií než čekáním na štěstí (i když fundovaným), nebo pracným aranžováním, osvětlováním a nastavováním umělého děje.
Sám fotím amatérsky a většinou reportážně nejraději přírodu a zvěř ze svých cest. Za této situace nemohu čekat dva dny na skvělé světlo,oblohu,kompozici a udělat dva povedené snímky. Tady je nutnost „nacvakat,vybrat,upravit a zbytek zahodit“ a výsledek je někdy podobný – jen s větším počtem fotografií s atmosférou daného místa – což z mé zkušenosti většina návštěvníků fotogalerie (až na pár šťouralů) ocení.
Ing.Vladimír Mika
28.9.


na začátek musím říci, že digitální fotografie nevoní; ani barevný inverzní film, když ho vytahuji z obálky fotolaboratoře, nevoní tak, jako 20 let užívaná fotokomora mého otce, kde jsem strávil x-let svého amatérského fotografického života. To je v mých očích velký handicap digitální fotografie. Jako student jsem si koupil útlou knížku z nakladatelství Albatros a notně osahanou ji dodnes rád otevřu a přečtu si pár odstavců. Věřím, že se mi podařilo vzít si z ní opravdu tu nejtajnější radu – že fotografie je radost. A to mi vydrželo do dnešního dne, byť fotografii provozuji nesoustavně a nárazově. Tento luxusní přístup k fotografii si můžu dovolit, protože na ní nejsem nikterak existenčně závislý. Zároveň jsem za ty roky – spolu s poznáním, že ne vše je tak, jak se zdá- přišel o část posvátné úcty, se kterou jsem kdysi hledíval na dokonalé fotografie na výstavách… Dnes pro mě mají cenu fotografie objektů či dějů, které alespoň trochu znám a dokážu tedy maličko posoudit, co je rozhodující okamžik a co zručnost počítačového grafika… Nezáleží mi tedy na tom, jestli k výsledku vedla jedna expozice nebo plná paměťová karta; to je vnitřní záležitost každého autora a je na něm, jak se s tím popasuje. Nic to ovšem nemění na tom, že po formální, kompoziční a technické stránce by fotografie měla dosahovat určitých minimálních kvalit a moderní fotografická technika někdy funguje ne jako fotografova berlička, ale pořádná berle…
Milan Kraus
26.9.
Barva, černobílá fotografie, Koudelkova série, 7 oken/sec, stativ… – to všechno má své kouzlo a oprávnění. V poslední době jsem slyšel od několika nadšených amatérů i “podnikových” fotografů, že se chtějí vrátit ke kinofilmu a vyvolávání. Když jeden uslyší od Saudka, že používá prošlé papíry, pak není těžké dostat chuť si trochu namočit prsty do vývojky. Ale! Chtít po někom, aby fotil jenom tou mojí (nebo spíše: mnou uznávanou) metodou?!? To snad ne!
Nedávno jsem mluvil s jedním umělcem, úžasným to člověkem (na přiložených, mnou pořízených amatérských záběrech je právě on), se kterým se setkáváme už několik roků pravidelně o letních prázdninách (http://www.kasabela.com/), o tom, že naděláme šílené digitální množství všelijakých záběrů jenom proto, že to (zdánlivě!) nic nestojí. Také prý uvažuje o tom, že si při fotografování bude představovat, že má v ruce opět kinofilmový aparát, aby focení bral znovu “poctivě”. Tenkrát prý použil jeden celý(!) film, aby měl 4 záběry na obal LP (http://www.kasabela.com/pages.php?langid=2&menuid=21&imageid=67).
O poctivý přístup se já snažím už od dětství, ale když jsem ještě před pár lety kupoval např. Ilford DELTA 3200 a nechával jsem si dělat fotky 7×10 nebo jenom kontaktní kopii, abych aspoň v malém viděl, co jsem to ulovil, tak jsem musel velmi šetřit a mačkat spoušť jenom s takovou frekvencí, abych nenechal veškerý svůj výdělek na nám. 14. října ve Fotografii nebo později v ČTK.
Já se cítím být mnohem svobodnější s digitálním aparátem. Pan M.B. by si mohl uvědomit, jak je těžké v tomto davu fotografů i “fotografů” si ulovit a “prodat” nějakou tu “Eiffelovku”. Třeba “jenom” digitální.
Kovács L.
26.9.


“Proboha” ( a to nevěřím ), je to přece úplně jedno. Od perfekcionalistů po bastlíře jde stále jen o fotku na kterou se dá koukat. Je dobrá = zaujme, je špatná…o čem mluvíme? Cesta není podstatná, jen výsledek. Jednou mne zaujme fotka od profíka co si upravuje stěnu pro zlepšení ostrosti a scénu komponuje půl roku, po druhé jediná fotka vypálená od boku… ( a že to byl amatér?) …Vás třeba nezaujme. A je v tom problém?…Máme “odborníky” co určí co je, a co není dobré. Bylo by to směšné, kdyby to neznamenalo, že jeden dostane x doláčů a druhý nic. Většinou se ti “odborníci” drží zavedených dogmat, takl moc škody nenadělají. Dobré je prostě dobré. Tak, postup, jak se dostat ke kvalitě není podstatný. Jen ten výsledek. (Jen mi vadí, že fotky co nafotil známý herec jsou prostě in a basta – tvrdil před časem časopis Fotografie…ale třeba se pletu.)
Mihla2
25.9.


Fotím od svých osmi let. Vystřídal jsem spoustu aparátů a hlavně kvůli časové zaneprázdněnosti preferuji nyní kompakty nejvyšší třídy. Přesto si rád “pohraju” se snímkem. Není to v tu chvíli jen technologie, ale i meditační cvičení.
Neodsuzuju sériové focení, zvířata a děti jdou většinou jenom tak. Ale na portrét? To buď nechápu nejjemnější nuance, nerozumím profesionálnímu přístupu, nebo vyznávám jinou myšlenku.
Pokud zachycuji okamžik, na který mám dost času, nedevalvuji ho mrakem fotografií, nad kterými si pak u počítače v úplně jiném rozpoložení lámu hlavu, jak jsem to vlastně myslel. Udělám jednu dvě fotky a pak je skouknu na monitoru. Buď jsou výrazově jasné, nebo jdou do digitálního pekla.
Josef Ansl (33)
25.9.


Musím se připojit k názoru pana M.B., protože směr kam se digitální fotografie ubírá je do jistě míry dekadentní. První fotoaparát na kterém jsem se začal učit, byl digitální Olympus, tuším něco jako C900. V této době jsem neměl o nějaké estetice fotografie ani tušení a dá se říci, že jsem postupoval podobným způsobem: nasekat toho co nejvíce a doufat že se něco povede. Jenomže před rokem a půl jsem si pořídil kinofilmove OMko, zařídil jsem si doma temnou komoru a začal jsem se učit úplně novým postupům. Na kinofilmu je každá chyba vidět snad dvakrát více, o nějakých retuších se snad ani nedá mluvit. Samozřejmě se dá něco ještě dohnat v temné komoře, ale že zkaženého snímku dobrý neuděláte. A jak říkám, fotku z digitálu kterou jde ještě bez problémů opravit, na kinofilmu rovnou vyhazují.
Ale teď k samotnému jádru. Budu li mluvit o fotografických postupech, musím nejdříve říci, že jsem se naučil úplně jinému přístupu k fotografií. Dalo by se říci že skoro otočeném naruby. S filmovým aparátem zkrátka nelze chodit a nasekat film vším co se mi mihne přes cestu. V první řadě si opravdu hodně rozmyslím, než zmáčknu spoušť. První negativ jsem totiž nafotil podobně jak digitálem, jenom s malým zpožděním, než se mi podařilo přesně nastavit expozici a zaostřit. Zprvu jsem byl z prvního proužku filmu docela nadšený, ale po zvětšení snímku na papír 13×18 jsem objevil spoustu chyb. Expozice byla nepřesná, z filmu vylézalo zrno a i pojem jako je hloubka ostrosti zde dostal, s objektivem se světelnosti 1.4 a fullframe políčkem, zcela jiný rozměr. A navíc jsem byl přesvědčený že když si pořádně stoupnu, musím 1/30 udržet z ruky. Nyní vím že i 1/60 mi dokáže rozmazat statický snímek kvůli otřesům zrcátka. Zkrátka nyní, pokud jdu fotit, předem si ujasním co jdu fotit a jak to budu fotit. Trvalo mi dlouho než jsem pochopil co se mi můj známý, profesionální kameraman a zkušený fotograf, snažil vštípit do mysli, když mi vysvětloval, abych fotil opravdu tematické soubory, které má něco spojovat. A to bez uměleckého záměru a nápadů dělat nelze. Kinofilm mě naučil opravdu jinému přístupu, protože jsem zjistil že bez toho, abych si předem ujasnil co a jak jdu fotit, dobrou fotografií neudělám a když, tak je to náhoda.
Musím také říct, že díky klasické černobílé fotografií mě rozhodně upoutávají jiné žánry. Nejsem nějaký extra fotograf a spíš bych o sobě řekl, že mi focení nejde, ale nelíbí se mi, že teď díky photoshopu a propracované technice udělat že špatně fotografie líbivou záležitost (ne dobrou fotku). Sam mám totiž také digitální zrcadlo a vím jak jednoduše lze na mizerně fotografií v Lightroomu upravit barvy tak, že může vypadat proti originálu opravdu úžasně. Jediné co lightroom, ani photoshop neumí, je opravit špatnou kompozici a dát fotografií nápad. To si spousta lidí neuvědomuje.
I když jsem příznivcem moderních technologií, každému koho fotografie baví, bych tuto zkušenost doporučil, protože si myslím že klasická fotografie stále žije a stále má v této době co nabídnout. Je to opravdu zážitek. Zde totiž opravdu technika nepomůže, zde je člověk limitován jen svým uměním, zkušenostmi a svou precizností.
Abych se ale vrátil k článku, nasekat na film nebo na kartu stovku fotek jen tak od boku bez nápadů a doufat že na některém snímku se nápad vymyslí sám rozhodně není správný postup. A při tomto dovede technika pomoct, protože se postará o to, že nezmeškáte žádný moment, neproostříte, každá fotka bude technický a kvalitou víceméně ucházející, a pak už je jednoduché vybrat tu povedenou. Technika z nikoho fotografa neudělá a když nezkušený amatér použije bezmyšlenkovitě tento postup a nějaký obrázek se zrovna povede, nikam ho to bohužel neposune. Je to podobně jako tento mail. Napsal jsem skoro sloh a nejsem si jistý jestli se mi tím podařilo říci, co si o tomto tématu myslím. Přitom Vy byste to jistě dovedl napsat několika větami, a to tak, že by to bylo všem hned jasné.
David Menger.
25.9.

Poznámka O.Neffa:
S panem Mengerem souhlasím, vůbec s ním nepolemizuji – a nikdy jsem nikde neřekl, že je správné fotit bezmyšlenkovitě jak šílenec a vybrat to nejlepší. Jen tvrdím, že vše má své opodstatnění a smysl, tedy i sériové focení. S čím ovšem velmi souhlasím je upozornění p. Mengera na důležitost fotit ty tematické soubory. Myslím si totiž, že teprve toto je ta pravá fotografie, téma a přístup k němu, zaujetí pro něj a následné adekvátní zpracování. Technika je pak následná věc, služebná.
O.N.


Jsem již léta amatérským fotografem a tak se o veškeré techniky a technologie velmi zajímám, ale s manželkou máme mnohaletý spor týkající se úpravy fotografií. Stejně tak, jako před lety bylo při vyvolávání potřeba nechat působit vývojku trošku déle, nebo se pod zvětšovákem nechávaly fotografie trošičku déle, či se jejich přesvícená část zakrývala rukama, či jinak fotografie upravovaly, dnes je pochopitelně cesta podstatně jednodušší. Stačí si otevřít Photoshop, Zoner, či jiný editační program, pohnout šoupátkem a je přidaný, či ubraný kontrast, barevnost, či jiná úprava. Proti tomu já nemám vůbec nic, protože mi to přijde být stejné, jako když se to dělalo při vyvolávání. Moje žena je ale naprosto opačného názoru. Tvrdí, že dneska každý, kdo si koupí jakýkoli digitální fotoaparát a následně si fotku upraví v počítači, když se mu nelíbí nebe, tak ho vymění za krásně modré, když se mu fotka zdá být málo barevná, přidá barvy, když je fotka focená bez polarizačního filtru, přidá se efekt, polarizačního filtru, či jinak fotku upraví a stane se z něj de facto maker dobrých snímků. S tím já naprosto souhlasím. Dnešní rádoby fotografové v podstatě udělají na počítači z každého sebeprůměrnějšího obrázku z dovolené brilantní fotografii v pravdě hodnou výstavy, či alespoň pověšení na zeď. Takové zásahy já do fotografií neprovádím, neb to za A neumím a za B neuznávám /takže se to ani nesnažím naučit/, ale přidání, či ubrání kontrastu, nebo ostrosti , nepovažuji za tak radikální změnu fotografie. Moje žena říká, že před léty bylo opravdu potřeba umět fotit, /S TÍM JÁ NAPROSTO SOUHLASÍM/, zatímco dnes stačí mít notebook, a editační program a máte vystaráno. Mne tedy žena pochopitelně hází do stejné škatulky jako všechny ostatní, kteří fotografii od základu změní, rozeberou na prvočinitele a následně smontují z jednoho snímku nebe, z druhého onen hlavní objekt, třeba zámek, ten nasvítí sluníčkem srovnají horizont, protože na jejich fotografii byl nakřivo, přidají polarizační efekt, ztmaví oblohu vykouzlí na ní bílé mráčky a z dalšího snímku třeba přidají nádhernou a svěží jarní trávu s bublajícím potůčkem a je snímek, jako /NE JAKO/ ON JE TOTIŽ VE SVÉ PODSTATĚ MALOVANÝ. S takovýmito úpravami zásadně nesouhlasím, ale proti jemným úpravám, jako je doostření, či přidání kontrastu nemám problém.
Tom
25.9.


Kromě focení se zabývám i amatérským truhlařením. Po několika letech zkušeností jsem pochopil, že dokonalý nábytek dělají pouze NC stroje. Při ruční výrobě se nelze vyvarovat nepřesností nebo odštípnutého dřeva. Vynikajícího truhláře nedělá to, že vyrobí perfektní např. stůl, ale to, že ví jak pro oko napravit (zabroušení, tmelení, lišta) případné nedokonalosti. Stejné je to s fotografií, ne vždy se podaří kompozičně dokonalý a ideálně exponovaný snímek, ke kterému nelze říci ani ň. Pokud ano je to z velké části náhoda. Na tu se ale nelze spoléhat. V nespoléhání se na náhodu vidím rozdíl mezi amatérem a profesionálem. Některé záběry jsou tak zajímavé, že se přímo nabízejí. Pokud takové nejsou, amatér může z focení odejít pouze s průměrnými fotkami. Profesionál zná fígle jak zajímavé záběry najít a jak je udělat z průměrných. Profesionál vždy má nadprůměrně dobré výsledky, byť s pomocí digitálních úprav. Upravovat lze ale pouze dobré záběry, těm špatným žádné úpravy nepomohou. Plně se ztotožňuji s vaším přístupem k věci.
Tomáš Frýdl
25.9.


Na začátku svého článku rozdělujete fotografování na kategorie – reportážní a dokumentární fotografie a výtvarná fotografie. U reportážní fotografie se opravdu vyžaduje autenticita a reálnost. Proto pokročilé úpravy a předělávky nepřichází v úvahu. Proto se také fotí kvantum snímku a z nich vybere pár fotografii. To je mimochodem i to, na co poukazujete, kolik tisic negativů bylo a z nich se vybralo 12 snímků. Ale o tom přece reportážní a dokumentární fotografie je, jinak se to dělat nedá.
Výtvarná fotografie je něco jiného, pravda. Tu se meze nekladou. Pak se ovšem musíme zamyslet nad tím, co vlastně fotíme. Už na začátku. Jak staré rady praví, lépe strávit 5 minut nastavováním a zkoušením než 2 hodiny počítačovou úpravou. Tak trochu se tím živím, v reklamě. Je to tvůrčí, jak Vy říkáte výtvarná fotografie. Ale i na focení např. pro prodejní řetězce (a to je už na hraně kategorie) se přeci fotí daleko více snímku. A i špičkový portrétista nevyfotí jeden snímek, ale celou sadu.
Reakce čtenáře ale rozhodně nebyla proti “kuchařkám”, které prezentujete. Spoustě lidem tohle právě usnadní život právě proto, že nenafotí 50 fotek jednoho pohledu, ale pak zjistí, že “to přece viděli jinak”.
A že jste si z reakce vybral to s převodem do černobílé, to není tak úplně fér. Dobře víme, o co šlo, co chtěl čtenář vyjádřit.
Na úpravě fotek nevidím také nic špatného, ale všeho s mírou. Abych pak prezentoval nádherné fotky, které jsem ale ve skutečnosti nenafotil a nedokázal bych nafotit, to zase ne.
Aleš Vodička
25.9.


Myslím, že je úplně jedno, jestli fotografie vznikla klasickým aparátem na film nebo digitálem, kompaktem nebo zrcadlovkou. Hlavně, aby se fotografie líbila alespoň samotnému autorovi, protože pak ho focení bude bavit. A když se bude fotka líbit i ostatním, tím lépe. Pokud fotka vyjadřuje pocit, náladu, atmosféru nebo zkrátka to, co nám chtěl autor fotkou říct, tak pak je to super. Fotografie je totiž zachycením mnohdy jedinečného okamžiku, který se nemusí již nikdy opakovat. (Tuto skutečnost jsem sám mockrát podcenil.) A jestli je fotografie černobílá nebo barevná, tak to také nechme na autorovi. Někomu se nelíbí černobílé, někomu zase barevné, přesaturované. Já osobně preferuji barvu, protože i okolní svět vidím barevně.
Nezapomeňme, že čím méně úprav v editoru, tím více času nám zbývá na zamyšlení, co a jak budeme fotit příště
Marek Pavela
25.9.


Je opravdu těžké polemizovat, co je lepší, zda “sázet” fotky jednu za druhou a pak vybírat a nebo čekat na správnou kompozici a světlo. Já osobně s fotografií začínám a když jsem fotil portrétní fotografie, tak se mi nejvíce osvědčilo vyfotit hodně fotek v sérii a poté vybrat nejlepší a nejostřejší. V tomto případě se mi dost často stávalo, že když jsem to nechal pouze na jeden záběr, tak se tam zrovna vloudil nějaký ten pohyb a nebylo to ono. Kdežto když je více fotek v sérii, tak je tam ta svoboda volby 🙂 Ale na druhou stranu považuji za umění na první pokus vyfotit perfektní fotku. To se ale povede málokdy. Myslím si, že když to technologie umožňuje, tak proč toho nevyužít a ty fotky nesázet, když to přece jde a smazání fotky na kartě (popř. poté v počítači) nic nestojí.
Marek Žehra
25.9.


Film má 24 snímku /sec, u digi často i méně, čili jedno kritérium by mohlo být třeba “co je nad-od 12snímku /sec je film nebo technická fotografie. Nebo: z filmového záznamu vybral snímek pan XY, za kamerou stal pan YX. Už dnes kvalitní DSLR umožňují záznam ve Full-HD, čili 1920×1080 pixelu a 24 snímku/sec, což co se týká rozlišení je víc, než měly digi-fotaky před 10 lety.
Můj osobní názor na sportovní fotgrafy není moc valný – fotí 10sn/s, 1000 záběru denně, a pak z toho vyberou (co se náhodou povedlo) pár snímku. Pravda ale také je, že záběr musí před focením zvážit PAN FOTOGRAF, to asi nedokáže žádná technika nikdy.
Fotit jsem začal asi před 50 lety (dnes je mi 60), míchal dokonce vývojky, nadržoval osvit u zvětšováku, atd. V mém případě ne abych z obyčejného záběru vytvořil “uměleckou fotografií”, ale abych korigoval nedokonalost celého fotografického procesu.
Speciálně na českých web-stránkách se velmi často hodnotí snímky -i když krajina – tak s expozici (napr. obloha záměrně ztmavena) se čaruje v digilaboratori do nekonečna.
Vrchol všeho je nová funkce ve Photoshopu, která “srazí” roztahané postavy lidí či slonů v záběru do “kompaktu”. V tomto případě je alespoň odpověď jednoduchá – to není fotografie, ale fotomontáž.
Kde ovšem hranice leží asi nebude možné nikdy rozhodnout – toto je fotomontáž, toto je fotka. Ale nebojme se říct všude tam, kde je to jednoznačně, toto už není fotografie, ale fotomontáž či fotografika.
Ještě jeden příklad – barva a polarizační filtr. To dle mě není fotografie, ale fotografika- kdo takto udělané snímky viděl, ví, o čem mluvím.
Další diskuze – barva či černobílé. Ve Vašem příkladu Cesta meče určitě B&W snímku prospělo (můj názor).
Ovšem, jelikož dnes je vše barevné, tak si pár lidí plete, že když fotku převedou do B&W, tak už automaticky dělají umění (před lety to bylo přesně naopak).
Co se týče záběru – hm, to jste mohl klidně naaranžovat, aby se pan V. Hotovec takto postavil, nebo jste už při sériovém focení měl představu, že to tak chcete vyfotit? Určitě ne, prostě jste si ulehčil práci. Ale dle “mě definice” to je stále fotografie.
Je to téma na dlouhou diskuzi, můj skromný názor či závěr – nebojme se říct všude tam, kde je to zřejmě- toto už je fotomontáž či fotografika.
Možná by také prospělo při soutěžích a výstavách trošku rozdělit na : fotografie
fotomontáž
fotografika
….
Tak jak dříve u sportu – amatéři a profesionálové, či dnes (dnes ještě ne) s dopingem povoleným a dopingem zakázaným.
Vladimír Josifko
25.9.


Již léta se živím focením automobilového sportu. A to nejen u nás, ale i ve světě. V Čechách jsem začínal s první digitální zrcadlovkou Canon D30, která tehdy stála opravdu ranec. Oproti dnešní jedničce neuměla prakticky nic. Ale ta možnost vyfocení více záběrů v sekvenci (považte: úžasné tři záběry za vteřinu 😉 z toho foťáku dělal objekt závisti ostatních fotografů. Ono totiž s čekáním na jeden záběr v automobilovém sportu těžko uspějete. Který záběr je nejlepší? Ten co mi teď utekl nebo ten co možná přijde?

Přes opojný pocit pokropení auta v zatáčce 8 snímky za vteřinu jsem se s EOS jedničkou dostal zpět ke dvěma až třem záběrům v sekvenci. Jednak díky dlouholetým zkušenostem dokáži lépe odhadnout ten správný moment a potom se mi už nechce přebírat ty hromady zbytečných fotek. A mohu Vás uklidnit, že úplně stejně to dělají profesionální sportovní fotografové po celém světě. Tedy až na Japonce. Těm ten motor jede snad pořád …

Co se týče editace fotek, tam je to jednoduché: na nic není čas. Všichni chtějí fotky ihned. Vystačím si tedy s klasickým doostřením, srovnáním úrovní – je-li třeba, a ořezem. Maximálně vyretušovat prach, který se na čip během dne neustálým vyměňováním objektivů dostane. Je to sice ztráta času, ale nedokázal bych odevzdat fotku s “bordelem” tak, jak to dělají někteří jiní (i ve světě). Díky létům praxe v DTP studiu mi tyto opravy zaberou opravdu jen chviličku. Tolik k fotografiím dokumentačním.

Něco jiného je, když se některá z fotek použije k reklamním účelům. To už je úplně jiný obor a je potřeba tuto fotku “dodělat”. Nikdy totiž nefotíte automobilový sport v “laboratorních” podmínkách ateliéru. Ke slovu se pak dostávají i jiné nástroje Photoshopu: od vytvoření atraktivnějšího pozadí až po doladění správných barev loga sponzorů na autě. To ale k reklamní fotografii patří a patřilo vždycky.

A ještě jednu věc bych rád zmínil. Rozdíl v klasické a digitální fotografii je ten, že při focení na film jste musel být maximálně pečlivý při zhotovení záběru, ale pak už jste byl v podstatě bez práce. S digitální zrcadlovkou si můžete dovolit “cvaknout” cokoli, ale pak prosedíte hodiny u počítače …

Petr Frýba
fotograf
25.9.


Jsem náturou reportážní fotograf (amatér), ale občas se pokouším o nějaké “umění”. V podstatě souhlasím s tím, co jste v článku jako svůj příspěvek k polemice napsal. I já občas pošlu po někom “kulometnou dávku”, protože vím, jak někdy i úplná maličkost může zhatit zajímavou momentku. Přivřená víčka (mrknutí), divný výraz rtů jak objekt s někým mluví, náhodná neostrost, něco nevhodného v pozadí atd. atd. Kolikrát už mě mrzelo, že jsem neudělal sérii snímků a ten jeden jediný snímek má zrovna nějakou vadu. Myslím si ale, že o tom to focení není (počet nasekaných fotek, editace ano či ne). Podstata je podle mě v tom, kolik těch fotek předhodím divákovi. Jestli je dovedu vybrat a seřadit tak, aby vyprávěly příběh, jestli to dokážu co nejmenším počtem snímků nebo dokonce jedním jediným! 🙂 Já digitalizaci vyčítám nadprodukci snímků. Někdo nafotí dvě či tři stovky snímků a vplivne je někam do galerie. Nedá si práci s jejich výběrem. I lidé, kteří dovedou dobře fotit, často zveřejňují moc snímků. Zamořujeme si tak náš svět kvanty “zbytečných” snímků, mezi kterými se potom ty hodnotné (informačně) velmi pracně hledají – vždy si představím nějakého budoucího Čáslavského, jak se prohrabuje archivy fotek a snaží se je nějak interpretovat, něco zajímavého tam najít 🙂
Takže editujme, upravujme a hlavně vybírejme!

Libor Kolman 25.9.
je na každém, aby si našel svou cestu k dobré fotce. Pokud jde o živou dokumentární fotografii, je řada opravdu velkých fotografů, kteří neváhali vybírat pár fotek ze spousty záběrů. Mám to spojeno s H.C.Bressonem (ruku do ohně bych teda za to nedal :o))) ), za rozumný poměr prý považoval 100 záběrů na použitelnou fotku, na fakt dobrou i poměr 1000:1. A pan profesor J. Šmok říkával, že: “Nejlepším přítelem fotografa je koš na papíry”, a to ještě o nějakém digitálu nikdo nic neslyšel :o)
Takže já se rozhodně nestydím vyhazovat… dnes už do digitálního koše :o)))
Vláďa Ondračka


Fotografie, stejně jako malba, hovoříme-li o vyjádření na ploše, je projevem fotografova/malířova názoru, stejně jako spis je projevem názoru spisovatelova, socha sochařova a blábol projevem názoru politikova. Nezáleží vůbec na tom, z kolika pokusů byl tento názor jako jediný nejpřiléhavější vybrán a jakým způsobem byl připraven či upraven, aby byl přesně takový, jaký jej chce autor mít. Domnívám se proto, že je zcela zbytečné filozofovat o postupu, jakým autor došel svého cíle.
Ing. Pavel Smolík
24.9.


Uvedená problematika je podle mé zkušenosti (? že znám dost fotografů upravujících i neupravujících) otázka psychologie. Části z nich totiž dělá dobře si situaci ztížit a tak se za zásady vyhýbají digitálu, část neořezává ani klasické fotografie atd. Je to jako placebo efekt, pokud jim to pomůže v tvorbě a bude to stát za to, pak budeme všichni rádi. Nicméně pro většinu z nás je podstatné na první pohled vidět, že ta fotka je „dobrá“, a to jak vznikla a jestli si autor z principu třeba nelehá při focení na zem je vetšinou naprosto nepodstatné.
O.S.


je to věcí každého fotografa, jak k tomuhle problému přistupuje. Někdo fotografie neupravuje ze zásady, někdo proto, že to neumí (nebo neví jak na to) a někdo to umí lépe či hůře. Podstatné pro mně je to, že fotím proto, že mně to baví a zachytím momenty a věci, ke kterým se rád vracím. Focení mi přináší několikerou radost – samotné focení, když třeba zjistím, že se mi nějaká fotka povedla a líbi se mi… Osobně jsem rád, když existují takové weby jako je ten Váš, kde se s námi podělíte o své zkušenosti a znalosti. Já osobně mám takové články rád, protože se člověk může něčemu přiučit nebo zjistit jak na některé věci jde někdo jiný, znalý. No a pokud se to někomu nelíbí, inu si myslím, že se může realizovat podle svého. Technologie se vyvíjejí rychle vpřed a bránit se jim nemá smysl. Obdivuji stará auta, ale jezdit pravidelně z Ostravy do Prahy takovým krásným starým veteránem bych asi moc nechtěl…
Olda Kasprzyk
24.9.


Já chápu focení především jako TVŮRČÍ proces a to od přípravy samotného focení (tvorby snímků fotoaparátem) až po konečné úpravy fotografie ať už v počítači nebo v temné komoře. Pokud pan M.B. myslel technologií jen jakýsi jasně daný pracovní postup, který popsal, pak ten podle mne nemůže samotný vést ke kvalitním snímkům. V obou případech bude výsledkem fotografie, ale v případě “focení” hrají podle mne významnou roli zkušenosti a schopnosti fotografa. Pokud bude chtít technologii aplikovat někdo bez větších zkušeností a znalostí např. v oblasti kompozice, světla, clony apod. na výsledných snímcích to bude rozhodně znát. Podle mne tak těžko vznikne kvalitní fotka a pokud ano, pak spíše náhodou.
Nicméně pokud se na daný postup aplikují zkušenosti a znalosti, pak v tom nevidím žádný problém a v podstatě sám tímto způsobem fotím (dodávám, že jsem fotograf amatér-nadšenec, ne profesionál). Také běžně nafotím během jednoho “focení” třeba 100 fotek, které následně třídím a zůstanou tak 1-3 dobré, prezentovatelné. Na tom ale přece není vůbec nic špatného. Dnešní technika umožňuje vidět fotografii ihned a navíc snímat poměrně vysokou rychlostí, tak proč toho nevyužít? V době kinofilmů jste na výsledek museli čekat až do vyvolání filmu a když pak fotky nebyly použitelné, šly taky rovnou do koše nebo jste si je nechali právě proto, že nic lepšího se nepovedlo. Teď vidíte výsledek hned a tak můžete ihned reagovat a fotit znovu, pokud se předešlá fotka nehodila. Problém bych zde viděl opravdu pouze v případě bezhlavého provádění jednotlivých kroků bez vlastního přemýšlení.
Tomáš Tureček.


Ona debata o editování, či needitování mi připomněla něco z úplně jiného soudku a to z hor. Setkal jsem se s lidmi, kteří při lezení po tzv. zajištěných cestách(feratách) používají ta ocelová lana a řetězy jen k jištění, ale zásadně se jich nechytají. Myslí si, že se tím přibližují k opravdovému horolezectví, přitom ty lana jsou tam evidentně i k držení. Ve výsledku pak záleží jen a jen na tom, jaký má z toho kdo vlastní pocit a o ničem jiném to není a to ani u toho focení. Bavíme se zde přece o koníčku a ten je jinými slovy nějaké potěšení, radost z nějaké činnosti a to všechno je zase jen pocit. Já např. fotím hlavně přírodu a edituju minimálně, neb mě to celkem unavuje a moc nebaví. Ale nikomu to necpu je to jen můj problém a názor a jinak si myslím že bránit se využívání dnešní vyspělé techniky počítačů a editorů je skoro to samé, jako zavrhovat digital a fotit klasikou.
Radek


Pochyby pana M.B. jsou možná pochopitelné, ale pokud vidím fotografování jako tvořivý proces, nemohu je s panem M.B. sdílet.
Pan M.B. zmiňuje um, zkušenosti a štěstí. To vše zajisté potřebuji k zachycení okamžiku. A ještě více k zachycení pocitu. Je úžasné, když se zadaří.
Udělat zajímavou fotografii ještě zajímavější však také vyžaduje um a zkušenosti. Proč by uspokojení nad počítačově zpracovanou fotografií mělo být méně uspokojivé? Vidět skrytý potenciál v určité fotografii a nechopit se příležitosti, protože je to “technologie”, mi příjde poněkud omezující. Jde přece o tvorbu. Nemyslím, že procesu tvoření omezení svědčí.
Já osobně bohužel nemám ani um, ani zkušenosti a neměla jsem to štěstí, aby mi bylo dáno pochopit princip světla. Nejsem fotograf a už vůbec ne umělec. Obdivuji všechny, kdo jsou schopni dělat krásné, zajímavé obrázky tak, či onak. Doufám, že přístup k tvorbě ve stylu “vždycky jsme to přece dělali takto” a “to se přece nedělá” bude jednou minulostí.
Ida Krupicová

Vypukla nám tu polemika – nad článkem, kde jsem se skromně zmínil o technice sekvenčního focení a výběru optimální fotky. Článek je zde, polemická odezva je zde.Sklouzlo to do problému – sekat nebo nesekat? Dosavadní příspěvky (skoro všechny) jsem shrnul a prosím, tím to končí. Je jich až nad hlavu.

Můj názor je dlouhodobý:

  • Fotíme s rozmyslem, každou fotku chceme mít nej.
  • Využíváme všech technických prostředků poskytovaných fotoaparátem
  • Tvorba není sport, kde jsou předepsané tretry s hřebíky tak a tak dlouhými
  • Dokumentární fotka musí být syrová, nedotčená
  • Tvůrčí fotka musí být… tvůrčí, a jak tvůrce dospěje k výsledku a efektu, jest jeho věcí

Čímž samozřejmě neshazuji a nebagatelizuji jiné názory. Ze zde uvedených příspěvků mě zaujal nejvíce ten, který se odkazuje na nutnost zvolit projekt, téma. Jsem totiž přesvědčený, že ta pravá fotka není ta, která splňuje ta či ona kritéria, ale ta, která obsahuje náboj zaujetí. Nahodilé focení k němu nikdy nevede. Primární je zájem o cokoli, ale musí to být zájem až za hrob. Pak vzniknou fotky, které mají smysl. A jestli byly pořízeny tak či onak, to je lhostejné.

Tož tak, a nyní názory přispěvatelů.
Ondřej Neff

Tahle polemika je divná, je to jako srovnávat Forda T s dnešním Superbem. Prostě je to něco jiného i když oba mají kola, motor a volant. Taky jsem dělával fotky v koupelně a rodina přitom nesměla ani rozsvítit v kuchyni, ale opravdu se mi potom nestýská. A jestli fotky upravovat nebo ne, to je přece každého věc a krásné na tom je to, že digitální fotografie to umožňuje. Nechceš upravovat neupravuj. Chceš si z fotky vyrobit olejomalbu taky dobře prostě jde to. A o tom to je !!! Tomáš Čermák – Praha 1.10.


Pokud vás zajímá názor člověka v tento moment ještě zvenčí, tak myslím, že základ je v rozdělení účelu, jak jste ho popsal.
1/ “Reportáž” je jasná – ta musí být co nejvěrnější, asi je v pořádku ořez, jemně doostření a jemně úpravy barev, to by mělo být maximum.
2/ Kategorie “výtvarná” je v podstatě umělecké vyjádření autora (nebo alespoň pokus o něj). Tak by měl být cíl působení na diváka, vyvolání dojmu, pocitu, emocí. Myslím, že tam nejsou úpravy na škodu. Nakonec, přes veškeré úpravy, nemusí být nakonec ani poznat původní obraz a přesto to může působit. Historie ukazuje, že veškeré umění (literatura, hudba, výtvarné umění) se nedá zavřít do jasné vymezených škatulek. Styly a žánry, metody a postupy se prolínají, aby posloužily autorovu záměru. Nedá se jasné říct – to je dobře a tohle je špatně. A bylo by nemoudré se o to pokoušet, byli bysme pak označení za úzkoprsé pedanty. Čili co autor udělá je jeho právo, hodnotit by se mělo dílo, ne postupy, které k němu vedly.
Sám jsem si zažil v různých oblastech (třeba u html), když se člověk něco musel naučit v ruce a pak přišel program, co “to dělal sám”, nebylo nutné speciálních znalosti. Samozřejmě, že člověk, který věnoval nemálo času a úsilí, aby se danou věc naučil a dotáhl do nějakého stupně se cítí rozladěn, když přijde začátečník a byl schopen docílit téhož. Digitální fotografie je v podstatě ve stejně situaci. Pomoci programu a efektu je schopen začátečník docílit věci, kteří analogoví fotografové museli těžko a pracně aranžovat a simulovat. Tak se nyní cítí rozladění.
Já ale myslím, že zbytečně. Technická dovednost je jedna rovina, ale zkušení fotografové mají mnoho navíc – umí se dívat (to teď hodně cítím já. Zoufale si uvědomují, jak neumím najít zajímavé záběry, kde by jich zkušený fotograf našel mraky), umí vystihnout kompozici a moment. Jasné, že mnoho věci jde v počítači dodělat, ale když se neví, jak by “to” mělo vypadat, tak to začátečník nedodělá. Tam, kde zkušený fotograf vyřeší 90% věci volbou záběru a technickou kvalitou fotky a pak během 10 min zbytek poladí v počítači, stráví začátečník hodinu laděním jedné fotografie a výsledek je horší. Myslím, že nakonec začátečník, co myslí focení vážně, propadne mu, stejně dospěje do stavu, kdy bude převážně používat foťák a jen v nezbytné míře počítač.

Petr Hájek
1.10


Jsem už dost starý (75) a fotografuji od mládí, pamatuji tedy leccos, včetně toho, že určitou dobu byly filmy o citlivosti 17 DIN vzácností a běžně se fotilo na “čtrnáctku”.
Tehdy někdo, kdo si vyfotil film a dal ho ke zpracování, byl pokládán za “cvakala”, pořádný fotograf si vše zpracoval sám a postatnou částí práce dělal při zvětšování, kde snímek “dotvořil”.
S příchodem barevné fotografie se proces natolik zkomplikoval i prodražil, že většina amatérů (včetně mě) resignovala a dávala si snímky zpracovat profesionály. Vyšlo to nakonec i levněji a výsledky obvykle nebyly špatné. Přesto jsem to považoval za újmu a cítil jsem se degradován na zmíněného “cvakala”.
S příchodem digitální fotografie se konečně situace vrátila zpět a proces z temné komory se přestěhoval do počítače. Cítím se tedy znovu jako ten, kdo může tvůrčím způsobem zasáhnout do snímku.
Vyfotografovaný snímek tedy pokládám za polotovar, který mohu zlepšovat ořezem, úpravou jasu a kontrastu, včetně lokálních úprav. Jako amatér si mohu dovolit pustit uzdu své fantasii a snímky upravovat i nad běžný rámec třeba výměnou oblohy za vhodnější, vymazáním nevhodných částí a tím vlastně se i vzdalovat realismu. Pokud se nejedná o reportáž, myslím, že to není špatné ani u profesionála. A co se týká možnosti vyfotit serii snímků a vybrat z ní ten nejlepší, myslím, že je to odedávna osvědčená metoda, používaná nejlepšími fotografy a není se za co stydět. Jen je to dnes levnější. Podle mého jde tedy o zapojení technologie do umění a jestli tam to umění opravdu je, záleží jen na autorovi.
S pozdravem “Dobré světlo”
Zdeněk Formánek


nemíním si hrát na bůhvíjakého odborníka či znalce ale přeci jen už jsem nějaké fotky napráskal. Ano, napráskal je to pravé slovo, protože s pouhým zanedbatelným procentem jsem byl jakž takž spokojen. Proto mi nezbývá nic jiného než s Vámi souhlasit. Reportážní a dokumentární fotky bez editace a zbytek upravit podle potřeby, protože ty přehnaně upravené výtvarné fotografie také moc nemusím a ani je nedělám. A mám-li říci pravdu, tak editaci v takové míře ani neovládám. Mám jednoho kamaráda, který se zabývá krajinami na poloprofesionální úrovni a tak vím, že na výstavy dodá pouhý zlomek z toho co má a to přitom dodnes fotí na klasický kinofilm.
S pozdravem Ivan Hajna


S názorem pana M.B. jsem se pochopitelně již setkal a kupodivu většinou u „profesionálů“ – kteří zaboha nechtějí přiznat, nebo odmítají úpravy. Každý malíř vyhodí desítky skic než vytvoří obraz a o míchání barev ani nemluvě. Tak proč by fotograf nemohl dělat totéž,když už to technika dovoluje a dokonce zpřístupňuje většině lidí. Myslím, že fotografie je tvůrčí proces i když dnes čím dál víc s pomocí techniky a i když má určitě svoje pravidla a zvyklosti – je na každém jak si je upraví dle svých představ.
Když jsem kdysi začínal s ČB fotkami – bavil mě právě tvůrčí proces v temné komoře. S nástupem barevné kinofilmové fotografie jsem na focení téměř zanevřel, protože mě nebavilo čekat co mě fotolab vyplivne. S digi –érou se tvůrčí proces „vyvolávání“ opět obnovil a právě možností „nasekání“ a „vybrání“ prchavých okamžiků života vznikne daleko víc kvalitních fotografií než čekáním na štěstí (i když fundovaným), nebo pracným aranžováním, osvětlováním a nastavováním umělého děje.
Sám fotím amatérsky a většinou reportážně nejraději přírodu a zvěř ze svých cest. Za této situace nemohu čekat dva dny na skvělé světlo,oblohu,kompozici a udělat dva povedené snímky. Tady je nutnost „nacvakat,vybrat,upravit a zbytek zahodit“ a výsledek je někdy podobný – jen s větším počtem fotografií s atmosférou daného místa – což z mé zkušenosti většina návštěvníků fotogalerie (až na pár šťouralů) ocení.
Ing.Vladimír Mika
28.9.


na začátek musím říci, že digitální fotografie nevoní; ani barevný inverzní film, když ho vytahuji z obálky fotolaboratoře, nevoní tak, jako 20 let užívaná fotokomora mého otce, kde jsem strávil x-let svého amatérského fotografického života. To je v mých očích velký handicap digitální fotografie. Jako student jsem si koupil útlou knížku z nakladatelství Albatros a notně osahanou ji dodnes rád otevřu a přečtu si pár odstavců. Věřím, že se mi podařilo vzít si z ní opravdu tu nejtajnější radu – že fotografie je radost. A to mi vydrželo do dnešního dne, byť fotografii provozuji nesoustavně a nárazově. Tento luxusní přístup k fotografii si můžu dovolit, protože na ní nejsem nikterak existenčně závislý. Zároveň jsem za ty roky – spolu s poznáním, že ne vše je tak, jak se zdá- přišel o část posvátné úcty, se kterou jsem kdysi hledíval na dokonalé fotografie na výstavách… Dnes pro mě mají cenu fotografie objektů či dějů, které alespoň trochu znám a dokážu tedy maličko posoudit, co je rozhodující okamžik a co zručnost počítačového grafika… Nezáleží mi tedy na tom, jestli k výsledku vedla jedna expozice nebo plná paměťová karta; to je vnitřní záležitost každého autora a je na něm, jak se s tím popasuje. Nic to ovšem nemění na tom, že po formální, kompoziční a technické stránce by fotografie měla dosahovat určitých minimálních kvalit a moderní fotografická technika někdy funguje ne jako fotografova berlička, ale pořádná berle…
Milan Kraus
26.9.
Barva, černobílá fotografie, Koudelkova série, 7 oken/sec, stativ… – to všechno má své kouzlo a oprávnění. V poslední době jsem slyšel od několika nadšených amatérů i “podnikových” fotografů, že se chtějí vrátit ke kinofilmu a vyvolávání. Když jeden uslyší od Saudka, že používá prošlé papíry, pak není těžké dostat chuť si trochu namočit prsty do vývojky. Ale! Chtít po někom, aby fotil jenom tou mojí (nebo spíše: mnou uznávanou) metodou?!? To snad ne!
Nedávno jsem mluvil s jedním umělcem, úžasným to člověkem (na přiložených, mnou pořízených amatérských záběrech je právě on), se kterým se setkáváme už několik roků pravidelně o letních prázdninách (http://www.kasabela.com/), o tom, že naděláme šílené digitální množství všelijakých záběrů jenom proto, že to (zdánlivě!) nic nestojí. Také prý uvažuje o tom, že si při fotografování bude představovat, že má v ruce opět kinofilmový aparát, aby focení bral znovu “poctivě”. Tenkrát prý použil jeden celý(!) film, aby měl 4 záběry na obal LP (http://www.kasabela.com/pages.php?langid=2&menuid=21&imageid=67).
O poctivý přístup se já snažím už od dětství, ale když jsem ještě před pár lety kupoval např. Ilford DELTA 3200 a nechával jsem si dělat fotky 7×10 nebo jenom kontaktní kopii, abych aspoň v malém viděl, co jsem to ulovil, tak jsem musel velmi šetřit a mačkat spoušť jenom s takovou frekvencí, abych nenechal veškerý svůj výdělek na nám. 14. října ve Fotografii nebo později v ČTK.
Já se cítím být mnohem svobodnější s digitálním aparátem. Pan M.B. by si mohl uvědomit, jak je těžké v tomto davu fotografů i “fotografů” si ulovit a “prodat” nějakou tu “Eiffelovku”. Třeba “jenom” digitální.
Kovács L.
26.9.


“Proboha” ( a to nevěřím ), je to přece úplně jedno. Od perfekcionalistů po bastlíře jde stále jen o fotku na kterou se dá koukat. Je dobrá = zaujme, je špatná…o čem mluvíme? Cesta není podstatná, jen výsledek. Jednou mne zaujme fotka od profíka co si upravuje stěnu pro zlepšení ostrosti a scénu komponuje půl roku, po druhé jediná fotka vypálená od boku… ( a že to byl amatér?) …Vás třeba nezaujme. A je v tom problém?…Máme “odborníky” co určí co je, a co není dobré. Bylo by to směšné, kdyby to neznamenalo, že jeden dostane x doláčů a druhý nic. Většinou se ti “odborníci” drží zavedených dogmat, takl moc škody nenadělají. Dobré je prostě dobré. Tak, postup, jak se dostat ke kvalitě není podstatný. Jen ten výsledek. (Jen mi vadí, že fotky co nafotil známý herec jsou prostě in a basta – tvrdil před časem časopis Fotografie…ale třeba se pletu.)
Mihla2
25.9.


Fotím od svých osmi let. Vystřídal jsem spoustu aparátů a hlavně kvůli časové zaneprázdněnosti preferuji nyní kompakty nejvyšší třídy. Přesto si rád “pohraju” se snímkem. Není to v tu chvíli jen technologie, ale i meditační cvičení.
Neodsuzuju sériové focení, zvířata a děti jdou většinou jenom tak. Ale na portrét? To buď nechápu nejjemnější nuance, nerozumím profesionálnímu přístupu, nebo vyznávám jinou myšlenku.
Pokud zachycuji okamžik, na který mám dost času, nedevalvuji ho mrakem fotografií, nad kterými si pak u počítače v úplně jiném rozpoložení lámu hlavu, jak jsem to vlastně myslel. Udělám jednu dvě fotky a pak je skouknu na monitoru. Buď jsou výrazově jasné, nebo jdou do digitálního pekla.
Josef Ansl (33)
25.9.


Musím se připojit k názoru pana M.B., protože směr kam se digitální fotografie ubírá je do jistě míry dekadentní. První fotoaparát na kterém jsem se začal učit, byl digitální Olympus, tuším něco jako C900. V této době jsem neměl o nějaké estetice fotografie ani tušení a dá se říci, že jsem postupoval podobným způsobem: nasekat toho co nejvíce a doufat že se něco povede. Jenomže před rokem a půl jsem si pořídil kinofilmove OMko, zařídil jsem si doma temnou komoru a začal jsem se učit úplně novým postupům. Na kinofilmu je každá chyba vidět snad dvakrát více, o nějakých retuších se snad ani nedá mluvit. Samozřejmě se dá něco ještě dohnat v temné komoře, ale že zkaženého snímku dobrý neuděláte. A jak říkám, fotku z digitálu kterou jde ještě bez problémů opravit, na kinofilmu rovnou vyhazují.
Ale teď k samotnému jádru. Budu li mluvit o fotografických postupech, musím nejdříve říci, že jsem se naučil úplně jinému přístupu k fotografií. Dalo by se říci že skoro otočeném naruby. S filmovým aparátem zkrátka nelze chodit a nasekat film vším co se mi mihne přes cestu. V první řadě si opravdu hodně rozmyslím, než zmáčknu spoušť. První negativ jsem totiž nafotil podobně jak digitálem, jenom s malým zpožděním, než se mi podařilo přesně nastavit expozici a zaostřit. Zprvu jsem byl z prvního proužku filmu docela nadšený, ale po zvětšení snímku na papír 13×18 jsem objevil spoustu chyb. Expozice byla nepřesná, z filmu vylézalo zrno a i pojem jako je hloubka ostrosti zde dostal, s objektivem se světelnosti 1.4 a fullframe políčkem, zcela jiný rozměr. A navíc jsem byl přesvědčený že když si pořádně stoupnu, musím 1/30 udržet z ruky. Nyní vím že i 1/60 mi dokáže rozmazat statický snímek kvůli otřesům zrcátka. Zkrátka nyní, pokud jdu fotit, předem si ujasním co jdu fotit a jak to budu fotit. Trvalo mi dlouho než jsem pochopil co se mi můj známý, profesionální kameraman a zkušený fotograf, snažil vštípit do mysli, když mi vysvětloval, abych fotil opravdu tematické soubory, které má něco spojovat. A to bez uměleckého záměru a nápadů dělat nelze. Kinofilm mě naučil opravdu jinému přístupu, protože jsem zjistil že bez toho, abych si předem ujasnil co a jak jdu fotit, dobrou fotografií neudělám a když, tak je to náhoda.
Musím také říct, že díky klasické černobílé fotografií mě rozhodně upoutávají jiné žánry. Nejsem nějaký extra fotograf a spíš bych o sobě řekl, že mi focení nejde, ale nelíbí se mi, že teď díky photoshopu a propracované technice udělat že špatně fotografie líbivou záležitost (ne dobrou fotku). Sam mám totiž také digitální zrcadlo a vím jak jednoduše lze na mizerně fotografií v Lightroomu upravit barvy tak, že může vypadat proti originálu opravdu úžasně. Jediné co lightroom, ani photoshop neumí, je opravit špatnou kompozici a dát fotografií nápad. To si spousta lidí neuvědomuje.
I když jsem příznivcem moderních technologií, každému koho fotografie baví, bych tuto zkušenost doporučil, protože si myslím že klasická fotografie stále žije a stále má v této době co nabídnout. Je to opravdu zážitek. Zde totiž opravdu technika nepomůže, zde je člověk limitován jen svým uměním, zkušenostmi a svou precizností.
Abych se ale vrátil k článku, nasekat na film nebo na kartu stovku fotek jen tak od boku bez nápadů a doufat že na některém snímku se nápad vymyslí sám rozhodně není správný postup. A při tomto dovede technika pomoct, protože se postará o to, že nezmeškáte žádný moment, neproostříte, každá fotka bude technický a kvalitou víceméně ucházející, a pak už je jednoduché vybrat tu povedenou. Technika z nikoho fotografa neudělá a když nezkušený amatér použije bezmyšlenkovitě tento postup a nějaký obrázek se zrovna povede, nikam ho to bohužel neposune. Je to podobně jako tento mail. Napsal jsem skoro sloh a nejsem si jistý jestli se mi tím podařilo říci, co si o tomto tématu myslím. Přitom Vy byste to jistě dovedl napsat několika větami, a to tak, že by to bylo všem hned jasné.
David Menger.
25.9.

Poznámka O.Neffa:
S panem Mengerem souhlasím, vůbec s ním nepolemizuji – a nikdy jsem nikde neřekl, že je správné fotit bezmyšlenkovitě jak šílenec a vybrat to nejlepší. Jen tvrdím, že vše má své opodstatnění a smysl, tedy i sériové focení. S čím ovšem velmi souhlasím je upozornění p. Mengera na důležitost fotit ty tematické soubory. Myslím si totiž, že teprve toto je ta pravá fotografie, téma a přístup k němu, zaujetí pro něj a následné adekvátní zpracování. Technika je pak následná věc, služebná.
O.N.


Jsem již léta amatérským fotografem a tak se o veškeré techniky a technologie velmi zajímám, ale s manželkou máme mnohaletý spor týkající se úpravy fotografií. Stejně tak, jako před lety bylo při vyvolávání potřeba nechat působit vývojku trošku déle, nebo se pod zvětšovákem nechávaly fotografie trošičku déle, či se jejich přesvícená část zakrývala rukama, či jinak fotografie upravovaly, dnes je pochopitelně cesta podstatně jednodušší. Stačí si otevřít Photoshop, Zoner, či jiný editační program, pohnout šoupátkem a je přidaný, či ubraný kontrast, barevnost, či jiná úprava. Proti tomu já nemám vůbec nic, protože mi to přijde být stejné, jako když se to dělalo při vyvolávání. Moje žena je ale naprosto opačného názoru. Tvrdí, že dneska každý, kdo si koupí jakýkoli digitální fotoaparát a následně si fotku upraví v počítači, když se mu nelíbí nebe, tak ho vymění za krásně modré, když se mu fotka zdá být málo barevná, přidá barvy, když je fotka focená bez polarizačního filtru, přidá se efekt, polarizačního filtru, či jinak fotku upraví a stane se z něj de facto maker dobrých snímků. S tím já naprosto souhlasím. Dnešní rádoby fotografové v podstatě udělají na počítači z každého sebeprůměrnějšího obrázku z dovolené brilantní fotografii v pravdě hodnou výstavy, či alespoň pověšení na zeď. Takové zásahy já do fotografií neprovádím, neb to za A neumím a za B neuznávám /takže se to ani nesnažím naučit/, ale přidání, či ubrání kontrastu, nebo ostrosti , nepovažuji za tak radikální změnu fotografie. Moje žena říká, že před léty bylo opravdu potřeba umět fotit, /S TÍM JÁ NAPROSTO SOUHLASÍM/, zatímco dnes stačí mít notebook, a editační program a máte vystaráno. Mne tedy žena pochopitelně hází do stejné škatulky jako všechny ostatní, kteří fotografii od základu změní, rozeberou na prvočinitele a následně smontují z jednoho snímku nebe, z druhého onen hlavní objekt, třeba zámek, ten nasvítí sluníčkem srovnají horizont, protože na jejich fotografii byl nakřivo, přidají polarizační efekt, ztmaví oblohu vykouzlí na ní bílé mráčky a z dalšího snímku třeba přidají nádhernou a svěží jarní trávu s bublajícím potůčkem a je snímek, jako /NE JAKO/ ON JE TOTIŽ VE SVÉ PODSTATĚ MALOVANÝ. S takovýmito úpravami zásadně nesouhlasím, ale proti jemným úpravám, jako je doostření, či přidání kontrastu nemám problém.
Tom
25.9.


Kromě focení se zabývám i amatérským truhlařením. Po několika letech zkušeností jsem pochopil, že dokonalý nábytek dělají pouze NC stroje. Při ruční výrobě se nelze vyvarovat nepřesností nebo odštípnutého dřeva. Vynikajícího truhláře nedělá to, že vyrobí perfektní např. stůl, ale to, že ví jak pro oko napravit (zabroušení, tmelení, lišta) případné nedokonalosti. Stejné je to s fotografií, ne vždy se podaří kompozičně dokonalý a ideálně exponovaný snímek, ke kterému nelze říci ani ň. Pokud ano je to z velké části náhoda. Na tu se ale nelze spoléhat. V nespoléhání se na náhodu vidím rozdíl mezi amatérem a profesionálem. Některé záběry jsou tak zajímavé, že se přímo nabízejí. Pokud takové nejsou, amatér může z focení odejít pouze s průměrnými fotkami. Profesionál zná fígle jak zajímavé záběry najít a jak je udělat z průměrných. Profesionál vždy má nadprůměrně dobré výsledky, byť s pomocí digitálních úprav. Upravovat lze ale pouze dobré záběry, těm špatným žádné úpravy nepomohou. Plně se ztotožňuji s vaším přístupem k věci.
Tomáš Frýdl
25.9.


Na začátku svého článku rozdělujete fotografování na kategorie – reportážní a dokumentární fotografie a výtvarná fotografie. U reportážní fotografie se opravdu vyžaduje autenticita a reálnost. Proto pokročilé úpravy a předělávky nepřichází v úvahu. Proto se také fotí kvantum snímku a z nich vybere pár fotografii. To je mimochodem i to, na co poukazujete, kolik tisic negativů bylo a z nich se vybralo 12 snímků. Ale o tom přece reportážní a dokumentární fotografie je, jinak se to dělat nedá.
Výtvarná fotografie je něco jiného, pravda. Tu se meze nekladou. Pak se ovšem musíme zamyslet nad tím, co vlastně fotíme. Už na začátku. Jak staré rady praví, lépe strávit 5 minut nastavováním a zkoušením než 2 hodiny počítačovou úpravou. Tak trochu se tím živím, v reklamě. Je to tvůrčí, jak Vy říkáte výtvarná fotografie. Ale i na focení např. pro prodejní řetězce (a to je už na hraně kategorie) se přeci fotí daleko více snímku. A i špičkový portrétista nevyfotí jeden snímek, ale celou sadu.
Reakce čtenáře ale rozhodně nebyla proti “kuchařkám”, které prezentujete. Spoustě lidem tohle právě usnadní život právě proto, že nenafotí 50 fotek jednoho pohledu, ale pak zjistí, že “to přece viděli jinak”.
A že jste si z reakce vybral to s převodem do černobílé, to není tak úplně fér. Dobře víme, o co šlo, co chtěl čtenář vyjádřit.
Na úpravě fotek nevidím také nic špatného, ale všeho s mírou. Abych pak prezentoval nádherné fotky, které jsem ale ve skutečnosti nenafotil a nedokázal bych nafotit, to zase ne.
Aleš Vodička
25.9.


Myslím, že je úplně jedno, jestli fotografie vznikla klasickým aparátem na film nebo digitálem, kompaktem nebo zrcadlovkou. Hlavně, aby se fotografie líbila alespoň samotnému autorovi, protože pak ho focení bude bavit. A když se bude fotka líbit i ostatním, tím lépe. Pokud fotka vyjadřuje pocit, náladu, atmosféru nebo zkrátka to, co nám chtěl autor fotkou říct, tak pak je to super. Fotografie je totiž zachycením mnohdy jedinečného okamžiku, který se nemusí již nikdy opakovat. (Tuto skutečnost jsem sám mockrát podcenil.) A jestli je fotografie černobílá nebo barevná, tak to také nechme na autorovi. Někomu se nelíbí černobílé, někomu zase barevné, přesaturované. Já osobně preferuji barvu, protože i okolní svět vidím barevně.
Nezapomeňme, že čím méně úprav v editoru, tím více času nám zbývá na zamyšlení, co a jak budeme fotit příště
Marek Pavela
25.9.


Je opravdu těžké polemizovat, co je lepší, zda “sázet” fotky jednu za druhou a pak vybírat a nebo čekat na správnou kompozici a světlo. Já osobně s fotografií začínám a když jsem fotil portrétní fotografie, tak se mi nejvíce osvědčilo vyfotit hodně fotek v sérii a poté vybrat nejlepší a nejostřejší. V tomto případě se mi dost často stávalo, že když jsem to nechal pouze na jeden záběr, tak se tam zrovna vloudil nějaký ten pohyb a nebylo to ono. Kdežto když je více fotek v sérii, tak je tam ta svoboda volby 🙂 Ale na druhou stranu považuji za umění na první pokus vyfotit perfektní fotku. To se ale povede málokdy. Myslím si, že když to technologie umožňuje, tak proč toho nevyužít a ty fotky nesázet, když to přece jde a smazání fotky na kartě (popř. poté v počítači) nic nestojí.
Marek Žehra
25.9.


Film má 24 snímku /sec, u digi často i méně, čili jedno kritérium by mohlo být třeba “co je nad-od 12snímku /sec je film nebo technická fotografie. Nebo: z filmového záznamu vybral snímek pan XY, za kamerou stal pan YX. Už dnes kvalitní DSLR umožňují záznam ve Full-HD, čili 1920×1080 pixelu a 24 snímku/sec, což co se týká rozlišení je víc, než měly digi-fotaky před 10 lety.
Můj osobní názor na sportovní fotgrafy není moc valný – fotí 10sn/s, 1000 záběru denně, a pak z toho vyberou (co se náhodou povedlo) pár snímku. Pravda ale také je, že záběr musí před focením zvážit PAN FOTOGRAF, to asi nedokáže žádná technika nikdy.
Fotit jsem začal asi před 50 lety (dnes je mi 60), míchal dokonce vývojky, nadržoval osvit u zvětšováku, atd. V mém případě ne abych z obyčejného záběru vytvořil “uměleckou fotografií”, ale abych korigoval nedokonalost celého fotografického procesu.
Speciálně na českých web-stránkách se velmi často hodnotí snímky -i když krajina – tak s expozici (napr. obloha záměrně ztmavena) se čaruje v digilaboratori do nekonečna.
Vrchol všeho je nová funkce ve Photoshopu, která “srazí” roztahané postavy lidí či slonů v záběru do “kompaktu”. V tomto případě je alespoň odpověď jednoduchá – to není fotografie, ale fotomontáž.
Kde ovšem hranice leží asi nebude možné nikdy rozhodnout – toto je fotomontáž, toto je fotka. Ale nebojme se říct všude tam, kde je to jednoznačně, toto už není fotografie, ale fotomontáž či fotografika.
Ještě jeden příklad – barva a polarizační filtr. To dle mě není fotografie, ale fotografika- kdo takto udělané snímky viděl, ví, o čem mluvím.
Další diskuze – barva či černobílé. Ve Vašem příkladu Cesta meče určitě B&W snímku prospělo (můj názor).
Ovšem, jelikož dnes je vše barevné, tak si pár lidí plete, že když fotku převedou do B&W, tak už automaticky dělají umění (před lety to bylo přesně naopak).
Co se týče záběru – hm, to jste mohl klidně naaranžovat, aby se pan V. Hotovec takto postavil, nebo jste už při sériovém focení měl představu, že to tak chcete vyfotit? Určitě ne, prostě jste si ulehčil práci. Ale dle “mě definice” to je stále fotografie.
Je to téma na dlouhou diskuzi, můj skromný názor či závěr – nebojme se říct všude tam, kde je to zřejmě- toto už je fotomontáž či fotografika.
Možná by také prospělo při soutěžích a výstavách trošku rozdělit na : fotografie
fotomontáž
fotografika
….
Tak jak dříve u sportu – amatéři a profesionálové, či dnes (dnes ještě ne) s dopingem povoleným a dopingem zakázaným.
Vladimír Josifko
25.9.


Již léta se živím focením automobilového sportu. A to nejen u nás, ale i ve světě. V Čechách jsem začínal s první digitální zrcadlovkou Canon D30, která tehdy stála opravdu ranec. Oproti dnešní jedničce neuměla prakticky nic. Ale ta možnost vyfocení více záběrů v sekvenci (považte: úžasné tři záběry za vteřinu 😉 z toho foťáku dělal objekt závisti ostatních fotografů. Ono totiž s čekáním na jeden záběr v automobilovém sportu těžko uspějete. Který záběr je nejlepší? Ten co mi teď utekl nebo ten co možná přijde?

Přes opojný pocit pokropení auta v zatáčce 8 snímky za vteřinu jsem se s EOS jedničkou dostal zpět ke dvěma až třem záběrům v sekvenci. Jednak díky dlouholetým zkušenostem dokáži lépe odhadnout ten správný moment a potom se mi už nechce přebírat ty hromady zbytečných fotek. A mohu Vás uklidnit, že úplně stejně to dělají profesionální sportovní fotografové po celém světě. Tedy až na Japonce. Těm ten motor jede snad pořád …

Co se týče editace fotek, tam je to jednoduché: na nic není čas. Všichni chtějí fotky ihned. Vystačím si tedy s klasickým doostřením, srovnáním úrovní – je-li třeba, a ořezem. Maximálně vyretušovat prach, který se na čip během dne neustálým vyměňováním objektivů dostane. Je to sice ztráta času, ale nedokázal bych odevzdat fotku s “bordelem” tak, jak to dělají někteří jiní (i ve světě). Díky létům praxe v DTP studiu mi tyto opravy zaberou opravdu jen chviličku. Tolik k fotografiím dokumentačním.

Něco jiného je, když se některá z fotek použije k reklamním účelům. To už je úplně jiný obor a je potřeba tuto fotku “dodělat”. Nikdy totiž nefotíte automobilový sport v “laboratorních” podmínkách ateliéru. Ke slovu se pak dostávají i jiné nástroje Photoshopu: od vytvoření atraktivnějšího pozadí až po doladění správných barev loga sponzorů na autě. To ale k reklamní fotografii patří a patřilo vždycky.

A ještě jednu věc bych rád zmínil. Rozdíl v klasické a digitální fotografii je ten, že při focení na film jste musel být maximálně pečlivý při zhotovení záběru, ale pak už jste byl v podstatě bez práce. S digitální zrcadlovkou si můžete dovolit “cvaknout” cokoli, ale pak prosedíte hodiny u počítače …

Petr Frýba
fotograf
25.9.


Jsem náturou reportážní fotograf (amatér), ale občas se pokouším o nějaké “umění”. V podstatě souhlasím s tím, co jste v článku jako svůj příspěvek k polemice napsal. I já občas pošlu po někom “kulometnou dávku”, protože vím, jak někdy i úplná maličkost může zhatit zajímavou momentku. Přivřená víčka (mrknutí), divný výraz rtů jak objekt s někým mluví, náhodná neostrost, něco nevhodného v pozadí atd. atd. Kolikrát už mě mrzelo, že jsem neudělal sérii snímků a ten jeden jediný snímek má zrovna nějakou vadu. Myslím si ale, že o tom to focení není (počet nasekaných fotek, editace ano či ne). Podstata je podle mě v tom, kolik těch fotek předhodím divákovi. Jestli je dovedu vybrat a seřadit tak, aby vyprávěly příběh, jestli to dokážu co nejmenším počtem snímků nebo dokonce jedním jediným! 🙂 Já digitalizaci vyčítám nadprodukci snímků. Někdo nafotí dvě či tři stovky snímků a vplivne je někam do galerie. Nedá si práci s jejich výběrem. I lidé, kteří dovedou dobře fotit, často zveřejňují moc snímků. Zamořujeme si tak náš svět kvanty “zbytečných” snímků, mezi kterými se potom ty hodnotné (informačně) velmi pracně hledají – vždy si představím nějakého budoucího Čáslavského, jak se prohrabuje archivy fotek a snaží se je nějak interpretovat, něco zajímavého tam najít 🙂
Takže editujme, upravujme a hlavně vybírejme!

Libor Kolman 25.9.
je na každém, aby si našel svou cestu k dobré fotce. Pokud jde o živou dokumentární fotografii, je řada opravdu velkých fotografů, kteří neváhali vybírat pár fotek ze spousty záběrů. Mám to spojeno s H.C.Bressonem (ruku do ohně bych teda za to nedal :o))) ), za rozumný poměr prý považoval 100 záběrů na použitelnou fotku, na fakt dobrou i poměr 1000:1. A pan profesor J. Šmok říkával, že: “Nejlepším přítelem fotografa je koš na papíry”, a to ještě o nějakém digitálu nikdo nic neslyšel :o)
Takže já se rozhodně nestydím vyhazovat… dnes už do digitálního koše :o)))
Vláďa Ondračka


Fotografie, stejně jako malba, hovoříme-li o vyjádření na ploše, je projevem fotografova/malířova názoru, stejně jako spis je projevem názoru spisovatelova, socha sochařova a blábol projevem názoru politikova. Nezáleží vůbec na tom, z kolika pokusů byl tento názor jako jediný nejpřiléhavější vybrán a jakým způsobem byl připraven či upraven, aby byl přesně takový, jaký jej chce autor mít. Domnívám se proto, že je zcela zbytečné filozofovat o postupu, jakým autor došel svého cíle.
Ing. Pavel Smolík
24.9.


Uvedená problematika je podle mé zkušenosti (? že znám dost fotografů upravujících i neupravujících) otázka psychologie. Části z nich totiž dělá dobře si situaci ztížit a tak se za zásady vyhýbají digitálu, část neořezává ani klasické fotografie atd. Je to jako placebo efekt, pokud jim to pomůže v tvorbě a bude to stát za to, pak budeme všichni rádi. Nicméně pro většinu z nás je podstatné na první pohled vidět, že ta fotka je „dobrá“, a to jak vznikla a jestli si autor z principu třeba nelehá při focení na zem je vetšinou naprosto nepodstatné.
O.S.


je to věcí každého fotografa, jak k tomuhle problému přistupuje. Někdo fotografie neupravuje ze zásady, někdo proto, že to neumí (nebo neví jak na to) a někdo to umí lépe či hůře. Podstatné pro mně je to, že fotím proto, že mně to baví a zachytím momenty a věci, ke kterým se rád vracím. Focení mi přináší několikerou radost – samotné focení, když třeba zjistím, že se mi nějaká fotka povedla a líbi se mi… Osobně jsem rád, když existují takové weby jako je ten Váš, kde se s námi podělíte o své zkušenosti a znalosti. Já osobně mám takové články rád, protože se člověk může něčemu přiučit nebo zjistit jak na některé věci jde někdo jiný, znalý. No a pokud se to někomu nelíbí, inu si myslím, že se může realizovat podle svého. Technologie se vyvíjejí rychle vpřed a bránit se jim nemá smysl. Obdivuji stará auta, ale jezdit pravidelně z Ostravy do Prahy takovým krásným starým veteránem bych asi moc nechtěl…
Olda Kasprzyk
24.9.


Já chápu focení především jako TVŮRČÍ proces a to od přípravy samotného focení (tvorby snímků fotoaparátem) až po konečné úpravy fotografie ať už v počítači nebo v temné komoře. Pokud pan M.B. myslel technologií jen jakýsi jasně daný pracovní postup, který popsal, pak ten podle mne nemůže samotný vést ke kvalitním snímkům. V obou případech bude výsledkem fotografie, ale v případě “focení” hrají podle mne významnou roli zkušenosti a schopnosti fotografa. Pokud bude chtít technologii aplikovat někdo bez větších zkušeností a znalostí např. v oblasti kompozice, světla, clony apod. na výsledných snímcích to bude rozhodně znát. Podle mne tak těžko vznikne kvalitní fotka a pokud ano, pak spíše náhodou.
Nicméně pokud se na daný postup aplikují zkušenosti a znalosti, pak v tom nevidím žádný problém a v podstatě sám tímto způsobem fotím (dodávám, že jsem fotograf amatér-nadšenec, ne profesionál). Také běžně nafotím během jednoho “focení” třeba 100 fotek, které následně třídím a zůstanou tak 1-3 dobré, prezentovatelné. Na tom ale přece není vůbec nic špatného. Dnešní technika umožňuje vidět fotografii ihned a navíc snímat poměrně vysokou rychlostí, tak proč toho nevyužít? V době kinofilmů jste na výsledek museli čekat až do vyvolání filmu a když pak fotky nebyly použitelné, šly taky rovnou do koše nebo jste si je nechali právě proto, že nic lepšího se nepovedlo. Teď vidíte výsledek hned a tak můžete ihned reagovat a fotit znovu, pokud se předešlá fotka nehodila. Problém bych zde viděl opravdu pouze v případě bezhlavého provádění jednotlivých kroků bez vlastního přemýšlení.
Tomáš Tureček.


Ona debata o editování, či needitování mi připomněla něco z úplně jiného soudku a to z hor. Setkal jsem se s lidmi, kteří při lezení po tzv. zajištěných cestách(feratách) používají ta ocelová lana a řetězy jen k jištění, ale zásadně se jich nechytají. Myslí si, že se tím přibližují k opravdovému horolezectví, přitom ty lana jsou tam evidentně i k držení. Ve výsledku pak záleží jen a jen na tom, jaký má z toho kdo vlastní pocit a o ničem jiném to není a to ani u toho focení. Bavíme se zde přece o koníčku a ten je jinými slovy nějaké potěšení, radost z nějaké činnosti a to všechno je zase jen pocit. Já např. fotím hlavně přírodu a edituju minimálně, neb mě to celkem unavuje a moc nebaví. Ale nikomu to necpu je to jen můj problém a názor a jinak si myslím že bránit se využívání dnešní vyspělé techniky počítačů a editorů je skoro to samé, jako zavrhovat digital a fotit klasikou.
Radek


Pochyby pana M.B. jsou možná pochopitelné, ale pokud vidím fotografování jako tvořivý proces, nemohu je s panem M.B. sdílet.
Pan M.B. zmiňuje um, zkušenosti a štěstí. To vše zajisté potřebuji k zachycení okamžiku. A ještě více k zachycení pocitu. Je úžasné, když se zadaří.
Udělat zajímavou fotografii ještě zajímavější však také vyžaduje um a zkušenosti. Proč by uspokojení nad počítačově zpracovanou fotografií mělo být méně uspokojivé? Vidět skrytý potenciál v určité fotografii a nechopit se příležitosti, protože je to “technologie”, mi příjde poněkud omezující. Jde přece o tvorbu. Nemyslím, že procesu tvoření omezení svědčí.
Já osobně bohužel nemám ani um, ani zkušenosti a neměla jsem to štěstí, aby mi bylo dáno pochopit princip světla. Nejsem fotograf a už vůbec ne umělec. Obdivuji všechny, kdo jsou schopni dělat krásné, zajímavé obrázky tak, či onak. Doufám, že přístup k tvorbě ve stylu “vždycky jsme to přece dělali takto” a “to se přece nedělá” bude jednou minulostí.
Ida Krupicová