|
Vypukla nám tu polemika – nad článkem, kde jsem se skromně zmínil o technice sekvenčního focení a výběru optimální fotky. Článek je zde, polemická odezva je zde.Sklouzlo to do problému – sekat nebo nesekat? Dosavadní příspěvky (skoro všechny) jsem shrnul a prosím, tím to končí. Je jich až nad hlavu. Můj názor je dlouhodobý:
Čímž samozřejmě neshazuji a nebagatelizuji jiné názory. Ze zde uvedených příspěvků mě zaujal nejvíce ten, který se odkazuje na nutnost zvolit projekt, téma. Jsem totiž přesvědčený, že ta pravá fotka není ta, která splňuje ta či ona kritéria, ale ta, která obsahuje náboj zaujetí. Nahodilé focení k němu nikdy nevede. Primární je zájem o cokoli, ale musí to být zájem až za hrob. Pak vzniknou fotky, které mají smysl. A jestli byly pořízeny tak či onak, to je lhostejné. Tož tak, a nyní názory přispěvatelů.  Tahle polemika je divná, je to jako srovnávat Forda T s dnešním Superbem. Prostě je to něco jiného i když oba mají kola, motor a volant. Taky jsem dělával fotky v koupelně a rodina přitom nesměla ani rozsvítit v kuchyni, ale opravdu se mi potom nestýská. A jestli fotky upravovat nebo ne, to je přece každého věc a krásné na tom je to, že digitální fotografie to umožňuje. Nechceš upravovat neupravuj. Chceš si z fotky vyrobit olejomalbu taky dobře prostě jde to. A o tom to je !!! Tomáš Čermák – Praha 1.10. Pokud vás zajímá názor člověka v tento moment ještě zvenčí, tak myslím, že základ je v rozdělení účelu, jak jste ho popsal. Petr Hájek Jsem už dost starý (75) a fotografuji od mládí, pamatuji tedy leccos, včetně toho, že určitou dobu byly filmy o citlivosti 17 DIN vzácností a běžně se fotilo na „čtrnáctku“. nemíním si hrát na bůhvíjakého odborníka či znalce ale přeci jen už jsem nějaké fotky napráskal. Ano, napráskal je to pravé slovo, protože s pouhým zanedbatelným procentem jsem byl jakž takž spokojen. Proto mi nezbývá nic jiného než s Vámi souhlasit. Reportážní a dokumentární fotky bez editace a zbytek upravit podle potřeby, protože ty přehnaně upravené výtvarné fotografie také moc nemusím a ani je nedělám. A mám-li říci pravdu, tak editaci v takové míře ani neovládám. Mám jednoho kamaráda, který se zabývá krajinami na poloprofesionální úrovni a tak vím, že na výstavy dodá pouhý zlomek z toho co má a to přitom dodnes fotí na klasický kinofilm. S názorem pana M.B. jsem se pochopitelně již setkal a kupodivu většinou u „profesionálů“ – kteří zaboha nechtějí přiznat, nebo odmítají úpravy. Každý malíř vyhodí desítky skic než vytvoří obraz a o míchání barev ani nemluvě. Tak proč by fotograf nemohl dělat totéž,když už to technika dovoluje a dokonce zpřístupňuje většině lidí. Myslím, že fotografie je tvůrčí proces i když dnes čím dál víc s pomocí techniky a i když má určitě svoje pravidla a zvyklosti – je na každém jak si je upraví dle svých představ. na začátek musím říci, že digitální fotografie nevoní; ani barevný inverzní film, když ho vytahuji z obálky fotolaboratoře, nevoní tak, jako 20 let užívaná fotokomora mého otce, kde jsem strávil x-let svého amatérského fotografického života. To je v mých očích velký handicap digitální fotografie. Jako student jsem si koupil útlou knížku z nakladatelství Albatros a notně osahanou ji dodnes rád otevřu a přečtu si pár odstavců. Věřím, že se mi podařilo vzít si z ní opravdu tu nejtajnější radu – že fotografie je radost. A to mi vydrželo do dnešního dne, byť fotografii provozuji nesoustavně a nárazově. Tento luxusní přístup k fotografii si můžu dovolit, protože na ní nejsem nikterak existenčně závislý. Zároveň jsem za ty roky – spolu s poznáním, že ne vše je tak, jak se zdá- přišel o část posvátné úcty, se kterou jsem kdysi hledíval na dokonalé fotografie na výstavách… Dnes pro mě mají cenu fotografie objektů či dějů, které alespoň trochu znám a dokážu tedy maličko posoudit, co je rozhodující okamžik a co zručnost počítačového grafika… Nezáleží mi tedy na tom, jestli k výsledku vedla jedna expozice nebo plná paměťová karta; to je vnitřní záležitost každého autora a je na něm, jak se s tím popasuje. Nic to ovšem nemění na tom, že po formální, kompoziční a technické stránce by fotografie měla dosahovat určitých minimálních kvalit a moderní fotografická technika někdy funguje ne jako fotografova berlička, ale pořádná berle… „Proboha“ ( a to nevěřím ), je to přece úplně jedno. Od perfekcionalistů po bastlíře jde stále jen o fotku na kterou se dá koukat. Je dobrá = zaujme, je špatná…o čem mluvíme? Cesta není podstatná, jen výsledek. Jednou mne zaujme fotka od profíka co si upravuje stěnu pro zlepšení ostrosti a scénu komponuje půl roku, po druhé jediná fotka vypálená od boku… ( a že to byl amatér?) …Vás třeba nezaujme. A je v tom problém?…Máme „odborníky“ co určí co je, a co není dobré. Bylo by to směšné, kdyby to neznamenalo, že jeden dostane x doláčů a druhý nic. Většinou se ti „odborníci“ drží zavedených dogmat, takl moc škody nenadělají. Dobré je prostě dobré. Tak, postup, jak se dostat ke kvalitě není podstatný. Jen ten výsledek. (Jen mi vadí, že fotky co nafotil známý herec jsou prostě in a basta – tvrdil před časem časopis Fotografie…ale třeba se pletu.) Fotím od svých osmi let. Vystřídal jsem spoustu aparátů a hlavně kvůli časové zaneprázdněnosti preferuji nyní kompakty nejvyšší třídy. Přesto si rád „pohraju“ se snímkem. Není to v tu chvíli jen technologie, ale i meditační cvičení. Musím se připojit k názoru pana M.B., protože směr kam se digitální fotografie ubírá je do jistě míry dekadentní. První fotoaparát na kterém jsem se začal učit, byl digitální Olympus, tuším něco jako C900. V této době jsem neměl o nějaké estetice fotografie ani tušení a dá se říci, že jsem postupoval podobným způsobem: nasekat toho co nejvíce a doufat že se něco povede. Jenomže před rokem a půl jsem si pořídil kinofilmove OMko, zařídil jsem si doma temnou komoru a začal jsem se učit úplně novým postupům. Na kinofilmu je každá chyba vidět snad dvakrát více, o nějakých retuších se snad ani nedá mluvit. Samozřejmě se dá něco ještě dohnat v temné komoře, ale že zkaženého snímku dobrý neuděláte. A jak říkám, fotku z digitálu kterou jde ještě bez problémů opravit, na kinofilmu rovnou vyhazují. Poznámka O.Neffa: Jsem již léta amatérským fotografem a tak se o veškeré techniky a technologie velmi zajímám, ale s manželkou máme mnohaletý spor týkající se úpravy fotografií. Stejně tak, jako před lety bylo při vyvolávání potřeba nechat působit vývojku trošku déle, nebo se pod zvětšovákem nechávaly fotografie trošičku déle, či se jejich přesvícená část zakrývala rukama, či jinak fotografie upravovaly, dnes je pochopitelně cesta podstatně jednodušší. Stačí si otevřít Photoshop, Zoner, či jiný editační program, pohnout šoupátkem a je přidaný, či ubraný kontrast, barevnost, či jiná úprava. Proti tomu já nemám vůbec nic, protože mi to přijde být stejné, jako když se to dělalo při vyvolávání. Moje žena je ale naprosto opačného názoru. Tvrdí, že dneska každý, kdo si koupí jakýkoli digitální fotoaparát a následně si fotku upraví v počítači, když se mu nelíbí nebe, tak ho vymění za krásně modré, když se mu fotka zdá být málo barevná, přidá barvy, když je fotka focená bez polarizačního filtru, přidá se efekt, polarizačního filtru, či jinak fotku upraví a stane se z něj de facto maker dobrých snímků. S tím já naprosto souhlasím. Dnešní rádoby fotografové v podstatě udělají na počítači z každého sebeprůměrnějšího obrázku z dovolené brilantní fotografii v pravdě hodnou výstavy, či alespoň pověšení na zeď. Takové zásahy já do fotografií neprovádím, neb to za A neumím a za B neuznávám /takže se to ani nesnažím naučit/, ale přidání, či ubrání kontrastu, nebo ostrosti , nepovažuji za tak radikální změnu fotografie. Moje žena říká, že před léty bylo opravdu potřeba umět fotit, /S TÍM JÁ NAPROSTO SOUHLASÍM/, zatímco dnes stačí mít notebook, a editační program a máte vystaráno. Mne tedy žena pochopitelně hází do stejné škatulky jako všechny ostatní, kteří fotografii od základu změní, rozeberou na prvočinitele a následně smontují z jednoho snímku nebe, z druhého onen hlavní objekt, třeba zámek, ten nasvítí sluníčkem srovnají horizont, protože na jejich fotografii byl nakřivo, přidají polarizační efekt, ztmaví oblohu vykouzlí na ní bílé mráčky a z dalšího snímku třeba přidají nádhernou a svěží jarní trávu s bublajícím potůčkem a je snímek, jako /NE JAKO/ ON JE TOTIŽ VE SVÉ PODSTATĚ MALOVANÝ. S takovýmito úpravami zásadně nesouhlasím, ale proti jemným úpravám, jako je doostření, či přidání kontrastu nemám problém. Kromě focení se zabývám i amatérským truhlařením. Po několika letech zkušeností jsem pochopil, že dokonalý nábytek dělají pouze NC stroje. Při ruční výrobě se nelze vyvarovat nepřesností nebo odštípnutého dřeva. Vynikajícího truhláře nedělá to, že vyrobí perfektní např. stůl, ale to, že ví jak pro oko napravit (zabroušení, tmelení, lišta) případné nedokonalosti. Stejné je to s fotografií, ne vždy se podaří kompozičně dokonalý a ideálně exponovaný snímek, ke kterému nelze říci ani ň. Pokud ano je to z velké části náhoda. Na tu se ale nelze spoléhat. V nespoléhání se na náhodu vidím rozdíl mezi amatérem a profesionálem. Některé záběry jsou tak zajímavé, že se přímo nabízejí. Pokud takové nejsou, amatér může z focení odejít pouze s průměrnými fotkami. Profesionál zná fígle jak zajímavé záběry najít a jak je udělat z průměrných. Profesionál vždy má nadprůměrně dobré výsledky, byť s pomocí digitálních úprav. Upravovat lze ale pouze dobré záběry, těm špatným žádné úpravy nepomohou. Plně se ztotožňuji s vaším přístupem k věci. Na začátku svého článku rozdělujete fotografování na kategorie – reportážní a dokumentární fotografie a výtvarná fotografie. U reportážní fotografie se opravdu vyžaduje autenticita a reálnost. Proto pokročilé úpravy a předělávky nepřichází v úvahu. Proto se také fotí kvantum snímku a z nich vybere pár fotografii. To je mimochodem i to, na co poukazujete, kolik tisic negativů bylo a z nich se vybralo 12 snímků. Ale o tom přece reportážní a dokumentární fotografie je, jinak se to dělat nedá. Myslím, že je úplně jedno, jestli fotografie vznikla klasickým aparátem na film nebo digitálem, kompaktem nebo zrcadlovkou. Hlavně, aby se fotografie líbila alespoň samotnému autorovi, protože pak ho focení bude bavit. A když se bude fotka líbit i ostatním, tím lépe. Pokud fotka vyjadřuje pocit, náladu, atmosféru nebo zkrátka to, co nám chtěl autor fotkou říct, tak pak je to super. Fotografie je totiž zachycením mnohdy jedinečného okamžiku, který se nemusí již nikdy opakovat. (Tuto skutečnost jsem sám mockrát podcenil.) A jestli je fotografie černobílá nebo barevná, tak to také nechme na autorovi. Někomu se nelíbí černobílé, někomu zase barevné, přesaturované. Já osobně preferuji barvu, protože i okolní svět vidím barevně. Je opravdu těžké polemizovat, co je lepší, zda „sázet“ fotky jednu za druhou a pak vybírat a nebo čekat na správnou kompozici a světlo. Já osobně s fotografií začínám a když jsem fotil portrétní fotografie, tak se mi nejvíce osvědčilo vyfotit hodně fotek v sérii a poté vybrat nejlepší a nejostřejší. V tomto případě se mi dost často stávalo, že když jsem to nechal pouze na jeden záběr, tak se tam zrovna vloudil nějaký ten pohyb a nebylo to ono. Kdežto když je více fotek v sérii, tak je tam ta svoboda volby 🙂 Ale na druhou stranu považuji za umění na první pokus vyfotit perfektní fotku. To se ale povede málokdy. Myslím si, že když to technologie umožňuje, tak proč toho nevyužít a ty fotky nesázet, když to přece jde a smazání fotky na kartě (popř. poté v počítači) nic nestojí. Film má 24 snímku /sec, u digi často i méně, čili jedno kritérium by mohlo být třeba „co je nad-od 12snímku /sec je film nebo technická fotografie. Nebo: z filmového záznamu vybral snímek pan XY, za kamerou stal pan YX. Už dnes kvalitní DSLR umožňují záznam ve Full-HD, čili 1920×1080 pixelu a 24 snímku/sec, což co se týká rozlišení je víc, než měly digi-fotaky před 10 lety. Již léta se živím focením automobilového sportu. A to nejen u nás, ale i ve světě. V Čechách jsem začínal s první digitální zrcadlovkou Canon D30, která tehdy stála opravdu ranec. Oproti dnešní jedničce neuměla prakticky nic. Ale ta možnost vyfocení více záběrů v sekvenci (považte: úžasné tři záběry za vteřinu 😉 z toho foťáku dělal objekt závisti ostatních fotografů. Ono totiž s čekáním na jeden záběr v automobilovém sportu těžko uspějete. Který záběr je nejlepší? Ten co mi teď utekl nebo ten co možná přijde? Přes opojný pocit pokropení auta v zatáčce 8 snímky za vteřinu jsem se s EOS jedničkou dostal zpět ke dvěma až třem záběrům v sekvenci. Jednak díky dlouholetým zkušenostem dokáži lépe odhadnout ten správný moment a potom se mi už nechce přebírat ty hromady zbytečných fotek. A mohu Vás uklidnit, že úplně stejně to dělají profesionální sportovní fotografové po celém světě. Tedy až na Japonce. Těm ten motor jede snad pořád … Co se týče editace fotek, tam je to jednoduché: na nic není čas. Všichni chtějí fotky ihned. Vystačím si tedy s klasickým doostřením, srovnáním úrovní – je-li třeba, a ořezem. Maximálně vyretušovat prach, který se na čip během dne neustálým vyměňováním objektivů dostane. Je to sice ztráta času, ale nedokázal bych odevzdat fotku s „bordelem“ tak, jak to dělají někteří jiní (i ve světě). Díky létům praxe v DTP studiu mi tyto opravy zaberou opravdu jen chviličku. Tolik k fotografiím dokumentačním. Něco jiného je, když se některá z fotek použije k reklamním účelům. To už je úplně jiný obor a je potřeba tuto fotku „dodělat“. Nikdy totiž nefotíte automobilový sport v „laboratorních“ podmínkách ateliéru. Ke slovu se pak dostávají i jiné nástroje Photoshopu: od vytvoření atraktivnějšího pozadí až po doladění správných barev loga sponzorů na autě. To ale k reklamní fotografii patří a patřilo vždycky. A ještě jednu věc bych rád zmínil. Rozdíl v klasické a digitální fotografii je ten, že při focení na film jste musel být maximálně pečlivý při zhotovení záběru, ale pak už jste byl v podstatě bez práce. S digitální zrcadlovkou si můžete dovolit „cvaknout“ cokoli, ale pak prosedíte hodiny u počítače … Petr Frýba Jsem náturou reportážní fotograf (amatér), ale občas se pokouším o nějaké „umění“. V podstatě souhlasím s tím, co jste v článku jako svůj příspěvek k polemice napsal. I já občas pošlu po někom „kulometnou dávku“, protože vím, jak někdy i úplná maličkost může zhatit zajímavou momentku. Přivřená víčka (mrknutí), divný výraz rtů jak objekt s někým mluví, náhodná neostrost, něco nevhodného v pozadí atd. atd. Kolikrát už mě mrzelo, že jsem neudělal sérii snímků a ten jeden jediný snímek má zrovna nějakou vadu. Myslím si ale, že o tom to focení není (počet nasekaných fotek, editace ano či ne). Podstata je podle mě v tom, kolik těch fotek předhodím divákovi. Jestli je dovedu vybrat a seřadit tak, aby vyprávěly příběh, jestli to dokážu co nejmenším počtem snímků nebo dokonce jedním jediným! 🙂 Já digitalizaci vyčítám nadprodukci snímků. Někdo nafotí dvě či tři stovky snímků a vplivne je někam do galerie. Nedá si práci s jejich výběrem. I lidé, kteří dovedou dobře fotit, často zveřejňují moc snímků. Zamořujeme si tak náš svět kvanty „zbytečných“ snímků, mezi kterými se potom ty hodnotné (informačně) velmi pracně hledají – vždy si představím nějakého budoucího Čáslavského, jak se prohrabuje archivy fotek a snaží se je nějak interpretovat, něco zajímavého tam najít 🙂 Libor Kolman 25.9. Fotografie, stejně jako malba, hovoříme-li o vyjádření na ploše, je projevem fotografova/malířova názoru, stejně jako spis je projevem názoru spisovatelova, socha sochařova a blábol projevem názoru politikova. Nezáleží vůbec na tom, z kolika pokusů byl tento názor jako jediný nejpřiléhavější vybrán a jakým způsobem byl připraven či upraven, aby byl přesně takový, jaký jej chce autor mít. Domnívám se proto, že je zcela zbytečné filozofovat o postupu, jakým autor došel svého cíle. Uvedená problematika je podle mé zkušenosti (? že znám dost fotografů upravujících i neupravujících) otázka psychologie. Části z nich totiž dělá dobře si situaci ztížit a tak se za zásady vyhýbají digitálu, část neořezává ani klasické fotografie atd. Je to jako placebo efekt, pokud jim to pomůže v tvorbě a bude to stát za to, pak budeme všichni rádi. Nicméně pro většinu z nás je podstatné na první pohled vidět, že ta fotka je „dobrá“, a to jak vznikla a jestli si autor z principu třeba nelehá při focení na zem je vetšinou naprosto nepodstatné. je to věcí každého fotografa, jak k tomuhle problému přistupuje. Někdo fotografie neupravuje ze zásady, někdo proto, že to neumí (nebo neví jak na to) a někdo to umí lépe či hůře. Podstatné pro mně je to, že fotím proto, že mně to baví a zachytím momenty a věci, ke kterým se rád vracím. Focení mi přináší několikerou radost – samotné focení, když třeba zjistím, že se mi nějaká fotka povedla a líbi se mi… Osobně jsem rád, když existují takové weby jako je ten Váš, kde se s námi podělíte o své zkušenosti a znalosti. Já osobně mám takové články rád, protože se člověk může něčemu přiučit nebo zjistit jak na některé věci jde někdo jiný, znalý. No a pokud se to někomu nelíbí, inu si myslím, že se může realizovat podle svého. Technologie se vyvíjejí rychle vpřed a bránit se jim nemá smysl. Obdivuji stará auta, ale jezdit pravidelně z Ostravy do Prahy takovým krásným starým veteránem bych asi moc nechtěl… Já chápu focení především jako TVŮRČÍ proces a to od přípravy samotného focení (tvorby snímků fotoaparátem) až po konečné úpravy fotografie ať už v počítači nebo v temné komoře. Pokud pan M.B. myslel technologií jen jakýsi jasně daný pracovní postup, který popsal, pak ten podle mne nemůže samotný vést ke kvalitním snímkům. V obou případech bude výsledkem fotografie, ale v případě „focení“ hrají podle mne významnou roli zkušenosti a schopnosti fotografa. Pokud bude chtít technologii aplikovat někdo bez větších zkušeností a znalostí např. v oblasti kompozice, světla, clony apod. na výsledných snímcích to bude rozhodně znát. Podle mne tak těžko vznikne kvalitní fotka a pokud ano, pak spíše náhodou. Ona debata o editování, či needitování mi připomněla něco z úplně jiného soudku a to z hor. Setkal jsem se s lidmi, kteří při lezení po tzv. zajištěných cestách(feratách) používají ta ocelová lana a řetězy jen k jištění, ale zásadně se jich nechytají. Myslí si, že se tím přibližují k opravdovému horolezectví, přitom ty lana jsou tam evidentně i k držení. Ve výsledku pak záleží jen a jen na tom, jaký má z toho kdo vlastní pocit a o ničem jiném to není a to ani u toho focení. Bavíme se zde přece o koníčku a ten je jinými slovy nějaké potěšení, radost z nějaké činnosti a to všechno je zase jen pocit. Já např. fotím hlavně přírodu a edituju minimálně, neb mě to celkem unavuje a moc nebaví. Ale nikomu to necpu je to jen můj problém a názor a jinak si myslím že bránit se využívání dnešní vyspělé techniky počítačů a editorů je skoro to samé, jako zavrhovat digital a fotit klasikou. Pochyby pana M.B. jsou možná pochopitelné, ale pokud vidím fotografování jako tvořivý proces, nemohu je s panem M.B. sdílet. |
|
Vypukla nám tu polemika – nad článkem, kde jsem se skromně zmínil o technice sekvenčního focení a výběru optimální fotky. Článek je zde, polemická odezva je zde.Sklouzlo to do problému – sekat nebo nesekat? Dosavadní příspěvky (skoro všechny) jsem shrnul a prosím, tím to končí. Je jich až nad hlavu. Můj názor je dlouhodobý:
Čímž samozřejmě neshazuji a nebagatelizuji jiné názory. Ze zde uvedených příspěvků mě zaujal nejvíce ten, který se odkazuje na nutnost zvolit projekt, téma. Jsem totiž přesvědčený, že ta pravá fotka není ta, která splňuje ta či ona kritéria, ale ta, která obsahuje náboj zaujetí. Nahodilé focení k němu nikdy nevede. Primární je zájem o cokoli, ale musí to být zájem až za hrob. Pak vzniknou fotky, které mají smysl. A jestli byly pořízeny tak či onak, to je lhostejné. Tož tak, a nyní názory přispěvatelů. Tahle polemika je divná, je to jako srovnávat Forda T s dnešním Superbem. Prostě je to něco jiného i když oba mají kola, motor a volant. Taky jsem dělával fotky v koupelně a rodina přitom nesměla ani rozsvítit v kuchyni, ale opravdu se mi potom nestýská. A jestli fotky upravovat nebo ne, to je přece každého věc a krásné na tom je to, že digitální fotografie to umožňuje. Nechceš upravovat neupravuj. Chceš si z fotky vyrobit olejomalbu taky dobře prostě jde to. A o tom to je !!! Tomáš Čermák – Praha 1.10. Pokud vás zajímá názor člověka v tento moment ještě zvenčí, tak myslím, že základ je v rozdělení účelu, jak jste ho popsal. Petr Hájek Jsem už dost starý (75) a fotografuji od mládí, pamatuji tedy leccos, včetně toho, že určitou dobu byly filmy o citlivosti 17 DIN vzácností a běžně se fotilo na „čtrnáctku“. nemíním si hrát na bůhvíjakého odborníka či znalce ale přeci jen už jsem nějaké fotky napráskal. Ano, napráskal je to pravé slovo, protože s pouhým zanedbatelným procentem jsem byl jakž takž spokojen. Proto mi nezbývá nic jiného než s Vámi souhlasit. Reportážní a dokumentární fotky bez editace a zbytek upravit podle potřeby, protože ty přehnaně upravené výtvarné fotografie také moc nemusím a ani je nedělám. A mám-li říci pravdu, tak editaci v takové míře ani neovládám. Mám jednoho kamaráda, který se zabývá krajinami na poloprofesionální úrovni a tak vím, že na výstavy dodá pouhý zlomek z toho co má a to přitom dodnes fotí na klasický kinofilm. S názorem pana M.B. jsem se pochopitelně již setkal a kupodivu většinou u „profesionálů“ – kteří zaboha nechtějí přiznat, nebo odmítají úpravy. Každý malíř vyhodí desítky skic než vytvoří obraz a o míchání barev ani nemluvě. Tak proč by fotograf nemohl dělat totéž,když už to technika dovoluje a dokonce zpřístupňuje většině lidí. Myslím, že fotografie je tvůrčí proces i když dnes čím dál víc s pomocí techniky a i když má určitě svoje pravidla a zvyklosti – je na každém jak si je upraví dle svých představ. na začátek musím říci, že digitální fotografie nevoní; ani barevný inverzní film, když ho vytahuji z obálky fotolaboratoře, nevoní tak, jako 20 let užívaná fotokomora mého otce, kde jsem strávil x-let svého amatérského fotografického života. To je v mých očích velký handicap digitální fotografie. Jako student jsem si koupil útlou knížku z nakladatelství Albatros a notně osahanou ji dodnes rád otevřu a přečtu si pár odstavců. Věřím, že se mi podařilo vzít si z ní opravdu tu nejtajnější radu – že fotografie je radost. A to mi vydrželo do dnešního dne, byť fotografii provozuji nesoustavně a nárazově. Tento luxusní přístup k fotografii si můžu dovolit, protože na ní nejsem nikterak existenčně závislý. Zároveň jsem za ty roky – spolu s poznáním, že ne vše je tak, jak se zdá- přišel o část posvátné úcty, se kterou jsem kdysi hledíval na dokonalé fotografie na výstavách… Dnes pro mě mají cenu fotografie objektů či dějů, které alespoň trochu znám a dokážu tedy maličko posoudit, co je rozhodující okamžik a co zručnost počítačového grafika… Nezáleží mi tedy na tom, jestli k výsledku vedla jedna expozice nebo plná paměťová karta; to je vnitřní záležitost každého autora a je na něm, jak se s tím popasuje. Nic to ovšem nemění na tom, že po formální, kompoziční a technické stránce by fotografie měla dosahovat určitých minimálních kvalit a moderní fotografická technika někdy funguje ne jako fotografova berlička, ale pořádná berle… „Proboha“ ( a to nevěřím ), je to přece úplně jedno. Od perfekcionalistů po bastlíře jde stále jen o fotku na kterou se dá koukat. Je dobrá = zaujme, je špatná…o čem mluvíme? Cesta není podstatná, jen výsledek. Jednou mne zaujme fotka od profíka co si upravuje stěnu pro zlepšení ostrosti a scénu komponuje půl roku, po druhé jediná fotka vypálená od boku… ( a že to byl amatér?) …Vás třeba nezaujme. A je v tom problém?…Máme „odborníky“ co určí co je, a co není dobré. Bylo by to směšné, kdyby to neznamenalo, že jeden dostane x doláčů a druhý nic. Většinou se ti „odborníci“ drží zavedených dogmat, takl moc škody nenadělají. Dobré je prostě dobré. Tak, postup, jak se dostat ke kvalitě není podstatný. Jen ten výsledek. (Jen mi vadí, že fotky co nafotil známý herec jsou prostě in a basta – tvrdil před časem časopis Fotografie…ale třeba se pletu.) Fotím od svých osmi let. Vystřídal jsem spoustu aparátů a hlavně kvůli časové zaneprázdněnosti preferuji nyní kompakty nejvyšší třídy. Přesto si rád „pohraju“ se snímkem. Není to v tu chvíli jen technologie, ale i meditační cvičení. Musím se připojit k názoru pana M.B., protože směr kam se digitální fotografie ubírá je do jistě míry dekadentní. První fotoaparát na kterém jsem se začal učit, byl digitální Olympus, tuším něco jako C900. V této době jsem neměl o nějaké estetice fotografie ani tušení a dá se říci, že jsem postupoval podobným způsobem: nasekat toho co nejvíce a doufat že se něco povede. Jenomže před rokem a půl jsem si pořídil kinofilmove OMko, zařídil jsem si doma temnou komoru a začal jsem se učit úplně novým postupům. Na kinofilmu je každá chyba vidět snad dvakrát více, o nějakých retuších se snad ani nedá mluvit. Samozřejmě se dá něco ještě dohnat v temné komoře, ale že zkaženého snímku dobrý neuděláte. A jak říkám, fotku z digitálu kterou jde ještě bez problémů opravit, na kinofilmu rovnou vyhazují. Poznámka O.Neffa: Jsem již léta amatérským fotografem a tak se o veškeré techniky a technologie velmi zajímám, ale s manželkou máme mnohaletý spor týkající se úpravy fotografií. Stejně tak, jako před lety bylo při vyvolávání potřeba nechat působit vývojku trošku déle, nebo se pod zvětšovákem nechávaly fotografie trošičku déle, či se jejich přesvícená část zakrývala rukama, či jinak fotografie upravovaly, dnes je pochopitelně cesta podstatně jednodušší. Stačí si otevřít Photoshop, Zoner, či jiný editační program, pohnout šoupátkem a je přidaný, či ubraný kontrast, barevnost, či jiná úprava. Proti tomu já nemám vůbec nic, protože mi to přijde být stejné, jako když se to dělalo při vyvolávání. Moje žena je ale naprosto opačného názoru. Tvrdí, že dneska každý, kdo si koupí jakýkoli digitální fotoaparát a následně si fotku upraví v počítači, když se mu nelíbí nebe, tak ho vymění za krásně modré, když se mu fotka zdá být málo barevná, přidá barvy, když je fotka focená bez polarizačního filtru, přidá se efekt, polarizačního filtru, či jinak fotku upraví a stane se z něj de facto maker dobrých snímků. S tím já naprosto souhlasím. Dnešní rádoby fotografové v podstatě udělají na počítači z každého sebeprůměrnějšího obrázku z dovolené brilantní fotografii v pravdě hodnou výstavy, či alespoň pověšení na zeď. Takové zásahy já do fotografií neprovádím, neb to za A neumím a za B neuznávám /takže se to ani nesnažím naučit/, ale přidání, či ubrání kontrastu, nebo ostrosti , nepovažuji za tak radikální změnu fotografie. Moje žena říká, že před léty bylo opravdu potřeba umět fotit, /S TÍM JÁ NAPROSTO SOUHLASÍM/, zatímco dnes stačí mít notebook, a editační program a máte vystaráno. Mne tedy žena pochopitelně hází do stejné škatulky jako všechny ostatní, kteří fotografii od základu změní, rozeberou na prvočinitele a následně smontují z jednoho snímku nebe, z druhého onen hlavní objekt, třeba zámek, ten nasvítí sluníčkem srovnají horizont, protože na jejich fotografii byl nakřivo, přidají polarizační efekt, ztmaví oblohu vykouzlí na ní bílé mráčky a z dalšího snímku třeba přidají nádhernou a svěží jarní trávu s bublajícím potůčkem a je snímek, jako /NE JAKO/ ON JE TOTIŽ VE SVÉ PODSTATĚ MALOVANÝ. S takovýmito úpravami zásadně nesouhlasím, ale proti jemným úpravám, jako je doostření, či přidání kontrastu nemám problém. Kromě focení se zabývám i amatérským truhlařením. Po několika letech zkušeností jsem pochopil, že dokonalý nábytek dělají pouze NC stroje. Při ruční výrobě se nelze vyvarovat nepřesností nebo odštípnutého dřeva. Vynikajícího truhláře nedělá to, že vyrobí perfektní např. stůl, ale to, že ví jak pro oko napravit (zabroušení, tmelení, lišta) případné nedokonalosti. Stejné je to s fotografií, ne vždy se podaří kompozičně dokonalý a ideálně exponovaný snímek, ke kterému nelze říci ani ň. Pokud ano je to z velké části náhoda. Na tu se ale nelze spoléhat. V nespoléhání se na náhodu vidím rozdíl mezi amatérem a profesionálem. Některé záběry jsou tak zajímavé, že se přímo nabízejí. Pokud takové nejsou, amatér může z focení odejít pouze s průměrnými fotkami. Profesionál zná fígle jak zajímavé záběry najít a jak je udělat z průměrných. Profesionál vždy má nadprůměrně dobré výsledky, byť s pomocí digitálních úprav. Upravovat lze ale pouze dobré záběry, těm špatným žádné úpravy nepomohou. Plně se ztotožňuji s vaším přístupem k věci. Na začátku svého článku rozdělujete fotografování na kategorie – reportážní a dokumentární fotografie a výtvarná fotografie. U reportážní fotografie se opravdu vyžaduje autenticita a reálnost. Proto pokročilé úpravy a předělávky nepřichází v úvahu. Proto se také fotí kvantum snímku a z nich vybere pár fotografii. To je mimochodem i to, na co poukazujete, kolik tisic negativů bylo a z nich se vybralo 12 snímků. Ale o tom přece reportážní a dokumentární fotografie je, jinak se to dělat nedá. Myslím, že je úplně jedno, jestli fotografie vznikla klasickým aparátem na film nebo digitálem, kompaktem nebo zrcadlovkou. Hlavně, aby se fotografie líbila alespoň samotnému autorovi, protože pak ho focení bude bavit. A když se bude fotka líbit i ostatním, tím lépe. Pokud fotka vyjadřuje pocit, náladu, atmosféru nebo zkrátka to, co nám chtěl autor fotkou říct, tak pak je to super. Fotografie je totiž zachycením mnohdy jedinečného okamžiku, který se nemusí již nikdy opakovat. (Tuto skutečnost jsem sám mockrát podcenil.) A jestli je fotografie černobílá nebo barevná, tak to také nechme na autorovi. Někomu se nelíbí černobílé, někomu zase barevné, přesaturované. Já osobně preferuji barvu, protože i okolní svět vidím barevně. Je opravdu těžké polemizovat, co je lepší, zda „sázet“ fotky jednu za druhou a pak vybírat a nebo čekat na správnou kompozici a světlo. Já osobně s fotografií začínám a když jsem fotil portrétní fotografie, tak se mi nejvíce osvědčilo vyfotit hodně fotek v sérii a poté vybrat nejlepší a nejostřejší. V tomto případě se mi dost často stávalo, že když jsem to nechal pouze na jeden záběr, tak se tam zrovna vloudil nějaký ten pohyb a nebylo to ono. Kdežto když je více fotek v sérii, tak je tam ta svoboda volby 🙂 Ale na druhou stranu považuji za umění na první pokus vyfotit perfektní fotku. To se ale povede málokdy. Myslím si, že když to technologie umožňuje, tak proč toho nevyužít a ty fotky nesázet, když to přece jde a smazání fotky na kartě (popř. poté v počítači) nic nestojí. Film má 24 snímku /sec, u digi často i méně, čili jedno kritérium by mohlo být třeba „co je nad-od 12snímku /sec je film nebo technická fotografie. Nebo: z filmového záznamu vybral snímek pan XY, za kamerou stal pan YX. Už dnes kvalitní DSLR umožňují záznam ve Full-HD, čili 1920×1080 pixelu a 24 snímku/sec, což co se týká rozlišení je víc, než měly digi-fotaky před 10 lety. Již léta se živím focením automobilového sportu. A to nejen u nás, ale i ve světě. V Čechách jsem začínal s první digitální zrcadlovkou Canon D30, která tehdy stála opravdu ranec. Oproti dnešní jedničce neuměla prakticky nic. Ale ta možnost vyfocení více záběrů v sekvenci (považte: úžasné tři záběry za vteřinu 😉 z toho foťáku dělal objekt závisti ostatních fotografů. Ono totiž s čekáním na jeden záběr v automobilovém sportu těžko uspějete. Který záběr je nejlepší? Ten co mi teď utekl nebo ten co možná přijde? Přes opojný pocit pokropení auta v zatáčce 8 snímky za vteřinu jsem se s EOS jedničkou dostal zpět ke dvěma až třem záběrům v sekvenci. Jednak díky dlouholetým zkušenostem dokáži lépe odhadnout ten správný moment a potom se mi už nechce přebírat ty hromady zbytečných fotek. A mohu Vás uklidnit, že úplně stejně to dělají profesionální sportovní fotografové po celém světě. Tedy až na Japonce. Těm ten motor jede snad pořád … Co se týče editace fotek, tam je to jednoduché: na nic není čas. Všichni chtějí fotky ihned. Vystačím si tedy s klasickým doostřením, srovnáním úrovní – je-li třeba, a ořezem. Maximálně vyretušovat prach, který se na čip během dne neustálým vyměňováním objektivů dostane. Je to sice ztráta času, ale nedokázal bych odevzdat fotku s „bordelem“ tak, jak to dělají někteří jiní (i ve světě). Díky létům praxe v DTP studiu mi tyto opravy zaberou opravdu jen chviličku. Tolik k fotografiím dokumentačním. Něco jiného je, když se některá z fotek použije k reklamním účelům. To už je úplně jiný obor a je potřeba tuto fotku „dodělat“. Nikdy totiž nefotíte automobilový sport v „laboratorních“ podmínkách ateliéru. Ke slovu se pak dostávají i jiné nástroje Photoshopu: od vytvoření atraktivnějšího pozadí až po doladění správných barev loga sponzorů na autě. To ale k reklamní fotografii patří a patřilo vždycky. A ještě jednu věc bych rád zmínil. Rozdíl v klasické a digitální fotografii je ten, že při focení na film jste musel být maximálně pečlivý při zhotovení záběru, ale pak už jste byl v podstatě bez práce. S digitální zrcadlovkou si můžete dovolit „cvaknout“ cokoli, ale pak prosedíte hodiny u počítače … Petr Frýba Jsem náturou reportážní fotograf (amatér), ale občas se pokouším o nějaké „umění“. V podstatě souhlasím s tím, co jste v článku jako svůj příspěvek k polemice napsal. I já občas pošlu po někom „kulometnou dávku“, protože vím, jak někdy i úplná maličkost může zhatit zajímavou momentku. Přivřená víčka (mrknutí), divný výraz rtů jak objekt s někým mluví, náhodná neostrost, něco nevhodného v pozadí atd. atd. Kolikrát už mě mrzelo, že jsem neudělal sérii snímků a ten jeden jediný snímek má zrovna nějakou vadu. Myslím si ale, že o tom to focení není (počet nasekaných fotek, editace ano či ne). Podstata je podle mě v tom, kolik těch fotek předhodím divákovi. Jestli je dovedu vybrat a seřadit tak, aby vyprávěly příběh, jestli to dokážu co nejmenším počtem snímků nebo dokonce jedním jediným! 🙂 Já digitalizaci vyčítám nadprodukci snímků. Někdo nafotí dvě či tři stovky snímků a vplivne je někam do galerie. Nedá si práci s jejich výběrem. I lidé, kteří dovedou dobře fotit, často zveřejňují moc snímků. Zamořujeme si tak náš svět kvanty „zbytečných“ snímků, mezi kterými se potom ty hodnotné (informačně) velmi pracně hledají – vždy si představím nějakého budoucího Čáslavského, jak se prohrabuje archivy fotek a snaží se je nějak interpretovat, něco zajímavého tam najít 🙂 Libor Kolman 25.9. Fotografie, stejně jako malba, hovoříme-li o vyjádření na ploše, je projevem fotografova/malířova názoru, stejně jako spis je projevem názoru spisovatelova, socha sochařova a blábol projevem názoru politikova. Nezáleží vůbec na tom, z kolika pokusů byl tento názor jako jediný nejpřiléhavější vybrán a jakým způsobem byl připraven či upraven, aby byl přesně takový, jaký jej chce autor mít. Domnívám se proto, že je zcela zbytečné filozofovat o postupu, jakým autor došel svého cíle. Uvedená problematika je podle mé zkušenosti (? že znám dost fotografů upravujících i neupravujících) otázka psychologie. Části z nich totiž dělá dobře si situaci ztížit a tak se za zásady vyhýbají digitálu, část neořezává ani klasické fotografie atd. Je to jako placebo efekt, pokud jim to pomůže v tvorbě a bude to stát za to, pak budeme všichni rádi. Nicméně pro většinu z nás je podstatné na první pohled vidět, že ta fotka je „dobrá“, a to jak vznikla a jestli si autor z principu třeba nelehá při focení na zem je vetšinou naprosto nepodstatné. je to věcí každého fotografa, jak k tomuhle problému přistupuje. Někdo fotografie neupravuje ze zásady, někdo proto, že to neumí (nebo neví jak na to) a někdo to umí lépe či hůře. Podstatné pro mně je to, že fotím proto, že mně to baví a zachytím momenty a věci, ke kterým se rád vracím. Focení mi přináší několikerou radost – samotné focení, když třeba zjistím, že se mi nějaká fotka povedla a líbi se mi… Osobně jsem rád, když existují takové weby jako je ten Váš, kde se s námi podělíte o své zkušenosti a znalosti. Já osobně mám takové články rád, protože se člověk může něčemu přiučit nebo zjistit jak na některé věci jde někdo jiný, znalý. No a pokud se to někomu nelíbí, inu si myslím, že se může realizovat podle svého. Technologie se vyvíjejí rychle vpřed a bránit se jim nemá smysl. Obdivuji stará auta, ale jezdit pravidelně z Ostravy do Prahy takovým krásným starým veteránem bych asi moc nechtěl… Já chápu focení především jako TVŮRČÍ proces a to od přípravy samotného focení (tvorby snímků fotoaparátem) až po konečné úpravy fotografie ať už v počítači nebo v temné komoře. Pokud pan M.B. myslel technologií jen jakýsi jasně daný pracovní postup, který popsal, pak ten podle mne nemůže samotný vést ke kvalitním snímkům. V obou případech bude výsledkem fotografie, ale v případě „focení“ hrají podle mne významnou roli zkušenosti a schopnosti fotografa. Pokud bude chtít technologii aplikovat někdo bez větších zkušeností a znalostí např. v oblasti kompozice, světla, clony apod. na výsledných snímcích to bude rozhodně znát. Podle mne tak těžko vznikne kvalitní fotka a pokud ano, pak spíše náhodou. Ona debata o editování, či needitování mi připomněla něco z úplně jiného soudku a to z hor. Setkal jsem se s lidmi, kteří při lezení po tzv. zajištěných cestách(feratách) používají ta ocelová lana a řetězy jen k jištění, ale zásadně se jich nechytají. Myslí si, že se tím přibližují k opravdovému horolezectví, přitom ty lana jsou tam evidentně i k držení. Ve výsledku pak záleží jen a jen na tom, jaký má z toho kdo vlastní pocit a o ničem jiném to není a to ani u toho focení. Bavíme se zde přece o koníčku a ten je jinými slovy nějaké potěšení, radost z nějaké činnosti a to všechno je zase jen pocit. Já např. fotím hlavně přírodu a edituju minimálně, neb mě to celkem unavuje a moc nebaví. Ale nikomu to necpu je to jen můj problém a názor a jinak si myslím že bránit se využívání dnešní vyspělé techniky počítačů a editorů je skoro to samé, jako zavrhovat digital a fotit klasikou. Pochyby pana M.B. jsou možná pochopitelné, ale pokud vidím fotografování jako tvořivý proces, nemohu je s panem M.B. sdílet. |
