Nezařazené

Polarizační filtr

Krásné počasí letošního léta nás láká ke krajinářské fotografii. Polarizační filtry jsou vítaná pomůcka při této práci. Jsou vhodné k použití jak v barevné, tak černobílé fotografii.

Světelné paprsky mají povahu vlny: vlní se ve všech směrech. Polarizační filtr je schopen jeden směr vlnění prostě uříznout a propustí jedním specifický směr – je to něco takového, jako kdyby světlo procházelo hustou mříží břitů. Břity světlo jaksi “okudlají” – takto si hrubě představme, jak polarizační filtr funguje.

Vyrábějí se dva druhy filtrů, lineární a cirkulární. Všechny filtry mají v sobě lineární fólii, ale ty cirkulární mají ještě jednu, která polarizované světlo – už upravené – jaksi zase rozkmitá do všech stran. To je proto, že lineárně polarizované světlo by mohlo dělat potíže automatickému zaostřování a vyhodnocování expozice. Rozhodně je tedy vhodnější pořídit si cirkulární polarizační filtr. Polarizační filtry nejsou zrovna levnou záležitostí. Cena se liší podle konstrukce a samozřejmě i podle velikosti – je třeba volit filtr vhodný pro obrubu našeho objektivu. K tomu ještě dodám, že i při volbě objektivu je dobré hlídat, aby měly všechny stejnou obrubu, abychom mohli – například – jeden polarizační filtr používat na základním zoomu i na zoomu s delším ohniskem. Levné filtry mívají nekvalitní obruby a filtr opak snadno zničí nečistoty a atmosférická vlhkost. Proto je obře si rozmyslet “šetření na nepravém místě”.

Obruba filtru je dalším prvek, na který si musíme dát pozor. Levnější polarizační filtry mají tlustou obrubu a mohlo by se stát, že bychom si obrubou zastínili rohy snímků. Je to zapeklitý problém, protože polarizační filtry mají obrubu poněkud složitou. Jde totiž o to, že při práci musíme nejdřív filtr našroubovat, má tedy závit, jako všechny běžné filtry, které se šroubují na objektiv, a pak musíme filtrem – jeho přední částí – otáčet, abychom našli takové nastavení, které vyhovuje našim potřebám. Proto je obruba polarizačního filtru mohutnější, než obruba běžného filtru. Proto je dobře si pořídit filtr, který má obrubu označenou jako “slim”.

Práce s polarizačním filtrem je jednoduchá, vyžaduje ovšem kontrolu buď v hledáčku zrcadlovky nebo EVF fotoaparátu, nebo na displeji: podle toho, jak filtr natočíme, získáme nějaký efekt.
Zní to poněkud rozpačitě, “nějaký efekt”. Chci tím naznačit, že polarizační filtr je efektivní podle okamžitých podmínek. Zmínil jsem se o ztmavování modré barvy – to je jedna z jeho nejvíce vítaných vlastností. Ztmaví modrou barvu a oblaka pak na obloze vyniknou. Tento efekt se nejvíce projevuje, když fotografujeme kolmo na směr slunečních paprsků, když tedy máme slunce po boku. Když ho máme v zádech nebo fotíme v protisvětle, polarizační filtr nemá prakticky žádný efekt.
To má ještě jeden důsledek. Když totiž fotografujeme širokoúhlým objektivem, mění se úhel, v jakém filtr zpracovává paprsky a proto zpravidla máme jednu stranu obrázku tmavší a druhou světlejší.
Další problém může vzniknout, pokud filtr ztmaví opravdu silně oblohu: expoziční automatika zareaguje a může nastavit špatně expozici – část snímku by mohla být přeexponovaná. Někdy může tato přeexpozice dosáhnout hodnoty až 1,5 EV, takže se třeba kontrolovat výsledek, nejlépe pomocí histogramu, případně pomocí kontroly přepálených jasů (na zrcadlovkách bývá tento režim prohlížení označen jako highlights, projeví se tak, že přepálená místa černě pulzují).

Účinek polarizačního filtru na oblohu – na snímku vlevo je až přehnaný, ovšem snímek vlevo působí vedle něho mdle. Je třeba volit hodnotu “někde mezi”.



Odstraňování reflexů je další zajímavý efekt. Lesk na předmětech bývá totiž polarizovaný – jakoby se světlo odrazem o hladkou plochu (o vodní hladinu, o sklo) “odřelo” o část světelných vln. Když pak takovému odrbanému světlu nastavíme polarizační filtr, můžeme ho “zhasnout”, případně ztlumit. Typicky se používá polarizačního filtru při fotografování předmětů za sklem – objektů ve vitrínách, výkladních skříních nebo zasklených obrazů.

Na snímku vlevo je vodní hladina bez filtru. Polarizační filtr odstranil lesk, to ale neznamená, že snímek je “lepší”.




Potíže bývají s fotografováním olejomaleb. Zde někdy polarizační filtr pomůže, někdy ne: potíž je v tom, že olejomalba má plastický povrch a světlo se od ní odráží v různých směrech, takže polarizační filtr ořízne jen část odraženého světla. Při práci je třeba postupovat s rozvahou – někdy totiž odfiltrování lesků není žádoucí – půvab vody leckdy spočívá právě v jejím lesku a voda bez odrazu oblohy působí nepřirozeně.

Problémy polarizačního filtru nejsou velké, některé ale přece jen zůstávají. Filtr ovlivňuje barevnost, což by někdy mohlo být na závadu. Změkčuje někdy kresbu, obrázky pak nejsou tak brilantní a ostré, jak jsme zvyklí. Větší problémy ale mohou nastat, když používáme filtr na objektivu, který se při ostření točí: rády to dělají levnější kitové objektivy jednookých zrcadlovek. Všimněte si, zdali vám přední obruba při ostření cuká. Pokud ano, pak je třeba ostřit ručně – a nejdříve zaostřit a pak teprve otáčet obrubou polarizačního filtru a hledat vhodnou polohu.

Zajímavé dilema: na snímku vlevo polarizační filtr odstranil reflexy na skleněném průčelí, ale zploštil oblohu, na druhém snímku zvýraznil oblohu, ale neohranil reflexy. Záleží na úmyslu fotografa, kterou z obou variant zvolí.


Krásné počasí letošního léta nás láká ke krajinářské fotografii. Polarizační filtry jsou vítaná pomůcka při této práci. Jsou vhodné k použití jak v barevné, tak černobílé fotografii.

Světelné paprsky mají povahu vlny: vlní se ve všech směrech. Polarizační filtr je schopen jeden směr vlnění prostě uříznout a propustí jedním specifický směr – je to něco takového, jako kdyby světlo procházelo hustou mříží břitů. Břity světlo jaksi “okudlají” – takto si hrubě představme, jak polarizační filtr funguje.

Vyrábějí se dva druhy filtrů, lineární a cirkulární. Všechny filtry mají v sobě lineární fólii, ale ty cirkulární mají ještě jednu, která polarizované světlo – už upravené – jaksi zase rozkmitá do všech stran. To je proto, že lineárně polarizované světlo by mohlo dělat potíže automatickému zaostřování a vyhodnocování expozice. Rozhodně je tedy vhodnější pořídit si cirkulární polarizační filtr. Polarizační filtry nejsou zrovna levnou záležitostí. Cena se liší podle konstrukce a samozřejmě i podle velikosti – je třeba volit filtr vhodný pro obrubu našeho objektivu. K tomu ještě dodám, že i při volbě objektivu je dobré hlídat, aby měly všechny stejnou obrubu, abychom mohli – například – jeden polarizační filtr používat na základním zoomu i na zoomu s delším ohniskem. Levné filtry mívají nekvalitní obruby a filtr opak snadno zničí nečistoty a atmosférická vlhkost. Proto je obře si rozmyslet “šetření na nepravém místě”.

Obruba filtru je dalším prvek, na který si musíme dát pozor. Levnější polarizační filtry mají tlustou obrubu a mohlo by se stát, že bychom si obrubou zastínili rohy snímků. Je to zapeklitý problém, protože polarizační filtry mají obrubu poněkud složitou. Jde totiž o to, že při práci musíme nejdřív filtr našroubovat, má tedy závit, jako všechny běžné filtry, které se šroubují na objektiv, a pak musíme filtrem – jeho přední částí – otáčet, abychom našli takové nastavení, které vyhovuje našim potřebám. Proto je obruba polarizačního filtru mohutnější, než obruba běžného filtru. Proto je dobře si pořídit filtr, který má obrubu označenou jako “slim”.

Práce s polarizačním filtrem je jednoduchá, vyžaduje ovšem kontrolu buď v hledáčku zrcadlovky nebo EVF fotoaparátu, nebo na displeji: podle toho, jak filtr natočíme, získáme nějaký efekt.
Zní to poněkud rozpačitě, “nějaký efekt”. Chci tím naznačit, že polarizační filtr je efektivní podle okamžitých podmínek. Zmínil jsem se o ztmavování modré barvy – to je jedna z jeho nejvíce vítaných vlastností. Ztmaví modrou barvu a oblaka pak na obloze vyniknou. Tento efekt se nejvíce projevuje, když fotografujeme kolmo na směr slunečních paprsků, když tedy máme slunce po boku. Když ho máme v zádech nebo fotíme v protisvětle, polarizační filtr nemá prakticky žádný efekt.
To má ještě jeden důsledek. Když totiž fotografujeme širokoúhlým objektivem, mění se úhel, v jakém filtr zpracovává paprsky a proto zpravidla máme jednu stranu obrázku tmavší a druhou světlejší.
Další problém může vzniknout, pokud filtr ztmaví opravdu silně oblohu: expoziční automatika zareaguje a může nastavit špatně expozici – část snímku by mohla být přeexponovaná. Někdy může tato přeexpozice dosáhnout hodnoty až 1,5 EV, takže se třeba kontrolovat výsledek, nejlépe pomocí histogramu, případně pomocí kontroly přepálených jasů (na zrcadlovkách bývá tento režim prohlížení označen jako highlights, projeví se tak, že přepálená místa černě pulzují).

Účinek polarizačního filtru na oblohu – na snímku vlevo je až přehnaný, ovšem snímek vlevo působí vedle něho mdle. Je třeba volit hodnotu “někde mezi”.



Odstraňování reflexů je další zajímavý efekt. Lesk na předmětech bývá totiž polarizovaný – jakoby se světlo odrazem o hladkou plochu (o vodní hladinu, o sklo) “odřelo” o část světelných vln. Když pak takovému odrbanému světlu nastavíme polarizační filtr, můžeme ho “zhasnout”, případně ztlumit. Typicky se používá polarizačního filtru při fotografování předmětů za sklem – objektů ve vitrínách, výkladních skříních nebo zasklených obrazů.

Na snímku vlevo je vodní hladina bez filtru. Polarizační filtr odstranil lesk, to ale neznamená, že snímek je “lepší”.




Potíže bývají s fotografováním olejomaleb. Zde někdy polarizační filtr pomůže, někdy ne: potíž je v tom, že olejomalba má plastický povrch a světlo se od ní odráží v různých směrech, takže polarizační filtr ořízne jen část odraženého světla. Při práci je třeba postupovat s rozvahou – někdy totiž odfiltrování lesků není žádoucí – půvab vody leckdy spočívá právě v jejím lesku a voda bez odrazu oblohy působí nepřirozeně.

Problémy polarizačního filtru nejsou velké, některé ale přece jen zůstávají. Filtr ovlivňuje barevnost, což by někdy mohlo být na závadu. Změkčuje někdy kresbu, obrázky pak nejsou tak brilantní a ostré, jak jsme zvyklí. Větší problémy ale mohou nastat, když používáme filtr na objektivu, který se při ostření točí: rády to dělají levnější kitové objektivy jednookých zrcadlovek. Všimněte si, zdali vám přední obruba při ostření cuká. Pokud ano, pak je třeba ostřit ručně – a nejdříve zaostřit a pak teprve otáčet obrubou polarizačního filtru a hledat vhodnou polohu.

Zajímavé dilema: na snímku vlevo polarizační filtr odstranil reflexy na skleněném průčelí, ale zploštil oblohu, na druhém snímku zvýraznil oblohu, ale neohranil reflexy. Záleží na úmyslu fotografa, kterou z obou variant zvolí.


Inzerce

Techniku a služby nejlépe nakoupíte ve: