Nezařazené

Pelikánův syndrom


V Idifu vedu seminář, který se odbývá v zoologické zahradě – už jsem tu o něm několikrát psal. Jedna naše pravidelná zastávka je vždy u pelikánů. Proč, to hned vysvětlím.

Pelikán je pták barvy bílé a plave po vodě, která je tmavá. Podívejme se na fotografické problémy s touto prostou skutečností spojené na fotkách, které pořídila na posledním Dnu Canonu v pražské ZOO Ljuba Krbová. Taky toho fešáka máme – je pořízen 1/1000 sec na clonu F5,6 s kompenzací -0.3 na ISO 400.

Kdybychom se podívali, jak je na tom ten obrázek s přepaly, zjistíme, že nějaké jsou, na křídlech a na hlavě ve všech třech kanálech a na zobáku v červeném kanálu. Zároveň ale zde jsou slité stíny – ty jsou na ukázce vyjádřené tyrkysovou barvou:

Znamená to, že za daných podmínek jsme se dostali na hranici dynamického rozsahu fotoaparátu. Sice by bylo možno nastavit větší kompenzaci, na př. -0.7EV nebo -1 EV, jenže bychom sice omezili přepaly, ale rozrostly by se plochy slitých stínů. Tato kombinace je tedy zřejmě ten nejlepší kompromis, jakého jsme schopni dosáhnout. Pro přesnost podotýkám, že při focení v RAWu je možno přepaly do značné míry potlačit, ale to je už “vyšší dívčí”. Zůstaňme tedy u konstatování, že za daných podmínek autorka dospěla k expozici, která je kompromisní a znamená nejmenší zlo mezi “ďáblem a hlubokou vodou”.

Načež se stalo, že zmíněný pelikán vylovil z vody petflašku od limonády, kterou tam nějaké lidské hovado hodilo, a začal si s ní hrát. Výsledek je zde:

Expoziční hodnoty jsou 1/8000 na F5.6, taktéž při kompenzaci -0.3 EV. Jak je to možné, tážete se. Ale pozor, překvapení nás ještě čekají. Následující fotka je pořízena 1/500 na F5.6 při kompenzaci -0.3 EV.

Teď už je to všechno úplná záhada. Co ten foťák vyváděl? Vysvětlení nám podá náhled EXIFu: na přístroji byla nastavena preference clony (proto zůstávala clona F5.6, a způsob měření expozice byl středový, to znamená, ža automatika preferovala do, co se ocitlo ve středové oblasti obrázku.

Stalo se tedy to, že na levém obrázku střed zabral bílý pelikán a automatika tomu přizpůsobila expozici – protože byla v režimu A (aperture=přednost má clona), zkrátila dobu osvitu na 1/8000. V druhém případě převládala ve středu tmavá voda a proto naopak automatika přizpůsobila dobu osvitu a nastavila je na 1/500 sec. V prvním případě došlo k podexpozici, v druhém přeexpozici.

Do značné míry by se situace zlepšila, kdyby na aparátu bylo nastaveno poměrové měření neboli matrixové či zonální, které proměřuje celou plochu obrazu a hledá něco kompromisního. Jenže i pak by hrozilo riziko: kdyby totiž bílý pelikán vyplňoval velkou plochu obrazu, hrozila by… ano, samozřejmě podexpozice, kdežto kdyby převládala plocha vody, hrozila by přeexpozice pelikána.

Takto předvádím při seminářích v ZOO na pelikánech a tmavé vodě úskalí automatiky. Přitom řešení je jednoduché. Zjistíme si nejlépe na základě měření a zkusmých fotek, jaká je ideální expozice. V našim případě ji známe – je to 1/1000 sec na clonu F5,6. Tyto dvě hodnoty pak přenesu na přístroj ručně v manuálním režimu M – ten je jediný, kdy automatika ztratí vládu nad expozicí – ve všech ostatních režimech má konečné slovo automatika!

No a když si pak pěkně nastavíme správnou expozici ručně, přestáváme se o ni starat a zajímáme se jen o to, abychom zachytili ten správný okamžik, jako je tento:

Foto Ljuba Krbová

V Idifu vedu seminář, který se odbývá v zoologické zahradě – už jsem tu o něm několikrát psal. Jedna naše pravidelná zastávka je vždy u pelikánů. Proč, to hned vysvětlím.

Pelikán je pták barvy bílé a plave po vodě, která je tmavá. Podívejme se na fotografické problémy s touto prostou skutečností spojené na fotkách, které pořídila na posledním Dnu Canonu v pražské ZOO Ljuba Krbová. Taky toho fešáka máme – je pořízen 1/1000 sec na clonu F5,6 s kompenzací -0.3 na ISO 400.

Kdybychom se podívali, jak je na tom ten obrázek s přepaly, zjistíme, že nějaké jsou, na křídlech a na hlavě ve všech třech kanálech a na zobáku v červeném kanálu. Zároveň ale zde jsou slité stíny – ty jsou na ukázce vyjádřené tyrkysovou barvou:

Znamená to, že za daných podmínek jsme se dostali na hranici dynamického rozsahu fotoaparátu. Sice by bylo možno nastavit větší kompenzaci, na př. -0.7EV nebo -1 EV, jenže bychom sice omezili přepaly, ale rozrostly by se plochy slitých stínů. Tato kombinace je tedy zřejmě ten nejlepší kompromis, jakého jsme schopni dosáhnout. Pro přesnost podotýkám, že při focení v RAWu je možno přepaly do značné míry potlačit, ale to je už “vyšší dívčí”. Zůstaňme tedy u konstatování, že za daných podmínek autorka dospěla k expozici, která je kompromisní a znamená nejmenší zlo mezi “ďáblem a hlubokou vodou”.

Načež se stalo, že zmíněný pelikán vylovil z vody petflašku od limonády, kterou tam nějaké lidské hovado hodilo, a začal si s ní hrát. Výsledek je zde:

Expoziční hodnoty jsou 1/8000 na F5.6, taktéž při kompenzaci -0.3 EV. Jak je to možné, tážete se. Ale pozor, překvapení nás ještě čekají. Následující fotka je pořízena 1/500 na F5.6 při kompenzaci -0.3 EV.

Teď už je to všechno úplná záhada. Co ten foťák vyváděl? Vysvětlení nám podá náhled EXIFu: na přístroji byla nastavena preference clony (proto zůstávala clona F5.6, a způsob měření expozice byl středový, to znamená, ža automatika preferovala do, co se ocitlo ve středové oblasti obrázku.

Stalo se tedy to, že na levém obrázku střed zabral bílý pelikán a automatika tomu přizpůsobila expozici – protože byla v režimu A (aperture=přednost má clona), zkrátila dobu osvitu na 1/8000. V druhém případě převládala ve středu tmavá voda a proto naopak automatika přizpůsobila dobu osvitu a nastavila je na 1/500 sec. V prvním případě došlo k podexpozici, v druhém přeexpozici.

Do značné míry by se situace zlepšila, kdyby na aparátu bylo nastaveno poměrové měření neboli matrixové či zonální, které proměřuje celou plochu obrazu a hledá něco kompromisního. Jenže i pak by hrozilo riziko: kdyby totiž bílý pelikán vyplňoval velkou plochu obrazu, hrozila by… ano, samozřejmě podexpozice, kdežto kdyby převládala plocha vody, hrozila by přeexpozice pelikána.

Takto předvádím při seminářích v ZOO na pelikánech a tmavé vodě úskalí automatiky. Přitom řešení je jednoduché. Zjistíme si nejlépe na základě měření a zkusmých fotek, jaká je ideální expozice. V našim případě ji známe – je to 1/1000 sec na clonu F5,6. Tyto dvě hodnoty pak přenesu na přístroj ručně v manuálním režimu M – ten je jediný, kdy automatika ztratí vládu nad expozicí – ve všech ostatních režimech má konečné slovo automatika!

No a když si pak pěkně nastavíme správnou expozici ručně, přestáváme se o ni starat a zajímáme se jen o to, abychom zachytili ten správný okamžik, jako je tento:

Foto Ljuba Krbová