Paradox bílého psa

Na kurzu IDIFu jsme s posluchači narazili a pokračování problému, o kterém jsme tu už psali loni v červnu: bílý pes na tmavém pozadí má přepálenou srst. Řešení je snadné, expozici kompenzujeme do mínusu. Když ale fotíme jenom bílou srst, co potom? Pak musíme kompenzovat do plusu. Kdo toto pochopí, má v podstatě expoziční záhady vyřešené. Zkusme to tedy nějak srozumitelně vyložit.

Na tomto snímku žádné přepaly nejsou – to proto, že byl exponován s expoziční kompenzací -2/3. Pes je bez přepalů a kresba je i na blůze a bílých kalhotách posluchačky v pravém dolním rohu obrázku. Připomenu, že na zrcadlovkách a mnohých kompaktech je funkce expoziční kompenzace dostupná přes tlačítko, které vypadá jako zde na ukázce vpravo (toto tlačítko patří Pentaxu K200D), někde se musí do funkčního menu nebo velkého menu, záleží na konstrukci přístroje. Symbol + a – se však používá všeobecně.
Takže znovu – když v temné scéně hrozí přepaly, musíme jít do mínusu, o jednu nebo dvě třetiny, v krajním případě o celé 1 EV.
Pokud to neuděláme, přepalům se nevyhneme, jak je vidět na ukázce znázorňující přepaly – ty jsou vyznačeny žlutě:

Je jasné, proč to je. Expoziční automatika, pokud je nastavena na celoplošné měření, vyhodnocuje sílu světla odraženého z různých míst obrazu – zde z trávy i z bílé srsti. Pak stanoví nějaký průměr a podle něho nastaví v určitém poměru velikost clony a rychlost závěrky. Pokud ovšem je nějaká partie v obraze mimořádně nad průměrem jasu, bude přepálená. Expoziční kompenzací musíme tedy jít dolů, abychom získali kresbu i v oblasti nejvyšších jasů. To je snad jasné a psali jsme o tom už loni v červnu (a jindy mockrát taky, ono je to pořád dokola).

Jenže co když uděláme snímek jenom bílé srsti? Pokusme se o to. Nastavíme přístroj na makrorežim a přiblížíme se k ozářené srsti tak, aby v záběru byla jenom bílá barva. Jenže – bez jakékoli kompenzace – na snímku nebude bílá srst bílá, nýbrž šedivá:

Abychom se nedohadovali o tom, co je bílé a co není, podíváme se na histogram tohoto obrázku:

Je na něm vidět, že na snímku není bílá vůbec obsažena – jen šedé tóny. Stejný efekt bychom získali, kdybychom fotografovali, dejme tomu, zasněženou pláň ozářenou sluncem, také by byla našedlá, podexponovaná.
Vysvětlení je opět jednoduché. Expoziční automatika je kalibrována na střední šedou (tedy tzv. 18% šedou, neboť střední šedá odrazí 18% světla a 82% procent pohltí). Jakmile je obsah záběru výrazně nad touto hodnotou, dochází paradoxně k podexpozici. A to je důvod, proč bílá srst naší Iris vychází jako šedá. Musíme tedy jít s expozicí do plusu, konkrétně na +2/3, abychom získali bílou srst.

O tom, že jsme exponovali správně, nás opět přesvědčí pohled na histogram tohoto snímku, exponovaného s kompenzací +2/3:

Takže to je ten paradox, kdy jednoho a téhož psa za stejných světelných podmínek fotíme jedou s expoziční kompenzací -2/3 EV a podruhé s kompenzací + 2/3. Paradox snadno pochopíme, když si uvědomíme, že do procesu měření a následného nastavení expozice vchází vše co je v záběru, tedy v první případě bílá srst plus tmavá tráva, podruhé jenom bílá srst.

Na kurzu IDIFu jsme s posluchači narazili a pokračování problému, o kterém jsme tu už psali loni v červnu: bílý pes na tmavém pozadí má přepálenou srst. Řešení je snadné, expozici kompenzujeme do mínusu. Když ale fotíme jenom bílou srst, co potom? Pak musíme kompenzovat do plusu. Kdo toto pochopí, má v podstatě expoziční záhady vyřešené. Zkusme to tedy nějak srozumitelně vyložit.

Na tomto snímku žádné přepaly nejsou – to proto, že byl exponován s expoziční kompenzací -2/3. Pes je bez přepalů a kresba je i na blůze a bílých kalhotách posluchačky v pravém dolním rohu obrázku. Připomenu, že na zrcadlovkách a mnohých kompaktech je funkce expoziční kompenzace dostupná přes tlačítko, které vypadá jako zde na ukázce vpravo (toto tlačítko patří Pentaxu K200D), někde se musí do funkčního menu nebo velkého menu, záleží na konstrukci přístroje. Symbol + a – se však používá všeobecně.
Takže znovu – když v temné scéně hrozí přepaly, musíme jít do mínusu, o jednu nebo dvě třetiny, v krajním případě o celé 1 EV.
Pokud to neuděláme, přepalům se nevyhneme, jak je vidět na ukázce znázorňující přepaly – ty jsou vyznačeny žlutě:

Je jasné, proč to je. Expoziční automatika, pokud je nastavena na celoplošné měření, vyhodnocuje sílu světla odraženého z různých míst obrazu – zde z trávy i z bílé srsti. Pak stanoví nějaký průměr a podle něho nastaví v určitém poměru velikost clony a rychlost závěrky. Pokud ovšem je nějaká partie v obraze mimořádně nad průměrem jasu, bude přepálená. Expoziční kompenzací musíme tedy jít dolů, abychom získali kresbu i v oblasti nejvyšších jasů. To je snad jasné a psali jsme o tom už loni v červnu (a jindy mockrát taky, ono je to pořád dokola).

Jenže co když uděláme snímek jenom bílé srsti? Pokusme se o to. Nastavíme přístroj na makrorežim a přiblížíme se k ozářené srsti tak, aby v záběru byla jenom bílá barva. Jenže – bez jakékoli kompenzace – na snímku nebude bílá srst bílá, nýbrž šedivá:

Abychom se nedohadovali o tom, co je bílé a co není, podíváme se na histogram tohoto obrázku:

Je na něm vidět, že na snímku není bílá vůbec obsažena – jen šedé tóny. Stejný efekt bychom získali, kdybychom fotografovali, dejme tomu, zasněženou pláň ozářenou sluncem, také by byla našedlá, podexponovaná.
Vysvětlení je opět jednoduché. Expoziční automatika je kalibrována na střední šedou (tedy tzv. 18% šedou, neboť střední šedá odrazí 18% světla a 82% procent pohltí). Jakmile je obsah záběru výrazně nad touto hodnotou, dochází paradoxně k podexpozici. A to je důvod, proč bílá srst naší Iris vychází jako šedá. Musíme tedy jít s expozicí do plusu, konkrétně na +2/3, abychom získali bílou srst.

O tom, že jsme exponovali správně, nás opět přesvědčí pohled na histogram tohoto snímku, exponovaného s kompenzací +2/3:

Takže to je ten paradox, kdy jednoho a téhož psa za stejných světelných podmínek fotíme jedou s expoziční kompenzací -2/3 EV a podruhé s kompenzací + 2/3. Paradox snadno pochopíme, když si uvědomíme, že do procesu měření a následného nastavení expozice vchází vše co je v záběru, tedy v první případě bílá srst plus tmavá tráva, podruhé jenom bílá srst.