V sobotu jsem vedl seminář na téma Krajina v oblasti Dívčích Hradů na kraji Prokopského údolí v Praze. Z počátku bylo počasí nic moc, pak se vyvrbilo. Jakmile zahájíte své putování na Dívčích Hradech poblíž vodárenské věže, jste v ploché krajině, kde nic moc není, spíš ta věž. Nicméně i ta svým nápadným tvarem může inspirovat. Tvoří nápadný nepřehlédnutelný bod i v jinak nudné krajinné konfiguraci. No a jsme před problémem, kam umístit horizont.
V sobotu jsem vedl seminář na téma Krajina v oblasti Dívčích Hradů na kraji Prokopského údolí v Praze. Z počátku bylo počasí nic moc, pak se vyvrbilo. Jakmile zahájíte své putování na Dívčích Hradech poblíž vodárenské věže, jste v ploché krajině, kde nic moc není, spíš ta věž. Nicméně i ta svým nápadným tvarem může inspirovat. Tvoří nápadný nepřehlédnutelný bod i v jinak nudné krajinné konfiguraci. No a jsme před problémem, kam umístit horizont.
Jedno je jisté – nejproblematičtější umístění je vodorovná osa, tedy střed obrazu. Jakmile je zajímavé nebe plné bohatých mraků, můžeme uvažovat o horizontu umístěném v dolní třetině, eventuálně pod dolní třetinou, jako zde:
Naopak, když je popředí nějak zajímavě členité, můžeme si dovolit posadit horizont hodně vysoko, na této ukázce nad horní třetinou:
V sobotu bylo velmi větrné počasí a vítr honil mraky po obloze. Za takové situace je třeba bedlivě hlídat stíny. Jestliže je stín mraku v popředí záběru, tedy ve spodní části obrazu, snímek budí prostorový dojem:
O malou chvilku později se situace změní a třebaže fotíme prakticky ze stejného místa, dojem je úplně jiný. Scéna je najednou plochá, prázdná. + No a když se zadaří, sluníčko vytvoří v krajině zajímavé efekty. I nepřehlednou scénu najednou zklidní pruhy stínů a prudce nasvícených partií. Tahle situace může trvat několik vteřin! Je třeba pozorně sledovat běh stínů po krajině. Pak zjistíte, že i krajinářská fotka může být docela napínavá disciplína.
No a pak přijde situace, kdy je to prostě příjemný, vlídný obrázek a je to jaro jako když vyšije, na nic nemusíte číhat a je vám dobře u srdce.
Přeji vám, abyste si letošního jara užili podobných situací hodně. Fotky jsem pořídil přístrojem Olympus OM-D, objektivem 12-50.
Pro pořádek ještě dodám, že toto NENÍ žádný „návod na krajinu“. Je to opravdu jen několik poznámek a opravdu se to týká jen postřehu stran umístění horizontu a sledování stínů mraků. Krajina, to je disciplína vyžadující nekonečnou trpělivost. Je třeba ji doslova vychodit, znát její potřeby stran světla a atmosféry. No a taky je třeba mít krapet štěstí…
