|
Zkouším teď Panasonic TZ20, kompakt vybavený zoomem v rozsahu 16x. Co se od takového ultrazoomu dá čekat? Dotyčný kompakt je vybaven objektivem Leica Vario-Elmar s rozsahem odpovídajícím 24 až 384 mm. Čtyřiadvacítka, to je velmi slušný širokáč. Nás ale dnes bude zajímat delší strana. Ohnisko 384 mm, to už je velmi dlouhý teleobjektiv, vhodný pro sport, fotografování zvířat v přírodě a podobně. Je tu samozřejmě jedno omezení. Při plně vytaženém zoomu má objektiv světelnost F5.9. Víme, že platí pravidlo o poloměru ohniska a délky osvitu. Orientačně (individuálně se to liší) tedy platí, že kolik má objektiv milimetrů ohniska (ekvivalent), „tolikátina“ vteřiny by měla být doba osvitu. Takže 400 mm si žádá čtyřsetinu, lépe pětisetinu vteřiny. Co z toho? Abychom dosáhli pětisetiny vteřiny na clonu F5.9, potřebujeme expoziční hodnotu 14, lépe větší. Je to vidět z tabulky, kterou jsem pracně sestavil pro článek o expoziční hodnotě, zde ji zopakuji:   Při vypnuté stabilizaci nemělo smysl fotit – on je výsledek i vidět na displeji. Nicméně i tentokrát je srovnání neúprosné – co naplat, ze stativu – na ukázce vpravo – je snímek výrazně ostřejší.  Na žádoucí 1/500 sec se dostanu až při ISO 1600, jenže za cenu neúnosného šumu.  Nechci tímto článkem nikomu brát iluze, jen nabádám k tomu, abychom stáli nohama na zemi a nevznášeli se v oblacích reklamních sloganů. Za jakž takž rozumný pokládám desetinásobný zoom. Za pomoci stabilizace se s desetinásobným zoomem dostáváme do přijatelných expozičních dimenzí s uspokojivým výsledkem v rámci možností kompaktu.  Co nad to jest, riziko jest. Pětadvacetinásobné zoomy jsou podle mého nejlepšího vědomí a svědomí záměrné klamání veřejnosti. Ta patnáctka, šestnáctka, to je asi něco jako „rozšířené ISO“: tedy: máme ho, ale je nepoužitelné leda v extrémních případech. No a digitální zoom, který tohle všechno znásobí ještě dejme tomu čtyřikrát?
 |
|
Zkouším teď Panasonic TZ20, kompakt vybavený zoomem v rozsahu 16x. Co se od takového ultrazoomu dá čekat? Dotyčný kompakt je vybaven objektivem Leica Vario-Elmar s rozsahem odpovídajícím 24 až 384 mm. Čtyřiadvacítka, to je velmi slušný širokáč. Nás ale dnes bude zajímat delší strana. Ohnisko 384 mm, to už je velmi dlouhý teleobjektiv, vhodný pro sport, fotografování zvířat v přírodě a podobně. Je tu samozřejmě jedno omezení. Při plně vytaženém zoomu má objektiv světelnost F5.9. Víme, že platí pravidlo o poloměru ohniska a délky osvitu. Orientačně (individuálně se to liší) tedy platí, že kolik má objektiv milimetrů ohniska (ekvivalent), „tolikátina“ vteřiny by měla být doba osvitu. Takže 400 mm si žádá čtyřsetinu, lépe pětisetinu vteřiny. Co z toho? Abychom dosáhli pětisetiny vteřiny na clonu F5.9, potřebujeme expoziční hodnotu 14, lépe větší. Je to vidět z tabulky, kterou jsem pracně sestavil pro článek o expoziční hodnotě, zde ji zopakuji: Při vypnuté stabilizaci nemělo smysl fotit – on je výsledek i vidět na displeji. Nicméně i tentokrát je srovnání neúprosné – co naplat, ze stativu – na ukázce vpravo – je snímek výrazně ostřejší. Na žádoucí 1/500 sec se dostanu až při ISO 1600, jenže za cenu neúnosného šumu. Nechci tímto článkem nikomu brát iluze, jen nabádám k tomu, abychom stáli nohama na zemi a nevznášeli se v oblacích reklamních sloganů. Za jakž takž rozumný pokládám desetinásobný zoom. Za pomoci stabilizace se s desetinásobným zoomem dostáváme do přijatelných expozičních dimenzí s uspokojivým výsledkem v rámci možností kompaktu. Co nad to jest, riziko jest. Pětadvacetinásobné zoomy jsou podle mého nejlepšího vědomí a svědomí záměrné klamání veřejnosti. Ta patnáctka, šestnáctka, to je asi něco jako „rozšířené ISO“: tedy: máme ho, ale je nepoužitelné leda v extrémních případech. No a digitální zoom, který tohle všechno znásobí ještě dejme tomu čtyřikrát?
|
