Panasonic LX100 II

Model označený římskou dvojkou vám budu popisovat v den, kdy odjíždím na Photokinu do Kolína nad Rýnem – a právě tam byl před čtyřmi lety předveden jeho předchůdce, v podstatě zakladatel nové modelové řady. Před ním vedl Panasonic řadu s modely LX5 a LX7 vybavenou čipy CCD a pak CMOS o velikosti 1/63 respektive 1/1,7 palce, ale ta stovka přišla s bombou – to kompaktu s pevně zabudovaným zoomem zabudoval Panasonic čip formátu 4/3 palce, tedy klasický 17,3 x 13 mm velký čip známý z veleúspěšných MFT bezzrcadlovek Panasonic řady G. V podstatě jde tedy o géčko narvané do hliníkového kompaktu velkého 115 x 66 x 64 mm, osazeného zoomem s ekvivalentním rozsahem 24-75 mm se světelností F1.7-2.8. K tomu přidejme elektronický hledáček s rozlišením 2,8 mega – mé nadšení bylo před čtyřmi lety bezvýhradné.

Nadšení zůstává, nicméně nebudu zakrývat zklamání z toho, že třípalcový displej zůstává pevný: je na rozdíl od původního modelu dotykový, aspoň že tak! Panasonic přišel před lety jako první s technologií touch pad, můžete tedy posouvat zaostřovací bod palcem na displeji s okem přiloženým k EVF hledáčku. Nicméně ve věci výklopného displeje jsem jak ten malej Jarda a budu dupat nožičkama a vřeštět já chci výklopák, já ho chci, dokud ho nedostanu.

Jinak ale je ten koncept skvělý a je patrný na první pohled shora. To co je při focení důležité, se nastavuje ručně, tedy clona na objektivu, časy na kruhovém voliči a korekci expozici také na voliči. Když jedno i druhé nastavím na A, jsem v plně automatickém režimu avšak mohu používat korekci expozice. Jako zvláštní bonus je iA tlačítko vedle kolečka pro korekci – tím zapneme automatickou analýzu scény a tudíž automatické dolaďování parametrů. Vítanou vychytávkou je volba poměru stran, Panasonic při změnách tohoto zobrazení chytře využívá plochy čipu, takže když jsme na 4:3, máme v plném rozlišení 4736 x 3552 pixelů, ale 3:2 nevede k pouhému okudlání nahoře a dole , je to 4928 x 3288 – ne snad, že by nás těch necelých dvě stě pixelů po stranách vytrhlo, ale je to příjemné potvrzení, že pan Panasonic o věci přemejšlí. Formát 16:9 je užitečný, když chcete kombinovat fotky do videa a 1:1 je klasický instagramový formát.

Panasonic si hodně zakládá na prstenci na objektivu, která má volitelnou funkčnost. Je to věc individuálního rozhodnutí, právě tak volba osazení pěti funkčních tlačítek. Ke každému je deset obrazovek v menu, tak široká nabídka to je. Podstatná je možnost odpojit ostření od spouště, metoda rear focus, to je zde velmi jednoduché díky vhodně umístěnému tlačítku AF/AE LOCK. Tlačítko Fn2 je Quick menu, listování v něm je poněkud klopotné, ale ne nezvladatelné. Lze ho v menu editovat a přizpůsobit svým potřebám, nicméně tovární nastavení je velmi rozumné. Ve videomenu je možno nastavit režim FOTO 4K, je použitý i v mnoha předchozích fotoaparátech Panasonic. Natočíme záběr, při přehrávání lze přehrávku zastavit a vybraný snímek uložit jako fotku. Bohužel pro zapnutí / vypnutí je nutno jít do menu. Přesto je to opravdu výborná funkce. I zde pochopitelně nalezneme funkci focus stacking, v tom je Panasonic pořád unikátní – naexponuje v režimu 4K foto (osmimegové fotky) sérii s různým zaostřením a je schopen je automaticky složit do jednoho obrázku.

Mnoho fotografů se pídí po přístroji typu Leica – robustní příruční foťák s bleskovým ostřením, s hledáčkem a dobrou optikou, tak do téhle kategorie tento přístroj bezesporu patří. Totéž platí už o původním modelu z roku 2014, který je pořád ještě v prodeji za 14590 Kč. Římská dvojka je důstojný následovník. Rozdíly jsou evoluční, nikoli revoluční. Rozlišení stouplo na 17 mega (ze 14, to už je znát), 11 oken za vteřinu zůstalo (5,5 s průběžným ostřením). Do obrazových stylů přibyly dva nové černobílé styly. Vylepšená je konektivita, wi-fi a Bluetooth s trvalým spojením s chytrým telefonem.

Shrnutí:
Postupně sleduji, jak mi vývoj dává za pravdu – drží se a vzkvétá formát MFT, Micro Four Thirds, přičemž tento fotoaparát do něho spadá, a plnoformát 24 x 36, ten prožívá éru až explozivního boomu. Formát APS-C není na vyhynutí, ale důvody k jeho užití budou postupně slábnout: MFT je obrazově srovnatelný s APS-C a váha a rozměry výzbroje jsou u MFT přístrojů s výměnnou optikou též mnohem menší: konec konců tento přístroj váží i s baterkou (340 fotek) a kartou (SD) 392 g. Pokud by někdo pátral po objektivu v rozsahu fyzického ohniska cca 16-50 pro APS-C s parametry jako má objektiv LX100, musel by jít do 16-35/2.8 a zaplatil by ranec – navíc zbytečně, protože to jsou objektivy plnoformátové. No a malé setové 18-55 nemají zdaleka takové optické vlastnosti, jako je Leica v tomto fotoaparátu. Konečně shrnu – malý, lehký, ovladatelný se skvělým výkonem, jen kdyby měl ten výklopný displej. Cena není ještě stanovena, v dolarech je o 10% vyšší než původní LX100. Necháme se tedy překvapit, ten rozdíl fakticky bude oceňovat navýšení o 3 Mpx a větší vyrovnávací paměť pro sériové focení.

Ukázky:

1 až 4 rozsah zoomu.