Panasonic Lumix DMC-LZ2

Kompakt se šestinásobným, opticky stabilizovaný kompakt s pětimegovým rozlišením má i svého čtyřmegového dvojníka LZ1. Přístroj vzbudil velkou pozornost už na PMA, kde byl poprvé letos předveden.Firma Megapixel nám zapůjčila LZ2 k vyzkoušení.

Jaký je a komu je určen
Střízlivě výtvarně řešený (buď je stříbrný, nebo v „profi“ černé barvě vypadá tento přístroj solidně, vskutku profesionálně. Zdání ale klame, je plastový, třebaže i váhou připomíná kovové přístroje, a je to ve skutečnosti velmi jednoduchý přístroj bez pokročilých funkcí a ovládacích prvků.

Jeho CCD s 5,2 miliony buněk fyzicky a 4,9 efektivně má úhlopříčku 1/2,5´´ ( obrázky 2560 x 1920, 2048 x 1536, 1600 x 1200, 1280 x 960 a VGA, lze i širokoúhlý televizní formát 1920×1080 16:9). Video je s nízkým rozlišením 320×240 se zvukem (10/30 fps) do limitu kapacity karty, tedy až do 1 GB. Objektiv Lumix DC Vario má rozsah odpovídající 37-222 mm při světelnosti F2.8 – 4.5 s optickou stabilizací MEGA OIS mode1/2, přičemž v módu 1 je stabilizátor pořád v provozu, v režimu 2 jen v okamžiku expozice. Ostření je od půl metru, v makro režimu od 5 cm, má 5, 3 a 1 oblast zaostření anebo bodové ostření. Má osm scénických režimů (portrét, sport, krajina, noční krajina, ohňostroj, párty a sníh. Rychlost závěrky je 8 sec až 1/2000, ISO má rozmezí od 80 do 400. Bílá má předvolby zamračeno, denní a žárovku, dále ruční nastavení a režim ručního nastavování (tedy: načíst posledně nastavené nebo znovu nastavit). Blesk je vestavěný s režimy: auto, auto s red.červ.oč., nucený a slow s red.červ.oč. Nemá tedy slow bez červených očí. Dosah je cca 4 metry. Zápis je na SD/C a 14 MB vnitřní paměti. Nemá průhledový hledáček, jen dvoupalcový LCD. Přenos dat je přes USB 2.0, napájení ze 2 AA tužkových aku. Má rozměry 101x64x33 mm, váží 224 g.

Ovládání a menu Hlavní ovládací prvky najdeme na horní stěně. Zde je šoupátkový vypínač, tlačítko pro aktivaci stabilizátoru, spoušť s prstencem pro ovládání zoomu a kruhový volič pro režimy. Z nich je zajímavý simple mode označený srdíčkem, to je fakticky „auto režim“, kdy z menu zmizí většina položek a zůstane jen volba kvalita obrazu (jen tři: velká, pro fotky 10×15 cm a pro e-mail, tedy fakticky plné rozlišení, 2 Mpx a VGA), dále volba typu baterie,pípání zapnout/vypnout a nastavení data a času. Pak je zde normální režim s plným menu a režim „economy“, tedy úsporný režim, který vypíná displej po dobu, kdy ho nepotřebujete, například i při zápisu fotky po expozici. Dále je zde volba makrorežimu, videa a scénické režimy 1 a 2.

Toto ovládací kolečko má jednu ošidnost: jak vyčnívá přes okraj, při vytahování přístroje z kapsy se vždycky posune, tudíž je třeba vždycky kontrolovat, co vám kapsa na aparátu nastavila.
Na zadní stěně je především čtveřice tlačítek, bez obvyklého středového potvrzovacího tlačítka; jako OK tlačítko obvykle slouží volbavpravo. Dále je zde tlačítko display kterým volíme režim zobrazení: s údaji, s údaji plus histogramem, s vodíky (pro snadnější udržení svislé a vodorovné linie) a bez údajů. Pak je tu tlačítko pro menu a pro sériové focení.

Menu je přehledné, přísně technicky řešené, bez ozdobiček. Je poměrně strohé. V režimu REC (záznam) má jen dvě obrazovky. V první volíme bílou, citlivost, velikost obrazu, kompresi (dva stupně kvality, nízká a vysoká) a záznam zvuku (zvukové poznámky), v druhém okně je to volba systému měření, nastavení dlouhého času, digitální zoom (vypnout/zapnout), barevné efekty (normální barevnost, studená, teplá, černobílá a hnědá) a „pict adj“, což je volba mezi přirozenou barevností, standardní a živou.
Rozsáhlejší volby jsou v setupu. Zde nastavujeme typ zdroje, jas displeje, délku zobrazení náhledu, čas po kterém přístroj usne (od 1 do 10 min), pípání, v dalším oddílu je nastavení data a hodin, volba, zdali se má při číslování snímků pokračovat nebo vždy začínat od jedničky (doporučuji pokračování, to je zde volba no reset), pak volba reset (znovu nastavení výchozích parametrů), pak volba USB připojení (komunikace s počítačem nebo přímý tisk pict bridge), pak poněkud zvláštní volba, zda se při nastavení volicího kolečka na scény má automaticky zapnout menu nebo ne.

Jak se s ním fotí Přístroj startuje za 1,3 sec, spoušť má zpoždění pod 0,1 sec s namáčknutím a 0,7 sec bez namáčknutí – bez ohledu na to, zdali je stabilizátor zapnutý nebo není (radostné zjištění – stabilizátor nezdržuje a není důvod, proč ho nemít zapnutý pořád, leda ten, že má přece jen spotřebu elektrické energie). Při režimu sériového focení H přístroj snímá 3 snímky v rozmezí 0,3 sec, v režimu L tři snímky s odstupy 0,6, v režimu označeném „nekonečno“ libovolný počet snímků s odstupy 0,7 sec.

Obrazová kvalita je velmi dobrá, s výjimkou šumu, ten je zde značný a to je jistě důvod, proč ve scénických režimech, jakmile fotografujeme v režimu „party“ a noční portrét a pod. přístroj důsledně nastavuje jen „auto ISO“, což je ve skutečnosti jen do 200 ISO. Volba 400 ISO je opravdu jen na výslovné přání a vede k drsně vyhlížejícím obrázkům.Bohužel ani 200 ISO není bez šumu a šum bude zřejmě hlavní handicap obrazové kvality tohoto aparátu. Pokud jde o fialové okraje, ty jsou patrné zejména tam, kde jsou tmavé objekty na přezářeném pozadí (ukázka vlevo, výřez 1:1). Optická stabilizace je to, na co se každý nejvíc těší. Takže nejdřív trocha počtů. Zoom dosahuje ekvivalentu 220 mm, podle známého pravidla bychom při tomto nastavení měli fotografovat 1/250 sec. Dobré optické stabilizátory jsou schopné „ustát“ expozice až o dva stupně delší, to by znamenalo 1/60 sec. Šel jsem ještě o jeden stupeň níže na 1/25 sec, což tedy odpovídá třem expozičním stupňům a přístroj podával velmi dobré výsledky.
Z toho plyne, že bychom se v praxi měli držet nastavení ISO na auto, vyhýbat se vyššímu ISO a spoléhat se na optický stabilizátor, který ve výsledku, fakticky, zvyšuje naši schopnost fotografovat za horších světelných podmínek.
Za standardního nastavení se aparát zastaví na nejdelším čase 1/8 sec. Proto je dobře nastavit „slow“, tedy delší časy, abychom měli více volnosti, přičemž toto slow“ nastavení nijak neomezuje schopnost přístroje používat i kratších časů.

Když už jsme u „slow“, je třeba se zmínit o „slow“ blesku, tedy o blesku, který zasahuje do dlouhých časů. Bohužel, tento režim je zde doprovázen „redukcí červených očí“, tedy předbleskem, který 1) otravuje fotografovaného, 2) zdržuje, 3) k ničemu pozitivnímu nevede a je kupodivu, že už ho dávno nevyhodili na smetiště techniky.
Čeho jsem zde litoval, to je absence expozičních režimů – priorita clony/času a manuální nastavení. Zde ale je třeba vzít v úvahu, že je to pětimegový aparát s šestinásobným zoomem za deset tisíc korun. Buďme rádi, že přístroj není omezen na rychlosti,jak bývá pravidlem. Do jisté míry ho lze expozičně ovládat pomocí funkce korekce expozice, taje přístupná z čtyřcestného voliče. Nicméně není možné ho zaseknout na dané expozici. Shrnutí
Panasonic Lumix DMC-LZ2 je pětimegový kompaktní aparát bez průhledového hledáčku s dvoupalcovým LCD, s šestinásobným opticky stabilizovaným zoomem. V běžných provozních podmínkách dává velmi dobrý obraz, už při 200 ISO začínají problémy se šumem, jež vrcholí při 400 ISO. Za slunečného počasí má sklony k přepálení jasů, proto je třeba nabírat expozici z jasných oblastí scény. Jeho hlavní předností je optika, slabinou zpracování obrazu. Poměr cena / výkon je vynikající. Firma Megapixel nám zapůjčila LZ2 k vyzkoušení.

Obrázky:
Nejdříve „domeček“, makro a Alžběta. Pak něco z venku. Za běžného slunečného počasí, postava je fotografována v protisvětle za použití blesku. Na chlapečkovi na kole jsou vidět přepaly. Ve spodní řadě – ukázka snímku při 400 ISO a obrázek opticky stabilizovaný, 1/25 sec při 6x zoomu.

Kompakt se šestinásobným, opticky stabilizovaný kompakt s pětimegovým rozlišením má i svého čtyřmegového dvojníka LZ1. Přístroj vzbudil velkou pozornost už na PMA, kde byl poprvé letos předveden.Firma Megapixel nám zapůjčila LZ2 k vyzkoušení.

Jaký je a komu je určen
Střízlivě výtvarně řešený (buď je stříbrný, nebo v „profi“ černé barvě vypadá tento přístroj solidně, vskutku profesionálně. Zdání ale klame, je plastový, třebaže i váhou připomíná kovové přístroje, a je to ve skutečnosti velmi jednoduchý přístroj bez pokročilých funkcí a ovládacích prvků.

Jeho CCD s 5,2 miliony buněk fyzicky a 4,9 efektivně má úhlopříčku 1/2,5´´ ( obrázky 2560 x 1920, 2048 x 1536, 1600 x 1200, 1280 x 960 a VGA, lze i širokoúhlý televizní formát 1920×1080 16:9). Video je s nízkým rozlišením 320×240 se zvukem (10/30 fps) do limitu kapacity karty, tedy až do 1 GB. Objektiv Lumix DC Vario má rozsah odpovídající 37-222 mm při světelnosti F2.8 – 4.5 s optickou stabilizací MEGA OIS mode1/2, přičemž v módu 1 je stabilizátor pořád v provozu, v režimu 2 jen v okamžiku expozice. Ostření je od půl metru, v makro režimu od 5 cm, má 5, 3 a 1 oblast zaostření anebo bodové ostření. Má osm scénických režimů (portrét, sport, krajina, noční krajina, ohňostroj, párty a sníh. Rychlost závěrky je 8 sec až 1/2000, ISO má rozmezí od 80 do 400. Bílá má předvolby zamračeno, denní a žárovku, dále ruční nastavení a režim ručního nastavování (tedy: načíst posledně nastavené nebo znovu nastavit). Blesk je vestavěný s režimy: auto, auto s red.červ.oč., nucený a slow s red.červ.oč. Nemá tedy slow bez červených očí. Dosah je cca 4 metry. Zápis je na SD/C a 14 MB vnitřní paměti. Nemá průhledový hledáček, jen dvoupalcový LCD. Přenos dat je přes USB 2.0, napájení ze 2 AA tužkových aku. Má rozměry 101x64x33 mm, váží 224 g.

Ovládání a menu Hlavní ovládací prvky najdeme na horní stěně. Zde je šoupátkový vypínač, tlačítko pro aktivaci stabilizátoru, spoušť s prstencem pro ovládání zoomu a kruhový volič pro režimy. Z nich je zajímavý simple mode označený srdíčkem, to je fakticky „auto režim“, kdy z menu zmizí většina položek a zůstane jen volba kvalita obrazu (jen tři: velká, pro fotky 10×15 cm a pro e-mail, tedy fakticky plné rozlišení, 2 Mpx a VGA), dále volba typu baterie,pípání zapnout/vypnout a nastavení data a času. Pak je zde normální režim s plným menu a režim „economy“, tedy úsporný režim, který vypíná displej po dobu, kdy ho nepotřebujete, například i při zápisu fotky po expozici. Dále je zde volba makrorežimu, videa a scénické režimy 1 a 2.

Toto ovládací kolečko má jednu ošidnost: jak vyčnívá přes okraj, při vytahování přístroje z kapsy se vždycky posune, tudíž je třeba vždycky kontrolovat, co vám kapsa na aparátu nastavila.
Na zadní stěně je především čtveřice tlačítek, bez obvyklého středového potvrzovacího tlačítka; jako OK tlačítko obvykle slouží volbavpravo. Dále je zde tlačítko display kterým volíme režim zobrazení: s údaji, s údaji plus histogramem, s vodíky (pro snadnější udržení svislé a vodorovné linie) a bez údajů. Pak je tu tlačítko pro menu a pro sériové focení.

Menu je přehledné, přísně technicky řešené, bez ozdobiček. Je poměrně strohé. V režimu REC (záznam) má jen dvě obrazovky. V první volíme bílou, citlivost, velikost obrazu, kompresi (dva stupně kvality, nízká a vysoká) a záznam zvuku (zvukové poznámky), v druhém okně je to volba systému měření, nastavení dlouhého času, digitální zoom (vypnout/zapnout), barevné efekty (normální barevnost, studená, teplá, černobílá a hnědá) a „pict adj“, což je volba mezi přirozenou barevností, standardní a živou.
Rozsáhlejší volby jsou v setupu. Zde nastavujeme typ zdroje, jas displeje, délku zobrazení náhledu, čas po kterém přístroj usne (od 1 do 10 min), pípání, v dalším oddílu je nastavení data a hodin, volba, zdali se má při číslování snímků pokračovat nebo vždy začínat od jedničky (doporučuji pokračování, to je zde volba no reset), pak volba reset (znovu nastavení výchozích parametrů), pak volba USB připojení (komunikace s počítačem nebo přímý tisk pict bridge), pak poněkud zvláštní volba, zda se při nastavení volicího kolečka na scény má automaticky zapnout menu nebo ne.

Jak se s ním fotí Přístroj startuje za 1,3 sec, spoušť má zpoždění pod 0,1 sec s namáčknutím a 0,7 sec bez namáčknutí – bez ohledu na to, zdali je stabilizátor zapnutý nebo není (radostné zjištění – stabilizátor nezdržuje a není důvod, proč ho nemít zapnutý pořád, leda ten, že má přece jen spotřebu elektrické energie). Při režimu sériového focení H přístroj snímá 3 snímky v rozmezí 0,3 sec, v režimu L tři snímky s odstupy 0,6, v režimu označeném „nekonečno“ libovolný počet snímků s odstupy 0,7 sec.

Obrazová kvalita je velmi dobrá, s výjimkou šumu, ten je zde značný a to je jistě důvod, proč ve scénických režimech, jakmile fotografujeme v režimu „party“ a noční portrét a pod. přístroj důsledně nastavuje jen „auto ISO“, což je ve skutečnosti jen do 200 ISO. Volba 400 ISO je opravdu jen na výslovné přání a vede k drsně vyhlížejícím obrázkům.Bohužel ani 200 ISO není bez šumu a šum bude zřejmě hlavní handicap obrazové kvality tohoto aparátu. Pokud jde o fialové okraje, ty jsou patrné zejména tam, kde jsou tmavé objekty na přezářeném pozadí (ukázka vlevo, výřez 1:1). Optická stabilizace je to, na co se každý nejvíc těší. Takže nejdřív trocha počtů. Zoom dosahuje ekvivalentu 220 mm, podle známého pravidla bychom při tomto nastavení měli fotografovat 1/250 sec. Dobré optické stabilizátory jsou schopné „ustát“ expozice až o dva stupně delší, to by znamenalo 1/60 sec. Šel jsem ještě o jeden stupeň níže na 1/25 sec, což tedy odpovídá třem expozičním stupňům a přístroj podával velmi dobré výsledky.
Z toho plyne, že bychom se v praxi měli držet nastavení ISO na auto, vyhýbat se vyššímu ISO a spoléhat se na optický stabilizátor, který ve výsledku, fakticky, zvyšuje naši schopnost fotografovat za horších světelných podmínek.
Za standardního nastavení se aparát zastaví na nejdelším čase 1/8 sec. Proto je dobře nastavit „slow“, tedy delší časy, abychom měli více volnosti, přičemž toto slow“ nastavení nijak neomezuje schopnost přístroje používat i kratších časů.

Když už jsme u „slow“, je třeba se zmínit o „slow“ blesku, tedy o blesku, který zasahuje do dlouhých časů. Bohužel, tento režim je zde doprovázen „redukcí červených očí“, tedy předbleskem, který 1) otravuje fotografovaného, 2) zdržuje, 3) k ničemu pozitivnímu nevede a je kupodivu, že už ho dávno nevyhodili na smetiště techniky.
Čeho jsem zde litoval, to je absence expozičních režimů – priorita clony/času a manuální nastavení. Zde ale je třeba vzít v úvahu, že je to pětimegový aparát s šestinásobným zoomem za deset tisíc korun. Buďme rádi, že přístroj není omezen na rychlosti,jak bývá pravidlem. Do jisté míry ho lze expozičně ovládat pomocí funkce korekce expozice, taje přístupná z čtyřcestného voliče. Nicméně není možné ho zaseknout na dané expozici. Shrnutí
Panasonic Lumix DMC-LZ2 je pětimegový kompaktní aparát bez průhledového hledáčku s dvoupalcovým LCD, s šestinásobným opticky stabilizovaným zoomem. V běžných provozních podmínkách dává velmi dobrý obraz, už při 200 ISO začínají problémy se šumem, jež vrcholí při 400 ISO. Za slunečného počasí má sklony k přepálení jasů, proto je třeba nabírat expozici z jasných oblastí scény. Jeho hlavní předností je optika, slabinou zpracování obrazu. Poměr cena / výkon je vynikající. Firma Megapixel nám zapůjčila LZ2 k vyzkoušení.

Obrázky:
Nejdříve „domeček“, makro a Alžběta. Pak něco z venku. Za běžného slunečného počasí, postava je fotografována v protisvětle za použití blesku. Na chlapečkovi na kole jsou vidět přepaly. Ve spodní řadě – ukázka snímku při 400 ISO a obrázek opticky stabilizovaný, 1/25 sec při 6x zoomu.