Nezařazené

Panasonic Lumix DMC-GF2 (první zkušenosti)

Jak už jsem psal, Panasonic uvedl nový model svého kompaktu s výměnnými objektivy, systému Micro 4/3, tedy stejného systému, jaký zavedl olympusí Pen. Nový model uvedený po 14 měsících je o něco menší a lehčí než GF1, výrobce uvádí 19% na rozměrech a 7% na váze. Hlavní novinkou je dotykový displej, který umožňuje zaostřit dotykem na příslušné místo na displeji. Dotykový displej má 460 tisíc bodů. Mezi nabízenými systémy AF je i “tracking”, tedy sledování objektu. AF systém je nadále na principu analýzy kontrastu, výrobce ujišťuje, že je “velmi rychlý”. Kus, který mám k disposici je předprodukční vzorek, takže nějaké zásadní hodnocení by nebylo férové. Zrcadlovky ostří na principu fázové detekce (pojem vysvětluji ZDE). Co je však nepřehlédnutelné a co pokládám za velkou výhodu je možnost volby zaostřovacího bodu dotykem displeje. Prostě, kam sáhneme, tam to bude ostřit a lze nastavit i to, že přístroj exponuje po tomto dotyku. Z toho nadšený nejsem, lze to však vypnout – jinak totiž hrozí nebezpečí nechtěných expozic. Tahle funkce je příjemná pro ty, kdo si osvojili metodu dvojího ostření – zaostřit jednou třeba nablízko, podruhé na vzdálenější objekt a pak oba snímky spojit do jednoho s maximálním rozsahem ostrosti.

Dotykový displej vedl výrobce k novému uživatelskému rozhraní. Je možné si vytvářet jakési zástupce , které vedou přímo k funkcím nejvíce používaným, tedy něco jako Fn volitelná klávesa. Tady se to jmenuje Touch Q-menu, to Q bezpochyby jako “quick”, rychlý. Lze si tedy sestavit vlastní sadu přístupů k vámi používaným funkcím.
Na displeji máme na pravé straně tři ikony pod sebou. Nahoře je Q-menu: v podstatě je to běžné menu, jenomže ho ovládáte prstem – a samozřejmě lze i čtyřcestným voličem, který tu zůstal po knoflíkovém masakru, jímž byly zlikvidovány mnohé ovládací prvky GF1, především kruhový volič režimů. K volbám auto, A, S, M atd. se teď dostanete buď klepnutím na ikonu v levém horním rohu (tam je napsáno, ve kterém jste režimu), anebo stisknutím středového tlačítka čtyřcestného voliče a pak si vyhledáme ikonu kruhového voliče a volíme: program, prioritu clony / času, manuál, mé barvy, scénické režimy, video a uživatelské nastavení. Kde ale zůstala inteligentní automatika? Jedno tlačítko totiž kupodivu přibylo: na horní stěně, vedle spouště fotek a spouště videa a vypínače je tlačítko pro inteligentní automatiku, která sama vyhodnocuje scénu a podle ní nastaví patřičné parametry. Je to velmi užitečné opatření. U Panasoniků mám rád režim mé barvy a zde volbu elegantní, ale když ji nepotřebuji, stačí jen zmáčknout iA as tímto oslím příkazem jsme v plné automatice. A ta, velká pochvala, dovoluje kompenzaci expozice (ovšem nikoli volbu ISO a volbu vyvážené bílé. To by pak nebyla automatika, že…

Takhle čistý je dotykový displej
5 vteřin po vybalení z krabice… 🙂

Zpátky k dotykovému displeji. Řekli jsme, že vpravo jsou tři ikony, nahoře Q-menu. Q je “quick”, tedy rychlý. Zde je totiž možné si do rámečku natahat funkce, které často používáme a naopak vyházet nepoužívané, takže si tohle zrychlené menu sestavíte podle vlastního gusta. To je samozřejmě obrovská výhoda dotykových displejů a zde Panasonic ukazuje cestu, kudy vývoj asi půjde. Bude možné si přístroj jakoby postavit podle sebe. Osobně bych vítal, kdyby v dalším kroku bylo možno kombinovat činnosti. Například v režimu mé barvy – elegantní aby bylo možné kompenzovat expozici, což ani u GF2 možné není. Tak snad až příště.

Řekl jsem, že je možné exponovat dotykem displeje – tato funkce může za určitých okolností být užitečná (teď si honem nevzpomenu za jakých, ale praxe je nejlepší učitel), nicméně jde to vypnout – střední ikonka reaguje na poklep a zapíná / vypíná tuto funkci. Třetí ikonka jen zapíná dodatečné údaje na displeji, větší význam nemá.

Menu pro focení má pět oken, je to naprosto standardní panasonické menu, velmi střízlivě graficky řešené, přehledné a léty osvědčené. Oproti minulu tady přibylo I.R. – tedy “inteligentní rozlišení”, které by mělo selektivně nastavovat doostření podle toho, zdali jsou v záběru detaily nebo plochy. Už jsem se s ní u Panasonicu setkal, např. na recenzované G2, ale moc to nefungovalo. Zkrátka, nezaznamenal jsem nějaké zásadní rozdíly, právě tak jsem nezaznamenal velký rozdíl mezi nastavením vyrovnání jasů mezi OFF a HIGH – jenže opakuji, šlo o předprodukční vzorek.

Procesor je Venus Engine FHD, který zvládá nové systémy omezování šumu (jmenuje se to 3D NR a CNR (Chromatic Noise Reduction). Citlivost je navýšena na 6400 ISO. Nuže, v oblasti šumu došlo ke zřetelnému zlepšení.

Ne snad, že by zde šum nebyl, nicméně 1600 ISO je slušně použitelná citlivost. Sériové snímání dosahuje 3,2 fps, to dnes už není nic k chlubení, to je pro mne zklamání spolu s absencí výklopného displeje – což je funkce, kterou budu napříště u špičkových kompaktů vymáhat dupáním nožičkami. Snímač systému MOS má 12,1 megapixelů a měl by mít kvalitu CCD, avšak nízkou spotřebu CMOS. Pokud jde o obrazovou kvalitu, je velmi dobrá a za jen trochu příznivých okolností se přinejmenším vyrovná zrcadlovkám: je také třeba vzít v úvahu kvalitu objektivu. Na předmětném přístroji jsem zkoušel “pancake” pevné sklo, 20 mm / 1,7 světelnost – to je zcela mimořádně kvalitní objektiv, který se mi na GF1 dlouhodobě osvědčuje. Se svým crop factorem 1:2 dává ekvivalent 40 mm a to je univerzální základní ohnisko, které tolik milovali klasici kinofilmové fotografie. Standardně se dodává objektiv 14 – 42, tedy ekv. 24 – 84, se světelností 3.5-5.6. K objektivu se vrátím v samostatném článku, zde jen konstatuji, že je též velmi kvalitní a co hlavního – dobře pracuje už při plné světelnosti (jakkoli není nijak úchvatná). Zvláště setové objektivy totiž bývají stavěny tak, že se plná světelnost nedá pro vážnější práci použít, takže jejich faktickou použitelnou světelnost dlužno snížit o jeden stupeň. To zde chválabohu není.

Shrnutí prvních zkušeností
Přístroje třídy Micro 4/3 bezesporu obhájily smysl existence. Jsou výkonné, a třebaže nepatří mezi miniatury, rozhodně méně zatěžují než zrcadlovka. Myslím si – a zde velmi překračuji rámec recenze a dostávám se do sféry úvah – že jejich síla je právě v oblasti krátkých ohnisek, kdy svou nenápadností dobře poslouží při živé fotografii. Jejich handicap je samozřejmě menší rychlost ostření, dokud toto nebude vyřešeno, přes všechny snahy reklamních agentur to bude slabé místo systému. Moc si je neumím představit při spolupráci s dlouhoohniskovými objektivy. Závěrem doznání: používám svou GF1 s pancakem jako doplněk k zrcadlovce s nasazeným dlouhým ohniskem. Má smysl upgrade z GF1 na GF2? Já do toho nepůjdu. Oba budou v prodeji, GF1 za 15 litrů se zoomem a za 16 s pancakem, cena GF2 není stanovena. Asi mají u “paňáků” zamotanou hlavu. Kdybych se jmenoval Ondřej Panasonic, nasadil bych cenu GF2 o tisíc, maximálně o 2 tisíce výš. Jenže cenu nemají ani na BHáčku v New Yorku. Takže nezbývá než se zájmem čekat.

Ukázky:
Poslední dva obrázky při ISO 1600 a 6400.

1 2
3 4
5 6
7 8

Jak už jsem psal, Panasonic uvedl nový model svého kompaktu s výměnnými objektivy, systému Micro 4/3, tedy stejného systému, jaký zavedl olympusí Pen. Nový model uvedený po 14 měsících je o něco menší a lehčí než GF1, výrobce uvádí 19% na rozměrech a 7% na váze. Hlavní novinkou je dotykový displej, který umožňuje zaostřit dotykem na příslušné místo na displeji. Dotykový displej má 460 tisíc bodů. Mezi nabízenými systémy AF je i “tracking”, tedy sledování objektu. AF systém je nadále na principu analýzy kontrastu, výrobce ujišťuje, že je “velmi rychlý”. Kus, který mám k disposici je předprodukční vzorek, takže nějaké zásadní hodnocení by nebylo férové. Zrcadlovky ostří na principu fázové detekce (pojem vysvětluji ZDE). Co je však nepřehlédnutelné a co pokládám za velkou výhodu je možnost volby zaostřovacího bodu dotykem displeje. Prostě, kam sáhneme, tam to bude ostřit a lze nastavit i to, že přístroj exponuje po tomto dotyku. Z toho nadšený nejsem, lze to však vypnout – jinak totiž hrozí nebezpečí nechtěných expozic. Tahle funkce je příjemná pro ty, kdo si osvojili metodu dvojího ostření – zaostřit jednou třeba nablízko, podruhé na vzdálenější objekt a pak oba snímky spojit do jednoho s maximálním rozsahem ostrosti.

Dotykový displej vedl výrobce k novému uživatelskému rozhraní. Je možné si vytvářet jakési zástupce , které vedou přímo k funkcím nejvíce používaným, tedy něco jako Fn volitelná klávesa. Tady se to jmenuje Touch Q-menu, to Q bezpochyby jako “quick”, rychlý. Lze si tedy sestavit vlastní sadu přístupů k vámi používaným funkcím.
Na displeji máme na pravé straně tři ikony pod sebou. Nahoře je Q-menu: v podstatě je to běžné menu, jenomže ho ovládáte prstem – a samozřejmě lze i čtyřcestným voličem, který tu zůstal po knoflíkovém masakru, jímž byly zlikvidovány mnohé ovládací prvky GF1, především kruhový volič režimů. K volbám auto, A, S, M atd. se teď dostanete buď klepnutím na ikonu v levém horním rohu (tam je napsáno, ve kterém jste režimu), anebo stisknutím středového tlačítka čtyřcestného voliče a pak si vyhledáme ikonu kruhového voliče a volíme: program, prioritu clony / času, manuál, mé barvy, scénické režimy, video a uživatelské nastavení. Kde ale zůstala inteligentní automatika? Jedno tlačítko totiž kupodivu přibylo: na horní stěně, vedle spouště fotek a spouště videa a vypínače je tlačítko pro inteligentní automatiku, která sama vyhodnocuje scénu a podle ní nastaví patřičné parametry. Je to velmi užitečné opatření. U Panasoniků mám rád režim mé barvy a zde volbu elegantní, ale když ji nepotřebuji, stačí jen zmáčknout iA as tímto oslím příkazem jsme v plné automatice. A ta, velká pochvala, dovoluje kompenzaci expozice (ovšem nikoli volbu ISO a volbu vyvážené bílé. To by pak nebyla automatika, že…

Takhle čistý je dotykový displej
5 vteřin po vybalení z krabice… 🙂

Zpátky k dotykovému displeji. Řekli jsme, že vpravo jsou tři ikony, nahoře Q-menu. Q je “quick”, tedy rychlý. Zde je totiž možné si do rámečku natahat funkce, které často používáme a naopak vyházet nepoužívané, takže si tohle zrychlené menu sestavíte podle vlastního gusta. To je samozřejmě obrovská výhoda dotykových displejů a zde Panasonic ukazuje cestu, kudy vývoj asi půjde. Bude možné si přístroj jakoby postavit podle sebe. Osobně bych vítal, kdyby v dalším kroku bylo možno kombinovat činnosti. Například v režimu mé barvy – elegantní aby bylo možné kompenzovat expozici, což ani u GF2 možné není. Tak snad až příště.

Řekl jsem, že je možné exponovat dotykem displeje – tato funkce může za určitých okolností být užitečná (teď si honem nevzpomenu za jakých, ale praxe je nejlepší učitel), nicméně jde to vypnout – střední ikonka reaguje na poklep a zapíná / vypíná tuto funkci. Třetí ikonka jen zapíná dodatečné údaje na displeji, větší význam nemá.

Menu pro focení má pět oken, je to naprosto standardní panasonické menu, velmi střízlivě graficky řešené, přehledné a léty osvědčené. Oproti minulu tady přibylo I.R. – tedy “inteligentní rozlišení”, které by mělo selektivně nastavovat doostření podle toho, zdali jsou v záběru detaily nebo plochy. Už jsem se s ní u Panasonicu setkal, např. na recenzované G2, ale moc to nefungovalo. Zkrátka, nezaznamenal jsem nějaké zásadní rozdíly, právě tak jsem nezaznamenal velký rozdíl mezi nastavením vyrovnání jasů mezi OFF a HIGH – jenže opakuji, šlo o předprodukční vzorek.

Procesor je Venus Engine FHD, který zvládá nové systémy omezování šumu (jmenuje se to 3D NR a CNR (Chromatic Noise Reduction). Citlivost je navýšena na 6400 ISO. Nuže, v oblasti šumu došlo ke zřetelnému zlepšení.

Ne snad, že by zde šum nebyl, nicméně 1600 ISO je slušně použitelná citlivost. Sériové snímání dosahuje 3,2 fps, to dnes už není nic k chlubení, to je pro mne zklamání spolu s absencí výklopného displeje – což je funkce, kterou budu napříště u špičkových kompaktů vymáhat dupáním nožičkami. Snímač systému MOS má 12,1 megapixelů a měl by mít kvalitu CCD, avšak nízkou spotřebu CMOS. Pokud jde o obrazovou kvalitu, je velmi dobrá a za jen trochu příznivých okolností se přinejmenším vyrovná zrcadlovkám: je také třeba vzít v úvahu kvalitu objektivu. Na předmětném přístroji jsem zkoušel “pancake” pevné sklo, 20 mm / 1,7 světelnost – to je zcela mimořádně kvalitní objektiv, který se mi na GF1 dlouhodobě osvědčuje. Se svým crop factorem 1:2 dává ekvivalent 40 mm a to je univerzální základní ohnisko, které tolik milovali klasici kinofilmové fotografie. Standardně se dodává objektiv 14 – 42, tedy ekv. 24 – 84, se světelností 3.5-5.6. K objektivu se vrátím v samostatném článku, zde jen konstatuji, že je též velmi kvalitní a co hlavního – dobře pracuje už při plné světelnosti (jakkoli není nijak úchvatná). Zvláště setové objektivy totiž bývají stavěny tak, že se plná světelnost nedá pro vážnější práci použít, takže jejich faktickou použitelnou světelnost dlužno snížit o jeden stupeň. To zde chválabohu není.

Shrnutí prvních zkušeností
Přístroje třídy Micro 4/3 bezesporu obhájily smysl existence. Jsou výkonné, a třebaže nepatří mezi miniatury, rozhodně méně zatěžují než zrcadlovka. Myslím si – a zde velmi překračuji rámec recenze a dostávám se do sféry úvah – že jejich síla je právě v oblasti krátkých ohnisek, kdy svou nenápadností dobře poslouží při živé fotografii. Jejich handicap je samozřejmě menší rychlost ostření, dokud toto nebude vyřešeno, přes všechny snahy reklamních agentur to bude slabé místo systému. Moc si je neumím představit při spolupráci s dlouhoohniskovými objektivy. Závěrem doznání: používám svou GF1 s pancakem jako doplněk k zrcadlovce s nasazeným dlouhým ohniskem. Má smysl upgrade z GF1 na GF2? Já do toho nepůjdu. Oba budou v prodeji, GF1 za 15 litrů se zoomem a za 16 s pancakem, cena GF2 není stanovena. Asi mají u “paňáků” zamotanou hlavu. Kdybych se jmenoval Ondřej Panasonic, nasadil bych cenu GF2 o tisíc, maximálně o 2 tisíce výš. Jenže cenu nemají ani na BHáčku v New Yorku. Takže nezbývá než se zájmem čekat.

Ukázky:
Poslední dva obrázky při ISO 1600 a 6400.

1 2
3 4
5 6
7 8
Inzerce

Techniku a služby nejlépe nakoupíte ve: