Nezařazené

Panasonic Lumix DMC-G1 (první zkušenosti)

Na tento přístroj jsem byl mimořádně zvědavý a předpokládám, že nejinak je to u vás, Takže spěchám s prvními dojmy ještě dřív, než je plná recenze hotová.

Připomenu, že je to koncepčně absolutně nový přístroj – je to první aparát z rodiny Olympus / Panasonic Micro 4/3´´, s čipem 18.00 x 13.50 mm velkým a novým bajonetem objektivu, než je stávající bajonet známý z DSLR Olympusu a Panasonicu (nicméně aspoň částečná kompatibilita bude zaručená redukcí).

Přístroj svou stavbou připomíná zrcadlovky, ovšem nemá zrcadlový mechanismus – když vyjmeme objektiv, uvidíme rovnou čip a když stiskneme spoušť, což kupodivu lze, není to blokováno, uvidíme to, co jsme už dlouho neviděli, totiž proběhnout závěrku (což bývalo běžné v zrcadlovkách bez „skákacího“ zrcátka. První neobvyklost ovládání spočívá ve třech páčkách, dvě jsou vpravo od hledáčku, ejdna vlevo. Tou jednou se nastavuje režim snímání (jednotlivé obrázky, série, bracketing a samospoušť), druhým se vypíná a zapíná přístroj. Páčky by měly být víc aretované, zvláště ta první, člověk si občas nastaví omylem samospoušť a to ej pak pěkná otrava, když se vám na displeji objeví „countdown“. Na druhé straně od hledáčku je taky páčka – zde se volí ostření jednorázové, průběžné a ruční.

Hledáček jsem už obdivoval na Digifóru: je skutečně úžasně ostrý, prokreslený a jasný. To je právě ta průlomová vlastnost nového fotoaparátu. Jde o EVF, tedy elektronický hledáček, jenže kvalitou „je jinde“ než stávající EVF- a právě v tomto hledáčku vidím budoucnost celého systému kompaktů s větším (velkým?) čipem a výměnnou optikou. Je to cesta k Leice jednadvacátého století? Ani to bych nevylučoval.

Zatím vidím jedinou vadu či obtíž:
Po namáčknutí samozřejmě blokujete expozici a zaostření, ovšem když měníte s takto zablokovaným přístrojem záběr, obraz v hledáčku se vám ztmavuje či zesvětluje podle osvětlení a expozice, také histogram reaguje na změnu osvětlení. Je třeba si na to zvyknout – na „běžném“ EVF to tak nevnímáte, ale tady to doslova bije do očí a je třeba se přinutit k opakování: mám to dobře… mám to dobře…

Histogram, když už jsem ho zmínil, je výborný, reaguje dobře, ale pozor, za některých okolností právě kvůli svému rozlišení, jelikož má sloučené hodnoty (nemá 256 sloupečků) tak ulítnou přepaly, nejsou vidět – ale jsou vidět io v hledáčku, když si nastavíme v přístroji kontrolní pohled na právě pořízený snímek, tedy náhled. To, že vidíme přepaly v hledáčku je další obrovská výhoda tohoto přístroje.

Přístroj má automatiku, dále volby P, A,S a M, tedy běžné režimy poloautomatického a ručního ovládání. Na volicím kotouči jsou i scénické režimy – a sama volba SCN je podivuhodně chudá, zbyly na ní prakticky jen takové ty „bejby“ režimy, kdy vám přístroj do fotky nakopíruje, kolik je dítěti let. Režim „sport“ je opravdu vymakaný, samozřejmě, je to vcelku legrace pro laiky, protože v „kreativním“ oddílu můžete nastavit používaný čas, což samozřejmě můžete bez humbuku udělat v režimu S také. Ale je to pěkné. Obdobně funguje „noční portrét“ s podmnožinou kreativní noční krajina – i zde nastavujeme čas, samozřejmě v řádu vteřin.

Sytost barev je zajímavá funkce volitelná na kruhovém voliči – zde volíme nejen saturaci (sytost), ale i odstín do tepla a do studena a jas. Výsledek laborace může být třeba takový:

Foceno za pošmourného dne v lese. Má to samozřejmě tu nevýhodu, že když pak přijdete domů a nelíbí se vám to, co jste takto nafotili, nelze to vzít zpět, ledaže byste fotili v RAWu. Pak samozřejmě můžete dělat (skoro) vše.

Kompletní recenzi dodám ještě tento týden. Jeden závěr si ale dovolím udělat už teď: je to přístroj velmi sympatický a dovedu si představit, že si ho pořídí i majitel velké DSLR na běžné tahání sebou. Jako Leicu blahé paměti. Rozloučím se tedy jedním „uměleckým záběrem“ z myčky automobilů, ISO 3200:

No a abyste neřekli, že vás ohlupuju nějakými mazaninami, tady je ukázka kresby:

Na tento přístroj jsem byl mimořádně zvědavý a předpokládám, že nejinak je to u vás, Takže spěchám s prvními dojmy ještě dřív, než je plná recenze hotová.

Připomenu, že je to koncepčně absolutně nový přístroj – je to první aparát z rodiny Olympus / Panasonic Micro 4/3´´, s čipem 18.00 x 13.50 mm velkým a novým bajonetem objektivu, než je stávající bajonet známý z DSLR Olympusu a Panasonicu (nicméně aspoň částečná kompatibilita bude zaručená redukcí).

Přístroj svou stavbou připomíná zrcadlovky, ovšem nemá zrcadlový mechanismus – když vyjmeme objektiv, uvidíme rovnou čip a když stiskneme spoušť, což kupodivu lze, není to blokováno, uvidíme to, co jsme už dlouho neviděli, totiž proběhnout závěrku (což bývalo běžné v zrcadlovkách bez „skákacího“ zrcátka. První neobvyklost ovládání spočívá ve třech páčkách, dvě jsou vpravo od hledáčku, ejdna vlevo. Tou jednou se nastavuje režim snímání (jednotlivé obrázky, série, bracketing a samospoušť), druhým se vypíná a zapíná přístroj. Páčky by měly být víc aretované, zvláště ta první, člověk si občas nastaví omylem samospoušť a to ej pak pěkná otrava, když se vám na displeji objeví „countdown“. Na druhé straně od hledáčku je taky páčka – zde se volí ostření jednorázové, průběžné a ruční.

Hledáček jsem už obdivoval na Digifóru: je skutečně úžasně ostrý, prokreslený a jasný. To je právě ta průlomová vlastnost nového fotoaparátu. Jde o EVF, tedy elektronický hledáček, jenže kvalitou „je jinde“ než stávající EVF- a právě v tomto hledáčku vidím budoucnost celého systému kompaktů s větším (velkým?) čipem a výměnnou optikou. Je to cesta k Leice jednadvacátého století? Ani to bych nevylučoval.

Zatím vidím jedinou vadu či obtíž:
Po namáčknutí samozřejmě blokujete expozici a zaostření, ovšem když měníte s takto zablokovaným přístrojem záběr, obraz v hledáčku se vám ztmavuje či zesvětluje podle osvětlení a expozice, také histogram reaguje na změnu osvětlení. Je třeba si na to zvyknout – na „běžném“ EVF to tak nevnímáte, ale tady to doslova bije do očí a je třeba se přinutit k opakování: mám to dobře… mám to dobře…

Histogram, když už jsem ho zmínil, je výborný, reaguje dobře, ale pozor, za některých okolností právě kvůli svému rozlišení, jelikož má sloučené hodnoty (nemá 256 sloupečků) tak ulítnou přepaly, nejsou vidět – ale jsou vidět io v hledáčku, když si nastavíme v přístroji kontrolní pohled na právě pořízený snímek, tedy náhled. To, že vidíme přepaly v hledáčku je další obrovská výhoda tohoto přístroje.

Přístroj má automatiku, dále volby P, A,S a M, tedy běžné režimy poloautomatického a ručního ovládání. Na volicím kotouči jsou i scénické režimy – a sama volba SCN je podivuhodně chudá, zbyly na ní prakticky jen takové ty „bejby“ režimy, kdy vám přístroj do fotky nakopíruje, kolik je dítěti let. Režim „sport“ je opravdu vymakaný, samozřejmě, je to vcelku legrace pro laiky, protože v „kreativním“ oddílu můžete nastavit používaný čas, což samozřejmě můžete bez humbuku udělat v režimu S také. Ale je to pěkné. Obdobně funguje „noční portrét“ s podmnožinou kreativní noční krajina – i zde nastavujeme čas, samozřejmě v řádu vteřin.

Sytost barev je zajímavá funkce volitelná na kruhovém voliči – zde volíme nejen saturaci (sytost), ale i odstín do tepla a do studena a jas. Výsledek laborace může být třeba takový:

Foceno za pošmourného dne v lese. Má to samozřejmě tu nevýhodu, že když pak přijdete domů a nelíbí se vám to, co jste takto nafotili, nelze to vzít zpět, ledaže byste fotili v RAWu. Pak samozřejmě můžete dělat (skoro) vše.

Kompletní recenzi dodám ještě tento týden. Jeden závěr si ale dovolím udělat už teď: je to přístroj velmi sympatický a dovedu si představit, že si ho pořídí i majitel velké DSLR na běžné tahání sebou. Jako Leicu blahé paměti. Rozloučím se tedy jedním „uměleckým záběrem“ z myčky automobilů, ISO 3200:

No a abyste neřekli, že vás ohlupuju nějakými mazaninami, tady je ukázka kresby: