Panasonic Lumix DMC-FZ1000

Panasonic nasadil proti obdivovanému modelu Sony RX10 těžkou váhu, megakompakt se zoomem 25-400/2,8-4,0 a jednopalcovým čipem – stejným jako má Sony.

Jaký je a komu je určen Je vybaven týmž jednopalcovým čipem jako je v Sony RX10 a rozsah zoomu je 25-400 / 2.8-4.0 ekv. Rozlišení je 21 mpx s podporou čtyřjádrového procesoru Venus Engine IV. Základní rozsah ISO je 125 – 12800. Objektiv LEICA DC VARIO-ELMARIT (15 členů v 11 skupinách) má optickou stabilizaci v pěti osách, ostření je na kontrast. Ostří od 30 cm, v makru od 3 cm. Přístroj disponuje technologií DFD, použitou už v mirrorlessu GH4: jde o urychlení procesu zaostření tím, že se odhadne kterým směrem se má čočka posunout, přičemž odhad je na základě analýzy dvou obrázků s různou hloubkou ostrosti. Autofokus počítá se znalostí charakteristiky neostrosti objektivu a z neostrého odvodí, kterým směrem se má zaostřovací sestava vydat – následuje standardní doostření s analýzou kontrastu.

Výklopný přetáčecí displej je třípalcový nedotykový s 921 tisíci body. Hledáček je elektronický se 100% pokrytím s výborným rozlišením 2,4 megapixelů. Rozsah časů je od 60 sec do výtečných 16000. Sériové focení má frekvenci až 12 snímků za vteřinu. Korekce expozice jde až do +-5 EV, bracketing má volbu až 7 snímků. Video je až 4k, MPEG-4 a AVCHD. Tahle možnost 4k videa je hodně vychvalovaná, zatím mi to připadá jako marketingový tah – kdo v vás má 4k TV, pánové? 🙂 Vestavěná wi-fi, možnost přímého párování NFC. Vydrží 360 fotek na jedno nabití, nabíjí se v externí nabíječce, to je výhoda, váží 831 g, měří 137 x 99 x 131 mm. Je to přístroj vybavený perfektním čipem, perfektním procesorem a perfektním objektivem s rozsahem dá se říci snovým: 25 mm ekv. je velmi příjemný širokáč a 400 mm ekv. je hodně dlouhé ohnisko. Tento rozsah tedy nahrazuje minimálně dva, ale spíš tři objektivy pro zrcadlovku nebo mirrorless. Má výtečné parametry co se týká rychlosti snímání i rychlosti autofokusu.

Se svými pěti Fn tlačítky nabízí tak rozsáhlou individualizaci, že ani nimravý lovec pixelů nebude mít snadnou práci je všechny rozumně obsadit.
Je ovšem velký a těžký, dokonce dvakrát těžší a o 2 cm vyšší a 7 cm širší než Olympus Stylus 1 (ten má ovšem výrazně menší čip). Nesplňuje tedy to, co by se koncepčně čekalo od takového přístroje, že bude alternativou pro náročného uživatele, unaveného vláčením rozměrné a těžké techniky.

Ovádání a menu Ovladatelnost je bezpochyby silná stránka tohoto přístroje. Vše je vyvedeno ven, menu lze nechat spát. Zapíná se na horní straně páčkou, je to příjemné, na pravou ruku. Spoušť je nahoře na mohutném úchopu a u ní je ovládání zoomu. Hned u vypínače je kruhový volič režimů, program – priorita clony / času a manuál (PASM), video, dvě pozice pro uživatelské nastavení, scénické režimy, obrazové efekty a inteligentní automatika (sama analyzuje podmínky a nastaví odpovídající parametry). Na druhé straně hledáčku je menší kruhový volič pro nastavení singl, série, bracketing a dvě samospouště s různou prodlevou. Zvláště pak venkovní nastavení bracketingu je neobvyklé a vítané, obvykle to tak snadno nejde a musí se hluboko do menu, a radím pak nastavit si bracketing jako uživatelské nastavení. Toho jsme ušetřeni.

Na horní stěně je ještě spoušť videa lze ji v menu deaktivovat) a Fn1 a Fn2, přičemž Fn2 je pro aktivaci wi-fi (toje skvěle řešeno, viz níže).

Pod horní hranou zprava je roller. Ten je klasický panasonický, to znamená, že má dvě základní funkce. Ovládá clonu nebo čas (v režimu priorita clony nebo času) anebo kombinaci obou. Po zmáčknutí jím lze regulovat expozici. V manuálním režimu M stiskem přepínáme clonu a čas.

Vlevo od něho je Fn3 tlačítko, jímž se ve výchozím nastavení aktivuje rychlé Quick menu. To je zde dvojí, PRESET a CUSTOM. V režimu Custom lze sestavit Fn menu podle sebe. Přístroj ale nabízí i lepší řešení. Je třeba tlačítkem DISP navolit stavový displej a ten pak stiskem Fn3 lze zaktivnět a na něm parametry nastavovat. Velmi doporučuji, je to rychlejší a přehlednější. Začal s tím před lety Olympus a měla to i Minolta blahé paměti, na celém displeji uvidíte stavový displej a šipkami lze najít žádaný parametr a pak ho nastavit. Zvláštností je i to, že se tento stavový (aktivovatelný) displej objeví jen vzadu na displeji a ne v elektronickém hledáčku, takže ho lze mít zapnutý a při tom fotit. Vedle Fn3 je přepínání ostření z autofokusu jednotlivého na průběžné ostření a ruční ostření, uprostřed je tlačítko pro uzávěr autofokusu.
Pozor, zde lze nastavit „ostření na palec“:
U kompaktů je neobvyklá funkce (ta předpokladu, že se bavíme o tomto přístroji jako o kompaktu). Tomuto druhu ostření se mezinárodně říká rear focus: pro ni nemáme v češtině výraz. Jde o to, že zbavíme spoušť možnosti aktivovat autofokus a naopak tlačítko AF Lock určíme jako aktivátor autofokusu. Ostříme palcem, jakmile palec uvolním, rovina ostrosti zůstane zafixovaná. To velmi usnadňuje přenášení ostřicího bodu. Zde se to nastaví velmi jednoduše, v oddílu menu setup custom (klíč+C) na první obrazovce nastavíme Zámek AF/AE na volbu AF-ON a naopak AF závěrka na OFF. A je rear focus nastaven. Vada na kráse je jen v tom, že tlačítko AF lock je posazeno hodně daleko doleva, až k hledáčku a chtělo by to trochu natahovací palec. Lze si zvyknout.
Na obrazovce 2 lze vypnout namačkávání spouště, takže exponujeme ihned. V kombinaci s rear focus je to docela příjemné, bez rear focus, tedy v normálním režimu, na jaký jsme zvyklí, je to naopak velmi nepříjemné.

Pokračujme v prohlídce ovládacích prvků – vlevo od hledáčku je funkční tlačítko Fn5. Vpravo od výklopného přetáčecího displeje je tlačítko pro prohlížení, pro nastavení displeje a čtyřcestný volič s alokovanými funkcemi: nahoru a vpravo je to ISO a WB, dolů makro, vlevo
Pod tím je tlačítko Fn4, které při prohlížení slouží jako koš a při probírce menu jako krok zpět. Důležitý ovládací prvek je prstenec kolem objektivu. Slouží buď k zoomování nebo k ručním ostření, obé se děje elektricky. Kolegové recenzenti nad tím jásají, můj srdeční tep to nezrychlilo. Ruční ostření pokládám za iluzivní záležitost a zoomování mi přišlo pomalejší a neohrabanější, než onou obyčejnou kompaktí páčkou u spouště. Ale každému přeji jeho nebe, někomu bude prstenec vyhovovat.

K aktivaci wi-fi je třeba mít na mobilu Panasonic Image App a spárování se děje s pomocí QR kódu, zřejmě jde o příbuznost s Olympusem. Přes wi-fi lze přístroj rozsáhle ovládat, včetně nastavení zoomu, nastavení ostřicího bodu, clony, ISO i WB. Je to skvělé, bezproblémové, relativně složitější na straně mobilu než fotoaparátu.

Menu je na pohled jednoduché, má jen pět oddílů, focení,video, uživatelské nastavení, setup a přehrávání, ale zvláště pak uživatelské nastavení je plné rozmanitých vychytávek.
Fotomenu na obrazovce 1 má ne zcela obvyklou funkci AFS a AFF. Je to něco jako AiFocus na Canonech, dokud se objekt nehýbe, ostří to jako singl a jak se pohne, přeostří – jako při kontinuálním ostření. Fotomenu obsahuje obvyklé položky i.dynamický a i.rozlišení, efekt to nemá velký, můžete vyzkoušet. Maličký zádrhel může vyplynout z toho, že některé funkce nejsou vždy dostupné. Například i-noční záběr z ruky a iHDR jsou dostupné jen v režimu i-Auto, a nastavení panorama předpokládá, že jdete do scénických režimů a tam nastavíte panorama a pak teprve můžete nastavit parametry panorama. Je to svým způsobem logické, ale někdo by z toho mohl zdivočet a házet kolem sebe koblihy. Příjemná je funkce Světla a stíny, to je nastavení křivek (obrazovka 3). HDR (obrazovka 4) je nastavitelné až na +-3EV a funguje, dokud ho nepřepnete na OFF.
Uživatelský setup má na obr. 1 tichý režim, skutečně neklape, a zde se nastavuje, jak výše popsáno, rear focus. Na obr. 2 nastavíme citlivost senzoru elektronického hledáčku. Na obr. 7 si můžeme nastavit na Fn tlačítkách z obrovského výběru funkcí. Klasický setup má jen málo položek a nechápu, proč to nesloučí s předchozím oddílem.

Jak se s ním fotí
Především je neobyčejně rychlý. Po zapnutí naběhne prakticky stejně rychle jako zrcadlovka. Ostření je rychlé a přesné i za nižších světelných hladin, přičemž je k disposici i několik pomůcek,jako je lupa, nebo focus peaking.

Je třeba se zaměřit na objektiv. Ten nevykazuje prakticky žádnou soudkovou vadu ani při nejkratším ohnisku:

Stejně zanedbatelná je vinětace, opět se ukazuje, že je to problém větších čipů, najmě pak 24 x 36.

Obávat se netřeba ani aberace – toto je výřez z rohu silně přeexponovaného snímku proti přesvětlenému pozadí.

Zoom je, jak řečeno, širokorozsahový. V hledáčku při zoomování vidíme údaj o ekvivalentním ohnisku, velmi příjemná vychytávka. Je stabilizovaný, se slušným výsledkem lze počítat o dva stupně směrem do delších časů:

Nahoře je padesátina a pětadvacetina, třináctina je i na dva pokusy uplavaná, při ohnisku ekv. 100 mm.
Tradičně je silně sledovaný šum. Ten je tu dobře držen na uzdě do 3200 ISO, to je velmi dobrý výsledek, při 6400 ISO je už markantnější.

Redukci šumu lze nastavit v menu jen pro dlouhou expozici, jen ano nebo ne, nicméně tu není nastavitelná redukce šumu při vysokém ISO. Tedy: jde to, ale jen při převodu z RAW do JPEG přímo ve fotoaparátu, kde jsou nastavitelné parametry v širokém rozsahu. Úroveň šumu je na velmi slušné úrovni, do 3200 ISO je velmi snesitelný.

Shrnutí:

Panasonic Lumix DMC-FZ1000 je širokorozsahový zoomový kompakt určený k serióznímu focení. Je vhodný zejména k cestovní fotografii, kdy šetříme každé deko; ačkoli je rozměrný, přece jen nepotřebujeme k přenášení fototechniky batoh. S přístrojem Sony RX10 soupeří o palmu nejlepšího bridge. Cena 23 tisíc je u takto kvalitního přístroje rozumná, Sony sice zlevnil, ale pořád stojí 27 tisíc. Nemá dotykový displej, to je moje nejvážnější výhrada, ale Sony RX10 také ne. Ona ta funkce asi není tak žádaná, jak by si zasloužila.

Ukázky:

1 – 6 rozsah zoomu, 15 při 3200 ISO, 16 při 6400 ISO, zpracováno přímo ve foťáku funkcí převod z RAW do JPEG s aplikovaným potlačením šumu, 4. stupeň z pěti možných.