Panasonic Lumix DMC-FZ 2000

Po více než dvou letech přivezl Panasonic na Photokinu svoji vlajkovou loď v oboru superzoomů. FZ tisícovka se hodně proslavila, nicméně v modelu FZ 2000 dostává důstojného nástupce. Hlavní rozdíl oproti dvoutisícovce – je ještě superzoomovitější a je dvakrát dražší.

Jaký je a komu je určen
Je trochu směšné mluvit o tělesu velkém 138 x 102 x 135 mm o váze 915 gramů jako o kompaktu – plnoformátová zrcadlovka Canon 5D Mk IV je lehčí a na rozměrech jen o centimetr širší a vyšší, nicméně obchodně se FZ2000 do kompaktů řadí a basta fidli. Uvnitř je palcový (13,2 x 8,8 mm) dvacetimegový MOS čip s předním osvitem, obrázky jsou 5472 x 3648 pixelů velké – a menší. Všechno to řídí procesor Venus engine. Většina parametrů zůstala – rozsah ISO 125 – 12800, v rozšířeném módu 80 až 25600. Objektiv má pětiosou optickou stabilizaci, v režimu videa přibyla elektronická, dohromady se tomu říká hybridní. Nový je objektiv – ten má teď rozsah s ekvivalentem 24 – 480, čili 20x, světelný je F2.8-4.5. Tedy, bezmála půlmetr na světelnosti F4.5, to je věru pěkné. Ostřicích bodů je 49, ostří od 3 cm v makru, normálně od 30 cm. Třípalcový LCD displej je vyklápěcí – přetáčecí a teď už konečně dotykový, s 2360 tisíci body.

Rozsah závěrky je od 60 vteřin do 1/4000. Vestavěný blesk dosáhne 13 metrů (podle toho, jak se to počítá, je to spíš marketingový než technický údaj), nicméně lze nasadit externí blesk do aktivních sáněk nahoře na elektronickém hledáčku. Sériové focení dosahuje 12 oken za vteřinu. Video je 4K a menší ve formátech MPEG-4, AVCHD a H.264. Videu je věnována velká pozornost, viz hybridní stabilizaci, ale k mikrofonnímu vstupu přibyl i vstup pro sluchátka – počítá se s vážnou kamerovou činností. Přístroj je vybaven wi-fi bez NFC. Čím dál se liší od FZ1000, kromě objektivu? Drobné změny, například nastavitelný ND filtr (pojednám níže), a Fn nastavitelných tlačítek je tu opravdu hodně. Řekli jsme si, že to kompakt opravdu není. Je to důkladný „vše v jednom“ fotoaparát. Rozsah zoomu obsahuje minimálně tři, čtyři specializované zoomy. Velký čip slibuje kvalitní obrazový výstup a ovládací prvky dávají šanci, že uživatel bude mít vše pod kontrolou.

Je to pro člověka obeznámeného, který si těch sedm plus další tlačítka naladí k obrazu svému, ale nejdřív ten „obraz svůj“ musí mít. Naskýtá se nálepka „cestovní fotoaparát“ – ano, tam se zřejmě uplatní nejlépe. Staráme se o jednu jedinou věc a ta se stará o pěkné obrázky, co víc si přát?

Ovládání a menu
Zapíná se na horní straně páčkou, ta je na pravou ruku, snadno nahmatatelná. Spoušť je nahoře na mohutném úchopu a u ní je ovládání zoomu. Hned u vypínače je kruhový volič režimů, program – priorita clony / času a manuál (PASM), video, dvě pozice pro uživatelské nastavení, scénické režimy, obrazové efekty, panorama, pozice pro vlastní nastavení C a video, a inteligentní automatika (sama analyzuje podmínky a nastaví odpovídající parametry). Na druhé straně hledáčku je menší kruhový volič pro nastavení singl, série, bracketing a dvě samospouště s různou prodlevou. Na horní stěně je ještě spoušť videa lze ji v deaktivovat v uživatelském menu – ikona klíč+C, obr.9) a Fn4. Toto tlačítko je nastaveno na korekce, přičemž předním rollerem korigujeme expozici a zadním rollerem korigujeme sílu záblesku. Čímž jsme se dostali k rollerům (ovládacím kolečkům – jeden je hned za spouští, druhý na zadní hraně vpravo.

Fn4… a kdepak nám zůstala první tři Fn tlačítka? Jsou na levém boku objektivu.

Lze na ně navěsit kde co, defaultně ale je na Fn1 pomalý zoom dopředu a na Fn2 pomalý zoom dozadu. Při videu to asi smysl má. Na Fn3 je defaultně aktivace předního a zadního rolleru tak, že přední ovládá ISO a zadní nastavení bílé. Vzhledem k tomu, že jedno i druhé je ještě jednou vyvedeno do čtyřcestného voliče na zadní straně, moc smyslu mi to nedává, navíc jsou ta tlačítka nepříjemně přístupná. Vedle nich je ještě ovládání ND filtru. Prakticky vzato se tím prodlužuje expozice. Nemyslím si, že se ND filtr používá tak často, aby bylo nutno přidávat jako specifický ovladač, ale tady to tak je a můžeme to nepoužívat (což bych doporučil – a k efektům dlouhého času si koupil skutečný kvalitní – a pořádný – ND šedý neutrální filtr).

Na zadní stěnu jsme se už trochu podívali zmínkou o zadním rolleru. Zde se soudruhům z Panasonicu podařilo udělat zmateček. Ve zmíněném uživatelském menu klíč+C najdeme na obr.9 Nastavení voliče. Tam lze nastavit, zdali v režimu P bude přední roller ovládat clonu a zadní čas (ono je to prašť jak uhoď, ale budiž). Taky tam lze nastavit, co se bude dít při otáčení rolleru doprava nebo doleva. Ale pak je tam položka Korekce expozice. Ta je defaultně vypnutá. Když ji zapneme a alokujeme buď na přední nebo zadní roller, ten ztratí původní funkci a ovládá korekci expozice, aniž bychom museli tisknout tlačítko Fn4.
Jestli jste z toho tumpachoví, nedivím se, a však jsem říkal, že soudruzi z Panasonicu udělali zmateček. Ono dřív u Panasonicu co paměť sahá to bylo tak, že zadní roller byl mačkací a když se zmáčknul, ovládal korekci a po odmáčknutí se vrátil k původní funkci. Nevím, komu to vadilo. Nicméně, pokud by vám i tohle připadalo trapně jednoduché a přehledné, můžete si na ty rollery nastavit cokoli z dvanácti dalších možností. Divíte se ještě, že píšu o zmatečku?

Pojďme dál zkoumat zadní stěnu. Vpravo od hledáčku je přepínač režimu ostření, jednorázové, průběžné a ruční, u něho Fn5 – defaultně Rychlé menu s nejčastěji používanými volbami (lze namixovat vlastní výběr, ale je to rozumně nastavené a nechal bych to být, ani s tím Fn5 bych nehýbal). Pod tím jsou tlačítka pro přehrávání a režim displeje a ještě níž čtyřcestný volič s volbou ISO – WB – makro a režim ostření. To je natrvdo a to je dobře, protože je to rozumné, proč to měnit? Pod tím je Fn6 s kontrolou clony. Fn7 je vlevo od hledáčku a defaultně se tím přepíná hledáček a zadní displej.

Je toho fakt hodně a doporučoval bych s tím moc nehýbat, dokud nebudeme pociťovat tak nutkavou potřebu změny, že nás bude ve tři ráno probouzet. Nehýbat tím a zvyknout si na pár opravdu potřebných funkcí.
Málem bych zapomněl na prstenec u objektivu, lze jím zoomovat, nicméně nevím, proč bych to dělal – je to elektricky a páčkou u spouště je to pohodlnější.

Menu
Menu je na pohled jednoduché, má jen pět oddílů, focení,video, uživatelské nastavení, setup a přehrávání, ale zvláště pak uživatelské nastavení je plné rozmanitých vychytávek.
Fotomenu má 7 obrazovek, na obr. 2 je funkce AFS a AFF. To druhé znamená, že se objekt nehýbe, ostří to jako singl a jak se pohne, přeostří – jako při kontinuálním ostření. Na obr. 2 nastavujeme i fotografování ve 4 K režimu, tam je ta pěkná funkce, kdy po namáčknutí se zaznamenávají fotky do vyrovnávací paměti a při domáčknutí se uloží i to co bylo PŘED domáčknutím – o nic tedy nepřijdeme – osvědčené, skvělé. Pokud si nastavíme na kruhovém voliči inteligentní automatiku, zprovozníme na obr. 4 Noční záběr z ruky a HDR, jakož i panorama. Na obr. 6 lze zapnout digitální zoom, nedoporučuji, proboha – na co, když máme půlmetr optický.
Uživatelské menu „klíč+C“ jsem už tady zmínil, důležitá je ta obr. 7, na které můžeme přenastavovat Fn tlačítka, kterých je fyzických 7 a dalších 5 virtuálních na displeji.

Jak se s ním fotí
Tisícovka měla velký úspěch a funkcí se dvoutisícovka neliší. Pohotová, s velmi rychlým náběhem. Ostří stejně rychle, jako FZ 1000, se změnou optiky nedošlo k žádnému posunu k horšímu. Běžné optické vady jsou i na tomto objektivu vychytány. Není tu tudíž prakticky žádná vinětace:

Soudkovou vadu ani při nejkratším ohnisku nevysledujeme. Ta prkna dole jsou křivá… 🙂

Zato aberace je tradiční vada širokorozsahových zoomů. Zázraky se nedějí, dvacetinásobný rozsah je zaplacen mnohými kompromisy a ty se někde musí projevit, toto je 100% výřez z rohu.

Zato při přímém protisvětle se choval statečně a odlesků bylo jen málo bez vlivu na celkovou brilanci obrazu.

Pozoruhodně dobře funguje pětiosý stabilizátor. Zkoušel jsem ho nikoli na nejdelším ohnisku, nastavil jsem ekv. 200 mm, nicméně výsledná použitelné 1/8 vteřiny při ekv. 200 mm je víc než dobrý výsledek. Toto je 100% výřez:

Trvám však na tom, že použití ekvivalentu pěti set milimetrového objektivu není zcela jednoduchá věc. Jistě je třeba použít velmi krátké časy a to má požadavky na světelnou hladinu, protože nelze spoléhat na vysoké hodnoty citlivosti. Už při 800 ISO za nižší světelné hladiny pozorujeme změkčení kresby a 1600 je limit. Ukázkové snímky jsou zde:

Za ideálních podmínek je i 1600 ISO v pořádku, o čemž svědčí fotka č. dole v ukázkách, nicméně za slabšího světla jsou s vysokým ISO problémy.

Shrnutí
Panasonic Lumix DMC-FZ 2000 je superzoomový přístroj typu vše v jednom, s vysokým rozsahem zoomu 24 – 480 mm ekv, osazený velmi kvalitním objektivem a výkonným procesorem, zajišťujícím rychlý chod a svižné přesné ostření. Pracuje spolehlivě v čistě automatických režimech, nicméně poučenému uživateli vychází vstříc širokým záběrem kontroly nad chodem přístroje a nastavitelností funkcí. Velmi dobře se hodí zejména pro cestovní fotografii. Kapitolou sama pro sebe je ovšem schopnost videa. S hybridní stabilizací, mikrofonním a sluchátkovým vstupem, tichým zoomem a variabilním displejem může zafungovat jako vynikající kamera, tím spíš, že umí 4 K. Pokud by byl i takto využíván, dá se snadněji strávit cena 34 tisíc, která je takřka dvojnásobná oproti předchozímu modelu. Nepříjemným konkurentem mu bude i Sony RX 10, který je o sedm tisíc levnější a to už je hodně vážný námět k přemýšlení: na ultrazoomu není změna značky problém, vše je v jednom…

Ukázky:

1 až 6 rozsah zoomu, 7 až 16 běžné osvětlení, 17 ukázka malé hloubky ostrosti při max. zoomu – jen jedna kachna ostrá, 18 slunce v záběru, 19 při 1600 ISO, 20 osminou z ruky na 200 mm ekv.