Panasonic Leica DG Vario-Elmarit 8-18mm f/2.8-4 ASPH

Po přepočtu prodlužovacím faktorem pro MFT systém je to objektiv odpovídající rozsahu ohnisek 16-36 mm, tedy od ultraširokého cca 110 stupňů zabírajícího objektivu po střední reportážní širokáč, to vše s vysokou světelností F2.8 – F 4.0. Žádná láce, žádný skřítek co do rozměrů a váhy, určený je k vážnému poučenému fotografování.

Jaký je a komu je určen
Už je to naznačeno prvními větami. Jde o objektiv určený pro systém Micro Four Thirds (MFT – Olympus a Panasonic), který pokrývá většinově využívaný rozsah u širokoúhlých objektivů. Předvedli ho loni v dubnu jako prestižní, technikou nabušený objektiv – ED a UHR skla a čtyři asférické čočky a Nano vrstvami, které eliminují odlesky na minimum, ne-li rovnou na nulu. Má 15 členů v deseti skupinách, konstrukce je zaměřena na odstranění barevné vady a soudkového zkreslení. Konstrukce též bere ohled na potřeby videografů, zejména na udržení roviny ostrosti při zoomování. Stabilizace zde není, objektiv využívá vnitřní stabilizaci přístroje. Clona má 7 lamel, největší clona je F22. Ostření je vnitřní, ale ani při zoomování objektiv nemění svoji délku – 88 mm, průměr 73 mm, váha 312 (poznámka – odpovídající objektiv Canon 16-35/2.8 váží 790 g a měří 89 x 128 mm, a to je tento objektiv ještě na MFT optiku velký). Objektiv je kovový, utěsněný. Stojí 32 tisíc, je to tedy nákladný profesionální objektiv.

Jak se s ním fotí
Po všech stránkách je to už na první pohled a na první uchopení do ruky seriózní objektiv. Olympus nabízí 9-18/4.0-5.6, mám ho ke svému OM-D E-M5 Mk II. Stojí půlku, ovšem už na první pohled je to jiná třída. Kresebně se Oly drží vedle tohoto Panasonicu velmi dobře, ovšem rozdíly budou hlavě při videu a při zoomování.

Ovládacích prvků na tomto objektivu mnoho není, cloní se z těla aparátu, takže zbývá široký kroužek na zoom, otáčí se absolutně plynule, bez nejmenších zádrhelů. Stejně příjemné a plynulé je ruční ostření, které při 4megovém hledáčku je bezproblémové (zkoušel jsme tento objektiv na Panasoniccu GH5). Optické vlastnosti jsou vynikající.

Vinětace je při nejširším ohnisku a cloně F2.8 patrná – ukázka je při vypnuté korekci vinětaci v aparátu. Korekce se dá zapnout, nicméně žádné štěstí z toho nevyplyne, výsledek je prakticky stejný. Při ohnisku 18 mm je vinětace minimální.

Stejně zanedbatelná je soudková vada. To je u takto širokoúhlého objektivu sledovaná vlastnost, jelikož se objektivy používají při fotografování architektury a interiéru. Tady opravdu není důvod k neklidu ani při 8 mm:

Při 18 mm už vůbec ne, zde není soudek vůbec patrný.

Vynikající kresba začíná na plné světelnosti, tady kulhá moje metoda srovnávat datový objem (ostřejší fotky mají vždycky větší objem dat než neostré), rozdíly v datovém objemu jsou minimální. Zde je ukázka při 8 mm, je z ní patrno, že ostrá kresba končí na F11 a při F22 už nemá smysl se tím zabývat.

Prakticky totéž platí o opačném konci rozsahu, při 18 mm.

V praxi pak vidíme, že střed má určitý standard, toho je 100% zvětšení.

Výřez z rohu obrázku je pouze o málo méně ostrý.

Za zmínku samozřejmě stojí i rychlost ostření. Pracoval jsem s ideální kombinací, toto je vlajková loď mezi objektivy Panasonic a tělo GH5 je také to nejlepší, co dnes Panasonic nabízí. Se čtyřmegovým hledáčkem u oka nebylo patrné žádné denervující zpoždění. Pokud jde o světelnost, výrobci se někdy uchylují k triku – deklarují vysokou světelnost, ale pak stačí pohnout zoomovým kroužkem a světelnost skokově klesá. To zde není, tady je přechod od F2.8 k F4.0 proporčně rozdělen na všechny fáze zoomu.

Nanovrstvy se příznivě projevují na snímcích v protisvětle, najmě pak se sluncem v záběru. Takto čistý obraz se málo kdy vidí.

Objektiv jsem zkoušel i jako reportážní objektiv na Žižkovském masopustu. Věnoval jsem tomu samostatný článek, v ukázkách jsou dva obrázky ze série. Shrnutí Panasonic 8-18/2.8-4.0 je bezpochyby špičková ukázka soudobého optického umu. Stojí něco přes 32 tisíce (únor 2018) a to je hodně. Je to profesionální nářadí a část jeho vlastností jsem ani nevyužil, teď mám na mysli jeho chování při snímání videa, při ostření při zoomu a panoramování. Pokud jde o kresbu, jeho protějškem od Olympusu, tedy Zuiko 9-18/4.0-5.6 si s ním příliš nezadá, stojí půlku a je podstatně menší (když se zaklapne, tak dramaticky menší) a každopádně lehčí. Další variantou jsou i pevná ohniska, ta k systému MFT existují v mnoha variantách a zase – mají přednost v malém rozměru a váze, což jsou vlastnosti, pro než na MFT systém přecházejí i mnozí profesionálové. Čímž kroužím kolem problému, totiž kolem velké váhy a rozměrů tohoto objektivu. Už jsme ho srovnával s plnoformátovým Canonem 16-35, tam pochopitelně není o čem mluvit. Nicméně to pokládám za chabou útěchu, že k fullframe se vyrábí ještě větší mamut – toto je mamut mezi objektivy MFT a to je třeba zařadit do kalkulu. Jeho optické kvality jsou mimo diskusi, tam není na co si stěžovat. Prostě – ty současné kvalitní objektivy jsou rozměrově a váhově náročné a tato koncepce postihla i MFT ekosystém.

Ukázky: