Nezařazené

Panasonic Leica DG Vario-Elmarit 50-200 mm f2,8-4 ASPH

Opět název dlouhý jaký mívá drahej pes, šlechtic titul připomíná právem. Je to vysoce světelný telezoom pro MFT systém, především pro bezzrcadlovky Panasonic, s vynikajícími vlastnostmi. Ohnisko má 50 až 200, vzhledem k 2x crop factoru to odpovídá 100-400 plnoformátového přístroje 24 x 36 mm. Praxe osvědčuje, že tento rozsah 100 – 400 je maximální běžně použitelný rozsah ohnisek. Ony ty 500 mm a dále jsou pro focení zvířat, pro nějaké speciální účely, ale pro běžný život jsou docela moc dlouhé. Rozsah 100 až 400 mm kryje de facto portrétní ohnisko až hodně dlouhý teleobjektiv. Pro plnoformát používám 70-300 kvůli malým rozměrům a váze, ale mockrát se mi osvědčilo, že kolega který se nerozpakoval tahat 100-400 byl na tom ve výsledku líp. Jenže… na plnoformátu Canon váží 1570g, Nikon 1570g, Sony 1395g, Nikon 80-400 1135g a Tamron 1135g, kdežto tento Panasonic váží 655 g a je o průměrně 60 mm kratší, nehledě k tomu, že má o 1,5 EV větší světelnost. Ony ty výhody MFT systému se projeví hlavně na optice, v tělech ty váhové a rozměrové rozdíly nejsou tak velké.
Jaký je a komu je určen
Tak tedy znovu, je to objektiv pro Micro Four Thirds systém, především pro Panasonic: lze u něho využít duální stabilizaci, tedy spolupráci optické stabilizace v objektivu a stabilizace na čipu, což samozřejmě funguje jen na Panasonicu. Má 21 členů v 15 skupinách, 2 jsou asférické, 2 UED a 2 ED, antireflexní vrstvy patří do kategorie nano. Ostří lineárním motorem, ostření je vnitřní, nejbližší vzdálenost je 75 cm. Má 9lamelovou clonu a největší clonu F22. Je utěsněný, zoomuje se prstencem. Nemá prstenec na clonu, ostřit lze i při AF režimu ručně. Zde prezentován v navlhlém stavu:


Objektiv spadá do série Leica Vario-Elmarit s rozsahy 8-18 (16-36) a 12-60 (24-120), takže tyto tři objektivy s vysokou světelností pokrývají rozsah od ultra širokoúhlého až do silného teleobjektivu. Když sečtu jejich váhu 320 + 315 + 655 g, vyjde mi 1299 g, tedy míň než nejlehčí plnoformátový 100-400 (se světelností F4.5-6.3). Pořád mi z toho vychází, že MFT systém zaujímá to místo, jaké měl kinofilmový systém v éře vrcholícího analogu, kdežto plnoformát 24 x 36 odpovídá roli svitkových 6×6 a 6×7 přístrojů z té doby. Panasonic přichází s tímto objektivem v době, kdy připomíná deset let od uvedení svého prvního MFT přístroje. O Panasonicu Lumix G1 jsem tehdy psal: Podle toho, co jsme se stačili o novém fotoaparátu dozvědět, má být zaměřen na laickou veřejnost a má jim nabídnout alternativu k „entry level“, tedy začátečnickým jednookým zrcadlovkám. Tomu bude odpovídat výkon – ten je samozřejmě především limitovaný malým rozměrem snímače, který vede k horší kresbě a většímu šumu, než jaký mají skutečné DSLR se snímačem APS-C, o „full frame“ nemluvě. Už v první vlně se přístroj nabízí černý, ale také červený a modrý, i to dokresluje jeho „zábavnou povahu“. Jeho hlavní předností je malá váha a malé rozměry. Spousta lidí nechce zrcadlovku právě pro to, že je velká a těžká. I zrcadlovky 4/3 systému nejsou o tolik menší, než jejich APS-C družky. Zatím nebyla ani naznačena cena. Ta musí být srovnatelná se zrcadlovkami. Taky by se zde uživil širokorozsahový zoom – a k němu jako doplněk speciální objektivy pro fajnšmekry. Výměna objektivů tady bude možná trochu problematická, jelikož snímač je obnažený a dá se očekávat, že protiprachový filtr bude mít v některých podmínkách plné ruce práce.
V každém případě je to pozoruhodná novinka a bude jistě jednou z hlavních atrakcí nadcházející Photokiny.
Zajímavé je, že tehdy Panasonic prvním přístrojem MFT předběhlo Olympuse, který prosadil systém Four Thirds: v tomto systému se vyráběly zrcadlovky a pak i bezzrcadlovky, ale teprve v provedení Micro rozvinul v plné šíři své přednosti.