Panasonic GX7

Novinka třídy Micro 4/3 je doslova žhavá a měl jsem to potěšení ji aspoň pár dní zkoumat. První verdikt je prostý: podobně jako Olympus na modelu OM-D nechytračil a neskrblil a nevymýšlel omezení nadiktovaná marketingem, i Panasonic vybavil svůj nový model vším, co současný stav techniky umožňuje. A že toho není málo.

Jaký je a komu je určen
Jde o systémový kompakt s vestavěným elektronickým hledáčkem, který patří do řady Micro Four Thirds, sdílený Panasonikem s Olympusem. Hledáček je dvouapůlmegový EVF a je vyklopitelný vzhůru o 90 stupňů, to je unikátní řešení vestavěného hledáčku fotoaparátu. V hořčíkovém těle je 16 Mpix Live MOS snímač. Ten je stabilizovaný – to je u Panasonicu novinka, i jeho objektivy jsou stabilizované, takže toto bude nutno řešit, jistě obdobně, jako Oly E-P5, kde se nastaví priorita buď objektivu nebo snímače. Procesor je Venus Engine, k jeho funkcím patří i dvoukroková redukce šumu. Ostření je nadále na kontrast, nicméně tisková zpráva se zmiňuje o schopnosti ostřit ve světelné hladině odpovídající noci s hvězdami. Manuální ostření usnadňuje „focus peaking“, tedy zvýrazňování kontur správně zaostřeného objektu.

Sekvenční snímání je 5 fps, avšak 40 fps při použití elektronické závěrky. Maximální rychlost závěrky je 1/8000. To umožňuje fotit s malou hloubkou ostrosti ve dne s vysoce světelnými objektivy. Velký dotykový displej se 100% pokrytím pole je možné naklonit o 45° nahoru a 80° dolů. Dotykové LCD využívá řešení bez vzduchové vrstvy mezi dotykovou částí a zobrazovačem .

K záhadě názvu: Panasonic přišel s modelem GF1, tedy se systémovým kompaktem bez elektronického hledáčku. Skvělá mašinka, ještě ji mám schovanou, řekl bych s Čochtanem. Velké těšení na GF2 bylo potrestáno protáhlými obličeji – řada byla proměněna na jakýsi meziprodukt určený nenáročným zájemcům. Aby se odstranila hořkost těch náročných, přišel velmi dobrý model GX1 a řada GF se nadále plácala od ničeho někam až k modelu GF6. Takže si myslím, že trápení skončilo, že nový model GX pokračuje v číslování řady GF a ta už nebude – si myslím já, aniž by mi to pan Panasonic potvrdil.

Těžko říct, kdo je přímý konkurent tohoto modelu, zda Olympus OM-D anebo Olympus E-P5. Přikláním se k druhé volbě, třebaže OM-D má elektronický hledáček, kdežto E-P5 ho má jako volitelné příslušenství. OM-D vnímám jako konkurenta modelů řady HG, kdežto GX7 zůstává kompaktem. Nicméně, ve srovnání s E-P5 je trochu větší – 123 x 71 x 55 mm proti 122 x 69 x 37 mm, avšak o něco lehčí – 402 g proti 420 g. Napájí ho li-ion akumulátor s výdrží podle CIPA 350 fotek a zapisuje na DS karty fotky JPEG a RAW. Má vestavěnou wifinu, video HD 1920 formátu MPEG-4 nebo AVCHD.

Jak si aspoň stručně ukážeme, je skutečně nabitý. Sice nabízí i inteligentní automatiku, ale na ni je ho fakt škoda. Je to přístroj pro znalce, schopný udivujících výsledků. Co umí? Všechno. Možná až moc, řečeno s císařem Josefem II., který soudil, že Mozart má ve svých skladbách příliš mnoho not.

Ergonomie
Je to řádný kus železa, pardon, hořčíku. Nic kapesního, nicméně pořád v kategorii snadno nositelného přístroje. Jak jsem psal v uvádění zprávě, současné vlajkové lodi GH3 vyčítám v podstatě jen robustnost, tedy rozměry a váhu. GX7 je v rozměrech a váze, jak si představujeme přístroj „typu leica“. Nic z toho nevyčnívá, nečouhá, nic nepřekáží. Vpředu vpravo je doslova mohutný úchop, jeho rozměry jsou poněkud překvapující a ze začátku mi trochu vadil. Výklopný elektronický hledáček je posazen do levého rohu a když ho vyklopíte, máte naprosto ničím nerušený pohled na výklopný displej. Vedle něho jsou sáňky pro externí blesk a vedle je vyskakovací blesk. Spínač na palec, vpravo ON, vlevo OFF. Kruhový volič režimů je nad tím. Jde pěkně ztuha, je naprosto vyloučeno, že byste si tam místo S dali M režim z minulého večera. Kolem spouště je přední roller, geniální řešení, na palec máme zadní roller. Vedle spouště na foto je spoušť na video, zde jediná drobná výtka, či spíš postesk – jde vypnout v menu, ale nelze na to nadefinovat nějakou funkci. No a kdybych měl do něčeho jó vrtat, tak bych snesl větší očnici a při používání se trochu plete oční senzor elektronického hledáčku. Jeho citlivost je nastavitelná (všechno je tu nastavitelné), ale i při menší citlivosti sensor vidí vaši ruku, když ťukáte na dotykový displej.

Ovládání a menu
Leccos jsem už naznačil v oddílu o ergonomii přístroje. Upozorním, že kruhový volič spojený s páčkou OFF/ON má čtveřici PASM, program, prioritu clony a času a manuál, video, tři pozice pro uživatelské nastavení, inteligentní automatiku, art filtry a scény. Oba rollery jsou individuálně nastavitelné – znovu dodám, že míra nastavitelnosti je schopna překvapit i toho, kdo je na vysokou míru nastavitelnosti zvyklý.

Na čtyřcestném voliči máme vše, co je potřeba, ISO, WB, režim snímků (singl, samospoušť až po sérii 40 fps s elektronikou závěrkou) a vlevo režim autofokusu. DISP trochu konkuruje Quick menu: toto menu je individuálně obsaditelné, kdežto DISP nabídne fakticky stavový displej, arciť také ovladatelný po dotyku. Tento stavový displej je velmi šikovný a přál bych si ho mít možnost vyvolat jedním tlačítkem, ale možná, že jsem za ty dva dny seznamování nepřišel na to, jak by to šlo zařídit. Menu je z grafického hlediska poněkud minimalisticky řešené a máte pocit, že vám podstrčili kompakt za patnáct set, nicméně je v něm naprosto přehledně vše co potřebujete. Fotomenu má osm obrazovek, uživatelský setup také 8 plus obyčejný setup 6 obrazovek. Úžasná je přehlednost. Tak například profi systém autofokusu bývá: aktivovaný AF-ON na tlačítko a vypnutý AF na spoušti. Už jsem to na různých zrcadlovkách nastavoval ikskrát a vždy jsem bádal, jak se to dělá – tady je to až provokativně snadné: jedno se zapne, druhé vypne a je to.

Jak se s ním fotí
O rychlosti už nemá smysl mudrovat, poslední generace systémových kompaktů jsou za příznivých světelných podmínek srovnatelné se zrcadlovkami. Pokud jde o obrazový výkon – měl jsem v ruce jak špičkové Olympusy OM-D a E-P5 respektive PL5, tak GH3 Panasonicu a myslím, že bylo dosaženo jakéhosi limitu, kam se obrazově dá jít. Dělal jsem porovnávací zkoušky GX7 a OM-D a E-P5, nechtěl jsem se nechat ovlivnit a zatím jsem výsledky obou Olympusů neviděl, nicméně už teď je mi zřejmé, že žádné zásadní rozdíly nebudou. Už jsem viděl lepší výkony stran automatické nastavení bílé, než umí GX7 (viz ukázku č. 14), ovšem výkony při 3200 a 6400 ISO jsou víc než uspokojivé a pro živou fotografii dostačující. Průběžný autofokus dokázal ostřit běžícího psa Noru při 5 fps a to je velmi dobrý výkon. Co ovšem je velká vychytávka je spojení dotykového displeje s elektronickým. Ona to umí už G5, ale tady je to bez nastavování a jednoduché jako… všechno přirozené. Máte foťák u oka, klepnete palcem na displej a ono to ostří tam, kam potřebujete. V menu lze nastavit, že má ostření být spojeno s měřením expozice, pak se nemusíte tolik trápit s korekcí expozice.

Přístroj jsem měl se setovým objektivem 14-42 mm. No, takové tělo by si zasloužilo lepší optiku, jakkoli to není špatné sklo, ale líbil by se mi na něm Panasonic 12-35/2.8. Ale ani v porovnání s monofokálním Olympusem M-Zuiko 17 mm/1.8 si tento seťák vůbec nevedl špatně.

Art režimy jsou celkem chudé, potěšil mne „Draganův efekt“, jde ve skutečnosti o pochmurný „bleach bypass“ a pořád mi chybí filtr „elegantní“, který mě dostal na první GF1. Je zde i „jakoby slunce“ v záběru, nicméně je to spíš hříčka nedůstojná takového fotoaparátu.

Přístroj má v sobě zabudovanou funkci „křivky“, dosti výrazně tím lze projasnit stíny, ale vede to k nepříjemně nepřirozenému výsledku. Lepší je vestavěné HDR, ovšem nejlepší je „expoziční vějíř“, což je bracketing, nastavitelný až na sedm dílčích obrázků s různou expozicí. Zajímavě a přehledně je řešený i časosběr – s možností vytvořit časosběrné video.

S tím souvisí i série. Sériové focení zde dosahuje dokonalosti. Nastavuje se čtyřcestným voličem, pozice dolů. Zde volíme jednotlivé obrázky, sérii a samospoušť. Sériové H snímání (high = vysokorychlostní) dosahuje s mechanickou závěrkou skromné frekvence 5 fps. Ovšem se zapnutou elektronickou závěrkou jsme na 10 fps a to už je mnohem veselejší a v SH režimu na 40 fps s omezením, že nelze fotit do RAW formátu. V JPEG formátu takových fotek pořídíme až 80, pokud karta dovolí. Optická stabilizace má dva módy, jeden je standardní a stabilizuje ve dvou osách, dvojka jen ve vertikální ose a používá se ho při panningu (sledování objektu). Pokud ale přístroj má nasazený objektiv bez stabilizace, přichází ke slovu stabilizace na čipu a obě položky dostanu označení Body. Pokud použijeme objektiv jiného výrobce, je třeba procedury, známé i od jiných výrobců (Sony): je třeba v setup menu 8/8 umožnit focení bez objektivu. a ve fotomenu 6/7 oddíl stabilizace volit položku Ohnisková vzdálenost. Hodně hustá vychytávka.

Shrnutí
Panasonic Lumix GX7 je model, do něhož shrnul výrobce to nejlepší, co dokáže v praktické fotografické technice vytvořit. Splňuje do maxima všechna očekávání, která do něho může vnést náročný uživatel: jednoduché intuitivní ovládání a obrovský rozsah individualizace prostřednictvím chytře řešeného přehledného menu. Navíc lze vše zanést do uživatelských profilů dostupných z kruhového voliče. K výhodám samozřejmě patří příslušnost k rozsáhlé rodině Micro 4/3, která má dnes už neuvěřitelných dvaašedesát členů od rybího oka po dlouhohniskové zrcadlové objektivy. Přístroj není ještě v prodeji, má stát cca 25 tisíc tělo (údaj ze srpna 2013).

Ukázky:

Rozsah zoomu setového objektivu, č.8 rozsah jasů, 14 automatická WB při žárovce, 15 na 3200 ISO, 16 na 6400 ISO.