|
Je to královský nástupce? Panasonic LX3 byl totiž pokládán za špičku mezi kompakty (recenzoval jsem ho v říjnu roku 2008) a jeho nástupce je tedy zatížen velkým očekáváním. Můj první dojem, když jsem ho vzal do ruky – vždyť je to GF1 v malém! Ale to je opravdu jen dojem, podívejme se na fakta. Jaký je a komu je určen
Především je třeba pochválit, že hon za megapixely je opravdu za námi, nový model nabízí přesně těch 10,1 Mpx jako předchůdce. Přitom jeho 1/1.63″ CCD snímač je zcela nový, změny se týkají především vrstvy obsahující mikročočky soustřeďující světlo na fotodiody. Přístroj teď nabízí v rozšířeném módu až 12800 ISO, ovšem nečekejte ode mne nic než skeptickém poznámky. Evidentně zlepšený je objektiv, má teď rozsah 1:3,8x (zase žádný hon za rekordy, žádné patnáctinásobné zoomy, zato solidní Leica optika) a světelnost F2.0 – F3.3. Objektiv je stabilizovaný a umožňuje použití dalších předsádek přes adaptér. Hledáček zde není, používáme třípalcový displej, nevýklopný, kupodivu dnes už jen s 450 tisíci body. Čekal bych, že se na vlajkové lodi mezi kompakty Panasonic pokusí postavit na špičky, nestalo se, škoda. Nicméně, už nejsme odkázání na nesmyslně drahý přídavný optický hledáček, můžeme si kupit nesmyslně drahý elektronický hledáček, stejný jaký pasuje ke GF1. Je drahý, zato nepříliš kvalitní (kam se hrabe na EVF hledáčky řady G Panasonic). Ten drahý optický DMW-VF1 si ale taky můžete zakoupit jako volitelné příslušenství. Procesor je nový, Venus Engine FHD, vliv má na nižší spotřebu energie a lepší práci s videem. Kontinuální focení je zase jen 2,5 sec, takže i v tomto ohledu vývojové oddělení pospávalo, dnes nás na kompaktu nezaskočí ani třikrát rychlejší série, o superspeed přístrojích nemluvě. No, snad příště, dva roky uplynou jako voda, zatím se musíme spokojit se scénickým režimem H-série. S vnitřní paměti 540 MB se dokonce o 20 procent ustoupilo oproti předchozímu modelu. Nad tím bych ale hlavu nekroutil. Pokud jde o záznam, je doplněn i o superkapacitní SDXC karty, aspoň že tak. Přístroj zapisuje jak v JPEG, tak RAW, v dodávce je vynikající konverzní software Silkypix, už jsem se tady nad ním rozplýval. Přístroj měří 110 x 65 x 25 mm a váží 271 g, napájený je li-on akumulátorem. 
Ovládání a menu Ovládací prvky na zadní stěně jsou rozumně řešené – nahoře pod rollerem je blokace ostření a přehrávání, následuje čtyřcestný volič, kde nahoře je ovládání ostřicího bodu, vpravo ISO, dole je volitelná položka, já si tam navolil nastavení vyvážení bílé, vlevo spoušť. Uprostřed ke OK tlačítko a cesta do velkého menu. Za problematické pokládám ovládací prvky umístěné na objektivu – pozastavoval jsem se nad nimi už při recenzi před dvěma lety. Nahoře je šoupě měnící poměr stran 1:1, 4:3, 3:2 a 16:9. Na levém boku z pohledu fotografujícího je pak ostření AF, makro a manuál. Stačí neopatrný pohyb a přenastavíte si to, aniž si toho všimnete. To je důsledek toho, že aparáty vznikají v laboratoři bez přesnější představy, jak to v praxi chodí. ANo, samozřejmě při práci jsem si několikrát mimoděk ovládání rozhodil a kdyby byl přístroj můj, přelepil bych to páskou. Velké menu je poněkud obsáhlejší, má teď o dvě obrazovky víc, tedy sedm. Záhad zde není, narazil jsem na podivný „vějíř poměrů“, po přepnutí do anglického menu se z toho vyklubal aspect bracket, bez návodu ani z toho nevzešla moudrost, až na stránce Panasonicu vysvětlují, že lze najednou fotit v poměrech stran 4:3, 3:2, 16:9 a 1:1. Hm, dejme tomu, že je to užitečné, jen nevím, k čemu. Jak se s ním fotí  Červený rámeček označuje ideální obdélník, za odchylku od ideálu mohou částečně zedníci, částečně objektiv. Ale nic strašného to není. Totéž platí i aberaci, v krajích se jakési nafialovělé kontury objeví proti přezářenému pozadí. Nicméně snímky jsou devítimegové a na fotce neuvidíte nic, co by vás vyděsilo – ukázka je výřez ze snímku 1:1:  Podstatnější je zvážení smyslu celého přístroje. Vnímám ho jako špičkový automat, ideální jako pohotový zápisník pro běžné focení. V návaznosti na tuto recenzi chystám článek o jedné takové akci, kdy chci předvést obrovskou pružnost automatiky přístroje. Nastavíte ho na iA, tedy „inteligentní automatiku“ a dál „nic neřešíte“. Výsledky jsou překvapivě kvalitní, překvapivé hlavně ve složitých světelných podmínkách, kdy je problematická nejen úroveň, ale i barevnost osvětlení. Přístroj samozřejmě nabízí prioritu clony, časi a plný manuál. Ano, i uvážlivé snímky s aspirací na technickou dokonalost jím lze pořídit, tím spíš, že fotky lze ukládat v režimu syrových dat RAW. Nicméně, má námitka se týká vůči konceptu takového focení kompaktem: na displeji přece jen nemáte takovou kontrolu nad obrazem jako v hledáčku zrcadlovky a zpoždění spouště je další nepříjemný limit. Jak řečeno, i k tomuto přístroji lze dokoupit elektronický hledáček, ale ten není moc kvalitní a je ohavně drahý a cenově se dostanete i nad úroveň low end zrcadlovek. Ve prospěl automatického focení hovoří i možnost expoziční kompenzace. Pravda, po vypnutí se kompenzace v automatickém režimu vynuluje a musíte ji nastavit znovu (v kreativních režimech zůstává na posledním nastavení). Přímo ji nelze nastavit v režimu mé barvy (to jsou ty „umělecké filtry“, zajímavý je filtr elegantní, ale lze to obejít tak, že kompenzaci nastavíte v kreativním režimu (třebas v prioritě clony) a přepnete zpátky na mé barvy. Zato lze kompenzaci nastavit ve většině scénických režimů. Citlivost a šum – v této části recenzí mám pocit, že píšu něco ve smyslu, že když foťák pustíte z ruky, spadne na zem. Pro citlivosti 6400 a 12800 se přístroj přepne do rozlišení 3 Mpx, lépe by bylo, kdyby zapnul varovný nápis NEBLÁZNI!:  Za hranicí běžné použitelnosti je i 3200 ISO, kdežto 1600 je nouzovka. Ukázku jsem otočil o 90 stupňů, aby se mi tam screenshot vešel 1:1.  Nicméně, v běžné praxi, jakmile máme intelogentní automatiku, přístroj nastavuje 1000 nebo 1200 ISPO a obrázky jsou velmi uspokojivé. Navíc tu hraje roli vysoká světelnost objektivu, takže obecně platí, že přístroj zvládá všechny běžné světelné situace. Shrnutí Ukázky:
|
|
Je to královský nástupce? Panasonic LX3 byl totiž pokládán za špičku mezi kompakty (recenzoval jsem ho v říjnu roku 2008) a jeho nástupce je tedy zatížen velkým očekáváním. Můj první dojem, když jsem ho vzal do ruky – vždyť je to GF1 v malém! Ale to je opravdu jen dojem, podívejme se na fakta. Jaký je a komu je určen
Především je třeba pochválit, že hon za megapixely je opravdu za námi, nový model nabízí přesně těch 10,1 Mpx jako předchůdce. Přitom jeho 1/1.63″ CCD snímač je zcela nový, změny se týkají především vrstvy obsahující mikročočky soustřeďující světlo na fotodiody. Přístroj teď nabízí v rozšířeném módu až 12800 ISO, ovšem nečekejte ode mne nic než skeptickém poznámky. Evidentně zlepšený je objektiv, má teď rozsah 1:3,8x (zase žádný hon za rekordy, žádné patnáctinásobné zoomy, zato solidní Leica optika) a světelnost F2.0 – F3.3. Objektiv je stabilizovaný a umožňuje použití dalších předsádek přes adaptér. Hledáček zde není, používáme třípalcový displej, nevýklopný, kupodivu dnes už jen s 450 tisíci body. Čekal bych, že se na vlajkové lodi mezi kompakty Panasonic pokusí postavit na špičky, nestalo se, škoda. Nicméně, už nejsme odkázání na nesmyslně drahý přídavný optický hledáček, můžeme si kupit nesmyslně drahý elektronický hledáček, stejný jaký pasuje ke GF1. Je drahý, zato nepříliš kvalitní (kam se hrabe na EVF hledáčky řady G Panasonic). Ten drahý optický DMW-VF1 si ale taky můžete zakoupit jako volitelné příslušenství. Procesor je nový, Venus Engine FHD, vliv má na nižší spotřebu energie a lepší práci s videem. Kontinuální focení je zase jen 2,5 sec, takže i v tomto ohledu vývojové oddělení pospávalo, dnes nás na kompaktu nezaskočí ani třikrát rychlejší série, o superspeed přístrojích nemluvě. No, snad příště, dva roky uplynou jako voda, zatím se musíme spokojit se scénickým režimem H-série. S vnitřní paměti 540 MB se dokonce o 20 procent ustoupilo oproti předchozímu modelu. Nad tím bych ale hlavu nekroutil. Pokud jde o záznam, je doplněn i o superkapacitní SDXC karty, aspoň že tak. Přístroj zapisuje jak v JPEG, tak RAW, v dodávce je vynikající konverzní software Silkypix, už jsem se tady nad ním rozplýval. Přístroj měří 110 x 65 x 25 mm a váží 271 g, napájený je li-on akumulátorem.
Ovládání a menu Ovládací prvky na zadní stěně jsou rozumně řešené – nahoře pod rollerem je blokace ostření a přehrávání, následuje čtyřcestný volič, kde nahoře je ovládání ostřicího bodu, vpravo ISO, dole je volitelná položka, já si tam navolil nastavení vyvážení bílé, vlevo spoušť. Uprostřed ke OK tlačítko a cesta do velkého menu. Za problematické pokládám ovládací prvky umístěné na objektivu – pozastavoval jsem se nad nimi už při recenzi před dvěma lety. Nahoře je šoupě měnící poměr stran 1:1, 4:3, 3:2 a 16:9. Na levém boku z pohledu fotografujícího je pak ostření AF, makro a manuál. Stačí neopatrný pohyb a přenastavíte si to, aniž si toho všimnete. To je důsledek toho, že aparáty vznikají v laboratoři bez přesnější představy, jak to v praxi chodí. ANo, samozřejmě při práci jsem si několikrát mimoděk ovládání rozhodil a kdyby byl přístroj můj, přelepil bych to páskou. Velké menu je poněkud obsáhlejší, má teď o dvě obrazovky víc, tedy sedm. Záhad zde není, narazil jsem na podivný „vějíř poměrů“, po přepnutí do anglického menu se z toho vyklubal aspect bracket, bez návodu ani z toho nevzešla moudrost, až na stránce Panasonicu vysvětlují, že lze najednou fotit v poměrech stran 4:3, 3:2, 16:9 a 1:1. Hm, dejme tomu, že je to užitečné, jen nevím, k čemu. Jak se s ním fotí Červený rámeček označuje ideální obdélník, za odchylku od ideálu mohou částečně zedníci, částečně objektiv. Ale nic strašného to není. Totéž platí i aberaci, v krajích se jakési nafialovělé kontury objeví proti přezářenému pozadí. Nicméně snímky jsou devítimegové a na fotce neuvidíte nic, co by vás vyděsilo – ukázka je výřez ze snímku 1:1: Podstatnější je zvážení smyslu celého přístroje. Vnímám ho jako špičkový automat, ideální jako pohotový zápisník pro běžné focení. V návaznosti na tuto recenzi chystám článek o jedné takové akci, kdy chci předvést obrovskou pružnost automatiky přístroje. Nastavíte ho na iA, tedy „inteligentní automatiku“ a dál „nic neřešíte“. Výsledky jsou překvapivě kvalitní, překvapivé hlavně ve složitých světelných podmínkách, kdy je problematická nejen úroveň, ale i barevnost osvětlení. Přístroj samozřejmě nabízí prioritu clony, časi a plný manuál. Ano, i uvážlivé snímky s aspirací na technickou dokonalost jím lze pořídit, tím spíš, že fotky lze ukládat v režimu syrových dat RAW. Nicméně, má námitka se týká vůči konceptu takového focení kompaktem: na displeji přece jen nemáte takovou kontrolu nad obrazem jako v hledáčku zrcadlovky a zpoždění spouště je další nepříjemný limit. Jak řečeno, i k tomuto přístroji lze dokoupit elektronický hledáček, ale ten není moc kvalitní a je ohavně drahý a cenově se dostanete i nad úroveň low end zrcadlovek. Ve prospěl automatického focení hovoří i možnost expoziční kompenzace. Pravda, po vypnutí se kompenzace v automatickém režimu vynuluje a musíte ji nastavit znovu (v kreativních režimech zůstává na posledním nastavení). Přímo ji nelze nastavit v režimu mé barvy (to jsou ty „umělecké filtry“, zajímavý je filtr elegantní, ale lze to obejít tak, že kompenzaci nastavíte v kreativním režimu (třebas v prioritě clony) a přepnete zpátky na mé barvy. Zato lze kompenzaci nastavit ve většině scénických režimů. Citlivost a šum – v této části recenzí mám pocit, že píšu něco ve smyslu, že když foťák pustíte z ruky, spadne na zem. Pro citlivosti 6400 a 12800 se přístroj přepne do rozlišení 3 Mpx, lépe by bylo, kdyby zapnul varovný nápis NEBLÁZNI!: Za hranicí běžné použitelnosti je i 3200 ISO, kdežto 1600 je nouzovka. Ukázku jsem otočil o 90 stupňů, aby se mi tam screenshot vešel 1:1. Nicméně, v běžné praxi, jakmile máme intelogentní automatiku, přístroj nastavuje 1000 nebo 1200 ISPO a obrázky jsou velmi uspokojivé. Navíc tu hraje roli vysoká světelnost objektivu, takže obecně platí, že přístroj zvládá všechny běžné světelné situace. Shrnutí Ukázky:
|
