Přístroje se širokorozsahovým zoomem a optickou stabilizací jsou vždycky zajímavé – a tento Panasonic patří ke špičkovým produktům. K recenzi ho zapůjčila firma Megapixel. Přístroj navazuje na model Z1, který v roce 2002 vzbudil velkou pozornost. Jak se chová a jak pracuje tento čtyřmegový model?
Jaký je a pro koho je určen
Panasonic DMC-FZ10 je čtyřmegový přístroj s širokorozsahovým zoomem 1:12 (odpovídá 35 – 420 mm kinofilmového aparátu) s elektronickým hledáčkem a se zápisem na SD kartu. Je dosti rozměrný (87x106x139 mm) a těžký (550 g). Je tedy určen spíše k serióznímu fotografování,
 |
 |
 |
patří do rukou člověka, který už ví, co chce fotografovat a jak to fotografovat. Tím netvrdím, že je uživatelsky nevlídný – naopak. Nicméně na nějaké ledabylé fotografováníčko je tohoto aparátu škoda. Jako“denního průvodce“ si ho těžko zvolíme, už pro jeho rozměry.
Nejnápadnější částí je jeho objektiv. Je to Vario-Elmarit (ano, znalec pozná už podle názvu, že objektiv nese hrdou pečeť Leica) světelný 2.8 s fyzickou ohniskovou vzdáleností 6 – 72 mm. A teď pozor – objektiv je světelný F2.8 v plném rozsahu zoomu, tedy i při ohnisku odpovídajícímu 420 mm. To je – spolu s optickou stabilizací – nesmírně silná stránka tohoto přístroje a dává mu punc unikátnosti. Díky tomu je mnohem snazší fotografování „na dálku“, protože běžně používané širokorozsahové zoomy by měly při takovém ohnisku světelnost minimálně F4.0 . Tu to radost jsme si vykoupili právě tím mohutným tělesem objektivu.
Objektiv tedy přístroji dominuje a „vše ostatní“ je k němu jakoby přilepeno. Mistři designu jako by se pak už nevěděli se „zbytkem“ rady – tělo je strohé, hranaté. Elektronický hledáček je vysunut hodně doleva, vpravo je ne moc výrazný výstupek jako opora pro prsty. Nedrží se moc dobře výstupek je malý a měl jsem i pocit, že mám prsty stísněné mezi dělo a objektiv. Spoušť je trochu moc vzadu a ovládací páčka zoomu je ztěží nahmatatelná. Ergonomie není silná stránka tohoto aparátu.
Velkou pochvalu naopak zaslouží Mega OIS (Optical Image Stabiliser), optický stabilizátor. Má dva režimy. V jednom se aktivuje několikrát za vteřinu, ten druhý je volnější, ale někdy hodně změní zaměření obrazu. Jeho výkon je vynikající – a neměl jsem pocit, že by přístroj nějak zdržoval. Proto jsem ho měl zapnutý na Mode 2 i v relativně dobrých světelných podmínkách. Udržel jsem bez problémů z ruky ve slušné kvalitě 1/13 sec při ekv. 420 mm ohnisku.
Na ovládání je třeba si zvyknout. Panasonic jde trochu jinými cestami, než je obvyklé a možná, že novicovi bude ovládání dělat menší potíže, než člověku zvyklému na standardní systémy. Menu je zvláštně řešeno – nevím, jak popsat jeho „napůl rozbalovací“ systém: řádka menu se rozvine na menu další úrovně, aniž by menu první úrovně zcela zmizelo.
Jak se s ním fotí
|
Většinou budeme používat režim Program (nemá režim Auto, ten je u tak vybaveného aparátu určeného pokročilým fotografům zbytečný). e špatných světelných podmínkách se ale nejdelší čas zastaví na 1/4, pak je třeba jít do režimu manuálního A/S/M a v menu zvolit prioritu clony (A), času (S) nebo plný manuál. K ovládání je pak nutno aktivovat tlačítko exposure a používat čtyřcestného ovládacího tlačítka na zadní stěně. Toto je nepochybně pěkná otrava. Naopak příjemné je manuální ostření s přímým vstupem (tlačítko na straně objektivu), kdy se nám v elek. hledáčku (/nebo na LCD) objeví lupa a lze tedy úspěšně ostřit „na matnici“. Stažením tlačítka dolů bleskurychle přejdeme do automatického ostření.
S tím je spojena rychlost. Přístroj plně naběhne až po zaostření a to trvá 4,6 sec. Nepomůže přepnutí do manuálního ostření – i pak přístroj po náběhu tvrdošíjně ostří. Rychlost snímání s namáčknutím je v průměru 0,15, tedy lehce horší výsledek než je obvyklé, bez namáčknutí cca 08 sec, to je „normálka“, zato 0,3 při zapnutém manuálním ostření je výborný výsledek.
Elektronický hledáček má 114 tisíc pixelů a je podivuhodně ostrý – příjemné je i nasazení „lupy“ při manuálním ostření, o kterém šla řeč. Na displej si lze promítnout i mřížku vodítek, která usnadňuje „chycení“ horizontálních linií.
Zábleskové zařízení je vyskakovací. Při „fill in“ režimu zapne 1/60 sec jako synchronizační rychlost, při „slow“ režimu ale se zapíná redukce červených očí, takže přístroj blýská dvakrát v dosti značném odstupu. Řekl bych také, že je blesk při slow režimu zbytečně silný.
Sériové fotografování umožňuje nasnímání pěti záběrů v rychlosti 2 anebo 4 fps, video má jen 320×240 pixelů a 10/30 fps. Lze dělat i cosi jako animovaný film v režimu Flip Animation. Zase jen v rozlišení 320×240, což je překvapující.
Obrazová kvalita je velmi dobrá, jak se dá čekat od objektivu označeném jako Leica objektiv. V režimech 50 a 100 ISO budeme spokojeni, zato ve 200 a pak hlavně při 400 je už dosti markantní šum. Důležitá je i kvalita obrazu v nižším rozlišení – nemusíte se obávat dvoumegových obrázků, které jsou ideální pro pohlednice 10×15 cm. Shrnutí:
Tento přístroj se širokorozsahovým zoomem a rozlišením 4 Mpx je výjimečný hlavně svým skvělým objektivem. Člověka napadá, jakou hodnotu by měl obdobný objektiv (světelnost/rozsah zoomu), kdyby byl pro kinofilmový přístroj! A tento aparát stojí cca 15 tisíc. Daní za objektiv je malý rozměr snímače a tudíž vysoký šum. Přístroj je určen zkušenému fotografovi, který z něho vykouzlí skvělé snímky.
Ukázky:
 |
 |
 |
 |
 |
 |
V poslední řadě vlevo je ukázka snímku se stabilizátorem (nejdelší ohnisko, 1/13 sec z ruky) a 400 ISO.
Technická data
Objektiv Vario Elmarit (13 členů v 8 skupinách, 3 asférické) 35-420 mm (ekv), F2.8 (stálá světelnost)
Ostření od 30 cm, v makru 5 cm
Snímač – 1/2,5´´, 4,2 Mpx fyzicky, 4.0 efektivně
Citlivost 50 – 100 ISO
Nastavení bílé – předvolby a manuál
Synchronizace ext. blesku – aktivní sáňky
Měření – Multisegment, střed, bodové
Režimy expozice – automat, priorita clony/času
Zápis – SD karta
Hledáček – elektronický
LCD – 2.0´´
Rozhraní – USB
Rozměry – 87 x 139 x 106 mm
Váha – 550 g
Přístroje se širokorozsahovým zoomem a optickou stabilizací jsou vždycky zajímavé – a tento Panasonic patří ke špičkovým produktům. K recenzi ho zapůjčila firma Megapixel. Přístroj navazuje na model Z1, který v roce 2002 vzbudil velkou pozornost. Jak se chová a jak pracuje tento čtyřmegový model?
Jaký je a pro koho je určen
Panasonic DMC-FZ10 je čtyřmegový přístroj s širokorozsahovým zoomem 1:12 (odpovídá 35 – 420 mm kinofilmového aparátu) s elektronickým hledáčkem a se zápisem na SD kartu. Je dosti rozměrný (87x106x139 mm) a těžký (550 g). Je tedy určen spíše k serióznímu fotografování,
| |
| |
| |
patří do rukou člověka, který už ví, co chce fotografovat a jak to fotografovat. Tím netvrdím, že je uživatelsky nevlídný – naopak. Nicméně na nějaké ledabylé fotografováníčko je tohoto aparátu škoda. Jako“denního průvodce“ si ho těžko zvolíme, už pro jeho rozměry.
Nejnápadnější částí je jeho objektiv. Je to Vario-Elmarit (ano, znalec pozná už podle názvu, že objektiv nese hrdou pečeť Leica) světelný 2.8 s fyzickou ohniskovou vzdáleností 6 – 72 mm. A teď pozor – objektiv je světelný F2.8 v plném rozsahu zoomu, tedy i při ohnisku odpovídajícímu 420 mm. To je – spolu s optickou stabilizací – nesmírně silná stránka tohoto přístroje a dává mu punc unikátnosti. Díky tomu je mnohem snazší fotografování „na dálku“, protože běžně používané širokorozsahové zoomy by měly při takovém ohnisku světelnost minimálně F4.0 . Tu to radost jsme si vykoupili právě tím mohutným tělesem objektivu.
Objektiv tedy přístroji dominuje a „vše ostatní“ je k němu jakoby přilepeno. Mistři designu jako by se pak už nevěděli se „zbytkem“ rady – tělo je strohé, hranaté. Elektronický hledáček je vysunut hodně doleva, vpravo je ne moc výrazný výstupek jako opora pro prsty. Nedrží se moc dobře výstupek je malý a měl jsem i pocit, že mám prsty stísněné mezi dělo a objektiv. Spoušť je trochu moc vzadu a ovládací páčka zoomu je ztěží nahmatatelná. Ergonomie není silná stránka tohoto aparátu.
Velkou pochvalu naopak zaslouží Mega OIS (Optical Image Stabiliser), optický stabilizátor. Má dva režimy. V jednom se aktivuje několikrát za vteřinu, ten druhý je volnější, ale někdy hodně změní zaměření obrazu. Jeho výkon je vynikající – a neměl jsem pocit, že by přístroj nějak zdržoval. Proto jsem ho měl zapnutý na Mode 2 i v relativně dobrých světelných podmínkách. Udržel jsem bez problémů z ruky ve slušné kvalitě 1/13 sec při ekv. 420 mm ohnisku.
Na ovládání je třeba si zvyknout. Panasonic jde trochu jinými cestami, než je obvyklé a možná, že novicovi bude ovládání dělat menší potíže, než člověku zvyklému na standardní systémy. Menu je zvláštně řešeno – nevím, jak popsat jeho „napůl rozbalovací“ systém: řádka menu se rozvine na menu další úrovně, aniž by menu první úrovně zcela zmizelo.
Jak se s ním fotí
|
Většinou budeme používat režim Program (nemá režim Auto, ten je u tak vybaveného aparátu určeného pokročilým fotografům zbytečný). e špatných světelných podmínkách se ale nejdelší čas zastaví na 1/4, pak je třeba jít do režimu manuálního A/S/M a v menu zvolit prioritu clony (A), času (S) nebo plný manuál. K ovládání je pak nutno aktivovat tlačítko exposure a používat čtyřcestného ovládacího tlačítka na zadní stěně. Toto je nepochybně pěkná otrava. Naopak příjemné je manuální ostření s přímým vstupem (tlačítko na straně objektivu), kdy se nám v elek. hledáčku (/nebo na LCD) objeví lupa a lze tedy úspěšně ostřit „na matnici“. Stažením tlačítka dolů bleskurychle přejdeme do automatického ostření.
S tím je spojena rychlost. Přístroj plně naběhne až po zaostření a to trvá 4,6 sec. Nepomůže přepnutí do manuálního ostření – i pak přístroj po náběhu tvrdošíjně ostří. Rychlost snímání s namáčknutím je v průměru 0,15, tedy lehce horší výsledek než je obvyklé, bez namáčknutí cca 08 sec, to je „normálka“, zato 0,3 při zapnutém manuálním ostření je výborný výsledek.
Elektronický hledáček má 114 tisíc pixelů a je podivuhodně ostrý – příjemné je i nasazení „lupy“ při manuálním ostření, o kterém šla řeč. Na displej si lze promítnout i mřížku vodítek, která usnadňuje „chycení“ horizontálních linií.
Zábleskové zařízení je vyskakovací. Při „fill in“ režimu zapne 1/60 sec jako synchronizační rychlost, při „slow“ režimu ale se zapíná redukce červených očí, takže přístroj blýská dvakrát v dosti značném odstupu. Řekl bych také, že je blesk při slow režimu zbytečně silný.
Sériové fotografování umožňuje nasnímání pěti záběrů v rychlosti 2 anebo 4 fps, video má jen 320×240 pixelů a 10/30 fps. Lze dělat i cosi jako animovaný film v režimu Flip Animation. Zase jen v rozlišení 320×240, což je překvapující.
Obrazová kvalita je velmi dobrá, jak se dá čekat od objektivu označeném jako Leica objektiv. V režimech 50 a 100 ISO budeme spokojeni, zato ve 200 a pak hlavně při 400 je už dosti markantní šum. Důležitá je i kvalita obrazu v nižším rozlišení – nemusíte se obávat dvoumegových obrázků, které jsou ideální pro pohlednice 10×15 cm. Shrnutí:
Tento přístroj se širokorozsahovým zoomem a rozlišením 4 Mpx je výjimečný hlavně svým skvělým objektivem. Člověka napadá, jakou hodnotu by měl obdobný objektiv (světelnost/rozsah zoomu), kdyby byl pro kinofilmový přístroj! A tento aparát stojí cca 15 tisíc. Daní za objektiv je malý rozměr snímače a tudíž vysoký šum. Přístroj je určen zkušenému fotografovi, který z něho vykouzlí skvělé snímky.
Ukázky:
| |
|
| |
|
| |
|
V poslední řadě vlevo je ukázka snímku se stabilizátorem (nejdelší ohnisko, 1/13 sec z ruky) a 400 ISO.
Technická data
Objektiv Vario Elmarit (13 členů v 8 skupinách, 3 asférické) 35-420 mm (ekv), F2.8 (stálá světelnost)
Ostření od 30 cm, v makru 5 cm
Snímač – 1/2,5´´, 4,2 Mpx fyzicky, 4.0 efektivně
Citlivost 50 – 100 ISO
Nastavení bílé – předvolby a manuál
Synchronizace ext. blesku – aktivní sáňky
Měření – Multisegment, střed, bodové
Režimy expozice – automat, priorita clony/času
Zápis – SD karta
Hledáček – elektronický
LCD – 2.0´´
Rozhraní – USB
Rozměry – 87 x 139 x 106 mm
Váha – 550 g
