Bavíme se o tom, jak by měly být naše fotky ostré. Ale pozor – ono se to s tou ostrostí nesmí přehánět. Podívejme se nejdřív na tento obrázek. Je ostrý, ale to je asi tak to nejlepší, co se o něm dá říct. Především je nepřehledný, nevyznáme se v něm – a to že je ostrý k tomu hodně přispívá.
Bavíme se o tom, jak by měly být naše fotky ostré. Ale pozor – ono se to s tou ostrostí nesmí přehánět. Podívejme se nejdřív na tento obrázek. Je ostrý, ale to je asi tak to nejlepší, co se o něm dá říct. Především je nepřehledný, nevyznáme se v něm – a to že je ostrý k tomu hodně přispívá.
Já ovšem nebyl takový ťulpas, abych to takto vyfotil. Obrázek měl vypadat takto:
Tedy, on tak ten snímek vypadá. Jenže já když jsem letos na jaře v tom Angkoru v Kambodži byl, myslel jsem na to, že budu psát nějaký takový článek o ostrosti a vyfotil ho ještě jednou:
Teď je ostré pozadí a neostré popředí, tedy socha. Především si na tom můžeme ukázat, co je to rovina ostrosti. Na tomto snímku je položená dozadu, na předchozím dopředu, tedy na sochu. Záleží na tom, na jaké místo posadíte ostřicí bod vašeho fotoaparátu, zdali dopředu nebo dozadu. Navíc, je to i ukázka, proč je třeba fotit v režimu jediného zaostřovacího bodu – jenom s jediným ostřicím bodem máte plně pod kontrolou, co má být ostré, kde má být rovina ostrosti. Jakmile přepnete na celoplošné ostření, tedy vícebodové ostření, a volba zaostřovacího bodu je na vůli fotoaparátu, můžete se dočkat nepěkných překvapení. Automatika sama volí, co má být ostré – někdy je to "to nejblíž", někdy "to nejkontrastnější". Vy na to ale nemáte prakticky žádný vliv.
Ten první snímek samozřejmě vznikl v Photoshopu, spojením těch dvou snímků ve vrstvách, ale to sem opravdu nepatří. Tu montáž jsem udělal proto, abych ukázal, že neostrost je někdy velmi potřebná. V našem příkladu dokáže vypíchnout motiv (zde sochu) od pozadí. Bryan Peterson v této souvislosti hovoří o separačním efektu. Ten samozřejmě souvisí s hloubkou ostrosti.
Aby motiv byl separován od pozadí, je třeba dosáhnout malé hloubky ostrosti. A zde platí:
- čím menší clona (= menší clonové číslo = větší průměr otvoru clony), tím je menší hloubka ostrosti
- čím delší je ohnisková vzdálenost, tím je menší hloubka ostrosti
- čím jsme motivu blíž, tím je menší hloubka ostrosti
Opačný postup než separace je rámování neostrým rámcem. Takovou ukázku máme zde. Clonil jsem tu minimálně, raději jsem fotil na krátkou dobu osvitu 1/1000 sec při ISO 800, abych měl ostré to co jsem ostré chtěl mít (zásada, že raději fotku zašuměnou než neostrou).
Někdy bychom potřebovali, aby něco, co je na snímku ostré, bylo rozmazané. Například tahle fotka:
Pěkné, ale oba obličeje splývají. Tady se dá celkem jednoduše odpomoci.
Profil sochy vpravo je ostře odlišený, takže není problém dát pozadí do výběru anebo ve vrstvách udělat masku, zkrátka, je třeba rozostřit pozadí a snížit jeho kontrast.
Takto vlastně vytvoříme separační efekt uměle, tedy editačně.
Nicméně hlavním nástrojem musí být fotoaparát, editace je vždycky jen berlička. Pokud tedy chceme separovat, jdeme spíš do detailu, delším ohniskem a malou clonou:
Pokud chceme postavit obraz na ostrosti, je lépe využít kratšího ohniska a více clonit.
Kapitolou samou pro sebe je samozřejmě pohybová neostrost. I ta patří do oblasti chtěné neostrosti, pokud slouží k vyjádření prudkého pohybu. Může to být takzvaný panning, kdy sledujeme objekt a snímáme ho delším časem – zde je to 1/25 sec, nicméně osvědčuje se doba osvitu kolem 1/60 sec. Záleží samozřejmě na motivu i na použitém ohnisku.
Zde je jiný příklad pohybové neostrosti. Je důležité, aby v neostrém obrázku bylo aspoň něco výrazného více méně ostré.
Zajímavou kombinací je snímání dlouhým časem a dosvěcování bleskem – na této ukázce je expozice 1/6 sec.
Podškrtnuto sečteno,ano, usilujeme o ostré fotografie, ale i neostrost je součástí fotografického projevu a mnohdy dokáže fotografii umocnit.
