Ostrost a doostření

Dejme tomu, že fotografujeme černý bod na bílém podkladu. Jakmile se na fotografii zobrazí zase jako bod, jde o ostrý snímek. Pokud to bude našedlá ploška, bude to neostrý snímek.
Množina bodů je přímka, tedy neodborně řečeno čára. Takže znovu: pokud se na snímku zobrazí černá čára zase jako černá čára, je snímek ostrý.

V praxi to ale nikdy takto nefunguje. Bod se nikdy nezobrazí jako bod, vždycky je to jako ploška, a černá čára bude mít vždy kolem sebe pásmo odstínů šedi. Jde ale o to, jak velká bude ta ploška a jak velké bude to pásmo. Čím více se zobrazení bodu blíží „bodu“, tím je obraz ostřejší. Podívejme se teď na tuhle fotku. Je docela ostrá, co říkáte?

Naše Iris má černé chlupy v bílé srsti. Je to tedy takřka ideální „testovací obrazec“ pro zkoušení objektivů. Když si obrázek otevřete celý a podíváte se na oblast kolem oka, uvidíte ostré černé chlupy. Objektiv tedy byl dobře zaostřen a dobře kreslí.

Podívejme se ale na ten obrázek blíže. Nestačí si ho otevřít na 100%. Otevřeme ho na 800% a prohlédneme si ho:

Najednou k našemu překvapení vidíme, že zde nejsou černé linie v bílé ploše: každý chlup je rámován jakousi bílou konturou. Než si povíme, co to je ta kontura a jak vznikla, podívejme se na jiný ostrý obrázek:

Uděláme s ním stejný experiment, jako předešle, a podívejme se na ostrost okraje jednoho okvětního lístku:

Vidíme, že hrana má dokonce dvojí okraj: směrem k bílé ploše je pásmo světlejších čtverečků (to jsou pixely, zobrazovací body) a směrem od je pásmo tmavších a zase světlejších pixelů. Celá hrana je takto jakoby obtažena z obou stran. Podobně jsou obtaženy chlupy na naší Iris.

Toto „obtažení“ nemá s se skutečnou optickou ostrostí nic společného. Je to softwarové doostření a vzniká automaticky při generování obrazu ve fotoaparátu. Lépe vybavené fotoaparáty, zejména zrcadlovky, umožňují uživateli omezit nebo dokonce vypnout toto softwarové doostřování. Naopak lidové automatické kompakty někdy nastavují doostřování na vysokou hodnotu, aby zamaskovaly nedostatky objektivu a vyvolaly dojem, že optika je „ostrá“.

Přesvědčíte se o tom sami, jak to s ostrostí vypadá – opravdu je třeba zvětšit na monitoru obraz na 200 nebo 400 či více procent (maximálně na 1600, ale to už nemá velký smysl, při takovém zvětšení už ztrácíme přehled ) a sledovat hrany na velkých přechodech jasů. Příklad ostrého obrazu kvalitního objektivu a kvalitní zrcadlovky vidíme na poslední ukázce:

Zde ostrost (při 800% zvětšení) plynule ubývá, ale nejsou tu ty dvojité kontury, jako na předešlé ukázce. Nicméně, samo o sobě doostřování není nic špatného! Však je to také součást editace obrázků a hlavně, jejich přípravy k tisku. Ale o tom někdy jindy.

Dejme tomu, že fotografujeme černý bod na bílém podkladu. Jakmile se na fotografii zobrazí zase jako bod, jde o ostrý snímek. Pokud to bude našedlá ploška, bude to neostrý snímek.
Množina bodů je přímka, tedy neodborně řečeno čára. Takže znovu: pokud se na snímku zobrazí černá čára zase jako černá čára, je snímek ostrý.

V praxi to ale nikdy takto nefunguje. Bod se nikdy nezobrazí jako bod, vždycky je to jako ploška, a černá čára bude mít vždy kolem sebe pásmo odstínů šedi. Jde ale o to, jak velká bude ta ploška a jak velké bude to pásmo. Čím více se zobrazení bodu blíží „bodu“, tím je obraz ostřejší. Podívejme se teď na tuhle fotku. Je docela ostrá, co říkáte?

Naše Iris má černé chlupy v bílé srsti. Je to tedy takřka ideální „testovací obrazec“ pro zkoušení objektivů. Když si obrázek otevřete celý a podíváte se na oblast kolem oka, uvidíte ostré černé chlupy. Objektiv tedy byl dobře zaostřen a dobře kreslí.

Podívejme se ale na ten obrázek blíže. Nestačí si ho otevřít na 100%. Otevřeme ho na 800% a prohlédneme si ho:

Najednou k našemu překvapení vidíme, že zde nejsou černé linie v bílé ploše: každý chlup je rámován jakousi bílou konturou. Než si povíme, co to je ta kontura a jak vznikla, podívejme se na jiný ostrý obrázek:

Uděláme s ním stejný experiment, jako předešle, a podívejme se na ostrost okraje jednoho okvětního lístku:

Vidíme, že hrana má dokonce dvojí okraj: směrem k bílé ploše je pásmo světlejších čtverečků (to jsou pixely, zobrazovací body) a směrem od je pásmo tmavších a zase světlejších pixelů. Celá hrana je takto jakoby obtažena z obou stran. Podobně jsou obtaženy chlupy na naší Iris.

Toto „obtažení“ nemá s se skutečnou optickou ostrostí nic společného. Je to softwarové doostření a vzniká automaticky při generování obrazu ve fotoaparátu. Lépe vybavené fotoaparáty, zejména zrcadlovky, umožňují uživateli omezit nebo dokonce vypnout toto softwarové doostřování. Naopak lidové automatické kompakty někdy nastavují doostřování na vysokou hodnotu, aby zamaskovaly nedostatky objektivu a vyvolaly dojem, že optika je „ostrá“.

Přesvědčíte se o tom sami, jak to s ostrostí vypadá – opravdu je třeba zvětšit na monitoru obraz na 200 nebo 400 či více procent (maximálně na 1600, ale to už nemá velký smysl, při takovém zvětšení už ztrácíme přehled ) a sledovat hrany na velkých přechodech jasů. Příklad ostrého obrazu kvalitního objektivu a kvalitní zrcadlovky vidíme na poslední ukázce:

Zde ostrost (při 800% zvětšení) plynule ubývá, ale nejsou tu ty dvojité kontury, jako na předešlé ukázce. Nicméně, samo o sobě doostřování není nic špatného! Však je to také součást editace obrázků a hlavně, jejich přípravy k tisku. Ale o tom někdy jindy.