Ostření na hyperfokální vzdálenost

To je mi ale zajímavé cizí slovo! Skrývá se pod ním jednoduchý trik – jak to zařídit, aby obrázek byl co nejvíce proostřený, od popředí do vzdáleného pozadí. Pojďme se na to podívat blíže. Začneme jednoduchým příkladem, podívejme se na tento obrázek:

V popředí je ostrá větvička, v pozadí je rozostření zvonice. My bychom si ale přáli, aby byla větvička ostrá (což je), ale aby byla ostrá i zvonice, což na tomto příkladu není. Odhlédněme teď od otázky, zdali je to rozumný nápad – mít tu zvonici ostrou, protože i ta neostrost má své kouzlo, ale berme to jako technický problém.

Tento snímek byl pořízen při cloně F4.2, tedy na plně otevřenou clonu při dané ohniskové vzdálenosti. Zaostřeno bylo na větvičku. To, že je zvonice neostrá, je důsledek toho, že je příliš daleko, je tedy mimo pásmo hloubky ostrosti .

Hloubka ostrosti je pásmu před a za rovinou zaostření. Větvička je vzdálena, dejme tomu, tři metry. Ostré by při tomto zaostření bylo všechno kolem mne, na co bych zamířil objektiv, co by bylo vzdáleno 3 metry. Ale nejen to. Bylo by ostré i to, co je blíž a co je dál než tři metry. O kolik blíž a o kolik dál? To záleží na několika faktorech, zejména na :

• ohniskové vzdálenosti objektivu (čím delší, tím užší pásmo)
• cloně (čím větší, tedy větší clonové číslo, menší otvor, tím širší pásmo)
• vzdálenosti objektu (čím blíže je objekt, tím užší pásmo)

Z toho plyne jednoduchý závěr: pořádně zacloníme a tím získáme větší ostrost i na té zvonici:

Snadno se přesvědčíme, že to opravdu funguje. Zvonice je ostřejší, musí být, protože jsme více clonili. Druhý snímek byl zacloněn na F20 (samozřejmě, že bylo nutno úměrně prodloužit expoziční čas). Jenže… nemohla by být ještě ostřejší? Zatím jsme změnili jen jeden ze tří výše uvedených faktorů. Vzdálenost objektu je pevná, ta se měnit nedá. A co udělat trik a ostřit… jinam?

Řekli jsme, že větvička je vzdálena 3 metry. Rovina ostření je 3 metry. Když jsme zaclonili, rozšířili jsme pásmo ostrosti dozadu (směrem ke zvonici), ale také dopředu. Tam je to zbytečné, protože vepředu nic není, co bychom chtěli fotit. Zbytečně tedy rozšiřujeme pásmo ostrosti tam, kde nic zajímavého neleží. Takže… stačilo by posunout rovinu ostření tak, aby pásmo ostrosti ještě zasáhlo větvičku, ale přiblížilo se vzdálenému objektu, tedy zvonici. Tím bychom při dané cloně F20 sice nerozšířili pásmo ostrosti, to by zůstalo stejné, ale posunuli bychom ho dál od nás, blíže ke zvonici.

Jenže, jak to udělat? Automatické ostření se vždy zaměří na nějaký objekt a my teď naopak potřebujeme, aby objektiv ostřil někam mezi, tedy ani ne na větve, ani ne na zvonici. Navíc, víme, že pásmo hloubky ostrosti není symetrické. Od roviny zaostření směrem k fotoaparátu je vždy užší, kdežto od roviny dozadu je širší. Řešení je vcelku jednoduché.
Vypneme automatické ostření a tím vyřešíme ten problém, že autofokus nemá „na co“ zaostřit. No a potom zvolíme rovinu zaostření podle úvahy, nastavíme ostření dejme tomu na 10 m.
To „dejme tomu“ vás jistě zarazí. Tak na kolik, hrome, chcete se zeptat. Jenže na to není předem daná přesná odpověď. Záleží na optických vlastnostech toho kterého objektivu. Je třeba to vyzkoušet.

Hyperfokální vzdálenost – konečně se dostaneme k tomu termínu, je taková rovina zaostření, která zasahuje svým vzdálenějším okrajem hloubky ostrosti nekonečno. Tedy“fotografické nekonečno“, nikoli střed Galaxie… U kompaktů, které mají malé objektivy s fyzicky krátkými ohniskovými vzdálenostmi (ale také nedokáží clonit obvykle víc než na F7 až F8) bývá tato hyperfokální vzdálenost někde kolem2,5 až 3 metrů.

Pokud váš fotoaparát nemá ruční ostření, lze jeho autofokus ošálit tak, že namíříme přístroj někam, kde bychom odhadovali hyperfokální vzdálenost, někam stranou – v našem příkladě by to bylo někam na 7 metrů, namáčkneme spoušť, vrátíme se do původního směru, dokomponujeme záběr (pořád s namáčknutou spouští, případně namáčknutým tlačítkem AFL) a potom spoušť domáčkneme. Je to jednoduché, třebaže to na pohled vypadá složitě, zkuste si to a uvidíte, jak prosté to je.

To je mi ale zajímavé cizí slovo! Skrývá se pod ním jednoduchý trik – jak to zařídit, aby obrázek byl co nejvíce proostřený, od popředí do vzdáleného pozadí. Pojďme se na to podívat blíže. Začneme jednoduchým příkladem, podívejme se na tento obrázek:

V popředí je ostrá větvička, v pozadí je rozostření zvonice. My bychom si ale přáli, aby byla větvička ostrá (což je), ale aby byla ostrá i zvonice, což na tomto příkladu není. Odhlédněme teď od otázky, zdali je to rozumný nápad – mít tu zvonici ostrou, protože i ta neostrost má své kouzlo, ale berme to jako technický problém.

Tento snímek byl pořízen při cloně F4.2, tedy na plně otevřenou clonu při dané ohniskové vzdálenosti. Zaostřeno bylo na větvičku. To, že je zvonice neostrá, je důsledek toho, že je příliš daleko, je tedy mimo pásmo hloubky ostrosti .

Hloubka ostrosti je pásmu před a za rovinou zaostření. Větvička je vzdálena, dejme tomu, tři metry. Ostré by při tomto zaostření bylo všechno kolem mne, na co bych zamířil objektiv, co by bylo vzdáleno 3 metry. Ale nejen to. Bylo by ostré i to, co je blíž a co je dál než tři metry. O kolik blíž a o kolik dál? To záleží na několika faktorech, zejména na :

• ohniskové vzdálenosti objektivu (čím delší, tím užší pásmo)
• cloně (čím větší, tedy větší clonové číslo, menší otvor, tím širší pásmo)
• vzdálenosti objektu (čím blíže je objekt, tím užší pásmo)

Z toho plyne jednoduchý závěr: pořádně zacloníme a tím získáme větší ostrost i na té zvonici:

Snadno se přesvědčíme, že to opravdu funguje. Zvonice je ostřejší, musí být, protože jsme více clonili. Druhý snímek byl zacloněn na F20 (samozřejmě, že bylo nutno úměrně prodloužit expoziční čas). Jenže… nemohla by být ještě ostřejší? Zatím jsme změnili jen jeden ze tří výše uvedených faktorů. Vzdálenost objektu je pevná, ta se měnit nedá. A co udělat trik a ostřit… jinam?

Řekli jsme, že větvička je vzdálena 3 metry. Rovina ostření je 3 metry. Když jsme zaclonili, rozšířili jsme pásmo ostrosti dozadu (směrem ke zvonici), ale také dopředu. Tam je to zbytečné, protože vepředu nic není, co bychom chtěli fotit. Zbytečně tedy rozšiřujeme pásmo ostrosti tam, kde nic zajímavého neleží. Takže… stačilo by posunout rovinu ostření tak, aby pásmo ostrosti ještě zasáhlo větvičku, ale přiblížilo se vzdálenému objektu, tedy zvonici. Tím bychom při dané cloně F20 sice nerozšířili pásmo ostrosti, to by zůstalo stejné, ale posunuli bychom ho dál od nás, blíže ke zvonici.

Jenže, jak to udělat? Automatické ostření se vždy zaměří na nějaký objekt a my teď naopak potřebujeme, aby objektiv ostřil někam mezi, tedy ani ne na větve, ani ne na zvonici. Navíc, víme, že pásmo hloubky ostrosti není symetrické. Od roviny zaostření směrem k fotoaparátu je vždy užší, kdežto od roviny dozadu je širší. Řešení je vcelku jednoduché.
Vypneme automatické ostření a tím vyřešíme ten problém, že autofokus nemá „na co“ zaostřit. No a potom zvolíme rovinu zaostření podle úvahy, nastavíme ostření dejme tomu na 10 m.
To „dejme tomu“ vás jistě zarazí. Tak na kolik, hrome, chcete se zeptat. Jenže na to není předem daná přesná odpověď. Záleží na optických vlastnostech toho kterého objektivu. Je třeba to vyzkoušet.

Hyperfokální vzdálenost – konečně se dostaneme k tomu termínu, je taková rovina zaostření, která zasahuje svým vzdálenějším okrajem hloubky ostrosti nekonečno. Tedy“fotografické nekonečno“, nikoli střed Galaxie… U kompaktů, které mají malé objektivy s fyzicky krátkými ohniskovými vzdálenostmi (ale také nedokáží clonit obvykle víc než na F7 až F8) bývá tato hyperfokální vzdálenost někde kolem2,5 až 3 metrů.

Pokud váš fotoaparát nemá ruční ostření, lze jeho autofokus ošálit tak, že namíříme přístroj někam, kde bychom odhadovali hyperfokální vzdálenost, někam stranou – v našem příkladě by to bylo někam na 7 metrů, namáčkneme spoušť, vrátíme se do původního směru, dokomponujeme záběr (pořád s namáčknutou spouští, případně namáčknutým tlačítkem AFL) a potom spoušť domáčkneme. Je to jednoduché, třebaže to na pohled vypadá složitě, zkuste si to a uvidíte, jak prosté to je.