Jak to udělat, aby fotky prudkého pohybu byly ostré? Takovou otázku mi položila na Facebooku naše čtenářka. Otázka jednoduchá, odpověď složitější, pusťme se do toho.
Jak to udělat, aby fotky prudkého pohybu byly ostré? Takovou otázku mi položila na Facebooku naše čtenářka. Otázka jednoduchá, odpověď složitější, pusťme se do toho.
Připomenu, že slovo expozice znamená vystavení – tedy vystavení citlivé vrstvy (filmu, fotografické desky, elektronického snímače) světlu – po určitou dobu. Pokud fotíme pohyblivý objekt, ten se pochopitelně po dobu expozice hýbe dál. Je třeba tedy volit tak krátkou dobu osvitu, dobu vystavení světlu, aby se pohyb na obrázku neprojevil. Mimochodem, při dlouhých expozicích – a začíná to v řádu vteřin – se pohyblivý objekt na snímku nemusí projevit vůbec: když dejme tomu exponujete v kostele ze stativu minutovou expozicí a někdo přejde před objektivem, na obrázku se nezobrazí. Což ale není předmět naší dnešní úvahy.
Ostré snímky pohybu
Tady hraje roli několik faktorů. Především, jak rychlý je pohyb. Víme, že se podařilo vyfotografovat i letící střelu – k tomu je samozřejmě zapotřebí speciální techniky, protože doba osvitu není v řádu ani setin, ani tisícin vteřiny, ale miliontin. My se zabýváme pohyblivými objekty kolem nás, které se pohybují rychlostí v řádu kilometrů za hodinu. Takže, jeden z hlavních faktorů je rychlost objektu a samozřejmě s ní související směr pohybu. Jestliže se objekt pohybuje kolem nás, tedy přes optickou osu, jsou vyšší nároky na rychlost závěrky, než když se k nám blíží nebo se vzdaluje. Proto je výhodné – dejme tomu – atletiku fotit šikmo k dráze než kolmo k dráze.
Druhý faktor je vzdálenost pohyblivého objektu. Je logické, že čím blíž fotoaparátu se objekt pohybuje, tím se nám zdá rychlejší. Když – dejme tomu – kůň poběží kolem nás ve vzdálenosti padesáti metrů, nebude nám připadat tak rychlý, jako když se nám mihne před nosem.
Třetí faktor je ohnisko, případně úhel záběru. Když fotografujeme širokoúhlým objektivem, pohyb se zobrazuje jinak, než když stejně rychle se pohybující objekt fotíme teleobjektivem. Takže to jsou ty tři hlavní faktory, rychlost objektu, vzdálenost a s ní související ohnisková vzdálenost objektivu. Poměry mezi těmi faktory jsou složité a museli bychom mít hlavu jak úl, kdybychom měli v každé konkrétní situaci něco propočítávat, abychom došli k nějakým přesně stanoveným hodnotám. Proto se uchýlíme k praktickým zásadám. Pro fotografování sportu se doporučuje pětisetina jako nejdelší používaný čas. Je to, abych tak řekl, spodní hranice. Dvěstěpadesátina nebo stopětadvacetina, to už jsou riskantní hodnoty a co je ještě delší, vede k rozmazaným snímkům. Tisícina to jistí, řekl bych lapidárně .
Záleží ovšem i na tom, co fotíme. Často fotím naši pointru Noru v jejích hrách s Fanánkem. Psi běhají, zápasí spolu – a na to je i tisícina moc dlouhý čas. Musím použít dvoutisícinu, abych měl ostré obrázky. Tisícina stačí i na všelijaké efekty, jako je dopad vodní kapky na hladinu a podobně. Lidé někdy fotí i kratšími časy, třeba čtyřtisícinou. Třeba k tomu mají nějaké důvody, ale na zostření snímku se to už zásadně neprojeví.
Je jasné, že požadavek krátkého času klade nároky na světelnost objektivu. Čím kratší je doba osvitu, tím více musíme clonu objektivu otevřít, to je základní pravidlo. Při focení pohybu často pracujeme v režimu priority času (S nebo T). Pak se snadno stane, že automatika dojde až na hranici světelnosti, tedy až na nejmenší clonu daného objektivu. Pak je nevyhnutelně třeba zvyšovat citlivost v ISO. Naštěstí moderní fotoaparáty zvládají i vysoké hodnoty ISO. Kompakty slušně zvládají 800 a s přimhouřením oka 1600 ISO, mirrorllessy a zrcadlovky nám umožní jít ještě výš. Navíc, fotky reportážního typu nekladou takové nároky na formální dokonalost, jako třeba dívčí portrét. Když bude reportážní fotka z fotbalu mírně zašuměná, svět se nezboří. Pořád je lepší mít na fotce šum, než aby byla rozmazaná. Takže při prioritě času je dobře nastavit volbu ISO na AUTO a automatika sama zvýší ISO, když otevře clonu na maximum a pořád ještě to nebude stačit.
Několik triků
Jeden z oblíbených triků spočívá ve sledování pohybujícího se objektu fotoaparátem – jako když se střílí na asfaltové holuby. Takto vzniká mnoho sportovních fotek. Taky nebudete sedět ve škarpě a čekat, až přijede závodní motorka – budete si sledovat při jízdě a během děje budete fotit. Pohyblivý objekt bude vůči pohybujícímu objektivu relativně stálý, nepohyblivý, a v tom spočívá to kouzlo. Pak lze vystačit i s delším časem a někdy se stane, že se rozmaže pozadí a objekt zůstane ostrý. Tou se říká panning a je to často používaná technika. Použití blesku je další oblíbená technika. Přiblesknutí dokáže zostřit kontury a výrazné prvky v obraze, typicky oči nebo vlasy.
Stabilizace, ať optická (v objektivu) nebo mechanická na čipu bývá v pohyblivé fotografii na závadu a znám profesionály, kteří před ní výslovně varují. I já si myslím, že stabilizace má jen dva významné efekty – přístroje jsou těžší a dražší. I ten nejhorší stativ je lepší než nejlepší stabilizace při focení statických objektů a při focení pohyblivých je zpravidla škodlivá.
