Fotografování skupinek patří k velmi posmívaným fotografickým úkonům,jako by to ani do fotografické praxe nepatřilo. To je samozřejmě nesmysl, na skupinkách není nic špatného. Ani na vyzvání „sýr“ – kterým vyvoláme cosi jako úsměv na tvářích fotografovaných osob – není nic proti ničemu.
 |
| Skupinka nemusí být škrobená – při jejím sestavováním se dá užít i legrace. Samozřejmě, že záleží na sestavě. Z motorkářů byste škrobenou, strnulou skupinku sestavili jen těžko.
|
Neformální skupinky můžeme snadno rozpohybovat, rozesmát – hodně záleží na kontaktu, na komunikaci. Skupinka naprosto nemusí být strnulá a nudná!
Při fotografování skupinek se fotograf mění tak trochu v režiséra. Musí jednat poněkud autoritativně, musí zjednat pořádek. Je třeba, aby vystupoval rázně, přičemž ráznost je přímo úměrná počtu osob… Myslím to jen částečně žertem!
Fotografování kamarádů je vcelku nenáročná, zábavná práce a nehrozí nebezpečí žádných trapností. Je dobře poskládat kamarády tak, aby se co nejlépe využilo prostoru. Využijeme schodů, svahu, lavičky. Je třeba hlídat, aby jeden nekryl druhého. To je těžší, než by se na první pohled zdálo. Jakmile je osob více než deset, vždycky někdo někoho bude krýt! Důležité je vštípit těm lidem zásadu, že si každý musí ohlídat, aby ho ten před ním nekryl. Kdo nevidí fotografa, nebude na fotce, tak prosté to je.
Kategorií sama pro sebe je fotografování oficialit, typicky svateb. Zde je třeba citlivě myslet na společenské uspořádání. Nesmí se stát, aby maminka jednoho ze svatebčanů nebyla na fotce.
 |
| Klasická ukázka, co se stane, když někdo neposlechne výzvy „kdo mě nevidí, nebude na fotce“. Nebo je snad možné, aby chlápek skrývající se za publicistou Ivanem Strakou (v bílém triku, druhý zleva) mě viděl? Musel by mít rentgenové oči.
|
Tvrdým oříškem bývají velké skupiny. Je třeba myslet i na rozlišovací schopnosti našeho přístroje. Dvoumegový aparát prostě nezvládne skupinu čítající čtyřicet, padesát hlav. Takové zakázce je dobře se raději vyhnout, jinak riskujeme ostudu a nepříjemnosti. Ne vždycky najdeme vhodné místo. Stalo se mi, že jsem fotografoval svatebčany na dvoře radnice – bylo jich několik desítek. Nebylo jiného zbytí než pořídit postupně tři snímky a udělat z nich jeden širokánský panoramatický záběr. Naštěstí je to v digitální fotografii možné, jak o tom budeme psát v příštím oddíle, věnovanému pokročilé fotografické praxi.
Někdo tam není
Zažil jsem to několikrát při fotografování takových událostí, jako jsou svatby nebo životní jubilea. Na slavnosti se vždycky najde host, který pak z čertvíjakého důvodu není na žádné fotce. Urazí se a dělá nepříjemnosti. Zkuste ho vyhledat už dopředu a snažte se ho vecpat doprostřed skupinky. Poznáte ho snadno. Dělá nepříjemnosti.
Fotografování skupinek patří k velmi posmívaným fotografickým úkonům,jako by to ani do fotografické praxe nepatřilo. To je samozřejmě nesmysl, na skupinkách není nic špatného. Ani na vyzvání „sýr“ – kterým vyvoláme cosi jako úsměv na tvářích fotografovaných osob – není nic proti ničemu.
| |
| Skupinka nemusí být škrobená – při jejím sestavováním se dá užít i legrace. Samozřejmě, že záleží na sestavě. Z motorkářů byste škrobenou, strnulou skupinku sestavili jen těžko.
|
Neformální skupinky můžeme snadno rozpohybovat, rozesmát – hodně záleží na kontaktu, na komunikaci. Skupinka naprosto nemusí být strnulá a nudná!
Při fotografování skupinek se fotograf mění tak trochu v režiséra. Musí jednat poněkud autoritativně, musí zjednat pořádek. Je třeba, aby vystupoval rázně, přičemž ráznost je přímo úměrná počtu osob… Myslím to jen částečně žertem!
Fotografování kamarádů je vcelku nenáročná, zábavná práce a nehrozí nebezpečí žádných trapností. Je dobře poskládat kamarády tak, aby se co nejlépe využilo prostoru. Využijeme schodů, svahu, lavičky. Je třeba hlídat, aby jeden nekryl druhého. To je těžší, než by se na první pohled zdálo. Jakmile je osob více než deset, vždycky někdo někoho bude krýt! Důležité je vštípit těm lidem zásadu, že si každý musí ohlídat, aby ho ten před ním nekryl. Kdo nevidí fotografa, nebude na fotce, tak prosté to je.
Kategorií sama pro sebe je fotografování oficialit, typicky svateb. Zde je třeba citlivě myslet na společenské uspořádání. Nesmí se stát, aby maminka jednoho ze svatebčanů nebyla na fotce.
|
| Klasická ukázka, co se stane, když někdo neposlechne výzvy „kdo mě nevidí, nebude na fotce“. Nebo je snad možné, aby chlápek skrývající se za publicistou Ivanem Strakou (v bílém triku, druhý zleva) mě viděl? Musel by mít rentgenové oči.
|
Tvrdým oříškem bývají velké skupiny. Je třeba myslet i na rozlišovací schopnosti našeho přístroje. Dvoumegový aparát prostě nezvládne skupinu čítající čtyřicet, padesát hlav. Takové zakázce je dobře se raději vyhnout, jinak riskujeme ostudu a nepříjemnosti. Ne vždycky najdeme vhodné místo. Stalo se mi, že jsem fotografoval svatebčany na dvoře radnice – bylo jich několik desítek. Nebylo jiného zbytí než pořídit postupně tři snímky a udělat z nich jeden širokánský panoramatický záběr. Naštěstí je to v digitální fotografii možné, jak o tom budeme psát v příštím oddíle, věnovanému pokročilé fotografické praxi.
Někdo tam není
Zažil jsem to několikrát při fotografování takových událostí, jako jsou svatby nebo životní jubilea. Na slavnosti se vždycky najde host, který pak z čertvíjakého důvodu není na žádné fotce. Urazí se a dělá nepříjemnosti. Zkuste ho vyhledat už dopředu a snažte se ho vecpat doprostřed skupinky. Poznáte ho snadno. Dělá nepříjemnosti.
