|
Olympus se snaží čelit tlaku jednookých zrcadlovek a svou modelovou řadu ultrazoomů SP obměňuje v půlročních odstupech. Přístroje se jim podobá nejen designem, ale v mnoha ohledech i ovládáním. Poznenáhlu zde vzniká cosi jako „all in one“ zrcadlovka – bez zrcátka.
Jaký je a komu je určen
SP-570 UZ nabízí deset miliónů efektivních pixelů na ploše 6,13×4,6 mm, tedy necelé třetiny čtverečního centimetru. Zoom má nyní rozsah 1:20, přičemž začíná na příjemných ekv. 26 mm a končí na 520 mm kinofilmového přístroje. Mechanická stabilizace je u takového přístroje nutností – stabilizovaný je zde objektiv, zatímco dříve to byl snímač. I světelnost je příjemná, F2.8 až F4.5, makro od 1 cm. Rozsah závěrky je od 4 sec (plus dlouhodobé „bulb“ otevření) do 1/2000 sec, rozsah citlivosti je od 50 do 3200, respektive 6400 ISO. Zde dodejme, že bezproblémově použitelná je citlivost 400 ISO, na hranici 800 ISO nastávají rychle rostoucí problémy, přičemž 6400 ISO je vyslovená nouzovka. Mnohé prvky zde připomínají zrcadlovku, především je to nabídka poloautomatických režimů a manuálního režimu snímání. Je to pro přístroje tohoto druhu typické a připomíná to, že jsou určeny poučeným fotografům, kteří po EVF ultrazoomu sáhli jen proto, že je zrcadlovka odrazuje rozměry, váhou a komplikacemi s výměnou optiky. Je potěší i zjištění, že jsou zde aktivní sáňky pro systémový externí blesk. Nicméně i pro sváteční fotografy je připravena nabídka dvaceti scénických režimů i průvodce, který radí jak si počínat ve specifických situacích, pochopitelně lze zvolit komunikaci v češtině. V papírové formě je to tedy šampion. Netřeba se snad zmiňovat, že tyto ultrazoomy jsou vybaveny elektronickým hledáčkem (EVF). Automatické zaostřování je u tohoto modelu vylepšeno, je zde 143 volitelných AF zón. Napájen je 4 články rozměru AA, tedy tužkovkami, samozřejmě se doporučují NiMH akumulátory. Přístroj váží 405 g a má rozměry 116 x 79 x 78 mm , identické s předchozím modelem. Což neznamená, že těla jsou identická! I vzhledově se liší v mnoha detailech. Ovládání a menu Přístroj se zapíná páčkou umístěnou pod kruhovým voličem režimů, umístěným vpravo od hledáčku. Na voliči jsou obvyklá pásma: AUTO je automatický režim, PASM je pro poučené fotografy, kteří si mohou sestavit vlastní „mix“ funkcí do MyMenu, dále je zde nabídka scénických režimů, „guide“, což je fotografování snápovědou, video a prohlížení. Vpravo od voliče je významná novinka z hlediska ovládání, je zde umístěn plochý roller, kolečko k ovládání voleb různých funkcí. To spolupracuje i se stavovým displejem, který lze na otevřít LCD zobrazovač. Aktivuje se středovým tlačítkem čtyřcestného voliče (FUNC), ovšem svým rozsahem zcela překračuje rámec běžných funkčních menu. Volba se na něm provádí směrovými tlačítky čtyřcestného menu a volicím kolečkem (rollerem) na hraně horní stěny přístroje. S tímto stavovým displejem spolupracuje i tlačítko označené jako ?DISP. To je nápověda, nicméně není kupodivu přiřazena ke všem položkám. Olympus je průkopník v řešení stavového displeje na velkém LCD a je dobře, že tuto praxi přenesl i do oblasti EVF kompaktů. Na horní stěně je ještě tlačátko pro kompenzaci expozice a spoušť. Než se podíváme dozadu je třeba najít ovládání zoomu. To je prstencové kolem objektivu, elektrické, přezooomování z extrému do extrému trvá dvě sekundy. Není známo, který čert nakukal Olympusu, že je to rychlejší a příjemnější, než tradiční olympusí ovládání zoomu páčkou u spouště, zdali Lucifer nebo Belzebub, ale některý z nich to musel být. Výhodu to nepřineslo žádnou, zoom je pomalý, má zpoždění za pohybem prstence a těžko se chytá přesné nastavení, což je u dvacetinásobného zoomu na pováženou. Displej má teď úhlopříčku 2,7´´, je tedy o něco větší než byl před tím. Posunul se vpravo. Vpravo od něho zůstal čtyřcestný volič s přiřazenými funkcemi makro, blesk, redukce šumu a samospoušť. Vlevo od displeje je prohlížení, zeslabování stínů, menu a displej, což znamená aktivaci stavového displeje do polohy, kdy můžeme pomocí rolleru velmi rychle měnit nastavení jednotlivých funkcí. Je to řešení podobné zrcadlovkám a zkušený fotograf ho jistě ocení. Kupodivu zmizelo tlačítko pro ovládání stabilizace. Ta se zapíná a vypíná v menu, dokonce až na třetí obrazovce.
Jak se s ním fotí
Papírová forma přístroje je bezesporu vynikající. Nabízí vše, čeho třeba, včetně vychytávek jako je projasňování stínů – k této funkci je přiřazeno specifické tlačítko, anebo volba ostřicího bodu ze 143 možností. To v praxi znamená, že lze volit zaostření prakticky kdekoli na ploše obrazu, s výjimkou zcela okrajových oblastí. Zajímavé je i vysokorychlostní snímání. Má tři režimy, vcelku standardní v plném rozlišení, 7,2 fps při pětimegovém rozlišení a 13,5 při třímegovém rozlišení. Navíc lze snímat před domáčknutím spouště – série se ukládá do vyrovnávací paměti a nejčerstvějších pět snímků se uloží na kartu. I v této technologii byl Olympus průkopníkem, zaváděl ji před osmi lety v modelu E-100 RS, který předběhl dobu. Kresba je znamenitá jak lze čekat od desetimegového přístroje, ovšem za dobrých světelných podmínek. Jisté problémy nastanou při vysokých světelných kontrastech. Objektiv má rozsah, řekl bych, za hranicí rozumného použití. Na „krátkém konci“ má ekvivalent 26 mm, to je velmi pěkné, zvlášť se světelností F2.5. Ovšem na „dlouhém konci“ překročil hranici půl metru (520 mm přesně). Je sice vybaven stabilizací, jenže co by to muselo být za stabilizaci, aby zvládla „půlkilo“, když přístroj váží čtyřicet deka a počítá se s rukou amatéra. Doplňkový digitální zoom k tomuto – nebojím se toho slova – monstru je už úplný nesmysl. Nicméně, k tomu stabilizátoru: nelze od něho čekat, že ustojí půlkilo tak, aby vznikla skutečně ostrá fotka. Nicméně je to dobrá pomůcka k tomu, aby vznikla za rozumných podmínek uspokojivě ostrá fotka, jak se můžete přesvědčit dole v ukázkách. Vyvážení bílé je velmi dobře zvládnuto, v automatu je výsledek nadprůměrně dobrý, a to beru v úvahu i výkon zrcadlovek, a s předvolbou naprosto bezproblémový. Dole je vlevo v automatickém režimu, vpravo s předvolbou žárovka:
Šum, o něm je třeba se zmínit více méně z rituálních důvodů, ano, je to kompakt s malým čipem, vysoké ISO má šum, amen. Zmínit je třeba ještě režim RAW, který je u modelové řady SP zaveden, který ještě více povyšuje „profesionálnost“ tohoto přístroje. Vybavením funkcemi a kvalitou obrazu se přístroj hodně blíží zrcadlovkám. Co ho vzdaluje je pomalost, projevující se hlavně při zoomování a zpracování obrazu. Svůj podíl v tom má i formát xD karty, který čím dál zřetelněji zaostává za vývojem.
Shrnutí Pro a proti:
Ukázky:
|
Menu je tradiční olympusí, tedy je to jakési rozcestí a uprostřed je to hlavní fotografické menu. Doporučoval bych ale zvládnout hlavně ten stavový displej vzadu, který je zde na ukázce vpravo. Je tam vše co je v praxi třeba, na položku se najíždí čtyřcestným voličem a to co je žluté se přímo ovládá rollerem. Dole vidíme stupnici pro kompenzaci expozice a údaje o nastavených hodnotách času a clony, přičemž červený údaj je aktivní, lze ho měnit roolerem. 
|
Olympus se snaží čelit tlaku jednookých zrcadlovek a svou modelovou řadu ultrazoomů SP obměňuje v půlročních odstupech. Přístroje se jim podobá nejen designem, ale v mnoha ohledech i ovládáním. Poznenáhlu zde vzniká cosi jako „all in one“ zrcadlovka – bez zrcátka.
Jaký je a komu je určen
SP-570 UZ nabízí deset miliónů efektivních pixelů na ploše 6,13×4,6 mm, tedy necelé třetiny čtverečního centimetru. Zoom má nyní rozsah 1:20, přičemž začíná na příjemných ekv. 26 mm a končí na 520 mm kinofilmového přístroje. Mechanická stabilizace je u takového přístroje nutností – stabilizovaný je zde objektiv, zatímco dříve to byl snímač. I světelnost je příjemná, F2.8 až F4.5, makro od 1 cm. Rozsah závěrky je od 4 sec (plus dlouhodobé „bulb“ otevření) do 1/2000 sec, rozsah citlivosti je od 50 do 3200, respektive 6400 ISO. Zde dodejme, že bezproblémově použitelná je citlivost 400 ISO, na hranici 800 ISO nastávají rychle rostoucí problémy, přičemž 6400 ISO je vyslovená nouzovka. Mnohé prvky zde připomínají zrcadlovku, především je to nabídka poloautomatických režimů a manuálního režimu snímání. Je to pro přístroje tohoto druhu typické a připomíná to, že jsou určeny poučeným fotografům, kteří po EVF ultrazoomu sáhli jen proto, že je zrcadlovka odrazuje rozměry, váhou a komplikacemi s výměnou optiky. Je potěší i zjištění, že jsou zde aktivní sáňky pro systémový externí blesk. Nicméně i pro sváteční fotografy je připravena nabídka dvaceti scénických režimů i průvodce, který radí jak si počínat ve specifických situacích, pochopitelně lze zvolit komunikaci v češtině. V papírové formě je to tedy šampion. Netřeba se snad zmiňovat, že tyto ultrazoomy jsou vybaveny elektronickým hledáčkem (EVF). Automatické zaostřování je u tohoto modelu vylepšeno, je zde 143 volitelných AF zón. Napájen je 4 články rozměru AA, tedy tužkovkami, samozřejmě se doporučují NiMH akumulátory. Přístroj váží 405 g a má rozměry 116 x 79 x 78 mm , identické s předchozím modelem. Což neznamená, že těla jsou identická! I vzhledově se liší v mnoha detailech. Ovládání a menu Přístroj se zapíná páčkou umístěnou pod kruhovým voličem režimů, umístěným vpravo od hledáčku. Na voliči jsou obvyklá pásma: AUTO je automatický režim, PASM je pro poučené fotografy, kteří si mohou sestavit vlastní „mix“ funkcí do MyMenu, dále je zde nabídka scénických režimů, „guide“, což je fotografování snápovědou, video a prohlížení. Vpravo od voliče je významná novinka z hlediska ovládání, je zde umístěn plochý roller, kolečko k ovládání voleb různých funkcí. To spolupracuje i se stavovým displejem, který lze na otevřít LCD zobrazovač. Aktivuje se středovým tlačítkem čtyřcestného voliče (FUNC), ovšem svým rozsahem zcela překračuje rámec běžných funkčních menu. Volba se na něm provádí směrovými tlačítky čtyřcestného menu a volicím kolečkem (rollerem) na hraně horní stěny přístroje. S tímto stavovým displejem spolupracuje i tlačítko označené jako ?DISP. To je nápověda, nicméně není kupodivu přiřazena ke všem položkám. Olympus je průkopník v řešení stavového displeje na velkém LCD a je dobře, že tuto praxi přenesl i do oblasti EVF kompaktů. Na horní stěně je ještě tlačátko pro kompenzaci expozice a spoušť. Než se podíváme dozadu je třeba najít ovládání zoomu. To je prstencové kolem objektivu, elektrické, přezooomování z extrému do extrému trvá dvě sekundy. Není známo, který čert nakukal Olympusu, že je to rychlejší a příjemnější, než tradiční olympusí ovládání zoomu páčkou u spouště, zdali Lucifer nebo Belzebub, ale některý z nich to musel být. Výhodu to nepřineslo žádnou, zoom je pomalý, má zpoždění za pohybem prstence a těžko se chytá přesné nastavení, což je u dvacetinásobného zoomu na pováženou. Displej má teď úhlopříčku 2,7´´, je tedy o něco větší než byl před tím. Posunul se vpravo. Vpravo od něho zůstal čtyřcestný volič s přiřazenými funkcemi makro, blesk, redukce šumu a samospoušť. Vlevo od displeje je prohlížení, zeslabování stínů, menu a displej, což znamená aktivaci stavového displeje do polohy, kdy můžeme pomocí rolleru velmi rychle měnit nastavení jednotlivých funkcí. Je to řešení podobné zrcadlovkám a zkušený fotograf ho jistě ocení. Kupodivu zmizelo tlačítko pro ovládání stabilizace. Ta se zapíná a vypíná v menu, dokonce až na třetí obrazovce.
Jak se s ním fotí
Papírová forma přístroje je bezesporu vynikající. Nabízí vše, čeho třeba, včetně vychytávek jako je projasňování stínů – k této funkci je přiřazeno specifické tlačítko, anebo volba ostřicího bodu ze 143 možností. To v praxi znamená, že lze volit zaostření prakticky kdekoli na ploše obrazu, s výjimkou zcela okrajových oblastí. Zajímavé je i vysokorychlostní snímání. Má tři režimy, vcelku standardní v plném rozlišení, 7,2 fps při pětimegovém rozlišení a 13,5 při třímegovém rozlišení. Navíc lze snímat před domáčknutím spouště – série se ukládá do vyrovnávací paměti a nejčerstvějších pět snímků se uloží na kartu. I v této technologii byl Olympus průkopníkem, zaváděl ji před osmi lety v modelu E-100 RS, který předběhl dobu. Kresba je znamenitá jak lze čekat od desetimegového přístroje, ovšem za dobrých světelných podmínek. Jisté problémy nastanou při vysokých světelných kontrastech. Objektiv má rozsah, řekl bych, za hranicí rozumného použití. Na „krátkém konci“ má ekvivalent 26 mm, to je velmi pěkné, zvlášť se světelností F2.5. Ovšem na „dlouhém konci“ překročil hranici půl metru (520 mm přesně). Je sice vybaven stabilizací, jenže co by to muselo být za stabilizaci, aby zvládla „půlkilo“, když přístroj váží čtyřicet deka a počítá se s rukou amatéra. Doplňkový digitální zoom k tomuto – nebojím se toho slova – monstru je už úplný nesmysl. Nicméně, k tomu stabilizátoru: nelze od něho čekat, že ustojí půlkilo tak, aby vznikla skutečně ostrá fotka. Nicméně je to dobrá pomůcka k tomu, aby vznikla za rozumných podmínek uspokojivě ostrá fotka, jak se můžete přesvědčit dole v ukázkách. Vyvážení bílé je velmi dobře zvládnuto, v automatu je výsledek nadprůměrně dobrý, a to beru v úvahu i výkon zrcadlovek, a s předvolbou naprosto bezproblémový. Dole je vlevo v automatickém režimu, vpravo s předvolbou žárovka:
Šum, o něm je třeba se zmínit více méně z rituálních důvodů, ano, je to kompakt s malým čipem, vysoké ISO má šum, amen. Zmínit je třeba ještě režim RAW, který je u modelové řady SP zaveden, který ještě více povyšuje „profesionálnost“ tohoto přístroje. Vybavením funkcemi a kvalitou obrazu se přístroj hodně blíží zrcadlovkám. Co ho vzdaluje je pomalost, projevující se hlavně při zoomování a zpracování obrazu. Svůj podíl v tom má i formát xD karty, který čím dál zřetelněji zaostává za vývojem.
Shrnutí Pro a proti:
Ukázky:
|
