Jak se dalo čekat, digitální mjúčko dostalo pětimegovou verzi. Je však zcela jiné, než předešlé modely. Olympus tradici vzal a zahodil a byl rázem…kolik mil? To ukáže až prodejní výsledek.
Jaký je a komu je určen
 |
 |
 |
Analogových mjúček se vyrobilo před dvaadvacet miliónů. Když Olympus začal v roce 1996 vyrábět digi pro širší vrstvy zájemců, převzal jeho koncept: kompakt s průhledovým hledáčkem, s objektivem krytým posuvným štítem, ten sloužil zároveň jako vypínač. Dlouho to trvalo, než se odvážil použít názvu „mju“ (správně by to mělo být „mí“, tak se vyslovuje hláska řecké abecedy užitá v logu přístroje). Mjúčka měla posuvný štít i modelu 300, 400 a 410. Pětistovka je bez štítu a bez průhledového hledáčku – záběry vyhledáváme na velkém, dvouapůlpalcovém displeji (215 tisíc pixelů). Objektiv je zoom ekv. 35-105 mm, F3.1 – F5.2, schopný ostřit v makru od 4 cm v supermakru (manuál uvádí 7 cm – v praxi jsem naměřil 5,5 cm jako nejbližší hranici). Co tedy zbylo z „mjúčka“? Přístroj je příhodně velký, žádná miniatura, dalo by se říci „tak akorát“ – 99 x 55 x 31 mm, váha 200 g.
Zaměření přístroje. Je to aparát elegantně, ale nikoli extravagantně řešený (žádná výstřednost, jako je „mini mjúčko“). Dodává se stříbrný nebo tmavě modrý. Je kovový, vodě odolný, tedy žádné potápění, avšak snese „ostřik“, tedy hlavně déšť. Objektiv je chráněn odsuvným krytem, na horní stěně přístroje je vypínač a spoušť, vzadu kruhový volič režimů (foto, video, prohlížení a alba), vedle je tlačítko pro okamžitý náhled a čtyřcestný volič s potvrzováním OK tlačítkem uprostřed. Ve směru nahoru přejdeme do režimu scénických nastavení, vpravo je makro, dolů samospoušť a dálkové ovládání, vlevo blesk (fill in, auto a vypnout).
Přístroj je vybaven snímačem 1/2.5 “ který vytváří obrázky 2560 x 1920 a v nižších rozlišeních 2048 x 1536, 1600 x 1200, 1280 x 960, 1024 x 768, 640 x 480. Pracuje v citlivostech od 64 do 400 ISO – lze je nastavit ručně, což velmi oceňuji ve srovnání s předchozími modely mju digital. Bílou lze nastavit z šesti předvoleb (z toho tři typy zářivek). Závěrka má rozsah od 4 sec do 1/1000.
Jak se s ním fotí
Je to pohotový, rychlý aparát, Startuje za 0,8 sec, zpoždění spouště s namáčknutím má 0,1 sec, bez namáčknutí kolem 0,6 sec, tedy slušná rychlost, ale nijak rekordní. Sériové focení má odstup 0,7 sec a foťák fotil půl minuty, dokud mě to neomrzelo – a omrzelo mě to proto, že se ztratil obraz z displeje, takže byste svoji sérii museli fotit poslepu, což je poněkud nepraktické. Podezírám, že lze fotit až do zaplnění karty, je zde evidentně velká rychlost zápisu, protože i po zkušební sérii cca 50 snímků aparát dál zapisoval jen asi 10 sec. Nicméně to „zmizení“ obrazu je závažná závada, protože pak celé to sériové focení poněkud ztrácí smysl, když nevidím, co fotím! Zde je tedy pro zlepšení opravdu velký prostor.
Displej je typu Hyper Crystal LCD, takže je na něm obrázek pozorovatelný i z boku. Za prudkého slunenčího světla ale ani od něho nečekejte zázraky. o že nemá žádné „duchy“ je pravda,
Už na začátku padla zmínka o „albech“. To je novinka loňského roku u Olympusu – lze si založit alba, do nich ukládat a software si to přebere, taktéž je možné střádat fotky podle data v kalendáři. Tohle asi má smysl pro někoho, kdo má velkokapacitní kartu a nosí archiv uvnitř aparátu, jinak si praktičnost této věci nedovedu představit.
Přístroj skutečně „dělá všechno sám“, do té míry, že nás neinformuje ani o tom, jaký nastavil čas a clonu. Lze samozřejmě volit korekci expozice, ale zase: nevíme, co jsme nastavili. Což nemyslím jako výtku, tento přístroj je určen lidem, kteří ani nechtějí vědět, co je to clona a čas expozice, nechtějí se tím zabývat.
Menu je přehledně řešeno a pomocí Olympus masteru lze dohrát i „češtinu“.
Nastavení bílé je i v automatickém režimu velmi slušné – v čistě žárovkovém osvětlení byl obrázek mírně do žluta, ale rozhodně použitelný, v halogenovém světle byl výsledek totožný v automatice jako při nastavení žárovkové světlo.
Obrazová kvalita odpovídá pětimegové normě. Přístroj si dobře poradí s velkými rozdíly jasů – bylo to zkoušeno v nelítostném zimním slunci. Barevnost hje jemná, nelze nastavit vyšší saturaci. Šum je též v rozumném rozsahu: kontrolní snímek měl při 400 ISO 1,17 MB, při 100 ISO 1,04 MB a to je velmi pěkný výsledek.
Scénické režimy (je jich celkem 20, včetně režimu „pod vodou“, kdy nechybí upozornění, že pak je třeba mít podvodní pouzdro!) neskýtají překvapení – příjemné je, že v režimu Indoor (uvnitř) se nastaví dokonce 500 ISO, to velmi chválím! Bohužel, nastaví formát na megový rozměr. Zajímavé je nastavení pro noční snímky, zde naopak přístroj nastaví 64 ISO a dlouhý čas. Což je rozumné, protože stejně musíme fotit ze stativu a není tedy důvod, proč „panoramato Hradčan“ fotit v noci na 400, neřkuli 500 ISO. Navíc lze v tomto režimu nastavovat bílou. Zvláštní je režim „autoportrét“ – moc jsem nepochopil, v čem mi pomáhá fotit sama sebe. Rozhodně objekt (v mém případě) nezkrášlil. Zajímavý je i režim „za sklem“, ani ten moc nechápu, rozhodně neodstraňuje reflexy. V režimu „sníh“ obvykle přístroj nic odhalitelného nenastaví, v některých případech nepatrně prodlouží čas, zákonitost se mi nepodařilo odhalit. Na sněhu je tedy lépe se spolehnout na ruční korekci expozice.
Jakmile jsem v běžné menu, můžu ho nechat otevřené a fotit (na př. měnit ISO a fotit a po expozici se mi zase otevře menu). Pokud ale jsem v sekci „scénické režimy“, musím režim potvrdit OK a pak teprve se dá fotit.
Samozřejmě, že je možno nastavit, zda si aparát bude pamatovat poslední nastavení nebo ne – což asi bude pro mnoho lidí kámen úrazu, je třeba s rozumem zacházet s volbou „reset all“ off/on.
Závěrem ještě ocením „srandičku“ – jako uvítací zvuk lze nastavit startování motoru, což je pro aparát inzerovaný jako zábavný docela příjemná věcička.
V dodávce je návod, velmi strohý, dále je přiložen anglický návod v pdf formátu na CD. Aparát stojí cca 12 tisíc.
Shrnutí
Je to střízlivě elegantní fotoaparát pro lidi, kteří si přejí fotografovat v maximálně automatickém režimu a potrpí si na vysokou kvalitu obrazu. V automatice podává podivuhodné výkony. Vynikající je velký dvouapůlpalcový displej. Přístroj je dobře chráněn i před nepohodou, nic se mu nestane v drobné přepršce. Z hlediska praktického toho není příliš mnoho k vytýkání. Chybí mi zde tlačítko na mazání – kvůli mazání je třeba jít do menu, buď přepnout na prohlížení anebo přepnout na „quick view“ a pak zase do menu. V takovém případě ztrácí trochu smysl nastavitelný náhled (měl by dát možnost uchovat/smazat). Diskutabilní mi připadá systém „alb“, ale nikdo nikoho nenutí je používat. V jedné větě lze konstatovat, že je to velmi výkonný aparát typu „namiř a foť“.
Ukázky
Sníh je v automatickém režimu, vyšel velmi dobře. Červený domek je ve skutečnosti sytější. Na posledních dvou snímcích jsou dobře vidět vyrovnaná světla a stíny.
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
Sníh je v automatickém režimu, vyšel velmi dobře. Červený domek je ve skutečnosti sytější. Na posledních dvou snímcích jsou dobře vidět vyrovnaná světla a stíny. |
Jak se dalo čekat, digitální mjúčko dostalo pětimegovou verzi. Je však zcela jiné, než předešlé modely. Olympus tradici vzal a zahodil a byl rázem…kolik mil? To ukáže až prodejní výsledek.
Jaký je a komu je určen
| |
| |
| |
Analogových mjúček se vyrobilo před dvaadvacet miliónů. Když Olympus začal v roce 1996 vyrábět digi pro širší vrstvy zájemců, převzal jeho koncept: kompakt s průhledovým hledáčkem, s objektivem krytým posuvným štítem, ten sloužil zároveň jako vypínač. Dlouho to trvalo, než se odvážil použít názvu „mju“ (správně by to mělo být „mí“, tak se vyslovuje hláska řecké abecedy užitá v logu přístroje). Mjúčka měla posuvný štít i modelu 300, 400 a 410. Pětistovka je bez štítu a bez průhledového hledáčku – záběry vyhledáváme na velkém, dvouapůlpalcovém displeji (215 tisíc pixelů). Objektiv je zoom ekv. 35-105 mm, F3.1 – F5.2, schopný ostřit v makru od 4 cm v supermakru (manuál uvádí 7 cm – v praxi jsem naměřil 5,5 cm jako nejbližší hranici). Co tedy zbylo z „mjúčka“? Přístroj je příhodně velký, žádná miniatura, dalo by se říci „tak akorát“ – 99 x 55 x 31 mm, váha 200 g.
Zaměření přístroje. Je to aparát elegantně, ale nikoli extravagantně řešený (žádná výstřednost, jako je „mini mjúčko“). Dodává se stříbrný nebo tmavě modrý. Je kovový, vodě odolný, tedy žádné potápění, avšak snese „ostřik“, tedy hlavně déšť. Objektiv je chráněn odsuvným krytem, na horní stěně přístroje je vypínač a spoušť, vzadu kruhový volič režimů (foto, video, prohlížení a alba), vedle je tlačítko pro okamžitý náhled a čtyřcestný volič s potvrzováním OK tlačítkem uprostřed. Ve směru nahoru přejdeme do režimu scénických nastavení, vpravo je makro, dolů samospoušť a dálkové ovládání, vlevo blesk (fill in, auto a vypnout).
Přístroj je vybaven snímačem 1/2.5 “ který vytváří obrázky 2560 x 1920 a v nižších rozlišeních 2048 x 1536, 1600 x 1200, 1280 x 960, 1024 x 768, 640 x 480. Pracuje v citlivostech od 64 do 400 ISO – lze je nastavit ručně, což velmi oceňuji ve srovnání s předchozími modely mju digital. Bílou lze nastavit z šesti předvoleb (z toho tři typy zářivek). Závěrka má rozsah od 4 sec do 1/1000.
Jak se s ním fotí
Je to pohotový, rychlý aparát, Startuje za 0,8 sec, zpoždění spouště s namáčknutím má 0,1 sec, bez namáčknutí kolem 0,6 sec, tedy slušná rychlost, ale nijak rekordní. Sériové focení má odstup 0,7 sec a foťák fotil půl minuty, dokud mě to neomrzelo – a omrzelo mě to proto, že se ztratil obraz z displeje, takže byste svoji sérii museli fotit poslepu, což je poněkud nepraktické. Podezírám, že lze fotit až do zaplnění karty, je zde evidentně velká rychlost zápisu, protože i po zkušební sérii cca 50 snímků aparát dál zapisoval jen asi 10 sec. Nicméně to „zmizení“ obrazu je závažná závada, protože pak celé to sériové focení poněkud ztrácí smysl, když nevidím, co fotím! Zde je tedy pro zlepšení opravdu velký prostor.
Displej je typu Hyper Crystal LCD, takže je na něm obrázek pozorovatelný i z boku. Za prudkého slunenčího světla ale ani od něho nečekejte zázraky. o že nemá žádné „duchy“ je pravda,
Už na začátku padla zmínka o „albech“. To je novinka loňského roku u Olympusu – lze si založit alba, do nich ukládat a software si to přebere, taktéž je možné střádat fotky podle data v kalendáři. Tohle asi má smysl pro někoho, kdo má velkokapacitní kartu a nosí archiv uvnitř aparátu, jinak si praktičnost této věci nedovedu představit.
Přístroj skutečně „dělá všechno sám“, do té míry, že nás neinformuje ani o tom, jaký nastavil čas a clonu. Lze samozřejmě volit korekci expozice, ale zase: nevíme, co jsme nastavili. Což nemyslím jako výtku, tento přístroj je určen lidem, kteří ani nechtějí vědět, co je to clona a čas expozice, nechtějí se tím zabývat.
Menu je přehledně řešeno a pomocí Olympus masteru lze dohrát i „češtinu“.
Nastavení bílé je i v automatickém režimu velmi slušné – v čistě žárovkovém osvětlení byl obrázek mírně do žluta, ale rozhodně použitelný, v halogenovém světle byl výsledek totožný v automatice jako při nastavení žárovkové světlo.
Obrazová kvalita odpovídá pětimegové normě. Přístroj si dobře poradí s velkými rozdíly jasů – bylo to zkoušeno v nelítostném zimním slunci. Barevnost hje jemná, nelze nastavit vyšší saturaci. Šum je též v rozumném rozsahu: kontrolní snímek měl při 400 ISO 1,17 MB, při 100 ISO 1,04 MB a to je velmi pěkný výsledek.
Scénické režimy (je jich celkem 20, včetně režimu „pod vodou“, kdy nechybí upozornění, že pak je třeba mít podvodní pouzdro!) neskýtají překvapení – příjemné je, že v režimu Indoor (uvnitř) se nastaví dokonce 500 ISO, to velmi chválím! Bohužel, nastaví formát na megový rozměr. Zajímavé je nastavení pro noční snímky, zde naopak přístroj nastaví 64 ISO a dlouhý čas. Což je rozumné, protože stejně musíme fotit ze stativu a není tedy důvod, proč „panoramato Hradčan“ fotit v noci na 400, neřkuli 500 ISO. Navíc lze v tomto režimu nastavovat bílou. Zvláštní je režim „autoportrét“ – moc jsem nepochopil, v čem mi pomáhá fotit sama sebe. Rozhodně objekt (v mém případě) nezkrášlil. Zajímavý je i režim „za sklem“, ani ten moc nechápu, rozhodně neodstraňuje reflexy. V režimu „sníh“ obvykle přístroj nic odhalitelného nenastaví, v některých případech nepatrně prodlouží čas, zákonitost se mi nepodařilo odhalit. Na sněhu je tedy lépe se spolehnout na ruční korekci expozice.
Jakmile jsem v běžné menu, můžu ho nechat otevřené a fotit (na př. měnit ISO a fotit a po expozici se mi zase otevře menu). Pokud ale jsem v sekci „scénické režimy“, musím režim potvrdit OK a pak teprve se dá fotit.
Samozřejmě, že je možno nastavit, zda si aparát bude pamatovat poslední nastavení nebo ne – což asi bude pro mnoho lidí kámen úrazu, je třeba s rozumem zacházet s volbou „reset all“ off/on.
Závěrem ještě ocením „srandičku“ – jako uvítací zvuk lze nastavit startování motoru, což je pro aparát inzerovaný jako zábavný docela příjemná věcička.
V dodávce je návod, velmi strohý, dále je přiložen anglický návod v pdf formátu na CD. Aparát stojí cca 12 tisíc.
Shrnutí
Je to střízlivě elegantní fotoaparát pro lidi, kteří si přejí fotografovat v maximálně automatickém režimu a potrpí si na vysokou kvalitu obrazu. V automatice podává podivuhodné výkony. Vynikající je velký dvouapůlpalcový displej. Přístroj je dobře chráněn i před nepohodou, nic se mu nestane v drobné přepršce. Z hlediska praktického toho není příliš mnoho k vytýkání. Chybí mi zde tlačítko na mazání – kvůli mazání je třeba jít do menu, buď přepnout na prohlížení anebo přepnout na „quick view“ a pak zase do menu. V takovém případě ztrácí trochu smysl nastavitelný náhled (měl by dát možnost uchovat/smazat). Diskutabilní mi připadá systém „alb“, ale nikdo nikoho nenutí je používat. V jedné větě lze konstatovat, že je to velmi výkonný aparát typu „namiř a foť“.
Ukázky
Sníh je v automatickém režimu, vyšel velmi dobře. Červený domek je ve skutečnosti sytější. Na posledních dvou snímcích jsou dobře vidět vyrovnaná světla a stíny.
| |
|
| |
|
| |
|
| |
|
| |
|
| |
Sníh je v automatickém režimu, vyšel velmi dobře. Červený domek je ve skutečnosti sytější. Na posledních dvou snímcích jsou dobře vidět vyrovnaná světla a stíny. |
