Nezařazené

Olympus E-P2 (recenze)

V současné době jsou na trhu už tři kompakty od Olympusu ze série PEN, tedy z rodiny Micro Four Thirds, Micro 4/3. O prvním přístroji této řady jsme tu referovali loni v červnu. Recenzi jsem nenapsal, třebaže jsem s přístrojem projel doslova půl světa. Ono totiž… Jak zde občas zdůrazňuji, recenzuji rád to, co mohu doporučit. I z toho vyplývá, že došlo k zásadnímu pokroku.

Jaký je a komu je určen

 

Jde o kompakt bez vestavěného elektronického hledáčku se snímačem velkým 17.3 x 13.0 mm typu 4/3″ Hi-Speed Live MO s 13,1 megapixely celkově, 12,3 efektivními. Snímač je krytý protiprachovým filtrem a je stabilizovaný ve třech módech – stabilizace vertikální i horizontální a jedno nebo druhé. Video má 1280×720 nebo 640×480 pixelů. Bajonet je typu micro Four Thirds (ukrácená vzdálenost), vyžaduje buď speciální objektivy anebo adaptér, který je schopen s některými 4/3 stávající řady spolupracovat. Prodlužovací faktor je stejný, tedy 2x (tzn. že objektiv s fyzickou ohniskovou vzdáleností 50 mm má úhel záběru odpovídající objektivu 100 mm na kinofilmovém či full frame digi přístroji. Autofokus má 11 zaostřovacích bodů. Manuální ostření je zprostředkováno elektronikou. Expoziční režimy jsou obvyklé auto, program, priorita času / clony, manuál a “umělecké filtry” a scénické předvolby, těch je čtrnáct.

Rozsah ISO je v automatickém režimu nastavitelný od 200 do 3200, výchozí nastavení je 200 až 800. Ručně lze nastavit až 6400 ISO. Hodnoty pro nastavení expozice se odečítají z 49 míst. Nastavení bílé má 8 předvoleb plus nastavení hodnoty Kelvinů nebo jednu pozici manuálního nastavení plus možnost doladění na osách červená – modrá a zelená – purpurová. Lze ovlivňovat sytost barev, doostření a kontrast, dále lze nastavit sépii, modrý tón, purpurový nebo zelený, v černobílém režimu lze nastavit fotografické filtry žlutý, oranžový, červený a zelený. Sekvenční focení má rychlost 3 snímky / sec.

Blesk je nadále jen externí ((FL-50R, FL-36R, FL-50, FL-36, FL-20, FL-14), není v dodávce, zato je v dodávce externí elektronický hledáček s vysokým rozlišením 800×600 bodů. To je zajímavý bod, protože toto není obvyklé řešení, zpravidla je nutno EVF dokoupit – a zase obvykle za cenu vyšší než malou. K tomu účelu byly přepracovány sáňky pro blesk, do nich lze nasadit i adaptér pro externí mikrofon pro video. LCD monitor je třípalcový s 230 tisíci body, kryje 100% záběru. Interního blesku (vestavěného) jsme se dočkali až u třetí verze PENu, Olympus E-PL1, což je osekaná verze námi zkoumaného přístroje. Loni v listopadu jsem zde vyjádřil názor, že Olympus bude muset do PENu blesk vestavět, pokud nechce projekt zatlouct do země. No a vida, je to tady, bohužel ne v PEN2.

Takže abychom dokončili výčet základních dat, ukládání obrázků je na SD / SDHC karty, dobrodružství s xD kartou výrobce odpískal už u předchozího modelu E-P1, chvála bohu, trápení skončilo. Napájení je z BLS-1 1150 mAh Lithium-Ion akumulátoru, má údajnou kapacitu 300 fotek, má zkušenost je o 100 míň, třeba to bylo tou zimou; rozměry zůstaly na hodnotách 121mm x 70 x 36, stejně jako váha 355g. LCD je třípalcový, což je dobré, ale má jen 230 tisíc obrazových bodů, což už je dnes málo. Zato je to “hyperkrystal” a je vidět i z ostrého úhlu, což je výhoda při snímání nad hlavou nebo u země. Výstupy jsou vysokorychlostní USB 2.0 a HDMI.

Ovládání a menu
Přístroj je velmi podobný E-P1. Na horní stěně má volič režimů, chytře zapuštěný do těla přístroje, takže je takřka nemožné si omylem přehodit režim (což má devastační účinky, když si omylem nastavíme “manuál” ). Zde nastavujeme iAuto, PSAM režimy (kreativní režimy, tedy programovatelné auto, prioritu clony/času a plný manuál, “art” režimy, scénické režim a video. Na horní stěně je i tlačítko na zapínání / vypínání a spoušť, vedle ní tlačítko pro expoziční kompenzaci.
Vše podstatné najdeme na zadní stěně vpravo od LCD displeje. Pod hranou přístroje je roller, řešený jako váleček. Podél displeje jsou posazena tlačítka: uzávěr ostření a expozice AFL/AEL, pro prohlížení, koš a vstup do menu. Vpravo d toho je čtyřcestný volič s otočným voličem a OK tlačítkem uprostřed. Najdeme tu ISO, WB, volbu jednotlivé obrázky / série / samospoušť a režim autofokusu. Nad tím je Fn tlačítko.

Toto tlačítko je uživatelské, tedy v menu mu lze přiřadit různé funkce. Je to například přepnutí do manuálního ostření, focení do RAW, testovací snímek bez uložení, vstup do “můj režim” zóny, tedy do setu uživatelských nastavení, vypínání podsvicení LCD, “nic” (= nic není přiřazeno, jestli se tomu divíte, jsme dva), rozpoznávání obličeje a náhled hloubky ostrosti. Vzhledem k tomu, že ISO a WB mají svoji pozici na čtyřcestném voliči a expoziční kompenzace má své tlačítko, ono toho moc nezbývá… až na bracketing, který bych docela rád měl mezi nabídkou. Ten tu samozřejmě je, ale musíte si ho najít hluboko zaštrachaný do menu. Navíc, je zde bracketing jak expoziční, tak nastavení bílé. Další kandidát pro uživatelské Fn tlačítko by mohla být vodováha, která zde je v nabídce menu, ale též značně hluboko. To že si tlačítka AFL a Fn mohou vyměnit role, mi nepřijde zas tak moc užitečné. Volitelné je i tlačítko “vlevo” na čtyřcestném voliči, defaultně je na něm AF, ale lze mu přiřadit i vypínání a nastavování stabilizace obrazu. Proč tato užitečná funkce není přiřazena k možnostem Fn? To ví jen Bůh a pan Olympus. Bůh nad tím asi kroutí hlavou.

Menu je značně rozsáhlé, nicméně přehledné a pochopitelné i bez manuálu, zajisté v češtině. Má pět oddílů, dva jsou fotomenu, jeden nastavení při prohlížení, jedním nastavujeme funkce (tlačítka) a jedním základní věci, jako je datum, čas, jas displeje a podobně. O některých zajímavostech jsem se už zmínil výše. Nutno podotknout, že díky tomuto menu lze přístroj do znační míry přizpůsobit individuálním potřebám. OK tlačítko nás pustí do jakéhosi funkčního menu. Na jeho první pozici je funkce iEnhance , ta zvýrazňuje specifickou barvu, třeba (následuje vyšší saturace, nižší saturace a pod.), pak je tu WB (ale nikoli ISO, přičemž argument, že ISIO je na čtyřcestném voliči je lichý, protože WB je na něm taky, takže proč WB ano a ISO ne?), režim snímání, stabilizace, poměr stran (4:3, což odpovídá poměru stran snímače, anebo “kinofilmový” poměr 3:2) q velikost obrazu.

Celkově lze ovládání pochválit. Osobně mám určité výhrady k filigránskému provedení čtyřcestného voliče, volby vyžadují plnou pozornost a moje zkušenosti jsou jistě ovlivněny i zkřehlostí prstů v nynější zimě.

Jak se s ním fotí Jestli jsem něco PEN jedničce vyčítal, a proč jsem ji ani nechtěl recenzovat, byla pomalost. V tomto ohledu se dvojka značně zlepšila. Startuje za 1,7 sec, zpoždění při namáčknuté spoušti je 0,1 sec a bez namáčknutí 0,4, ovšem za podmínek stopek na monitoru počítače. V praxi však vykazuje občasnou zaostřovací váhavost, pro Olyho bohužel typickou. Zkoušel jsem dva objektivy. V setu se k tomuto Olymu dodává zoom 14-42 F3.5-5.6 a vypůjčil jsem si i “palačinku” dvacítku F1.7 Panasonic (v systému 44/3 a Micro 4/3 platí “volná láska”, takže křížení optiky různých výrobců je možné a patří k půvabům systému). Připomenu, že prodlužovací faktor je 2x, u zoomu tedy jde o objektiv 28-84 mm ekv. Obrazová kvalita je znamenitá, na ukázce zde vpravo je dokumentována neexistence barevné vady – vidíme dosti značné doostření (kontury větviček). Ve srovnání s “paňákem” za použití stejného objektivu (věru kruté podmínky) jsou přístroje velmi podobné, v automatickém režimu Oly přidával na době osvitu, takže obrázky byly o něco světlejší. Tomu ovšem lze čelit, v menu je možno nastavit natvrdo korekci expozice (tzv. doladění expozice) – a ta je po 1/6 EV a lze ji nastavit zvlášť pro matrixové měření, pro měření s prioritou středové oblasti a pro bodové měření. Soudková vada zkoumaného zoomu je v nastavení na 14 mm (ekv. 28 mm) zřetelná, při 82 mm ekv. je naopak jen mírná podušková vada (promáčknutí linií dovnitř). Celkově vzato, obrazová kvalita je velmi dobrá. Svoji práci jistě odvede i i-Enhance, tedy funkce automaticky upravující obraz. K disposici je i e-Portrait, vyjasňování tónu pleti a projasňování stínů.
Šum při vysokých ISO patří k příjemným překvapením – nicméně, už si začínáme zvykat. Nová generace fotoaparátů je v rovině citlivost zcela jinde, než kde byla digitální fotografie ještě před dejme tomu dvěma a více lety. Zde není problém s ISO 1600, ale velmi dobře upotřebitelný je i snímek pořízený při ISO 3200 a dokonce 6400, i když zde bych už byl opatrnější. Viz ukázky, jde o formát 1:1:

Automatický režim, takzvané iAUTO, je velmi dobře použitelný. Zde reviduju to, co jsem vždy hlásal, a nabádal naše čtenáře a posluchače, aby se režimu AUTO vyhýbali jak čert kříži. Moderní iAUTO výborně zvládají WB a poradí si i s makrorežimem a do určité míry i s vysokým kontrastem.

Elektronický hledáček, jak řečeno, je v příslušenství, tedy je součástí dodávky. Je velmi kvalitní a je to bezesporu vítaná inovace – tedy, to že je v dodávce je vítaná inovace. Je nasunovací, bez nějakého uzávěru. Nicméně drží pevně a třebaže jsem ho měl nasazený po celou dobu používání, neměl útěkářské choutky. Pravda, je to docela velké zařízení a s nasazeným EVF jsme na tom prakticky stejně, jako kdybychom měli zrcadlovku. Anebo EVF zrcadlovku, jako jsou “géčka” Panasonicu. Příjemné je, že hledáček je naklápěcí, takže můžeme koukat shora, tedy kolmo na optickou osu.

Stabilizátor je velmi efektivní. Lze volit automatickou detekci, stabilizaci ve svislém a stabilizaci ve vodorovném směru. Navíc je možné po stisknutí tlačítka expoziční kompenzace nastavit ohniskovou vzdálenost použitého objektivu. Zde v ukázce máme srovnání funkce stabilizátoru při 1/6 sec z ruky, vlevo nahoře bez nastavené ohniskové vzdálenosti, ostatní tři ji mají nastavenou a je to nahoře vpravo automatická detekce, vlevo dole vertikální a vpravo dole horizontální stabilizace. Zdá se, že nastavení ohniska má opravdu žádoucí účinek. Výrobce uvádí, že stabilizátor umožní prodloužit udržitelnou dobu osvitu o 4 stupně… Nevím, ale ta 1/6 dopadla vcelku dobře.

Art režimy jsou fakticky filtry, jimiž se obrázky upraví do specifické nálady. Jsou zde prakticky stejné, jako v PEN jedničce, je jich celkem osm, zde jsou vedle sebe na miniaturách, abyste si mohli udělat představu:

Pro praxi nejsou moc dobře použitelné, ale toto je opravdu věc názoru. Principiálně proti nim nic nemám, na př. Panasonic GF1 má něco podobného, avšak zde jsou mnohem užitečnější, protože méně brutálně napadají obraz.

Shrnutí:
Olympus E-P2 je kompakt formát Micro 4/3, určený pro náročného a věci znalého uživatele. Aspiruje na jakousi “digitální leiku”, tedy univerzální snadno přenosný a pohotový přístroj. Výhrad nemám mnoho, žádná není zásadní, jakousi slabinou zůstává autofokus, který v horších světelných podmínkách poněkud kulhá. Má sice sledování objektu a Problém ovšem bude v poměru cena / výkon. Námi recenzovaný kit tělo + 14-42 mm zoom stojí 25 tisíc a když uvážím, že Oly prodává kit E30 s objektivem stejného rozsahu za stejné peníze, pak se obávám, že u Olympusů se ocitli mimo realitu a hrubě přecenili schopnost veřejnosti vnímat výhody “digi leiky”. Obdobně vybavený Panasonic GF1 je o tři tisíce levnější, to je o víc než 10%, ale i jeho cena mi přijde hodně vysoko posazená. Poměr cena/výkon je zřejmě hlavní problém celého konceptu Micro 4/3. K tomu ovšem ještě přidejme omezenou nabídku objektivů.

Ukázky:
1 až 10 běžné světelné podmínky, 11 při ISO 3200, 12 – při ISO 6400

1 2
3 4
5 6
7 8
9 10
11 12


V současné době jsou na trhu už tři kompakty od Olympusu ze série PEN, tedy z rodiny Micro Four Thirds, Micro 4/3. O prvním přístroji této řady jsme tu referovali loni v červnu. Recenzi jsem nenapsal, třebaže jsem s přístrojem projel doslova půl světa. Ono totiž… Jak zde občas zdůrazňuji, recenzuji rád to, co mohu doporučit. I z toho vyplývá, že došlo k zásadnímu pokroku.

Jaký je a komu je určen

 

Jde o kompakt bez vestavěného elektronického hledáčku se snímačem velkým 17.3 x 13.0 mm typu 4/3″ Hi-Speed Live MO s 13,1 megapixely celkově, 12,3 efektivními. Snímač je krytý protiprachovým filtrem a je stabilizovaný ve třech módech – stabilizace vertikální i horizontální a jedno nebo druhé. Video má 1280×720 nebo 640×480 pixelů. Bajonet je typu micro Four Thirds (ukrácená vzdálenost), vyžaduje buď speciální objektivy anebo adaptér, který je schopen s některými 4/3 stávající řady spolupracovat. Prodlužovací faktor je stejný, tedy 2x (tzn. že objektiv s fyzickou ohniskovou vzdáleností 50 mm má úhel záběru odpovídající objektivu 100 mm na kinofilmovém či full frame digi přístroji. Autofokus má 11 zaostřovacích bodů. Manuální ostření je zprostředkováno elektronikou. Expoziční režimy jsou obvyklé auto, program, priorita času / clony, manuál a “umělecké filtry” a scénické předvolby, těch je čtrnáct.

Rozsah ISO je v automatickém režimu nastavitelný od 200 do 3200, výchozí nastavení je 200 až 800. Ručně lze nastavit až 6400 ISO. Hodnoty pro nastavení expozice se odečítají z 49 míst. Nastavení bílé má 8 předvoleb plus nastavení hodnoty Kelvinů nebo jednu pozici manuálního nastavení plus možnost doladění na osách červená – modrá a zelená – purpurová. Lze ovlivňovat sytost barev, doostření a kontrast, dále lze nastavit sépii, modrý tón, purpurový nebo zelený, v černobílém režimu lze nastavit fotografické filtry žlutý, oranžový, červený a zelený. Sekvenční focení má rychlost 3 snímky / sec.

Blesk je nadále jen externí ((FL-50R, FL-36R, FL-50, FL-36, FL-20, FL-14), není v dodávce, zato je v dodávce externí elektronický hledáček s vysokým rozlišením 800×600 bodů. To je zajímavý bod, protože toto není obvyklé řešení, zpravidla je nutno EVF dokoupit – a zase obvykle za cenu vyšší než malou. K tomu účelu byly přepracovány sáňky pro blesk, do nich lze nasadit i adaptér pro externí mikrofon pro video. LCD monitor je třípalcový s 230 tisíci body, kryje 100% záběru. Interního blesku (vestavěného) jsme se dočkali až u třetí verze PENu, Olympus E-PL1, což je osekaná verze námi zkoumaného přístroje. Loni v listopadu jsem zde vyjádřil názor, že Olympus bude muset do PENu blesk vestavět, pokud nechce projekt zatlouct do země. No a vida, je to tady, bohužel ne v PEN2.

Takže abychom dokončili výčet základních dat, ukládání obrázků je na SD / SDHC karty, dobrodružství s xD kartou výrobce odpískal už u předchozího modelu E-P1, chvála bohu, trápení skončilo. Napájení je z BLS-1 1150 mAh Lithium-Ion akumulátoru, má údajnou kapacitu 300 fotek, má zkušenost je o 100 míň, třeba to bylo tou zimou; rozměry zůstaly na hodnotách 121mm x 70 x 36, stejně jako váha 355g. LCD je třípalcový, což je dobré, ale má jen 230 tisíc obrazových bodů, což už je dnes málo. Zato je to “hyperkrystal” a je vidět i z ostrého úhlu, což je výhoda při snímání nad hlavou nebo u země. Výstupy jsou vysokorychlostní USB 2.0 a HDMI.

Ovládání a menu
Přístroj je velmi podobný E-P1. Na horní stěně má volič režimů, chytře zapuštěný do těla přístroje, takže je takřka nemožné si omylem přehodit režim (což má devastační účinky, když si omylem nastavíme “manuál” ). Zde nastavujeme iAuto, PSAM režimy (kreativní režimy, tedy programovatelné auto, prioritu clony/času a plný manuál, “art” režimy, scénické režim a video. Na horní stěně je i tlačítko na zapínání / vypínání a spoušť, vedle ní tlačítko pro expoziční kompenzaci.
Vše podstatné najdeme na zadní stěně vpravo od LCD displeje. Pod hranou přístroje je roller, řešený jako váleček. Podél displeje jsou posazena tlačítka: uzávěr ostření a expozice AFL/AEL, pro prohlížení, koš a vstup do menu. Vpravo d toho je čtyřcestný volič s otočným voličem a OK tlačítkem uprostřed. Najdeme tu ISO, WB, volbu jednotlivé obrázky / série / samospoušť a režim autofokusu. Nad tím je Fn tlačítko.

Toto tlačítko je uživatelské, tedy v menu mu lze přiřadit různé funkce. Je to například přepnutí do manuálního ostření, focení do RAW, testovací snímek bez uložení, vstup do “můj režim” zóny, tedy do setu uživatelských nastavení, vypínání podsvicení LCD, “nic” (= nic není přiřazeno, jestli se tomu divíte, jsme dva), rozpoznávání obličeje a náhled hloubky ostrosti. Vzhledem k tomu, že ISO a WB mají svoji pozici na čtyřcestném voliči a expoziční kompenzace má své tlačítko, ono toho moc nezbývá… až na bracketing, který bych docela rád měl mezi nabídkou. Ten tu samozřejmě je, ale musíte si ho najít hluboko zaštrachaný do menu. Navíc, je zde bracketing jak expoziční, tak nastavení bílé. Další kandidát pro uživatelské Fn tlačítko by mohla být vodováha, která zde je v nabídce menu, ale též značně hluboko. To že si tlačítka AFL a Fn mohou vyměnit role, mi nepřijde zas tak moc užitečné. Volitelné je i tlačítko “vlevo” na čtyřcestném voliči, defaultně je na něm AF, ale lze mu přiřadit i vypínání a nastavování stabilizace obrazu. Proč tato užitečná funkce není přiřazena k možnostem Fn? To ví jen Bůh a pan Olympus. Bůh nad tím asi kroutí hlavou.

Menu je značně rozsáhlé, nicméně přehledné a pochopitelné i bez manuálu, zajisté v češtině. Má pět oddílů, dva jsou fotomenu, jeden nastavení při prohlížení, jedním nastavujeme funkce (tlačítka) a jedním základní věci, jako je datum, čas, jas displeje a podobně. O některých zajímavostech jsem se už zmínil výše. Nutno podotknout, že díky tomuto menu lze přístroj do znační míry přizpůsobit individuálním potřebám. OK tlačítko nás pustí do jakéhosi funkčního menu. Na jeho první pozici je funkce iEnhance , ta zvýrazňuje specifickou barvu, třeba (následuje vyšší saturace, nižší saturace a pod.), pak je tu WB (ale nikoli ISO, přičemž argument, že ISIO je na čtyřcestném voliči je lichý, protože WB je na něm taky, takže proč WB ano a ISO ne?), režim snímání, stabilizace, poměr stran (4:3, což odpovídá poměru stran snímače, anebo “kinofilmový” poměr 3:2) q velikost obrazu.

Celkově lze ovládání pochválit. Osobně mám určité výhrady k filigránskému provedení čtyřcestného voliče, volby vyžadují plnou pozornost a moje zkušenosti jsou jistě ovlivněny i zkřehlostí prstů v nynější zimě.

Jak se s ním fotí Jestli jsem něco PEN jedničce vyčítal, a proč jsem ji ani nechtěl recenzovat, byla pomalost. V tomto ohledu se dvojka značně zlepšila. Startuje za 1,7 sec, zpoždění při namáčknuté spoušti je 0,1 sec a bez namáčknutí 0,4, ovšem za podmínek stopek na monitoru počítače. V praxi však vykazuje občasnou zaostřovací váhavost, pro Olyho bohužel typickou. Zkoušel jsem dva objektivy. V setu se k tomuto Olymu dodává zoom 14-42 F3.5-5.6 a vypůjčil jsem si i “palačinku” dvacítku F1.7 Panasonic (v systému 44/3 a Micro 4/3 platí “volná láska”, takže křížení optiky různých výrobců je možné a patří k půvabům systému). Připomenu, že prodlužovací faktor je 2x, u zoomu tedy jde o objektiv 28-84 mm ekv. Obrazová kvalita je znamenitá, na ukázce zde vpravo je dokumentována neexistence barevné vady – vidíme dosti značné doostření (kontury větviček). Ve srovnání s “paňákem” za použití stejného objektivu (věru kruté podmínky) jsou přístroje velmi podobné, v automatickém režimu Oly přidával na době osvitu, takže obrázky byly o něco světlejší. Tomu ovšem lze čelit, v menu je možno nastavit natvrdo korekci expozice (tzv. doladění expozice) – a ta je po 1/6 EV a lze ji nastavit zvlášť pro matrixové měření, pro měření s prioritou středové oblasti a pro bodové měření. Soudková vada zkoumaného zoomu je v nastavení na 14 mm (ekv. 28 mm) zřetelná, při 82 mm ekv. je naopak jen mírná podušková vada (promáčknutí linií dovnitř). Celkově vzato, obrazová kvalita je velmi dobrá. Svoji práci jistě odvede i i-Enhance, tedy funkce automaticky upravující obraz. K disposici je i e-Portrait, vyjasňování tónu pleti a projasňování stínů.
Šum při vysokých ISO patří k příjemným překvapením – nicméně, už si začínáme zvykat. Nová generace fotoaparátů je v rovině citlivost zcela jinde, než kde byla digitální fotografie ještě před dejme tomu dvěma a více lety. Zde není problém s ISO 1600, ale velmi dobře upotřebitelný je i snímek pořízený při ISO 3200 a dokonce 6400, i když zde bych už byl opatrnější. Viz ukázky, jde o formát 1:1:

Automatický režim, takzvané iAUTO, je velmi dobře použitelný. Zde reviduju to, co jsem vždy hlásal, a nabádal naše čtenáře a posluchače, aby se režimu AUTO vyhýbali jak čert kříži. Moderní iAUTO výborně zvládají WB a poradí si i s makrorežimem a do určité míry i s vysokým kontrastem.

Elektronický hledáček, jak řečeno, je v příslušenství, tedy je součástí dodávky. Je velmi kvalitní a je to bezesporu vítaná inovace – tedy, to že je v dodávce je vítaná inovace. Je nasunovací, bez nějakého uzávěru. Nicméně drží pevně a třebaže jsem ho měl nasazený po celou dobu používání, neměl útěkářské choutky. Pravda, je to docela velké zařízení a s nasazeným EVF jsme na tom prakticky stejně, jako kdybychom měli zrcadlovku. Anebo EVF zrcadlovku, jako jsou “géčka” Panasonicu. Příjemné je, že hledáček je naklápěcí, takže můžeme koukat shora, tedy kolmo na optickou osu.

Stabilizátor je velmi efektivní. Lze volit automatickou detekci, stabilizaci ve svislém a stabilizaci ve vodorovném směru. Navíc je možné po stisknutí tlačítka expoziční kompenzace nastavit ohniskovou vzdálenost použitého objektivu. Zde v ukázce máme srovnání funkce stabilizátoru při 1/6 sec z ruky, vlevo nahoře bez nastavené ohniskové vzdálenosti, ostatní tři ji mají nastavenou a je to nahoře vpravo automatická detekce, vlevo dole vertikální a vpravo dole horizontální stabilizace. Zdá se, že nastavení ohniska má opravdu žádoucí účinek. Výrobce uvádí, že stabilizátor umožní prodloužit udržitelnou dobu osvitu o 4 stupně… Nevím, ale ta 1/6 dopadla vcelku dobře.

Art režimy jsou fakticky filtry, jimiž se obrázky upraví do specifické nálady. Jsou zde prakticky stejné, jako v PEN jedničce, je jich celkem osm, zde jsou vedle sebe na miniaturách, abyste si mohli udělat představu:

Pro praxi nejsou moc dobře použitelné, ale toto je opravdu věc názoru. Principiálně proti nim nic nemám, na př. Panasonic GF1 má něco podobného, avšak zde jsou mnohem užitečnější, protože méně brutálně napadají obraz.

Shrnutí:
Olympus E-P2 je kompakt formát Micro 4/3, určený pro náročného a věci znalého uživatele. Aspiruje na jakousi “digitální leiku”, tedy univerzální snadno přenosný a pohotový přístroj. Výhrad nemám mnoho, žádná není zásadní, jakousi slabinou zůstává autofokus, který v horších světelných podmínkách poněkud kulhá. Má sice sledování objektu a Problém ovšem bude v poměru cena / výkon. Námi recenzovaný kit tělo + 14-42 mm zoom stojí 25 tisíc a když uvážím, že Oly prodává kit E30 s objektivem stejného rozsahu za stejné peníze, pak se obávám, že u Olympusů se ocitli mimo realitu a hrubě přecenili schopnost veřejnosti vnímat výhody “digi leiky”. Obdobně vybavený Panasonic GF1 je o tři tisíce levnější, to je o víc než 10%, ale i jeho cena mi přijde hodně vysoko posazená. Poměr cena/výkon je zřejmě hlavní problém celého konceptu Micro 4/3. K tomu ovšem ještě přidejme omezenou nabídku objektivů.

Ukázky:
1 až 10 běžné světelné podmínky, 11 při ISO 3200, 12 – při ISO 6400

1 2
3 4
5 6
7 8
9 10
11 12


Inzerce

Techniku a služby nejlépe nakoupíte ve: