|
Lehká, malá a výkonná je zrcadlovka systému 4/3, uvedená na trh letos v únoru. V mnohém ohledu připomíná model E30, který jsme tu recenzovali hned po jeho uvedení. Jaký je rozdíl? No, nejvíc mě zaujal rozdíl v ceně: je o osm tisíc levnější, zbytek je skoro zanedbatelný…
Jaký je a komu je určen Citlivost se pohybuje od 100 do 3200 ISO. Nastavení bílé má pět předvoleb, možnost nastavit Kelviny a manuální nastavení, plus samozřejmě barevné doladění přes „super ovládací panel“ – viz níže. Závěrka má rozsah od 60 sec do 1/8000 sec. Expoziční kompenzace je nastavitelná +- 5 EV, ale lze také nastavit trvalou korekci v uživatelském menu v rozmezí +- 1 EV v jemných krocích „po šestinkách“ EV. To znamená, že korekce je trvalá. Sériové focení má frekvenci 4 fps. Samospoušť je volitelná, 12 nebo 2 sec. Blesk je vyskakovací, plus aktivní sáňky pro externí blesk. Vyskakovací blesk může řídit externí Olympus blesk. Fotky se ukládají na CF karty, případně na xD karty. Ovládání a menu Přístroj se zapíná páčkou na zadní straně kruhového voliče režimů – ten nabízí auto, tedy automatický režim, dále scénické režimy portrét, krajina, makro,, sport , noční portrét a ART scény, tedy filtry na vyvolání efektu „pop art“, ale také jemné barvy, což je fakticky „high key“, tedy posazení tóniny do hodně světlých odstínů. Výborné je „jemné světlo“, doporučuji pro ostré sluneční světlo, dále pak „zrnitý film“ a „camera obscura“. Samozřejmě, že při aplikaci tohoto efektu nezvratně zasáhneme do fotky. Při tom „jemném světle“ se zdánlivě zbavíme přepalů, ale to je trik, jelikož místo bílé máme šedou a přepaly jaksi „nejsou vidět“, nicméně kresbu ve vysokých jasech nezískáme. Vyzkoušejte si to „vysoké zrno“, každý fotka pak vypadá jako dokument z vyvraždění Lidic. Před voličem je spoušť, pak něco označené SSWF, nelekejte se toho, je to kontrolka činnosti protiprachového filtru. Vedle toho je tlačítko pro expozičním korekci.
 Už na první pohled postřehneme, že přístroj má na rozdíl od E30 jen jeden roller, z hlediska obsluhy je to zásadní změna a také ukazatel, že aparát patří do „základní třídy“ a nemá nárok na „střed“. V praxi to znamená zejména to, že při manuálním nastavováním expozice přímo ovládáme rollerem rychlost závěrky a clonu ovládáme při zmáčknutém tlačítku /+-/, tedy expoziční korekce. Roller je řešen jako kolečko naplocho umístěné na horní stěně, není to tedy roller vsazený do stěny přístroje – i tím se řešení podobá řešením známým z kompaktů. Na druhé straně od hledáčku je tlačítko pro aktivaci blesku a tlačítko pro volbu – jednoduché snímání, série. samospoušť, dálkový ovladač. O „patro níž“ je tlačítko pro přehrávání obrázků a ještě níž tlačítko pro aktivaci „live view“, tedy „focení na displej“. Čtyřcestný volič slouží jako obvykle buď k pohybu v menu, nebo k volbě přiřazených funkcí – je zde WB, citlivost v ISO, volba režimu autofokusu (jednorázové, průběžné- kontinuální, ruční a kombinace jednorázové / průběžné s možností ručního doladění. Poslední je volba režimu měření expozice. Tentokrát je v návodu velmi dobře vysvětleno, k čemu se používá „bodové měření HI s kontrolou světlých ploch, respektive SH s kontrolou stínu – je to fakticky expoziční korekce nezbytná v případech, kdy objekty jsou abnormálně světlé nebo tmavé. Zcela dole je tlačítko promazání a pro zapnutí stabilizace obrazu. Menu Velké menu je spíš setup, není tam mnoho, co bychom používali přímo k fotografování. Toto rozdělení je účelné a přehledné. V menu je pamatováno i na úpravu obrázků přímo v aparátu, asi to má smysl pro lidi, kteří pracují s přímým tiskem. zde je zajímavá funkce „ořez“ a zesvětlování stínů. Manuál je podrobný a dobře přeložený, jediná obtíž – už notorická, odvěká – je v tom, že lokalizován je jen text, nikoli doprovodné obrázky včetně anglických menu, takže fotoaparát je „češtější“ než manuál a je třeba občas zapnout šedou kůru mozkovou, abychom se v tom jazykovém babylonu vyznali. Jak se s ním fotí
Stojí ovšem prakticky totéž co tělo (18 tisíc, červen 2009). Kresba je tudíž výborná. Barvy jsou hodně syté a také dynamický rozsah je nižší než jak jsme zvyklí z přístrojů APS-C, které mají větší čipy (18×13,5 E systém, 22.2×14.8 APS-C systém). Příjemným překvapením byla nízká úroveň šumu, tady je patrný velký pokrok a proto není třeba se vysokých ISO bát – výsledky jsou obdobné jako na „velkých“ DSLR. Na ukázce vpravo je výřez 1:1 při 3200 ISO. Vyvážení bílé – výsledky jsem čekal se zájmem. Přístroj je vybaven senzorem analyzujícím barevnou teplotu světla. Po kontrolním snímku se na displeji objevil velmi dobře vyvážený snímek, avšak jásot byl předčasný. Výsledný obrázek je při umělém žárovkovém světle stejně do oranžova, jako je to u konkurence. Rozdíl mezi hodnotou náhledu a výsledku je zajímavý a je to memento, abychom displeji nedůvěřovali. Na ukázce je vlevo výsledek z automatického nastavení bílé, vpravo předvolba „žárovka“.
Ostření je tu sedmibodové, nicméně nechápu tvrzení jež někdy čtu, že má Olympus „nejrychlejší AF na světě“. Naopak si myslím, že autofokus je kromě malého rozměru čipu (s tím už nepůjde nic dělat, leda opustit 4/3 systém) slabé místo Olympusích zrcadlovek a s tím by se něco mělo dělat. Tedy, myslím „něco jiného“ než bagatelizovat problém, jak se to dosud děje. Shrnutí Pro a proti:
Ukázky:
|
|
Lehká, malá a výkonná je zrcadlovka systému 4/3, uvedená na trh letos v únoru. V mnohém ohledu připomíná model E30, který jsme tu recenzovali hned po jeho uvedení. Jaký je rozdíl? No, nejvíc mě zaujal rozdíl v ceně: je o osm tisíc levnější, zbytek je skoro zanedbatelný…
Jaký je a komu je určen Citlivost se pohybuje od 100 do 3200 ISO. Nastavení bílé má pět předvoleb, možnost nastavit Kelviny a manuální nastavení, plus samozřejmě barevné doladění přes „super ovládací panel“ – viz níže. Závěrka má rozsah od 60 sec do 1/8000 sec. Expoziční kompenzace je nastavitelná +- 5 EV, ale lze také nastavit trvalou korekci v uživatelském menu v rozmezí +- 1 EV v jemných krocích „po šestinkách“ EV. To znamená, že korekce je trvalá. Sériové focení má frekvenci 4 fps. Samospoušť je volitelná, 12 nebo 2 sec. Blesk je vyskakovací, plus aktivní sáňky pro externí blesk. Vyskakovací blesk může řídit externí Olympus blesk. Fotky se ukládají na CF karty, případně na xD karty. Ovládání a menu Přístroj se zapíná páčkou na zadní straně kruhového voliče režimů – ten nabízí auto, tedy automatický režim, dále scénické režimy portrét, krajina, makro,, sport , noční portrét a ART scény, tedy filtry na vyvolání efektu „pop art“, ale také jemné barvy, což je fakticky „high key“, tedy posazení tóniny do hodně světlých odstínů. Výborné je „jemné světlo“, doporučuji pro ostré sluneční světlo, dále pak „zrnitý film“ a „camera obscura“. Samozřejmě, že při aplikaci tohoto efektu nezvratně zasáhneme do fotky. Při tom „jemném světle“ se zdánlivě zbavíme přepalů, ale to je trik, jelikož místo bílé máme šedou a přepaly jaksi „nejsou vidět“, nicméně kresbu ve vysokých jasech nezískáme. Vyzkoušejte si to „vysoké zrno“, každý fotka pak vypadá jako dokument z vyvraždění Lidic. Před voličem je spoušť, pak něco označené SSWF, nelekejte se toho, je to kontrolka činnosti protiprachového filtru. Vedle toho je tlačítko pro expozičním korekci.
Už na první pohled postřehneme, že přístroj má na rozdíl od E30 jen jeden roller, z hlediska obsluhy je to zásadní změna a také ukazatel, že aparát patří do „základní třídy“ a nemá nárok na „střed“. V praxi to znamená zejména to, že při manuálním nastavováním expozice přímo ovládáme rollerem rychlost závěrky a clonu ovládáme při zmáčknutém tlačítku /+-/, tedy expoziční korekce. Roller je řešen jako kolečko naplocho umístěné na horní stěně, není to tedy roller vsazený do stěny přístroje – i tím se řešení podobá řešením známým z kompaktů. Na druhé straně od hledáčku je tlačítko pro aktivaci blesku a tlačítko pro volbu – jednoduché snímání, série. samospoušť, dálkový ovladač. O „patro níž“ je tlačítko pro přehrávání obrázků a ještě níž tlačítko pro aktivaci „live view“, tedy „focení na displej“. Čtyřcestný volič slouží jako obvykle buď k pohybu v menu, nebo k volbě přiřazených funkcí – je zde WB, citlivost v ISO, volba režimu autofokusu (jednorázové, průběžné- kontinuální, ruční a kombinace jednorázové / průběžné s možností ručního doladění. Poslední je volba režimu měření expozice. Tentokrát je v návodu velmi dobře vysvětleno, k čemu se používá „bodové měření HI s kontrolou světlých ploch, respektive SH s kontrolou stínu – je to fakticky expoziční korekce nezbytná v případech, kdy objekty jsou abnormálně světlé nebo tmavé. Zcela dole je tlačítko promazání a pro zapnutí stabilizace obrazu. Menu Velké menu je spíš setup, není tam mnoho, co bychom používali přímo k fotografování. Toto rozdělení je účelné a přehledné. V menu je pamatováno i na úpravu obrázků přímo v aparátu, asi to má smysl pro lidi, kteří pracují s přímým tiskem. zde je zajímavá funkce „ořez“ a zesvětlování stínů. Manuál je podrobný a dobře přeložený, jediná obtíž – už notorická, odvěká – je v tom, že lokalizován je jen text, nikoli doprovodné obrázky včetně anglických menu, takže fotoaparát je „češtější“ než manuál a je třeba občas zapnout šedou kůru mozkovou, abychom se v tom jazykovém babylonu vyznali. Jak se s ním fotí
Stojí ovšem prakticky totéž co tělo (18 tisíc, červen 2009). Kresba je tudíž výborná. Barvy jsou hodně syté a také dynamický rozsah je nižší než jak jsme zvyklí z přístrojů APS-C, které mají větší čipy (18×13,5 E systém, 22.2×14.8 APS-C systém). Příjemným překvapením byla nízká úroveň šumu, tady je patrný velký pokrok a proto není třeba se vysokých ISO bát – výsledky jsou obdobné jako na „velkých“ DSLR. Na ukázce vpravo je výřez 1:1 při 3200 ISO. Vyvážení bílé – výsledky jsem čekal se zájmem. Přístroj je vybaven senzorem analyzujícím barevnou teplotu světla. Po kontrolním snímku se na displeji objevil velmi dobře vyvážený snímek, avšak jásot byl předčasný. Výsledný obrázek je při umělém žárovkovém světle stejně do oranžova, jako je to u konkurence. Rozdíl mezi hodnotou náhledu a výsledku je zajímavý a je to memento, abychom displeji nedůvěřovali. Na ukázce je vlevo výsledek z automatického nastavení bílé, vpravo předvolba „žárovka“.
Ostření je tu sedmibodové, nicméně nechápu tvrzení jež někdy čtu, že má Olympus „nejrychlejší AF na světě“. Naopak si myslím, že autofokus je kromě malého rozměru čipu (s tím už nepůjde nic dělat, leda opustit 4/3 systém) slabé místo Olympusích zrcadlovek a s tím by se něco mělo dělat. Tedy, myslím „něco jiného“ než bagatelizovat problém, jak se to dosud děje. Shrnutí Pro a proti:
Ukázky:
|
