Nezařazené

Olympus E-5 (recenze)

Vlajková loď zrcadlovek Olympusu spatřila světlo světa tři roky po modelu E-3. Solidní stroje určené profi účelům se nestřídají na pultech jako morčata, zrají jako dobré víno a spěch není při jejich vývoji dobrý rádce. Na E-3 nezůstalo mnoho prostoru k zásadnímu zlepšování, takže i ten E-5 znamená spíš posun než převrat.

Jaký je a komu je určen Jde samozřejmě o jednookou zrcadlovku na bázi formátu čipu 4/3 palce, tedy 18.00 x 13.50 mm. Čip je mechanicky stabilizovaný, chráněný prachovým filtrem typu “beránku otřes se”, typu NMOS od Matsushity, čipy tohoto typu jsou rychlejší než běžné snímače, avšak výrobně náročnější a tudíž dražší. V souvislosti s velikostí čipu je prodlužovací faktor ohniska 1:2, takže dejme tomu 20 mm ohnisko má úhel záběru odpovídající objektivu s 40 mm kinofilmového přístroje. Má 12,3 milionu efektivních pixelů, o dva víc než předchozí model, s poměrem stran 4:3 ve výchozím nastavení, lze ale nastavit běžný kinofilmový poměr 3:2 a množství dalších,, jako je 7:5, 6:5 a samozřejmě 16:9. Mírně se zvýšila citlivost, maximum je teď na 6400 ISO. Procesor je TruPic V+. Sériové snímání zůstalo na důstojné rychlosti 5 fps. Přibylo video, to je jedna ze zásadních inovací tohoto modelu, kvalita HD 1280×720 při 30 fps. Nejapný formát karty xD šel do koše, přístroj má teď dva sloty, jeden pro CF karty, druhý pro SAD až SDXC karty. Ukládá do RAWu anebo do JPEG ve čtyřech stupních komprese. Displej je luxusní, třípalcový s 920 tisíci pixely, vyklápěcí a přetáčecí, s nastavitelností patnácti stupňů jasu. Přenos dat je přes USB 2.0 rychlostí 480 Mbit/sec, též HGMI, pro video jsou určeny konektory pro stereo příjem zvuku. Baterka je BLM-5 Lithium-Ion akumulátor, rozměry 143 x 117 x 75mm , váha 800 g.

U té je dlužno se zastavit. Toto je skutečně přístroj do nepohody, je odolný proti otřesům a už na předvedení E-3 novinářům namáčeli lidé od Olympusu přístroj do louže na zámku na Sychrově. S tímto kouskem jsem do louže nechodil, avšak nepochybuji, že by to přežil. Přístroj už na pohled vypadá důkladně. Měl jsem ho se znamenitým 12-60 mm Zuiko objektivem, a byla radost ho vzít do ruky. Sedí pevně, rozměrově odpovídá mužské ruce, hledáček se stoprocentním krytím je příjemně jasný a velká gumová očnice spolehlivě kryje před okolním světlem. Při pohledu na toho krasavce se však vkrádá kacířská myšlenka – kdyby tak páni kapitáni Olympusu před lety nezabředli do formátu 4/3 a v E-5 byl pořádný čip, to by byl foťák… Ale pryč s tím, kacíři končí na hranici. Konstatujme, že hlavní deviza tohoto přístroje je solidnost a odolnost, extrémními výkony rozhodně nevyniká.

Ovládání a menu
V jistém smyslu jde přístroj proti proudu. V pachtění po inovacích za každou cenu vídáme všelijaké experimenty s dotykovými displeji a rolllery všude možně, jenom ne tam, kde roller má být. Zde je vše podstatné vyvedené do snadno nahmatatelných a dobře utěsněných tlačítek. Chválil jsem to už před třemi lety v recenzi zde na Digineffu. Ovládání je prakticky stejné jako bylo na E3, trochu se změnila zadní stěna kvůli většímu LCD. Dvířka prostoru pro karty se už nemusí speciálně odemykat, což ostatně byla tak trochu otrava, přiznejme, jakkoli to byl příspěvek k odolnosti proti prachu a vlhkosti.

Přístroj se zapíná neobvykle vpravo dole na zadní stěně, to je jeden z mála ergonomických úletů: kdybychom dali ve stupnici hodnocení nikonskému řešení jedničku, tohle by zasloužilo pětku. Jinak ale je v podstatě tam, kde bychom to hledali. Spoušť samozřejmě, u ní tlačítka pro kompenzaci (kompenzace má “profi” rozsah +-5 EV, což v době zpracování typu HDR už není takový přepych, jako býval) a ISO, pod ní přední roller. U stavového displeje na horní stěně světýlko a WB (bílá dává na vybrat z osmi předvoleb a manuálně nastavenou lze uložit do čtyř paměťových pozic. ), na druhé straně od hledáčku blesk, nastavení režimu ( P,A,S,M a bulb, automat samozřejmě profi přístroj nenabízí. Současné stisknutí MODE a AF zapne postupnou expozici bracketing. Na zadní stěně najdeme menu, INFO, což je režim pro prohlížení, ale také lze zapnout vodováhu a přehledné menu – diagram, vpravo od hledáčku je to uzávěr autofokusu, tlačítko pro live view, pod horní hranou funkční tlačítko a sdružené tlačítko pro nastavení zóny autofokusu a případně spoušť pro video.

U čtyřcestného voliče najdeme tlačítko pro prohlížení a koš a to je v podstatě vše.

Menu je vcelku přehledné, má jen pět oddílů, ale bádavý uživatel se dokáže propracovat až do nějakých suterénů, kde lze nastavit podle potřeby jak ovládací prvky, tak i vzhled obrazu. Přirozeně že tu je možné naplnit pozice čtyř položek moje nastavení. Je ovšem třeba se smířit s tím, že přepnutí uživatelských pozic vyžaduje ponor do menu, to je stinná stránka toho, že přístroj nemá kruhový volič režimů, který se tak rád mimovolně pohne v nejméně vhodnou chvíli, jak jsem se o tom ostatně zmiňoval v recenzi před třemi lety.

Jako určitý ústupek laickému publiku vnímám “art režimy”, tedy všelijaké posuny barevnosti a kresby. Principiálně to nelze zavrhnout, například Panasonic to vyřešil velmi dobře ve svých kompaktech i micro 4/3 přístrojích, ale “pop art” na profi mašině fakt nemusím. Od toho mám Photoshop, když už by mě pop art tolik dráždil.

Jak se s ním fotí
O rychlosti náběhu není třeba se zmiňovat, bleskurychlost je dnes samozřejmostí u všech zrcadlovek. Výrazně se zlepšila rychlost autofokusu. Ten zůstal jedenáctibodový, nicméně autofokus už není kamenem úrazu, což bohužel byl na E3, přinejmenším v době předvedení modelu veřejnosti. Zde ovšem je třeba upozornit, že ostření je úzké hrdlo současné fotografické techniky a na skutečně sportovní fotografii, málo platné, musíte mít “opravdu profesionální” přístroje, kde bych jako spodní hranici viděl třeba Canon 7D. Moji čtyřletou vnučku Dodo přístroj v běhu nepochytal. Zde ovšem je třeba podotknout, že v terénu se rychlost AF obtížně měří – například v recenzi Digital Camera Review autor píše, že sice nedokáže potvrdit prohlášení Olympusu, že tento přístroj má nejrychlejší AF na světě, ale že přístroj byl rychlejší dokonce i než profi Canon EOS 1D Mark IV.
Obrazová kvalita objektivu 12-60 je skutečně vynikající a v nižších hodnotách ISO za dobrého světla jsou snímky bezesporu výborné. V základním nastavení je trochu podhodnoceno doostření, ovšem doostření, stejně jako další parametry, jako je sytost a kontrast, lze doladit. Přístroj má tendenci k vytváření přepalů, ale i to lze v menu upravit trvalým nastavením kompenzace do mínusu, což je možné – například – uložit do jednoho z uživatelských nastavení. Doporučuje se fotit v RAWu, klterý má přece jen větší schopnost obsáhnout jasové rozdíly. Vyvážení bílé podpořené externím senzorem je vynikající, to jsem chválil už na E3.

Šum je však kámen úrazu. 6400 ISOP je naprosto nepoužitelné, 3200 ISO vychází na mém srovnání jakž takž:

Také 1600 zde nebudí pohoršení, avšak v praxi je to o hodně slabší. Jakž takž použitelné je 1250 ISO a ještě na 800 ISO šum ruší, i při 200 ISO je vidět, avšak dá se snést. Je to smutné zjištění, avšak před skutečností nelze zavírat oči – ten malý čip má malé pixely a jejich signál je nutno zesilovat víc než signál ze stejně kapacitních, leč rozměrnějších snímačů.

Live view je silnou stránkou Olympusů, oni s ním přišli první a s vyklápěcím a přetáčecím displejem si ho uživatel do syta užije. Má obrovské využití pro snímání z neobvyklých úhlů, při fotografování přírody atd.

Stabilizátor si počíná zdatně, jakkoli platí, že i ten nejhorší stativ je lepší než nejlepší stabilizátor.
Výdrž baterie se udává přes 870, pokud nepoužíváme LCD. V praxi je výdrž přes 400 snímků, tedy obvyklá, odpovídající velikosti akumulátoru.

Shrnutí:
Předností má tento přístroj mnoho, především důkladnou stavbu, výbornou ovladatelnost a výtečnou kresbu v dobrých světelných podmínkách. Je slabý ve vyšších stupních ISO, přičemž “vyšší” začíná už na 800 ISO. Je tedy nutné posuzovat ho ve srovnání s jinými přístroji. Tělo stojí 43 tisíc, tedy o plných dvacet tisíc než výprodejová E3, která je stále ještě k mání. Už to je zarážející, ale pomiňme to, zbylé kusy E3 se doprodají. Objektiv 12-60 stojí 27 tisíc, takže jsme v základním provedení na 70 tisících. Full frame Canon 5D Mark II s objektivem 24-105 stojí 67 tisíc, ovšem Canon 7D vás přijde s objektivem 18-135 na 43 tisíc, Nikon D300s s objektivem 16-85 na 45 tisíc a Pentax K7 s objektivem 16-50 stojí 47 tisíc (vše leden 2011). Ale to jsou počty, který každý umí sám a žádnou recenzi k nim nepotřebuje.

Ukázky:
1 až 5 při 100 ISO, 6 při 200 ISO, 7 při 800 ISO, 8 při 1250 ISO, 9 při 2500 ISO a 10 při 6400 ISO.

1 2
3 4
5 6
7 8
9 10

Vlajková loď zrcadlovek Olympusu spatřila světlo světa tři roky po modelu E-3. Solidní stroje určené profi účelům se nestřídají na pultech jako morčata, zrají jako dobré víno a spěch není při jejich vývoji dobrý rádce. Na E-3 nezůstalo mnoho prostoru k zásadnímu zlepšování, takže i ten E-5 znamená spíš posun než převrat.

Jaký je a komu je určen Jde samozřejmě o jednookou zrcadlovku na bázi formátu čipu 4/3 palce, tedy 18.00 x 13.50 mm. Čip je mechanicky stabilizovaný, chráněný prachovým filtrem typu “beránku otřes se”, typu NMOS od Matsushity, čipy tohoto typu jsou rychlejší než běžné snímače, avšak výrobně náročnější a tudíž dražší. V souvislosti s velikostí čipu je prodlužovací faktor ohniska 1:2, takže dejme tomu 20 mm ohnisko má úhel záběru odpovídající objektivu s 40 mm kinofilmového přístroje. Má 12,3 milionu efektivních pixelů, o dva víc než předchozí model, s poměrem stran 4:3 ve výchozím nastavení, lze ale nastavit běžný kinofilmový poměr 3:2 a množství dalších,, jako je 7:5, 6:5 a samozřejmě 16:9. Mírně se zvýšila citlivost, maximum je teď na 6400 ISO. Procesor je TruPic V+. Sériové snímání zůstalo na důstojné rychlosti 5 fps. Přibylo video, to je jedna ze zásadních inovací tohoto modelu, kvalita HD 1280×720 při 30 fps. Nejapný formát karty xD šel do koše, přístroj má teď dva sloty, jeden pro CF karty, druhý pro SAD až SDXC karty. Ukládá do RAWu anebo do JPEG ve čtyřech stupních komprese. Displej je luxusní, třípalcový s 920 tisíci pixely, vyklápěcí a přetáčecí, s nastavitelností patnácti stupňů jasu. Přenos dat je přes USB 2.0 rychlostí 480 Mbit/sec, též HGMI, pro video jsou určeny konektory pro stereo příjem zvuku. Baterka je BLM-5 Lithium-Ion akumulátor, rozměry 143 x 117 x 75mm , váha 800 g.

U té je dlužno se zastavit. Toto je skutečně přístroj do nepohody, je odolný proti otřesům a už na předvedení E-3 novinářům namáčeli lidé od Olympusu přístroj do louže na zámku na Sychrově. S tímto kouskem jsem do louže nechodil, avšak nepochybuji, že by to přežil. Přístroj už na pohled vypadá důkladně. Měl jsem ho se znamenitým 12-60 mm Zuiko objektivem, a byla radost ho vzít do ruky. Sedí pevně, rozměrově odpovídá mužské ruce, hledáček se stoprocentním krytím je příjemně jasný a velká gumová očnice spolehlivě kryje před okolním světlem. Při pohledu na toho krasavce se však vkrádá kacířská myšlenka – kdyby tak páni kapitáni Olympusu před lety nezabředli do formátu 4/3 a v E-5 byl pořádný čip, to by byl foťák… Ale pryč s tím, kacíři končí na hranici. Konstatujme, že hlavní deviza tohoto přístroje je solidnost a odolnost, extrémními výkony rozhodně nevyniká.

Ovládání a menu
V jistém smyslu jde přístroj proti proudu. V pachtění po inovacích za každou cenu vídáme všelijaké experimenty s dotykovými displeji a rolllery všude možně, jenom ne tam, kde roller má být. Zde je vše podstatné vyvedené do snadno nahmatatelných a dobře utěsněných tlačítek. Chválil jsem to už před třemi lety v recenzi zde na Digineffu. Ovládání je prakticky stejné jako bylo na E3, trochu se změnila zadní stěna kvůli většímu LCD. Dvířka prostoru pro karty se už nemusí speciálně odemykat, což ostatně byla tak trochu otrava, přiznejme, jakkoli to byl příspěvek k odolnosti proti prachu a vlhkosti.

Přístroj se zapíná neobvykle vpravo dole na zadní stěně, to je jeden z mála ergonomických úletů: kdybychom dali ve stupnici hodnocení nikonskému řešení jedničku, tohle by zasloužilo pětku. Jinak ale je v podstatě tam, kde bychom to hledali. Spoušť samozřejmě, u ní tlačítka pro kompenzaci (kompenzace má “profi” rozsah +-5 EV, což v době zpracování typu HDR už není takový přepych, jako býval) a ISO, pod ní přední roller. U stavového displeje na horní stěně světýlko a WB (bílá dává na vybrat z osmi předvoleb a manuálně nastavenou lze uložit do čtyř paměťových pozic. ), na druhé straně od hledáčku blesk, nastavení režimu ( P,A,S,M a bulb, automat samozřejmě profi přístroj nenabízí. Současné stisknutí MODE a AF zapne postupnou expozici bracketing. Na zadní stěně najdeme menu, INFO, což je režim pro prohlížení, ale také lze zapnout vodováhu a přehledné menu – diagram, vpravo od hledáčku je to uzávěr autofokusu, tlačítko pro live view, pod horní hranou funkční tlačítko a sdružené tlačítko pro nastavení zóny autofokusu a případně spoušť pro video.

U čtyřcestného voliče najdeme tlačítko pro prohlížení a koš a to je v podstatě vše.

Menu je vcelku přehledné, má jen pět oddílů, ale bádavý uživatel se dokáže propracovat až do nějakých suterénů, kde lze nastavit podle potřeby jak ovládací prvky, tak i vzhled obrazu. Přirozeně že tu je možné naplnit pozice čtyř položek moje nastavení. Je ovšem třeba se smířit s tím, že přepnutí uživatelských pozic vyžaduje ponor do menu, to je stinná stránka toho, že přístroj nemá kruhový volič režimů, který se tak rád mimovolně pohne v nejméně vhodnou chvíli, jak jsem se o tom ostatně zmiňoval v recenzi před třemi lety.

Jako určitý ústupek laickému publiku vnímám “art režimy”, tedy všelijaké posuny barevnosti a kresby. Principiálně to nelze zavrhnout, například Panasonic to vyřešil velmi dobře ve svých kompaktech i micro 4/3 přístrojích, ale “pop art” na profi mašině fakt nemusím. Od toho mám Photoshop, když už by mě pop art tolik dráždil.

Jak se s ním fotí
O rychlosti náběhu není třeba se zmiňovat, bleskurychlost je dnes samozřejmostí u všech zrcadlovek. Výrazně se zlepšila rychlost autofokusu. Ten zůstal jedenáctibodový, nicméně autofokus už není kamenem úrazu, což bohužel byl na E3, přinejmenším v době předvedení modelu veřejnosti. Zde ovšem je třeba upozornit, že ostření je úzké hrdlo současné fotografické techniky a na skutečně sportovní fotografii, málo platné, musíte mít “opravdu profesionální” přístroje, kde bych jako spodní hranici viděl třeba Canon 7D. Moji čtyřletou vnučku Dodo přístroj v běhu nepochytal. Zde ovšem je třeba podotknout, že v terénu se rychlost AF obtížně měří – například v recenzi Digital Camera Review autor píše, že sice nedokáže potvrdit prohlášení Olympusu, že tento přístroj má nejrychlejší AF na světě, ale že přístroj byl rychlejší dokonce i než profi Canon EOS 1D Mark IV.
Obrazová kvalita objektivu 12-60 je skutečně vynikající a v nižších hodnotách ISO za dobrého světla jsou snímky bezesporu výborné. V základním nastavení je trochu podhodnoceno doostření, ovšem doostření, stejně jako další parametry, jako je sytost a kontrast, lze doladit. Přístroj má tendenci k vytváření přepalů, ale i to lze v menu upravit trvalým nastavením kompenzace do mínusu, což je možné – například – uložit do jednoho z uživatelských nastavení. Doporučuje se fotit v RAWu, klterý má přece jen větší schopnost obsáhnout jasové rozdíly. Vyvážení bílé podpořené externím senzorem je vynikající, to jsem chválil už na E3.

Šum je však kámen úrazu. 6400 ISOP je naprosto nepoužitelné, 3200 ISO vychází na mém srovnání jakž takž:

Také 1600 zde nebudí pohoršení, avšak v praxi je to o hodně slabší. Jakž takž použitelné je 1250 ISO a ještě na 800 ISO šum ruší, i při 200 ISO je vidět, avšak dá se snést. Je to smutné zjištění, avšak před skutečností nelze zavírat oči – ten malý čip má malé pixely a jejich signál je nutno zesilovat víc než signál ze stejně kapacitních, leč rozměrnějších snímačů.

Live view je silnou stránkou Olympusů, oni s ním přišli první a s vyklápěcím a přetáčecím displejem si ho uživatel do syta užije. Má obrovské využití pro snímání z neobvyklých úhlů, při fotografování přírody atd.

Stabilizátor si počíná zdatně, jakkoli platí, že i ten nejhorší stativ je lepší než nejlepší stabilizátor.
Výdrž baterie se udává přes 870, pokud nepoužíváme LCD. V praxi je výdrž přes 400 snímků, tedy obvyklá, odpovídající velikosti akumulátoru.

Shrnutí:
Předností má tento přístroj mnoho, především důkladnou stavbu, výbornou ovladatelnost a výtečnou kresbu v dobrých světelných podmínkách. Je slabý ve vyšších stupních ISO, přičemž “vyšší” začíná už na 800 ISO. Je tedy nutné posuzovat ho ve srovnání s jinými přístroji. Tělo stojí 43 tisíc, tedy o plných dvacet tisíc než výprodejová E3, která je stále ještě k mání. Už to je zarážející, ale pomiňme to, zbylé kusy E3 se doprodají. Objektiv 12-60 stojí 27 tisíc, takže jsme v základním provedení na 70 tisících. Full frame Canon 5D Mark II s objektivem 24-105 stojí 67 tisíc, ovšem Canon 7D vás přijde s objektivem 18-135 na 43 tisíc, Nikon D300s s objektivem 16-85 na 45 tisíc a Pentax K7 s objektivem 16-50 stojí 47 tisíc (vše leden 2011). Ale to jsou počty, který každý umí sám a žádnou recenzi k nim nepotřebuje.

Ukázky:
1 až 5 při 100 ISO, 6 při 200 ISO, 7 při 800 ISO, 8 při 1250 ISO, 9 při 2500 ISO a 10 při 6400 ISO.

1 2
3 4
5 6
7 8
9 10
Inzerce

Techniku a služby nejlépe nakoupíte ve: