Nezařazené

Olympus E 400 (recenze)


Jako nejmenší současnou zrcadlovku nabízí Olympus svůj doposud poslední přírůstek modelové řady E. Desetimegová zrcadlovka stojí v “double kitu” před vánoci řádově třicet tisíc – tedy vybavena dvěma objektivy v ekvivalentním rozsahu 28 až 300 mm. A antiprachový filtr v těle! Jaký je tento přístroj?

Jaký je a komu je určen
Úvodem je dobře připomenout, že celá tato řada E má jako své jádro CCD snímač tzv. čtyřtřetinového standardu, tedy je velký 17,3 x 13,0 mm, a k němu přísluší optika optimalizovaná na tento rozměr. Na rozdíl od zrcadlovek s čipem APS-C, které mají prodlužovací faktor ohniska 1,6x, mají tyto objektivy prodlužovací faktor 2x. To je důvod, proč jsou objektivy tohoto systému tak relativně malé. Olympus vsadil na miniaturizaci. Zrcadlovky totiž mívají mnoho výhod, ale jedna nevýhoda je zásadní – vždy jsou to poměrně velké a těžké přístroje. Olympus se zaměřil na zmírnění této nevýhody. Z jeho materiálů jsme převzali toto srovnání – cesta od E1 před E500 k současné E400:

Ten krok od E500 k E400 znamenal naprosté přepracování elektroniky, především pak základní desky. Obdobnou cestou jdou i jiní výrobci zrcadlovek. Zde poznamenejme, že Olympus používá svého formátu karet xD Picture card, a slot na tyto karty nalezneme i zde. Ovšem “profi” formát je tradičně karta Compact Flash, i tento přístroj je dvouslotový: ovšem CF karty jsou postupně nahrazovány kartami SD, objevila se i v “mini” zrcadlovce Nikon D40. Takže zde je ona otázka, k níž směřuji: dočkáme se “double slotu” xD a SD v některém příštím Olympusu řady E? Bylo by to velmi žertovné…

Ale dosti úvah, pojďme k faktům.

Tělo je plastové, pečlivě vypracované – do detailů, jako je na př. značka určující kde přesně je rovina snímače (důležité pro vědecky pojímanou makrofotografii). Úchop je jen malý, ale zcela dostatečný. Povrch je příjemně zdrsněným přístroj se velmi dobře drží. Oka pro řemínek jsou umístěna tak, že přístroj visí na řemenu výborně vyvážený, je to ovšem za tu cenu, že pravé očko trochu překáží při držení, je to ale věc zvyku.
Snímač má 10,8 Mpx fyzicky, rovných deset efektivně, takže vytváří fotky 3136 x 2352, 2560 x 1920, 1600 x 1200, 1280 x 960, 1024 x 768 a 640 x 480 velké. Což znamená, že jsou v poměru 4:3 a ne 3:2, jak bývá u DSLR zvykem. Důsledek? Zápas s formátem pohlednic 10×15, které jsou 3:2. Buď budete mít okudlané vršky a spodky, nebo proužky na stranách. Bohužel, tady nelze nastavit formát 3:2, což je první chybka, kterou jsem nalezl.
Citlivost má 100, 125, 160, 200, 250, 320, 400, 500, 640, 800, 1000, 1250, 1600 ISO. Podotýkám, že všechny tyto hodnoty skutečně lze nastavit, jsou tedy odstupňované po 1/3. Důsledek? Vysoké citlivosti 1250 a 1600 jsou až na druhé obrazovce v menu a to je taky pěkná otrava.
Antiprachový filtr je jedna z vymožeností modelové řady E, nechybí ani zde a je to výborná věc, protože prach na snímači je vskutku pěkná otrava.
Expoziční režimy jsou Auto, Program AE, A, S, M (tedy priorita clony/času a manuál), a samozřejmě i velká nabídka scénických režimů: Portrét, Krajina, Makro, Sport, Noční scéna s portrétem, Podvodní makro, Podvodní širokoúhlý, Pláž & Sníh, Svíčka, Děti, Dokumenty, Ohňostroj, High Key, Režim stabilizace obrazu, Krajina, Krajina s portrétem, Low Key, Makro, Přírodní makro, Noční scéna, Noční scéna s portrétem, Panorama, Portrét, Sport, Západ slunce. Olympus se vždy velmi věnoval fotografování pod vodou a dokazuje to i zde.
Vyvážení bílé má předvolby Zamračeno, Stín, Žárovka, Slunce, Zářivka 1, Zářivka 2, Zářivka 3 a ruční nastavení, jakož i nastavení podle stupňů Kelvina.
Hledáček má samozřejmě korekci oční vady. Informace jsou umístěny do pravého svislého pruhu, údaj o expozičním času je v pravém horním rohu a je špatně vidět.
Zápis ve formátu JPEG nebo RAW je na kartu xD nebo CompactFlash.
Rozměry a váha jsou 350 g a 129,5 x 91 x 53 mm. Což jsou skutečně skvělé parametry.
Menu je česky je výborné, vrátím se k němu.

Ovládání a menu
Tady se nedá skrblit chválou. Přístroj je znamenitě ovladatelný a vše potřebné je při ruce. Zapíná se páčkou pod kruhovým voličem (doleva je zapnout, doprava vypnout, je to trochu nezvyklé, ale má to asi tu logiku, že pohyb navazuje na roler: jakmile dáme palec na roller na pravém horním rohu, dotyk páčky nás upozorní, že je přístroj ve stavu PFF). Vedle spouště je tlačítko korekce expozice.
Volič režimů nabízí plně automatický režim, pak “kreativní” režimy pro pokročilé (P/A/S/M), nejdůležitější scénické režimy (portrét, krajina, makro, sport, noční portrét, což je prakticky “slow flash”, je ale nutno ručně aktivovat vestavěný blesk) a konečně i přístup ke všem scénickým režimům.
Na druhé straně od hledáčku je tlačítko pro aktivaci blesku a přístup k menu pro blesk – redukovaný výkon blesku ale najdeme zase až na druhé obrazovce menu, což je nemilé, naštěstí lze omezení navolit v menu “na tvrdo”. Dalším tlačítkem na horní stěně volíme focení jednotlivě, sériově, samospoušť (10 nebo 2 sec) a dálkové ovládání.

Na zadní stěně najdeme vpravo uzávěr ostření/expozice, pak funkční tlačítko, které je volitelné: doporučuji zvolit ruční volbu bílé, pak v kombinaci s tímto tlačítkem a spouští a následným potvrzením OK přejdete do režimu manuální bílé, je to rychlé a bezproblémové.
Vlevo od displeje (2,5 palce, 215 tisíc pixelů) jsou tlačítka pro prohlížení, koš na mazání, menu a “info”, jímž se mění vzezření stavového displeje (viz níže).
Čtyřcestný volič jsem nevynechal, ale nechal si ho na konec. Je to čtveřice tlačítek v kruhu s OK uprostřed. K čtveřici nejsou přiřazeny žádné funkce. Když zmáčkneme OK, stavový displej, který se dá vypnout/zapnout zmíněným tlačítkem, se změní ve volitelný stavový displej, což znamená, že už se jen neinformujeme, ale rovnou vstupujeme do ovládání. Což se lépe ukáže, než slovně vysvětlí. Zde jsou menu, vlevo menší, vpravo větší:

PO stisknutí středového tlačítka se v našem případě vysvítilo ovládání ISO – teď je nastaveno na 1600, opět vlevo užší, vpravo širší varianta:

Vlevo dole vidíte přechod do ovládání ISO. Lze se do něho dostat samozřejmě i přes skutečné menu, ukázku vidíte dole vpravo.

Ovládání patří ke skutečně silným stránkám tohoto přístroje. Přeskoky z LCD v roli stavového displeje do ovládání” zahájil Olympus už v modelu 400. Je to zřejmě ideální způsob, jak ovladatelnost řešit – a všimněte si, že v širší verzi stavového displeje najdete i volbu barevného prostoru (implicitně je nastaveno sRGB) nebo volba doostření (S) nebo kontrastu (c)! A zde je třeba dodat , že právě ovladatelnost je pro praxi jeden ze základních faktorů.

Jak se s ním fotí
Přístroj byl schopen pořídit první snímek za cca 2,5 sec po zapnutí. S namáčknutím ve spolupráci s e základním objektivem Zuiko 14-40 měl nulové zpoždění spouště, bez namáčknutí 0,2 sec, to je výborný výsledek.
Obrazová kvalita je kresebně výtečná, oba Zuiko objektivy jsou špičkové. Problém je samozřejmě v šumu. Ten je výrazný a je vidět už při 500 ISO, při 1600 ISO odpovídá šumu při 3200 ISO zrcadlovek s větším CCD. S velikostí CCD, tedy s malou plochou buněk, souvisí i zúžený dynamický rozsah. Přístroj je náchylný k přepalů, jakmile je motiv světelně nevyvážený. Naopak, jemné tóny zpracovává velmi dobře. V situacích, kdy je velký rozdíl v osvětlení, je třeba nabírat expozici s vysoce osvětlených míst, případně si pomoci korekcí expozice, Snímky na ukázkách dole jsou v SHQ kvalitě – jsou datově náročné, cca 7 MB každý z nich. RAW snímky mají přes 20 MB! Doporučuji fotit při HQ, snímky jsou též velmi dobré a datově podstatně méně náročné.
Vyvážení bílé v automatice tradičně chabé, předvolby jsou velmi dobré a hlavně – v kombinaci s funkčním tlačítkem lze velice rychle nastavovat správnou hodnotu ručně.

Shrnutí
Olympus E-400 je desetimegová jednooká zrcadlovka s výměnnou optikou. Je výjimečně skladná a lehká a výtečně se ovládá. Obrazové výsledky jsou výborné, je ale třeba počítat s vyšším šumem při vysokých ISO, zvláště ve špatném osvětlení nebo na tmavých partiích obrazu. Určité problémy může dělat použitý poměr stran 4:3, záleží ale na nejčastěji používaném formátu zvětšenin. Rozhodně se vyplatí “double kit”, jelikož pak vyjde objektiv 40-150 mm (80-300 ekv.) na tři tisíce.

Pro a proti:

Pro:
malé rozměry a váha
vynikající ovladatelnost
rychlost
protiprachový filtr
české menu
Proti:
šum při vyšších ISO
sklony k přepalům v nevyrovnaných světelných podmínkách
někdy zdržuje “dvouobrazovkové” menu
údaje v hledáčku jsou špatně čitelné

Ukázky:
1 počasí ideální, 2 velké světelné rozdíly, stín je hodně tmavý, 3 ISO 400, 4,5 ISO 500, 6 širokoúhlý záběr, 7 širokoúhlý záběr při maximálním kresebném výkonu (100 ISO, clona F5.6), 8 totéž, ale při ohnisku 40 mm a cloně F8.0, 9 podvečer při ISO 500, 10 jemné tóny, 11 protisvětlo, 12 ISO 1600.

1 2
3 4
5 6
7 8
9 10
11 12


Jako nejmenší současnou zrcadlovku nabízí Olympus svůj doposud poslední přírůstek modelové řady E. Desetimegová zrcadlovka stojí v “double kitu” před vánoci řádově třicet tisíc – tedy vybavena dvěma objektivy v ekvivalentním rozsahu 28 až 300 mm. A antiprachový filtr v těle! Jaký je tento přístroj?

Jaký je a komu je určen
Úvodem je dobře připomenout, že celá tato řada E má jako své jádro CCD snímač tzv. čtyřtřetinového standardu, tedy je velký 17,3 x 13,0 mm, a k němu přísluší optika optimalizovaná na tento rozměr. Na rozdíl od zrcadlovek s čipem APS-C, které mají prodlužovací faktor ohniska 1,6x, mají tyto objektivy prodlužovací faktor 2x. To je důvod, proč jsou objektivy tohoto systému tak relativně malé. Olympus vsadil na miniaturizaci. Zrcadlovky totiž mívají mnoho výhod, ale jedna nevýhoda je zásadní – vždy jsou to poměrně velké a těžké přístroje. Olympus se zaměřil na zmírnění této nevýhody. Z jeho materiálů jsme převzali toto srovnání – cesta od E1 před E500 k současné E400:

Ten krok od E500 k E400 znamenal naprosté přepracování elektroniky, především pak základní desky. Obdobnou cestou jdou i jiní výrobci zrcadlovek. Zde poznamenejme, že Olympus používá svého formátu karet xD Picture card, a slot na tyto karty nalezneme i zde. Ovšem “profi” formát je tradičně karta Compact Flash, i tento přístroj je dvouslotový: ovšem CF karty jsou postupně nahrazovány kartami SD, objevila se i v “mini” zrcadlovce Nikon D40. Takže zde je ona otázka, k níž směřuji: dočkáme se “double slotu” xD a SD v některém příštím Olympusu řady E? Bylo by to velmi žertovné…

Ale dosti úvah, pojďme k faktům.

Tělo je plastové, pečlivě vypracované – do detailů, jako je na př. značka určující kde přesně je rovina snímače (důležité pro vědecky pojímanou makrofotografii). Úchop je jen malý, ale zcela dostatečný. Povrch je příjemně zdrsněným přístroj se velmi dobře drží. Oka pro řemínek jsou umístěna tak, že přístroj visí na řemenu výborně vyvážený, je to ovšem za tu cenu, že pravé očko trochu překáží při držení, je to ale věc zvyku.
Snímač má 10,8 Mpx fyzicky, rovných deset efektivně, takže vytváří fotky 3136 x 2352, 2560 x 1920, 1600 x 1200, 1280 x 960, 1024 x 768 a 640 x 480 velké. Což znamená, že jsou v poměru 4:3 a ne 3:2, jak bývá u DSLR zvykem. Důsledek? Zápas s formátem pohlednic 10×15, které jsou 3:2. Buď budete mít okudlané vršky a spodky, nebo proužky na stranách. Bohužel, tady nelze nastavit formát 3:2, což je první chybka, kterou jsem nalezl.
Citlivost má 100, 125, 160, 200, 250, 320, 400, 500, 640, 800, 1000, 1250, 1600 ISO. Podotýkám, že všechny tyto hodnoty skutečně lze nastavit, jsou tedy odstupňované po 1/3. Důsledek? Vysoké citlivosti 1250 a 1600 jsou až na druhé obrazovce v menu a to je taky pěkná otrava.
Antiprachový filtr je jedna z vymožeností modelové řady E, nechybí ani zde a je to výborná věc, protože prach na snímači je vskutku pěkná otrava.
Expoziční režimy jsou Auto, Program AE, A, S, M (tedy priorita clony/času a manuál), a samozřejmě i velká nabídka scénických režimů: Portrét, Krajina, Makro, Sport, Noční scéna s portrétem, Podvodní makro, Podvodní širokoúhlý, Pláž & Sníh, Svíčka, Děti, Dokumenty, Ohňostroj, High Key, Režim stabilizace obrazu, Krajina, Krajina s portrétem, Low Key, Makro, Přírodní makro, Noční scéna, Noční scéna s portrétem, Panorama, Portrét, Sport, Západ slunce. Olympus se vždy velmi věnoval fotografování pod vodou a dokazuje to i zde.
Vyvážení bílé má předvolby Zamračeno, Stín, Žárovka, Slunce, Zářivka 1, Zářivka 2, Zářivka 3 a ruční nastavení, jakož i nastavení podle stupňů Kelvina.
Hledáček má samozřejmě korekci oční vady. Informace jsou umístěny do pravého svislého pruhu, údaj o expozičním času je v pravém horním rohu a je špatně vidět.
Zápis ve formátu JPEG nebo RAW je na kartu xD nebo CompactFlash.
Rozměry a váha jsou 350 g a 129,5 x 91 x 53 mm. Což jsou skutečně skvělé parametry.
Menu je česky je výborné, vrátím se k němu.

Ovládání a menu
Tady se nedá skrblit chválou. Přístroj je znamenitě ovladatelný a vše potřebné je při ruce. Zapíná se páčkou pod kruhovým voličem (doleva je zapnout, doprava vypnout, je to trochu nezvyklé, ale má to asi tu logiku, že pohyb navazuje na roler: jakmile dáme palec na roller na pravém horním rohu, dotyk páčky nás upozorní, že je přístroj ve stavu PFF). Vedle spouště je tlačítko korekce expozice.
Volič režimů nabízí plně automatický režim, pak “kreativní” režimy pro pokročilé (P/A/S/M), nejdůležitější scénické režimy (portrét, krajina, makro, sport, noční portrét, což je prakticky “slow flash”, je ale nutno ručně aktivovat vestavěný blesk) a konečně i přístup ke všem scénickým režimům.
Na druhé straně od hledáčku je tlačítko pro aktivaci blesku a přístup k menu pro blesk – redukovaný výkon blesku ale najdeme zase až na druhé obrazovce menu, což je nemilé, naštěstí lze omezení navolit v menu “na tvrdo”. Dalším tlačítkem na horní stěně volíme focení jednotlivě, sériově, samospoušť (10 nebo 2 sec) a dálkové ovládání.

Na zadní stěně najdeme vpravo uzávěr ostření/expozice, pak funkční tlačítko, které je volitelné: doporučuji zvolit ruční volbu bílé, pak v kombinaci s tímto tlačítkem a spouští a následným potvrzením OK přejdete do režimu manuální bílé, je to rychlé a bezproblémové.
Vlevo od displeje (2,5 palce, 215 tisíc pixelů) jsou tlačítka pro prohlížení, koš na mazání, menu a “info”, jímž se mění vzezření stavového displeje (viz níže).
Čtyřcestný volič jsem nevynechal, ale nechal si ho na konec. Je to čtveřice tlačítek v kruhu s OK uprostřed. K čtveřici nejsou přiřazeny žádné funkce. Když zmáčkneme OK, stavový displej, který se dá vypnout/zapnout zmíněným tlačítkem, se změní ve volitelný stavový displej, což znamená, že už se jen neinformujeme, ale rovnou vstupujeme do ovládání. Což se lépe ukáže, než slovně vysvětlí. Zde jsou menu, vlevo menší, vpravo větší:

PO stisknutí středového tlačítka se v našem případě vysvítilo ovládání ISO – teď je nastaveno na 1600, opět vlevo užší, vpravo širší varianta:

Vlevo dole vidíte přechod do ovládání ISO. Lze se do něho dostat samozřejmě i přes skutečné menu, ukázku vidíte dole vpravo.

Ovládání patří ke skutečně silným stránkám tohoto přístroje. Přeskoky z LCD v roli stavového displeje do ovládání” zahájil Olympus už v modelu 400. Je to zřejmě ideální způsob, jak ovladatelnost řešit – a všimněte si, že v širší verzi stavového displeje najdete i volbu barevného prostoru (implicitně je nastaveno sRGB) nebo volba doostření (S) nebo kontrastu (c)! A zde je třeba dodat , že právě ovladatelnost je pro praxi jeden ze základních faktorů.

Jak se s ním fotí
Přístroj byl schopen pořídit první snímek za cca 2,5 sec po zapnutí. S namáčknutím ve spolupráci s e základním objektivem Zuiko 14-40 měl nulové zpoždění spouště, bez namáčknutí 0,2 sec, to je výborný výsledek.
Obrazová kvalita je kresebně výtečná, oba Zuiko objektivy jsou špičkové. Problém je samozřejmě v šumu. Ten je výrazný a je vidět už při 500 ISO, při 1600 ISO odpovídá šumu při 3200 ISO zrcadlovek s větším CCD. S velikostí CCD, tedy s malou plochou buněk, souvisí i zúžený dynamický rozsah. Přístroj je náchylný k přepalů, jakmile je motiv světelně nevyvážený. Naopak, jemné tóny zpracovává velmi dobře. V situacích, kdy je velký rozdíl v osvětlení, je třeba nabírat expozici s vysoce osvětlených míst, případně si pomoci korekcí expozice, Snímky na ukázkách dole jsou v SHQ kvalitě – jsou datově náročné, cca 7 MB každý z nich. RAW snímky mají přes 20 MB! Doporučuji fotit při HQ, snímky jsou též velmi dobré a datově podstatně méně náročné.
Vyvážení bílé v automatice tradičně chabé, předvolby jsou velmi dobré a hlavně – v kombinaci s funkčním tlačítkem lze velice rychle nastavovat správnou hodnotu ručně.

Shrnutí
Olympus E-400 je desetimegová jednooká zrcadlovka s výměnnou optikou. Je výjimečně skladná a lehká a výtečně se ovládá. Obrazové výsledky jsou výborné, je ale třeba počítat s vyšším šumem při vysokých ISO, zvláště ve špatném osvětlení nebo na tmavých partiích obrazu. Určité problémy může dělat použitý poměr stran 4:3, záleží ale na nejčastěji používaném formátu zvětšenin. Rozhodně se vyplatí “double kit”, jelikož pak vyjde objektiv 40-150 mm (80-300 ekv.) na tři tisíce.

Pro a proti:

Pro:
malé rozměry a váha
vynikající ovladatelnost
rychlost
protiprachový filtr
české menu
Proti:
šum při vyšších ISO
sklony k přepalům v nevyrovnaných světelných podmínkách
někdy zdržuje “dvouobrazovkové” menu
údaje v hledáčku jsou špatně čitelné

Ukázky:
1 počasí ideální, 2 velké světelné rozdíly, stín je hodně tmavý, 3 ISO 400, 4,5 ISO 500, 6 širokoúhlý záběr, 7 širokoúhlý záběr při maximálním kresebném výkonu (100 ISO, clona F5.6), 8 totéž, ale při ohnisku 40 mm a cloně F8.0, 9 podvečer při ISO 500, 10 jemné tóny, 11 protisvětlo, 12 ISO 1600.

1 2
3 4
5 6
7 8
9 10
11 12


Inzerce

Techniku a služby nejlépe nakoupíte ve: