Olympus E-3 (recenze)

Jaký je a komu je určen
Přístroj nyní tvoří špičku modelové řady E, tedy zrcadlovek Olympusu. Má několik hlavních deviz, především odolnost, kterou zabezpečuje hořčíkové tělo a množství těsnicích prvků, jež brání proniknutí vody a prachu. K odlití těla je použito metody Thisomold, jde o odlévání za relativně nízké teploty, která zaručuje homogenní odlitek bez bublin. Je to tedy přístroj na „tahání s sebou“, především v krušných podmínkách adventurního cestování.

Patří ke konceptu 4/3, tedy má snímač velký 7,3 x 13,0 mm. Tento formát vyžaduje crop factor 2x, to znamená, že každý objektiv má úhel záběru, odpovídající úhlu kinofilmového objektivu s dvojnásobkem ohniskové vzdálenosti (na př. 14 mm fyzicky = 28 mm efektivně). Má poměr stran 4:3 ( obrázky 3648×2736 a 3200 x 2400, 2560 x 1920, 1600 x 1200, 1280 x 960, 1024 x 768, 640 x 480, bez možnosti nastavit 3:2, to je snad jediná vážnější chyba, kterou jsem nalezl. Dále: snímač je typu Live MOS. Není to tedy klasické CCD, nýbrž specifický snímač, zaměřený především na to, aby dokázal snímat v režimu Live View, tedy s kontrolou přes LCD. Tento LiveMOS má zmenšenou mezeru mezi buňkami – to je důležitý parametr, přičemž právě toto „sbližování“ buněk vede k významnému zlepšení kvality obrazu. Rychlý přenos signálu též vede k rychlému sekvenčnímu focení rychlostí 5 fps. Přístroj má hranolový hledáček, tudíž u něho nebylo možno zabudovat speciální snímací „hledáčkové“ CCD. Pro Live View je tedy nutno sklopit zrcátko. LCD je dvouapůlcové – a vyklápěcí a přetáčecí. V režimu Live View je tedy možno fotografovat i z neobvyklých úhlů, jako odspodu nebo nad hlavou, s plnou kontrolou obrazu.
Zpět ke snímači: je stabilizovaný, takže ze stabilizace mají benefit všechny použité objektivy.
Hledáček, jak řečeno hranolový, má zvětšení 1,15x, takže obraz v hledáčku je mimořádně velký a jasný.
Systém ostření pracuje s jedenácti křížovými body, takže vzhledem k tomu, že kříže jsou dvojité, jde o 11×8 snímacích elementů, celkem 88. Olympus při přípravě tohoto řešení provedl analýzu, kam lidé nejčastěji umisťují hlavní objekty při fotografování a rozmístil do těchto míst oněch 11 dvojitých křížových ostřicích bodů. Ostření je skutečně velmi rychlé. Přístroj jsem zkoušel v „polních podmínkách“, nebylo možno nic měřit, nicméně subjektivně je ostření opravdu bleskurychlé.
Závěrka má rozsah od 1/8000 – na té „dlouhé straně“ limit díky „bulb“ režimu není. Synchronizace blesku je při 1/250 (a delší čas, samozřejmě).
Ochrana proti prachu patří od počátku k hlavním esům této řady. Už nemá takový monopol jako dřív, i jiné systémy aktivně proti prachu bojují, nicméně je nesporné, že Olympus problém vyřešil nejúčinněji. Speciální průhledný element se chvěje ve dvou rovinách (tedy napříč optické osy i podél ní) a uvolněný prach se zachytává na lepkavý pásek.

Pozici fotoaparátu není zcela snadné určit. Olympus ho nabízí jako „profi“ třídu. Záleží ovšem na specifikaci, co pod tím chápeme. Pokud jako profi vnímáme fotoaparát kovový, nadaný maximální odolností vůči všem možným útrapám nasazení v terénu, pak specifikace sedí. Profesionálním požadavkům vyhovuje i šíře dodávaného příslušenství, především optiky. Patří sem i možnost řídit skupiny externích blesků. Rychlost sériového fotografování má 5 fps, to je jediný ukazatel, který spíš míří do kategorie poloprofi fotoaparátů. Extrémně rychlé série v řádu 10 snímků/sec potřebuje především reportážní fotograf. Pokuud tedy budeme přístroj srovnávat se střední třídou, konkrétně s modely Canon 40D a Nikon D300, povede si tento Olympus velmi dobře a především v kategorii robustnosti a odolnosti bude na špičce. V tomto směru se Olympus dokonce vzdal jednoho trumfu, totiž malého rozměru – Olympus je dokonce o chloupek vyšší a tlustší než jeho rivalové, i když, pravda, je svou váhou 800 g z těch tří nejlehčí, i když jen o cca 20 g. Debata o „profesionálnosti“ je tudíž poněkud akademická. Fotoreportér, dokonce už z historických či tradičních důvodů, bude pravděpodobně volit Canon, případně Nikon, ale v jiných oblastech profesionální fotografie se Olympus E3 uplatní velmi dobře. Míří ale i do řad pokročilých amatérů (podobně jako oba rivalové), což signalizuje kupříkladu vestavěný blesk (což čistě profi SLR nemají). Příjemné je, že současným stisknutím tlačítek pro kompenzaci a ISO resetujeme nastavení. To bývá zapotřebí, když někdy „zakufrujeme“ v strukturách menu a zapomeneme nastavené to či ono, takto se rychle vrátíme na startovní čáru.
Vlevo od hledáčku je tlačítko pro ovládání režimů blesku, dále tlačítko mode a volba režimu autofokusu; při současném stisku MODE a AF nastavíme bracketing, tedy postupné snímání s různou hodnotou expozice. Tlačítko MODE vítám, protože je alternativou pro kruhový volič. Ten totiž se v terénu rád připlete pod ruku a může se stát, že si ho během fotografování přehodíme z poloautomatického režimu na manuál, kde nám visí nevhodné nastavení od včerejška. Věřte, že ze mě mluví trpká zkušenost! Režimy snímání díky tlačítku MODE máme plně pod kontrolou a k samovolné změně nemůže dojít.

Zadní stěna je další pracoviště. Vévodí tu samozřejmě displej. Ten, jak řečeno, je vyklápěcí do strany a přetáčecí, lze ho tedy úplně otočit a zaklapnout do těla „rubem nahoru“, to je velmi užitečné jako prevence proti zničeni LCD při transportu. Ostatně, tento vyklápěcí a přetáčecí LCD patří k velkým trumfům tohoto přístroje. Vlevo od něho ovládací prvky ani nemohou být. Takže prohlížejme shora dolů.
Nahoře je obvyklé tlačítko pro uzávěru autofokusu a expozice: co toto tlačítko může dělat lze ovlivňovat z menu, různí fotografové mají totiž v tomto ohledu různé požadavky. Dobře po ruce je Fn tlačítko, tedy tlačítko pro funkční menu, kam lze navolit to, co potřebujeme nejčastěji. A konečně úplně vpravo v této horní řadě je tlačítko pro volbu pozice ostřicích bodů. Můžeme volit libovolné body, nebo lze přístroj používat v plné automatice a je také možné body sdružovat do skupin. Ovladatelná je i jejich citlivost (už teď je asi patrný smysl poznámky o výhodnosti okamžitého resetu, jelikož ovládat a nastavovat se dá na tomto přístroji opravdu hodně prvků!). Na způsob volby ostření si musíme zvyknout, používá se k tomu zmíněné tlačítko vpravo nahoře a přední roller.
Roller je pod touto trojicí. Dvojicí rollerů ovládáme clonu a rychlost závěrky, zadní roller slouží i pro pohyb na LCD v režimu stavového displeje a samozřejmě zadní roller slouží i při detailním prohlížení. V menu lze volit, co mají rollery dělat.

O něco níže je tlačítko pro prohlížení a pod ním běžný čtyřcestný volič pro pohyb v menu s potvrzovacím OK tlačítkem uprostřed.
Ve spodní řadě je o něco výše tlačítko pro zapnutí/vypnutí optické stabilizace, pod tím vypínač a vpravo od něho páčka pro otevření prostoru pro karty – formátu CompactFlash anebo olympusího xD formátu. Pod displejem je (zleva) tlačítko pro mazání, pro aktivaci stavového displeje na LCD, menu a LiveView – tedy režim, kdy sklopíme zrcátko a obraz pozorujeme na LCD displeji.

Ovládání a menu
J Na povrchu aparátu nalezneme přístup k nejčastěji používaným funkcím. Pohled shora nám ukáže první pracoviště. Je zde především stavový displej, přičemž, teď přeskočím na okamžik na zadní stěnu, i zadní LCD nabízí mód stavového displeje, na němž velmi snadno lze nejen kontrolovat, ale i měnit nastavení – tuto „fíčuru“ má Olympus odladěnou z amatérských modelů a dovedl ji k dokonalosti. Na mohutném gripu je spoušť a pod ním je přední roller (ovládací kolečko), zadní roller uvidíme i při pohledu shora na zadní stěně. V pravé části tohoto pracoviště jsou tlačítka pro nejčastěji používané funkce, totiž expoziční kompenzaci, nastavení bílé a ISO. Kompenzace má „profi“ rozsah +-5 EV, což v době zpracování typu HDR už není takový přepych, jako býval. Bílá dává na vybrat z osmi předvoleb a manuálně nastavenou lze uložit do čtyř paměťových pozic. Citlivost á rozsah od 100 do 3200 ISO a je volitelná po 1/3 EV.

Jak se s ním fotí
Přístroj reaguje na zapnutí okamžitě, opět, jde o subjektivní posouzení, ovšem u zrcadlovek je odezva vždycky velmi krátká a měřitelnost je problematická. V každém případě lze konstatovat, že jde o maximálně pohotový, svižný fotoaparát. Při fotografování máte pocit přesnosti a klidu – robustní tělo absorbuje všechny šoky, takže chod je podivuhodně tichý. Také bliknutí v hledáčku vyvolané sklopením zrcátka v okamžiku expozice je velmi krátké, takže ho skoro nevnímáme a neztrácíme fotografovaný objekt ze zřetele.
Obrazová kvalita je vynikající. Přístroj má 10 megapixelů, osobně se domnívám, že toto by měl být rozumný standard, jakkoli je jasné, že vývoj toto mé přesvědčení válcuje. Obrázky jsou ostré s přirozenými barvami. Problémy s nějakými fialovými konturami nebyly žádné. Měření má 49 zón a spolupracuje s autofokusovým senzorem. Lze fotit i mezi měřením „na jasy“ a „na stíny“. Světelné podmínky krátkého testovacího pobytu neumožnily plně tyto funkce vyzkoušet a slibuji, že se k nim vrátím, až přístroj získám k dlouhodobější doplňovací zkoušce.
Autofokus je zde velmi důmyslný, jak ukázáno nahoře v popisu. Rád se k němu vrátím, až přístroj dostanu k delšímu testu a bude to plně produkční vzorek, jelikož s autofokusem jako s jediným jsem měl jisté potíže, byť v extrémních podmínkách, za hustého lijáku v pološeru až tmě. V jednu chvíli jsem musel fotit na manuální ostření, protože AF se doslova nechytal. Nezmiňoval bych se o tom, kdyby na podobný problém nenarazili i jiní testující kolegové. Šlo ovšem o – těsně předprodukční beta verzi.
Vyvážení bílé zajišťují i externí senzory. Funguje velmi dobře, takže věru nebylo „co řešit“. K úpravě nastavení bílé pak asi má smysl přistupovat jen v případě, kdy nám jde o maximálně přesné zachycení barev – avšak díky formátu RAW ani to není nutné.
Šum je hodně diskutované téma, Olympus nevyjímaje, jelikož systém 4/3 má relativně malý čip. Při citlivostech 800 ISO a výše je šum vidět, avšak naprosto neruší, nedegraduje obraz. Obvykle jsem vůči těmto vyšším hodnotám ostražitý, avšak v tomto případě není ostražitosti třeba.
Live view patří k velkým vymoženostem přístroje. Čistě subjektivně, pro moji potřebu, abych tak řekl, by mi stačila výklopnost ve vodorovné ose, aby bylo možno fotit s pohledem shora a zdola. Tento přístroj má plně pohyblivý displej, podobný displejům videokamer. Je to samozřejmě věcí zvyku, mě trochu vadí, že z nadhledu a z podhledu musí koukat stranou, mimo optickou osu. Při ostření musí přístroj klopit zrcátko, tohle je zřejmě problém pro inženýry, aby ho vyřešili v budoucnu. Zatím se tak Live View chová a není to nedostatek tohoto modelu.
Dynamický rozsah – pod tímto pojmem označujeme schopnost zvládat hluboké stíny a oblasti vysokých jasů v jednom obrázku. Ten se nevymyká z průměru a rozhodně doporučuji stáhnout expozici na -0,3 v podstatě trvale, abychom se vyvarovali přepalů. Ty se při použití nominální expozice (přístrojem naměřené) přece jen vyskytovaly, ovšem,jak jsem upozorňoval, pracoval jsem v režimu normálního měření, nikoli „na jasy“. Nicméně, střízlivě uváženo, co jiného ve výsledku je toto „měření na jasy“, než že vede k proporčnímu navolení kratší expoziční doby!
Stabilizátor fungoval velmi dobře, takže s nasazeným širokoúhlým objektivem bylo možné noční momentky pořizovat bez problému.

Shrnutí
Olympus E-3 je jednooká zrcadlovka se stabilizovaným čipem určená k univerzálnímu použití včetně použití v těžkých podmínkách profesionální praxe. Je robustní, odolná proti prachu i vodním cákancům. Přístroj pracuje rychle a je snadno ovladatelný. Režim Live View spolu s výklopným a přetáčecím LD displejem umožňuje práci ve zcela jiném režimu, než na jaký jsou uživatelé zrcadlovek zvyklí. Olympusem navrhovaná cena je těsně pod hranicí 50 tisíc (listopad 2007). Ale už teď lze přístroj koupit cca o šest tisíc levněji a to už se dostáváme do „sféry rozumna“ vzhledem k cenám jeho soupeřů. V této souvislosti je ovšem třeba podotknout, že přístroj toho za ty peníze opravdu hodně nabízí.

Pro a proti:

Ukázky:
1-3 živé fotky, 4 a 5 rozptýlené světlo, 6 na hranici dynamického rozsahu – přepaly na bílém, slité stíny na tmavém světle, 7 v podvečer, 8 ISO 800, 9 a 11 ISO 1250, 10 ISO 1600, 12 čb režim při nižším rozlišení.

1		2
3		4
5		6
7		8
9		10
11		12

Jaký je a komu je určen
Přístroj nyní tvoří špičku modelové řady E, tedy zrcadlovek Olympusu. Má několik hlavních deviz, především odolnost, kterou zabezpečuje hořčíkové tělo a množství těsnicích prvků, jež brání proniknutí vody a prachu. K odlití těla je použito metody Thisomold, jde o odlévání za relativně nízké teploty, která zaručuje homogenní odlitek bez bublin. Je to tedy přístroj na „tahání s sebou“, především v krušných podmínkách adventurního cestování.

Patří ke konceptu 4/3, tedy má snímač velký 7,3 x 13,0 mm. Tento formát vyžaduje crop factor 2x, to znamená, že každý objektiv má úhel záběru, odpovídající úhlu kinofilmového objektivu s dvojnásobkem ohniskové vzdálenosti (na př. 14 mm fyzicky = 28 mm efektivně). Má poměr stran 4:3 ( obrázky 3648×2736 a 3200 x 2400, 2560 x 1920, 1600 x 1200, 1280 x 960, 1024 x 768, 640 x 480, bez možnosti nastavit 3:2, to je snad jediná vážnější chyba, kterou jsem nalezl. Dále: snímač je typu Live MOS. Není to tedy klasické CCD, nýbrž specifický snímač, zaměřený především na to, aby dokázal snímat v režimu Live View, tedy s kontrolou přes LCD. Tento LiveMOS má zmenšenou mezeru mezi buňkami – to je důležitý parametr, přičemž právě toto „sbližování“ buněk vede k významnému zlepšení kvality obrazu. Rychlý přenos signálu též vede k rychlému sekvenčnímu focení rychlostí 5 fps. Přístroj má hranolový hledáček, tudíž u něho nebylo možno zabudovat speciální snímací „hledáčkové“ CCD. Pro Live View je tedy nutno sklopit zrcátko. LCD je dvouapůlcové – a vyklápěcí a přetáčecí. V režimu Live View je tedy možno fotografovat i z neobvyklých úhlů, jako odspodu nebo nad hlavou, s plnou kontrolou obrazu.
Zpět ke snímači: je stabilizovaný, takže ze stabilizace mají benefit všechny použité objektivy.
Hledáček, jak řečeno hranolový, má zvětšení 1,15x, takže obraz v hledáčku je mimořádně velký a jasný.
Systém ostření pracuje s jedenácti křížovými body, takže vzhledem k tomu, že kříže jsou dvojité, jde o 11×8 snímacích elementů, celkem 88. Olympus při přípravě tohoto řešení provedl analýzu, kam lidé nejčastěji umisťují hlavní objekty při fotografování a rozmístil do těchto míst oněch 11 dvojitých křížových ostřicích bodů. Ostření je skutečně velmi rychlé. Přístroj jsem zkoušel v „polních podmínkách“, nebylo možno nic měřit, nicméně subjektivně je ostření opravdu bleskurychlé.
Závěrka má rozsah od 1/8000 – na té „dlouhé straně“ limit díky „bulb“ režimu není. Synchronizace blesku je při 1/250 (a delší čas, samozřejmě).
Ochrana proti prachu patří od počátku k hlavním esům této řady. Už nemá takový monopol jako dřív, i jiné systémy aktivně proti prachu bojují, nicméně je nesporné, že Olympus problém vyřešil nejúčinněji. Speciální průhledný element se chvěje ve dvou rovinách (tedy napříč optické osy i podél ní) a uvolněný prach se zachytává na lepkavý pásek.

Pozici fotoaparátu není zcela snadné určit. Olympus ho nabízí jako „profi“ třídu. Záleží ovšem na specifikaci, co pod tím chápeme. Pokud jako profi vnímáme fotoaparát kovový, nadaný maximální odolností vůči všem možným útrapám nasazení v terénu, pak specifikace sedí. Profesionálním požadavkům vyhovuje i šíře dodávaného příslušenství, především optiky. Patří sem i možnost řídit skupiny externích blesků. Rychlost sériového fotografování má 5 fps, to je jediný ukazatel, který spíš míří do kategorie poloprofi fotoaparátů. Extrémně rychlé série v řádu 10 snímků/sec potřebuje především reportážní fotograf. Pokuud tedy budeme přístroj srovnávat se střední třídou, konkrétně s modely Canon 40D a Nikon D300, povede si tento Olympus velmi dobře a především v kategorii robustnosti a odolnosti bude na špičce. V tomto směru se Olympus dokonce vzdal jednoho trumfu, totiž malého rozměru – Olympus je dokonce o chloupek vyšší a tlustší než jeho rivalové, i když, pravda, je svou váhou 800 g z těch tří nejlehčí, i když jen o cca 20 g. Debata o „profesionálnosti“ je tudíž poněkud akademická. Fotoreportér, dokonce už z historických či tradičních důvodů, bude pravděpodobně volit Canon, případně Nikon, ale v jiných oblastech profesionální fotografie se Olympus E3 uplatní velmi dobře. Míří ale i do řad pokročilých amatérů (podobně jako oba rivalové), což signalizuje kupříkladu vestavěný blesk (což čistě profi SLR nemají). Příjemné je, že současným stisknutím tlačítek pro kompenzaci a ISO resetujeme nastavení. To bývá zapotřebí, když někdy „zakufrujeme“ v strukturách menu a zapomeneme nastavené to či ono, takto se rychle vrátíme na startovní čáru.
Vlevo od hledáčku je tlačítko pro ovládání režimů blesku, dále tlačítko mode a volba režimu autofokusu; při současném stisku MODE a AF nastavíme bracketing, tedy postupné snímání s různou hodnotou expozice. Tlačítko MODE vítám, protože je alternativou pro kruhový volič. Ten totiž se v terénu rád připlete pod ruku a může se stát, že si ho během fotografování přehodíme z poloautomatického režimu na manuál, kde nám visí nevhodné nastavení od včerejška. Věřte, že ze mě mluví trpká zkušenost! Režimy snímání díky tlačítku MODE máme plně pod kontrolou a k samovolné změně nemůže dojít.

Zadní stěna je další pracoviště. Vévodí tu samozřejmě displej. Ten, jak řečeno, je vyklápěcí do strany a přetáčecí, lze ho tedy úplně otočit a zaklapnout do těla „rubem nahoru“, to je velmi užitečné jako prevence proti zničeni LCD při transportu. Ostatně, tento vyklápěcí a přetáčecí LCD patří k velkým trumfům tohoto přístroje. Vlevo od něho ovládací prvky ani nemohou být. Takže prohlížejme shora dolů.
Nahoře je obvyklé tlačítko pro uzávěru autofokusu a expozice: co toto tlačítko může dělat lze ovlivňovat z menu, různí fotografové mají totiž v tomto ohledu různé požadavky. Dobře po ruce je Fn tlačítko, tedy tlačítko pro funkční menu, kam lze navolit to, co potřebujeme nejčastěji. A konečně úplně vpravo v této horní řadě je tlačítko pro volbu pozice ostřicích bodů. Můžeme volit libovolné body, nebo lze přístroj používat v plné automatice a je také možné body sdružovat do skupin. Ovladatelná je i jejich citlivost (už teď je asi patrný smysl poznámky o výhodnosti okamžitého resetu, jelikož ovládat a nastavovat se dá na tomto přístroji opravdu hodně prvků!). Na způsob volby ostření si musíme zvyknout, používá se k tomu zmíněné tlačítko vpravo nahoře a přední roller.
Roller je pod touto trojicí. Dvojicí rollerů ovládáme clonu a rychlost závěrky, zadní roller slouží i pro pohyb na LCD v režimu stavového displeje a samozřejmě zadní roller slouží i při detailním prohlížení. V menu lze volit, co mají rollery dělat.

O něco níže je tlačítko pro prohlížení a pod ním běžný čtyřcestný volič pro pohyb v menu s potvrzovacím OK tlačítkem uprostřed.
Ve spodní řadě je o něco výše tlačítko pro zapnutí/vypnutí optické stabilizace, pod tím vypínač a vpravo od něho páčka pro otevření prostoru pro karty – formátu CompactFlash anebo olympusího xD formátu. Pod displejem je (zleva) tlačítko pro mazání, pro aktivaci stavového displeje na LCD, menu a LiveView – tedy režim, kdy sklopíme zrcátko a obraz pozorujeme na LCD displeji.

Ovládání a menu
J Na povrchu aparátu nalezneme přístup k nejčastěji používaným funkcím. Pohled shora nám ukáže první pracoviště. Je zde především stavový displej, přičemž, teď přeskočím na okamžik na zadní stěnu, i zadní LCD nabízí mód stavového displeje, na němž velmi snadno lze nejen kontrolovat, ale i měnit nastavení – tuto „fíčuru“ má Olympus odladěnou z amatérských modelů a dovedl ji k dokonalosti. Na mohutném gripu je spoušť a pod ním je přední roller (ovládací kolečko), zadní roller uvidíme i při pohledu shora na zadní stěně. V pravé části tohoto pracoviště jsou tlačítka pro nejčastěji používané funkce, totiž expoziční kompenzaci, nastavení bílé a ISO. Kompenzace má „profi“ rozsah +-5 EV, což v době zpracování typu HDR už není takový přepych, jako býval. Bílá dává na vybrat z osmi předvoleb a manuálně nastavenou lze uložit do čtyř paměťových pozic. Citlivost á rozsah od 100 do 3200 ISO a je volitelná po 1/3 EV.

Jak se s ním fotí
Přístroj reaguje na zapnutí okamžitě, opět, jde o subjektivní posouzení, ovšem u zrcadlovek je odezva vždycky velmi krátká a měřitelnost je problematická. V každém případě lze konstatovat, že jde o maximálně pohotový, svižný fotoaparát. Při fotografování máte pocit přesnosti a klidu – robustní tělo absorbuje všechny šoky, takže chod je podivuhodně tichý. Také bliknutí v hledáčku vyvolané sklopením zrcátka v okamžiku expozice je velmi krátké, takže ho skoro nevnímáme a neztrácíme fotografovaný objekt ze zřetele.
Obrazová kvalita je vynikající. Přístroj má 10 megapixelů, osobně se domnívám, že toto by měl být rozumný standard, jakkoli je jasné, že vývoj toto mé přesvědčení válcuje. Obrázky jsou ostré s přirozenými barvami. Problémy s nějakými fialovými konturami nebyly žádné. Měření má 49 zón a spolupracuje s autofokusovým senzorem. Lze fotit i mezi měřením „na jasy“ a „na stíny“. Světelné podmínky krátkého testovacího pobytu neumožnily plně tyto funkce vyzkoušet a slibuji, že se k nim vrátím, až přístroj získám k dlouhodobější doplňovací zkoušce.
Autofokus je zde velmi důmyslný, jak ukázáno nahoře v popisu. Rád se k němu vrátím, až přístroj dostanu k delšímu testu a bude to plně produkční vzorek, jelikož s autofokusem jako s jediným jsem měl jisté potíže, byť v extrémních podmínkách, za hustého lijáku v pološeru až tmě. V jednu chvíli jsem musel fotit na manuální ostření, protože AF se doslova nechytal. Nezmiňoval bych se o tom, kdyby na podobný problém nenarazili i jiní testující kolegové. Šlo ovšem o – těsně předprodukční beta verzi.
Vyvážení bílé zajišťují i externí senzory. Funguje velmi dobře, takže věru nebylo „co řešit“. K úpravě nastavení bílé pak asi má smysl přistupovat jen v případě, kdy nám jde o maximálně přesné zachycení barev – avšak díky formátu RAW ani to není nutné.
Šum je hodně diskutované téma, Olympus nevyjímaje, jelikož systém 4/3 má relativně malý čip. Při citlivostech 800 ISO a výše je šum vidět, avšak naprosto neruší, nedegraduje obraz. Obvykle jsem vůči těmto vyšším hodnotám ostražitý, avšak v tomto případě není ostražitosti třeba.
Live view patří k velkým vymoženostem přístroje. Čistě subjektivně, pro moji potřebu, abych tak řekl, by mi stačila výklopnost ve vodorovné ose, aby bylo možno fotit s pohledem shora a zdola. Tento přístroj má plně pohyblivý displej, podobný displejům videokamer. Je to samozřejmě věcí zvyku, mě trochu vadí, že z nadhledu a z podhledu musí koukat stranou, mimo optickou osu. Při ostření musí přístroj klopit zrcátko, tohle je zřejmě problém pro inženýry, aby ho vyřešili v budoucnu. Zatím se tak Live View chová a není to nedostatek tohoto modelu.
Dynamický rozsah – pod tímto pojmem označujeme schopnost zvládat hluboké stíny a oblasti vysokých jasů v jednom obrázku. Ten se nevymyká z průměru a rozhodně doporučuji stáhnout expozici na -0,3 v podstatě trvale, abychom se vyvarovali přepalů. Ty se při použití nominální expozice (přístrojem naměřené) přece jen vyskytovaly, ovšem,jak jsem upozorňoval, pracoval jsem v režimu normálního měření, nikoli „na jasy“. Nicméně, střízlivě uváženo, co jiného ve výsledku je toto „měření na jasy“, než že vede k proporčnímu navolení kratší expoziční doby!
Stabilizátor fungoval velmi dobře, takže s nasazeným širokoúhlým objektivem bylo možné noční momentky pořizovat bez problému.

Shrnutí
Olympus E-3 je jednooká zrcadlovka se stabilizovaným čipem určená k univerzálnímu použití včetně použití v těžkých podmínkách profesionální praxe. Je robustní, odolná proti prachu i vodním cákancům. Přístroj pracuje rychle a je snadno ovladatelný. Režim Live View spolu s výklopným a přetáčecím LD displejem umožňuje práci ve zcela jiném režimu, než na jaký jsou uživatelé zrcadlovek zvyklí. Olympusem navrhovaná cena je těsně pod hranicí 50 tisíc (listopad 2007). Ale už teď lze přístroj koupit cca o šest tisíc levněji a to už se dostáváme do „sféry rozumna“ vzhledem k cenám jeho soupeřů. V této souvislosti je ovšem třeba podotknout, že přístroj toho za ty peníze opravdu hodně nabízí.

Pro a proti:

Ukázky:
1-3 živé fotky, 4 a 5 rozptýlené světlo, 6 na hranici dynamického rozsahu – přepaly na bílém, slité stíny na tmavém světle, 7 v podvečer, 8 ISO 800, 9 a 11 ISO 1250, 10 ISO 1600, 12 čb režim při nižším rozlišení.

1		2
3		4
5		6
7		8
9		10
11		12