Objektivy pro DSLR

Naše čtenářka M.S. se ptá:

Zajímalo by mě, jak se liší digitální objektivy (respektive objektivy určené přímo pro digitální zrcadlovku) a klasické objektivy? Jde pouze o to, že u nich nedochází ke změně ohniskové vzdálenosti nebo je toho víc? Jak poznám kvalitní objektiv?

Začněme od Adama a zkusím odpovědět postupně a vezmu to odzadu. Jednooké zrcadlovky jsou fotografické přístroje, které mají uvnitř těla zrcadlo postavení v úhlu 45 stupňů vůči optické ose objektivu. Zrcadlo vrhá obraz vzhůru a promítá ho na matnici. Tam ho můžeme pomocí hledáčkového systému (další zrcadla nebo pětiboký hranol) pozorovat, takže :

a) vidíme přesně to, co bude po sklopení zrcadla a následné expozici na fotografii
b) můžeme sledovat ostření – zdali objektiv správně zaostřil
c) technicky lze zařídit i kontrolu hloubky ostrosti – tedy vliv zaclonění na šíři pásma, v němž se objekty na fotce zobrazí ostře

Nás zajímají kinofilmové zrcadlovky a digitální zrcadlovky.
Kinofilmové zrcadlovky používají k zobrazení filmový materiál s velikostí okénka 24×36 mm. Objektivy jsou konstruovány tak, aby zobrazily v nejlepší možné kvalitě pole 24×36 mm veliké. Ve skutečnosti „dělají“ kulaté obrázky (logicky, vždyť čočky mají kruhový obvod).

Je to velmi hrubé srovnání, ale lepší než žádné: v krajině kolem nás (vlevo) vidí objektiv kruhový obraz. Využije se z něho jen obdélník – formát snímku, zbytek je zastíněn (vpravo). Však také jsou vnitřky všech fotoaparátů matné a černé – pohlcují nepotřebné oblasti kruhového obrazu. Nejkvalitnější je obraz v oblasti středu, do krajů kvalita klesá.

Čímž se dostáváme k poslední otázce paní M.S. Jak poznám kvalitní objektiv? Je několik kritérií, která se týkají všech objektivů, jejich kvality:

a) Objektiv musí ostře kreslit. Nejlépe kreslí v oblasti středu, od středu ven jeho kresebné vlastnosti slábnou, nejslabší jsou pochopitelně v rozích, protože rohy jsou od středu nejdál. Každý objektiv je výsledek konstrukčního kompromisu. Dokonalý objektiv by byl neúnosně drahý. Ostrost, brilance, to jsou kritéria zkoumaná v testech objektivů.
b) Objektiv má mít co nejmenší vady. Pokud zobrazí tmavý objekt na světlém pozadí (na př. větve proti nebi) s barevnými konturami, hovoříme o barevné vadě, či chromatické aberaci. Pokud zobrazí obdélník vypoukle, hovoříme o soudkové vadě, pokud ho zobrazí promáčkle, jde o „polštářkové zkreslení. Dobrý objektiv by měl mít tyto vady minimální – v míře snesitelnosti. Opět, de o kompromis, objektiv nikdy není zcela dokonalý.
c) Objektiv moderně konstruovaný má automatické ostření tzv. autofokus. Ten musí být dostatečně rychlý. Rychlost autofokusu je též důležité kritérium kvality.

Znázornění polštářkové a soudkové vady. Nahoře je snímek a jeho výřez – pořízeno objektivem bez vady. Vlevo dole polštářková, vpravo soudková vada.

V objektivech jsou ovšem rozdíly koncepční, konstrukční. Jsou na trhu vysoce světelné objektivy se špičkovými parametry a jsou tam i levné plastové objektivy. Na první pohled poznáme jejich světelnost, tedy schopnost přijímat světlo. Označuje se písmenem F. Objektivy se světelností F2.8 jsou pokládány za dostatečně světelné, čím nižší je číslo, tím jsou sv+ětelnější. Objektiv F2.0 je dvakrát světelnější než objektiv F2.8. Čím vyšší je hodnota toho čísla, tím je objektiv méně světelný. Objektivy se světelností nad F4.0 jsou velmi málo světelné.
Další kritéria se týkají ohniska, rozsahu zoomu a od., tím bychom ale zacházeli do příliš velkých podrobností. Uzavřeme tento oddíl konstatováním, že uvedené vlastnosti se týkají všech objektivů bez výjimky.

Kinofilm a digi
A jak to tedy je s těmi digitálními zrcadlovkami?
Digitální zrcadlovky s výměnnými objektivy (existují i zrcadlovky bez výměnné optiky) jsou konstruovány tak, aby bylo možno použít objektivů kinofilmových přístrojů. Objektivy k tělům „pasují“, odborně se hovoří o kompatibilitě, znamená to totéž. V čem je tedy problém?
Snímače běžných digitálních zrcadlovek (označujeme je zkratkou DSLR, z anglického digital single lens reflex) jsou podstatně menší než kinofilmové okno 24×36. Typicky mají formát označovaný APS-C, což je 23,6×15,8 mm. Taková DSLR tedy „vidí“ menší část toho, co jí ukáže objektiv. Zobrazovací úhel je tudíž menší, takže zobrazený objekt vypadá, že je blíž. Takový menší úhel odpovídá delšímu ohnisku kinofilmového přístroje (víme, že čím delší je ohnisko, tím užší je úhel záběru, takže tím víc objektiv „přibližuje“). Hovoříme pak o prodlužovacím faktoru. Ten obvykle činí 1,6x, v praxi počítejme jednodušeji 1,5x, takže kinofilmový objektiv s ohniskem 50 mm nasazený na DSLR má úhel záběru, odpovídající 75mm kinofilmového formátu. Přeloženo do češtiny: kdybyste měli dva foťáky vedle sebe, jeden na kinofilm, druhý digi a chtěli mít stejný záběr, na kinofilmovém přístroji by musel být objektiv s ohniskem 75 mm a na DSLR s ohniskem 50 mm a pak byste získali stejné obrázky.

Na ukázce vlevo je vidět rozdíl velikosti zobrazovacího pole. Plné pole, to je pole kinofilmu 24×36 mm. Modrý obdélník naznačuje poměrnou velikost snímače APS-C. Tyto snímače zachovávají poměr stran obrazu 3:2, tuto známou „kinofilmovou nudli“. Na snímku vpravo je znázorněno, že objektiv relativně přibližuje, na výsledném snímku bude pes větší, než kdybychom ho ze stejné vzdálenosti fotili na kinofilm. To je výsledek prodlužovacího faktoru 1,6x.

Jak je to s kvalitou
Kolem kvality digitálních zrcadlovek versus kinofilmový formát se vedly dlouhé diskuse. Je fakt, že objektivy pro kinofilm se už vymýšlely a konstruovaly pro použití na kinofilm tak, aby přinesly v dané cenové relaci co možná nejlepší výsledek – na kinofilmu, který má specifickou velikost a další vlastnosti.
Je jasné, že snímač má jiné vlastnosti: je menší a celý jeho princip přijímání světla je jiný, než u filmového materiálu. Odtud tedy pramení názor, že objektivy konstruované pro kinofilm musí mít nutně horší výsledky v digitální fotografii.
Proti tomu ale hovoří jiný argument:
Řekli jsme, že každý objektiv lépe kreslí (a má méně vad) v oblasti co nejblíže středu. Jelikož jsou snímače menší, jejich „zorné pole“ zabírá to nejlepší, co objektiv umí. Jaksi – vyžírá hrozinky na dortu.To je důvod, proč se nemusíme obávat objektivů určených pro kinofilm.

Ale pozor:
To neznamená, že dvacet let starý objektiv pro – dejme tomu -Canona vám ideálně poslouží na moderní DSLR.I v optice došlo k obrovskému pokroku v posledních deseti letech. Navíc, elektronika naskákala i do objektivů, jsou v nich čipy, které komunikují s přístrojem. Takže, když řeknu, nebojte se kinofilmových objektivů, neříkám tím, že je jedno, co na svoji DSLR nasadíte. To, že nemusíte dvacet let starý objektiv naprat do těla kladivem neznamená, že udělá stejnou službu, jako moderní objektiv. Ostatně, fotit se dá i čočkou z brejlí nebo dokonce dírkou vyvrtanou do víčka krabičky na krém na boty.

Objektivy pro DSLR
Čtenářka se ptala, zopakuji: Zajímalo by mě, jak se liší digitální objektivy (respektive objektivy určené přímo pro digitální zrcadlovku) a klasické objektivy? Tyto objektivy jsou už konstruované pro digitální zrcadlovku, ať to jsou značkové (tedy na př. Canon pro Canon, Nikon pro Nikon, Pentax pro Pentax) anebo jiných výrobců (na př. Sigma, Tamron a pod.) Jsou konstruovány tak, že se už počítá s menším zorným polem, jsou tedy optimalizovány ne pro 24×36, ale pro – typicky – 23,6×15,8 mm. Díky tomu mohou být menší, lehčí a levnější. Teoreticky by měly být i lepší, ale nevyplývá to automaticky z podstaty věci. S ohniskovou vzdáleností a úhlem záběru to nemá nic společného! Objektiv označený hodnotou ohniska 50 mm má fyzicky 50 mm, ale efektivně, pro přepočtu jeden a půlkrát, má úhel odpovídající 75 mm kinofilmového aparátu.
Co ale je důležité: tyto specifické značkové objektivy jsou už zpravidla čipované a spolupracují s procesorem uvnitř přístroje.
Objektivy druhých výrobců se dodávají s různými bajonety (spojovací zařízení), nejčastěji pro Canon a Nikon, též pro Pentax a E systém Olympusu.
Existují i kinofilmové objektivy optimalizované pro DSLR (typicky mají lepší antireflexní úpravu na poslední čočce – protože snímač se leskne mnohem více, než film).

Třikrát pozor: zatímco objektivy pro kinofilmové SLR s hodí do DSLR, neplatí to naopak: objektiv konstruovaný pro DSLR by nefungoval dobře v kinofilmovém přístroji, protože nemá optimalizované zobrazení pro plochu 24×23 a za hranicemi formátu 23,6×15,8 mm by špatně kreslil. Jak mi připomněl náš čtenář Miroslav Běl, některé objektivy konstruované pro DSLR, jako Canon EF-S, nelze nasadit na kinofilmový fotoaparát.

Praktické rady
Jak tedy poznám kvalitní objektiv? Moderní značkové objektivy jsou obecně řečeno všechny velmi kvalitní. Překvapivě kvalitní jsou i tzv. kitové objektivy, které zvyšují cenu „holého těla“ o směšně nízké částky (typicky o dva tři tisíce). Mívají nízkou světelnost, jsou z plastu, ale kresebně bývají velmi dobré. Doporučuji tedy volit značkové moderní objektivy, pokud možno určené pro daný typ aparátu – prodavači v solidních odborných prodejnách poskytnou radu.
Objektiv lze i vyzkoušet. Takže vyfoťte:
Korunu suchého stromu proti bíle zataženému nebi a zkoumejte, co se děje v rozích.
Dlaždičky v koupelně, cihlovou zeď nebo cokoli, co ukáže, zdali se obdélník zobrazí jako obdélník a ne jako soudek nebo proležený polštář. Zkoušejte to v celém rozsahu zoomu, často se stává, že v širokém záběru se objeví soudek a v úzkém polštářek.
Foťte v protisvětle, i se sluncem v záběru, zdali se obraz nezatáhne a neztratí brilanci. Nějaké reflexy se projeví, ale to není na velkou závadu.
Kdo chce fotit sport, tomu doporučuji vyzkoušet, jak se objektiv chová v režimu průběžného autofokusu. Upozorňuji ale, že jen velmi kvalitní a drahé objektivy opravdu dokáží udržet v rovině ostrosti na př. sprintera běžícího směrem k fotografovi.

Naše čtenářka M.S. se ptá:

Zajímalo by mě, jak se liší digitální objektivy (respektive objektivy určené přímo pro digitální zrcadlovku) a klasické objektivy? Jde pouze o to, že u nich nedochází ke změně ohniskové vzdálenosti nebo je toho víc? Jak poznám kvalitní objektiv?

Začněme od Adama a zkusím odpovědět postupně a vezmu to odzadu. Jednooké zrcadlovky jsou fotografické přístroje, které mají uvnitř těla zrcadlo postavení v úhlu 45 stupňů vůči optické ose objektivu. Zrcadlo vrhá obraz vzhůru a promítá ho na matnici. Tam ho můžeme pomocí hledáčkového systému (další zrcadla nebo pětiboký hranol) pozorovat, takže :

a) vidíme přesně to, co bude po sklopení zrcadla a následné expozici na fotografii
b) můžeme sledovat ostření – zdali objektiv správně zaostřil
c) technicky lze zařídit i kontrolu hloubky ostrosti – tedy vliv zaclonění na šíři pásma, v němž se objekty na fotce zobrazí ostře

Nás zajímají kinofilmové zrcadlovky a digitální zrcadlovky.
Kinofilmové zrcadlovky používají k zobrazení filmový materiál s velikostí okénka 24×36 mm. Objektivy jsou konstruovány tak, aby zobrazily v nejlepší možné kvalitě pole 24×36 mm veliké. Ve skutečnosti „dělají“ kulaté obrázky (logicky, vždyť čočky mají kruhový obvod).

Je to velmi hrubé srovnání, ale lepší než žádné: v krajině kolem nás (vlevo) vidí objektiv kruhový obraz. Využije se z něho jen obdélník – formát snímku, zbytek je zastíněn (vpravo). Však také jsou vnitřky všech fotoaparátů matné a černé – pohlcují nepotřebné oblasti kruhového obrazu. Nejkvalitnější je obraz v oblasti středu, do krajů kvalita klesá.

Čímž se dostáváme k poslední otázce paní M.S. Jak poznám kvalitní objektiv? Je několik kritérií, která se týkají všech objektivů, jejich kvality:

a) Objektiv musí ostře kreslit. Nejlépe kreslí v oblasti středu, od středu ven jeho kresebné vlastnosti slábnou, nejslabší jsou pochopitelně v rozích, protože rohy jsou od středu nejdál. Každý objektiv je výsledek konstrukčního kompromisu. Dokonalý objektiv by byl neúnosně drahý. Ostrost, brilance, to jsou kritéria zkoumaná v testech objektivů.
b) Objektiv má mít co nejmenší vady. Pokud zobrazí tmavý objekt na světlém pozadí (na př. větve proti nebi) s barevnými konturami, hovoříme o barevné vadě, či chromatické aberaci. Pokud zobrazí obdélník vypoukle, hovoříme o soudkové vadě, pokud ho zobrazí promáčkle, jde o „polštářkové zkreslení. Dobrý objektiv by měl mít tyto vady minimální – v míře snesitelnosti. Opět, de o kompromis, objektiv nikdy není zcela dokonalý.
c) Objektiv moderně konstruovaný má automatické ostření tzv. autofokus. Ten musí být dostatečně rychlý. Rychlost autofokusu je též důležité kritérium kvality.

Znázornění polštářkové a soudkové vady. Nahoře je snímek a jeho výřez – pořízeno objektivem bez vady. Vlevo dole polštářková, vpravo soudková vada.

V objektivech jsou ovšem rozdíly koncepční, konstrukční. Jsou na trhu vysoce světelné objektivy se špičkovými parametry a jsou tam i levné plastové objektivy. Na první pohled poznáme jejich světelnost, tedy schopnost přijímat světlo. Označuje se písmenem F. Objektivy se světelností F2.8 jsou pokládány za dostatečně světelné, čím nižší je číslo, tím jsou sv+ětelnější. Objektiv F2.0 je dvakrát světelnější než objektiv F2.8. Čím vyšší je hodnota toho čísla, tím je objektiv méně světelný. Objektivy se světelností nad F4.0 jsou velmi málo světelné.
Další kritéria se týkají ohniska, rozsahu zoomu a od., tím bychom ale zacházeli do příliš velkých podrobností. Uzavřeme tento oddíl konstatováním, že uvedené vlastnosti se týkají všech objektivů bez výjimky.

Kinofilm a digi
A jak to tedy je s těmi digitálními zrcadlovkami?
Digitální zrcadlovky s výměnnými objektivy (existují i zrcadlovky bez výměnné optiky) jsou konstruovány tak, aby bylo možno použít objektivů kinofilmových přístrojů. Objektivy k tělům „pasují“, odborně se hovoří o kompatibilitě, znamená to totéž. V čem je tedy problém?
Snímače běžných digitálních zrcadlovek (označujeme je zkratkou DSLR, z anglického digital single lens reflex) jsou podstatně menší než kinofilmové okno 24×36. Typicky mají formát označovaný APS-C, což je 23,6×15,8 mm. Taková DSLR tedy „vidí“ menší část toho, co jí ukáže objektiv. Zobrazovací úhel je tudíž menší, takže zobrazený objekt vypadá, že je blíž. Takový menší úhel odpovídá delšímu ohnisku kinofilmového přístroje (víme, že čím delší je ohnisko, tím užší je úhel záběru, takže tím víc objektiv „přibližuje“). Hovoříme pak o prodlužovacím faktoru. Ten obvykle činí 1,6x, v praxi počítejme jednodušeji 1,5x, takže kinofilmový objektiv s ohniskem 50 mm nasazený na DSLR má úhel záběru, odpovídající 75mm kinofilmového formátu. Přeloženo do češtiny: kdybyste měli dva foťáky vedle sebe, jeden na kinofilm, druhý digi a chtěli mít stejný záběr, na kinofilmovém přístroji by musel být objektiv s ohniskem 75 mm a na DSLR s ohniskem 50 mm a pak byste získali stejné obrázky.

Na ukázce vlevo je vidět rozdíl velikosti zobrazovacího pole. Plné pole, to je pole kinofilmu 24×36 mm. Modrý obdélník naznačuje poměrnou velikost snímače APS-C. Tyto snímače zachovávají poměr stran obrazu 3:2, tuto známou „kinofilmovou nudli“. Na snímku vpravo je znázorněno, že objektiv relativně přibližuje, na výsledném snímku bude pes větší, než kdybychom ho ze stejné vzdálenosti fotili na kinofilm. To je výsledek prodlužovacího faktoru 1,6x.

Jak je to s kvalitou
Kolem kvality digitálních zrcadlovek versus kinofilmový formát se vedly dlouhé diskuse. Je fakt, že objektivy pro kinofilm se už vymýšlely a konstruovaly pro použití na kinofilm tak, aby přinesly v dané cenové relaci co možná nejlepší výsledek – na kinofilmu, který má specifickou velikost a další vlastnosti.
Je jasné, že snímač má jiné vlastnosti: je menší a celý jeho princip přijímání světla je jiný, než u filmového materiálu. Odtud tedy pramení názor, že objektivy konstruované pro kinofilm musí mít nutně horší výsledky v digitální fotografii.
Proti tomu ale hovoří jiný argument:
Řekli jsme, že každý objektiv lépe kreslí (a má méně vad) v oblasti co nejblíže středu. Jelikož jsou snímače menší, jejich „zorné pole“ zabírá to nejlepší, co objektiv umí. Jaksi – vyžírá hrozinky na dortu.To je důvod, proč se nemusíme obávat objektivů určených pro kinofilm.

Ale pozor:
To neznamená, že dvacet let starý objektiv pro – dejme tomu -Canona vám ideálně poslouží na moderní DSLR.I v optice došlo k obrovskému pokroku v posledních deseti letech. Navíc, elektronika naskákala i do objektivů, jsou v nich čipy, které komunikují s přístrojem. Takže, když řeknu, nebojte se kinofilmových objektivů, neříkám tím, že je jedno, co na svoji DSLR nasadíte. To, že nemusíte dvacet let starý objektiv naprat do těla kladivem neznamená, že udělá stejnou službu, jako moderní objektiv. Ostatně, fotit se dá i čočkou z brejlí nebo dokonce dírkou vyvrtanou do víčka krabičky na krém na boty.

Objektivy pro DSLR
Čtenářka se ptala, zopakuji: Zajímalo by mě, jak se liší digitální objektivy (respektive objektivy určené přímo pro digitální zrcadlovku) a klasické objektivy? Tyto objektivy jsou už konstruované pro digitální zrcadlovku, ať to jsou značkové (tedy na př. Canon pro Canon, Nikon pro Nikon, Pentax pro Pentax) anebo jiných výrobců (na př. Sigma, Tamron a pod.) Jsou konstruovány tak, že se už počítá s menším zorným polem, jsou tedy optimalizovány ne pro 24×36, ale pro – typicky – 23,6×15,8 mm. Díky tomu mohou být menší, lehčí a levnější. Teoreticky by měly být i lepší, ale nevyplývá to automaticky z podstaty věci. S ohniskovou vzdáleností a úhlem záběru to nemá nic společného! Objektiv označený hodnotou ohniska 50 mm má fyzicky 50 mm, ale efektivně, pro přepočtu jeden a půlkrát, má úhel odpovídající 75 mm kinofilmového aparátu.
Co ale je důležité: tyto specifické značkové objektivy jsou už zpravidla čipované a spolupracují s procesorem uvnitř přístroje.
Objektivy druhých výrobců se dodávají s různými bajonety (spojovací zařízení), nejčastěji pro Canon a Nikon, též pro Pentax a E systém Olympusu.
Existují i kinofilmové objektivy optimalizované pro DSLR (typicky mají lepší antireflexní úpravu na poslední čočce – protože snímač se leskne mnohem více, než film).

Třikrát pozor: zatímco objektivy pro kinofilmové SLR s hodí do DSLR, neplatí to naopak: objektiv konstruovaný pro DSLR by nefungoval dobře v kinofilmovém přístroji, protože nemá optimalizované zobrazení pro plochu 24×23 a za hranicemi formátu 23,6×15,8 mm by špatně kreslil. Jak mi připomněl náš čtenář Miroslav Běl, některé objektivy konstruované pro DSLR, jako Canon EF-S, nelze nasadit na kinofilmový fotoaparát.

Praktické rady
Jak tedy poznám kvalitní objektiv? Moderní značkové objektivy jsou obecně řečeno všechny velmi kvalitní. Překvapivě kvalitní jsou i tzv. kitové objektivy, které zvyšují cenu „holého těla“ o směšně nízké částky (typicky o dva tři tisíce). Mívají nízkou světelnost, jsou z plastu, ale kresebně bývají velmi dobré. Doporučuji tedy volit značkové moderní objektivy, pokud možno určené pro daný typ aparátu – prodavači v solidních odborných prodejnách poskytnou radu.
Objektiv lze i vyzkoušet. Takže vyfoťte:
Korunu suchého stromu proti bíle zataženému nebi a zkoumejte, co se děje v rozích.
Dlaždičky v koupelně, cihlovou zeď nebo cokoli, co ukáže, zdali se obdélník zobrazí jako obdélník a ne jako soudek nebo proležený polštář. Zkoušejte to v celém rozsahu zoomu, často se stává, že v širokém záběru se objeví soudek a v úzkém polštářek.
Foťte v protisvětle, i se sluncem v záběru, zdali se obraz nezatáhne a neztratí brilanci. Nějaké reflexy se projeví, ale to není na velkou závadu.
Kdo chce fotit sport, tomu doporučuji vyzkoušet, jak se objektiv chová v režimu průběžného autofokusu. Upozorňuji ale, že jen velmi kvalitní a drahé objektivy opravdu dokáží udržet v rovině ostrosti na př. sprintera běžícího směrem k fotografovi.