Objektiv a perspektiva (2)

Víme, že čím delší ohnisko na daném formátu (v našem případě snímači), tím užší je úhel záběru, čili objektiv více přibližuje. Toho se využívá při fotografování objektů, které jsou vzdálené – fotíme je delším ohniskem. Naopak, velké objekty z blízka fotíme krátkým ohniskem se širokým úhlem záběru. To je ale ten nejjednodušší způsob využití ohniska objektivu. Podívejme se na následující dvě ukázky.

Oba dva snímky jsou pořízeny ze stejného místa ve stejnou dobu za stejných světelných podmínek, a přitom oba vypadají jinak, třebaže dokonce byly pořízeny stejným objektivem. Ten horní byl pořízen zoomem nastaveným na ohnisko odpovídající 27 mm kinofilmového přístroje, tedy širokoúhlým režimem objektivu, kdežto ten druhý byl pořízen ohniskem odpovídajícím 255 mm. Zatímco na spodním snímku vypadají obě sochy, že jsou jedna druhé velmi blízko, na horním obrázku naopak to vypadá, že jsou velmi vzdálené. Obojí je klam. Nejsou si ani tak blízko, ani tak daleko, jak objektiv vykreslil v jednom či druhém případě.

Je z toho vidět, jak dalece má volba ohniska vliv na zobrazení prostoru.
Krátké ohnisko=široký úhel zdůrazňuje prostor, protože zvýrazňuje perspektivu;
dlouhé ohnisko=úzký záběr potlačuje prostor, protože zkracuje perspektivu.

Obé je zkreslení -a jedno i druhé se dá využít k tvůrčím účelům. Je to vidět například na spodní ukázce: socha je ve skutečnosti vzdálena od věží možná sto i více metrů, avšak dlouhé ohnisko přiblížilo věže budov k soše, takže to vypadá, jako by obrovská socha stála mezi věžemi – na jejich úrovni.

Naopak následující ukázka je příklad použití širokého úhlu záběru. Podstatný je hlavní motiv – květ, a krajina tvoří pozadí.

Takovéto použití ohniska objektivu vyžaduje vidění prostoru. V tomto způsobu použití nesáhneme po dlouhém ohnisku prostě proto, že „něco je daleko“ a chceme si to přiblížit. Obvykle chceme dostat do souvislosti něco, co ve skutečnosti prostorově nesouvisí, protože jedno je od druhého moc daleko. Může to být obličej člověka a stromy na vzdáleném horizontu, může to být budova v popředí a pohoří v pozadí, cokoli.

Naopak široký úhel použijeme, když chceme zvýraznit motiv tím, že ho začleníme do jeho prostředí, avšak to prostředí perspektivním zmenšením potlačíme.

Když se podíváme na první dvě ukázky, hlavně na tu, kdy sochy jsou jakoby u sebe a dívají se jedna na druhou, všimneme si jednoho nedostatku. Jedna socha je ostrá a druhá neostrá. Je to způsobeno tím, že čím delší je ohnisko, tím užší je hloubka ostrosti – a samozřejmě naopak. Čím je ohnisko kratší, tím širší je hloubka ostrosti.

To je důležitá vlastnost. Je využita na na následující ukázce. zde je vidět zhuštění perspektivy (pohled člověka a sochy) a rozostření pozadí. Kdyby pozadí bylo ostré, rušilo by.

V takovýchto případech fotografujeme s použitím co největšího clonového otvoru (na plnou světelnost). Naopak ale, kdybychom chtěli prokreslit scénu i s použitím delšího ohniska, bylo by třeba hodně clonit, třeba i na maximum.

Připomenu ještě, že čím delší je ohnisko, tím je náročnější na expoziční dobu v tom smyslu, že hrozí nebezpečí rozhýbání. Použité ohnisko 195 mm tedy vyžaduje minimálně 1/200 sec – a když použijeme kratšího času, bude to jen ve prospěch ostrosti. Proto musíme hlídat čas, tedy expoziční dobu. Když uvidíme, že nám klesla pod bezpečnou hranici, je třeba zvýšit citlivost – „zvýšit ISO“. Toto je nesmírně důležitá poučka a je někdy těžko uskutečnitelná, když pracujeme se širokorozsahovým zoomem: na tu „osmadvactítku“ přece stačí „třicetina“, kdežto na ekv. 195 mm opravdu musíme použít „dvoustovku“, třebaže jde o stejný objektiv za stejných světelných podmínek.

Víme, že čím delší ohnisko na daném formátu (v našem případě snímači), tím užší je úhel záběru, čili objektiv více přibližuje. Toho se využívá při fotografování objektů, které jsou vzdálené – fotíme je delším ohniskem. Naopak, velké objekty z blízka fotíme krátkým ohniskem se širokým úhlem záběru. To je ale ten nejjednodušší způsob využití ohniska objektivu. Podívejme se na následující dvě ukázky.

Oba dva snímky jsou pořízeny ze stejného místa ve stejnou dobu za stejných světelných podmínek, a přitom oba vypadají jinak, třebaže dokonce byly pořízeny stejným objektivem. Ten horní byl pořízen zoomem nastaveným na ohnisko odpovídající 27 mm kinofilmového přístroje, tedy širokoúhlým režimem objektivu, kdežto ten druhý byl pořízen ohniskem odpovídajícím 255 mm. Zatímco na spodním snímku vypadají obě sochy, že jsou jedna druhé velmi blízko, na horním obrázku naopak to vypadá, že jsou velmi vzdálené. Obojí je klam. Nejsou si ani tak blízko, ani tak daleko, jak objektiv vykreslil v jednom či druhém případě.

Je z toho vidět, jak dalece má volba ohniska vliv na zobrazení prostoru.
Krátké ohnisko=široký úhel zdůrazňuje prostor, protože zvýrazňuje perspektivu;
dlouhé ohnisko=úzký záběr potlačuje prostor, protože zkracuje perspektivu.

Obé je zkreslení -a jedno i druhé se dá využít k tvůrčím účelům. Je to vidět například na spodní ukázce: socha je ve skutečnosti vzdálena od věží možná sto i více metrů, avšak dlouhé ohnisko přiblížilo věže budov k soše, takže to vypadá, jako by obrovská socha stála mezi věžemi – na jejich úrovni.

Naopak následující ukázka je příklad použití širokého úhlu záběru. Podstatný je hlavní motiv – květ, a krajina tvoří pozadí.

Takovéto použití ohniska objektivu vyžaduje vidění prostoru. V tomto způsobu použití nesáhneme po dlouhém ohnisku prostě proto, že „něco je daleko“ a chceme si to přiblížit. Obvykle chceme dostat do souvislosti něco, co ve skutečnosti prostorově nesouvisí, protože jedno je od druhého moc daleko. Může to být obličej člověka a stromy na vzdáleném horizontu, může to být budova v popředí a pohoří v pozadí, cokoli.

Naopak široký úhel použijeme, když chceme zvýraznit motiv tím, že ho začleníme do jeho prostředí, avšak to prostředí perspektivním zmenšením potlačíme.

Když se podíváme na první dvě ukázky, hlavně na tu, kdy sochy jsou jakoby u sebe a dívají se jedna na druhou, všimneme si jednoho nedostatku. Jedna socha je ostrá a druhá neostrá. Je to způsobeno tím, že čím delší je ohnisko, tím užší je hloubka ostrosti – a samozřejmě naopak. Čím je ohnisko kratší, tím širší je hloubka ostrosti.

To je důležitá vlastnost. Je využita na na následující ukázce. zde je vidět zhuštění perspektivy (pohled člověka a sochy) a rozostření pozadí. Kdyby pozadí bylo ostré, rušilo by.

V takovýchto případech fotografujeme s použitím co největšího clonového otvoru (na plnou světelnost). Naopak ale, kdybychom chtěli prokreslit scénu i s použitím delšího ohniska, bylo by třeba hodně clonit, třeba i na maximum.

Připomenu ještě, že čím delší je ohnisko, tím je náročnější na expoziční dobu v tom smyslu, že hrozí nebezpečí rozhýbání. Použité ohnisko 195 mm tedy vyžaduje minimálně 1/200 sec – a když použijeme kratšího času, bude to jen ve prospěch ostrosti. Proto musíme hlídat čas, tedy expoziční dobu. Když uvidíme, že nám klesla pod bezpečnou hranici, je třeba zvýšit citlivost – „zvýšit ISO“. Toto je nesmírně důležitá poučka a je někdy těžko uskutečnitelná, když pracujeme se širokorozsahovým zoomem: na tu „osmadvactítku“ přece stačí „třicetina“, kdežto na ekv. 195 mm opravdu musíme použít „dvoustovku“, třebaže jde o stejný objektiv za stejných světelných podmínek.