Trochu se odchýlím od zadání, tedy od toho, co slibuji v titulku. Nepůjde ani tolik o soutěže, jako o zadání, přičemž zadání je při soutěži důležité. Jelikož se začínán zaplétat, bude líp, když se rovnou pustím do výkladu.
Trochu se odchýlím od zadání, tedy od toho, co slibuji v titulku. Nepůjde ani tolik o soutěže, jako o zadání, přičemž zadání je při soutěži důležité. Jelikož se začínán zaplétat, bude líp, když se rovnou pustím do výkladu.
Co je zadání
U soutěže je to jasné. Tak například na Digineffu máme teď v dubnu soutěž Duben – chlupatý budem a v zadání se píše, že téma neboli zadání jsou zvířátka. Dále se zde definuje zvířátko pro potřeby soutěže – že to nejsou plži ani mlži a bakterie a viry, ani roztoči. Není to ani Pepíček upatlaný blátem, třebaže je prase. Toto jsem napsal do záhlaví neboli do zadání soutěže. Současné kolo je už osmačtyřicáté a kromě toho jsem byl v porotě iks soutěží a vím, jak to chodí.
Toto je zvíře
Existuje totiž typ koumalů, kteří si myslí, že si najdou nějakou postranní cestičku a očurají zadání a dostanou se do užšího výběru, nebo pokud možno na vítěznou pozici. Netýká se to jenom soutěží. Setkávám se s tím i při seminářích a kurzech. Když jsme dělali rekvalifikace, bylo zadání dejme tomu krajina. Minimálně jeden z pěti vyfotil baráky a prohlásil to za městskou krajinu. Nebo vyfotil holý zadek a prohlásil, že to jsou kopečky, tudíž krajina.
Toto není zvíře
Vždycky jsem byl porotce konzervativního typu a na zadání jsem lpěl.
Jsem profesionální nikoli fotograf, ale spisovatel, a také v mé profesi existují zadání. Když ode mne někdo objedná povídku s detektivní zápletkou v rozsahu osm až deset stran, pošlu mu detektivku v rozsahu devět stran, protože jsem profesionál. Vnímám úctu k zadání jako zásadní součást profese. Proto nepošlu lyrickou báseň, o které budu prohlašovat, že se ve verších láska páska skrývá kriminální mysterium (tihle okecávači zadání si dovedou vymýšlet úžasná o opodstatnění pro svoji kličku). S těmi fotkami je to stejné. Zvíře je zvíře a kdy bych chtěl soutěž obeslat, pošlu tam pejska a nikoli sochu pejska.
Velké nedorozumění
Tohle by snad bylo jasné, méně jasné je, proč to ti lidé dělají. Zde mohu jen spekulovat a řeknu, proč si myslím, že to tak je.
Klíčem k úspěchu v jakékoli tvořivé činnosti je originalita, tedy neobvyklost. Však jsem také v jednom cyklu naší digineffí soutěže razil slogan VIDĚT JINAK. Je to správný slogan a tohle vidění jinak nalezneme v pozadí každé působivé fotografie. Fotografův rukopis, to není nic jiného než to, že umí svět uvidět jinak než jiní lidé. Jenže tohle vidět jinak se týká tvorby, nikoli ohnutí a očurání zadání! Když tedy je v zadání krajina, je třeba si najít klíč k vyjádření krajiny, místo hledání cestiček k fíglu, jak zadání ohnout.
Vyplatí se to?
I to je důležitá otázka. Takže znovu, vyplatí se očurat zadání? V porotách fotografických soutěží se často o zadání debatuje. Nebudu lhát, že všechny poroty automaticky vyřadí všechny fotky, které obcházejí zadání. Nelze to paušálně tvrdit. Ano, stává se, že ta fotka je tak silná, že jí porota i promine balanc na hraně zadání, i za hranou.
Přese všechno si myslím, že zadání by nemělo být vnímáno jako omezení, ale jako výzva. Jako ve sportu: zde tyčka, zde laťka, rozběhni se a skoč.
Zde zadání, zde foťák,jdi a foť.
