Na každém rohu najdeme galerii, myslím tím rohy ve virtuálním světě webu. Skvělá věc, taková galerie! Nafotíte, vyberete, zveřejníte, ukážete světu. Je tu ale jeden nešvar a na něj bych rád skromně a stručně poukázal. Souvisí s tím, že digitální fotografie nemá skoro žádný limit v množství pořízených obrázků. Fotíme a fotíme, co nám kapacita karty dovolí a když je karta plná, vložíme jinou kartu…
Na každém rohu najdeme galerii, myslím tím rohy ve virtuálním světě webu. Skvělá věc, taková galerie! Nafotíte, vyberete, zveřejníte, ukážete světu. Je tu ale jeden nešvar a na něj bych rád skromně a stručně poukázal. Souvisí s tím, že digitální fotografie nemá skoro žádný limit v množství pořízených obrázků. Fotíme a fotíme, co nám kapacita karty dovolí a když je karta plná, vložíme jinou kartu…
Asi už chápete, kam směřuju – k výběru fotek. Říká se, že je třeba vybrat 10 % pořízených fotek a zbytek smazat. Říká se to, já si myslím, že by měl být výběr ještě přísnější.
Čímž se dostávám k podstatě věci. Při výběru se dostaneme do stádia, kdy musíme volit mezi podobnými fotkami. Podle mého Desatera je třeba – zvlášť v živé fotografii – fotit, dokud situace trvá. Pak ovšem máme sérii hodně podobných záběrů. Ale i kdyby jich bylo sto, stejně jen jeden bude nejlepší. Ten musíme hledat. To hledání nejlepšího záběru je součást tvůrčí práce! Není to nic mechanického. Musíme vycítit, který z těch mnoha záběrů nejlépe vystihuje to, co nás zaujalo a co chceme světu ukázat.
Dejme tomu, že jsme vybrali – a chystáme se fotky zveřejnit na naší oblíbené galerii. Všechny ty fotky se nám líbí, všechny jsme pořídili se stejným zaujetím. Musíme se donutit položit si otázku: nejsou si podobné? Nebo, v horším případě, nejsou stejné? Tady máte takový příklad, fotil jsem v Třebíči na tamním židovském hřbitově – nádherné místo! Každá ta fotka se mi líbí… a stane se, že do galerie dám takový soubor:
 |
 |
 |
 |
 |
 |
Ano, je to šeď, je to nuda. Abych se nudě vyhnul, musím vybrat koncepčně různé fotky. Střídat pohledy, stavět vedle sebe celky a detaily, snímky v protisvětle a po světle, snímky různě řešené. Každý by měl mít svůj specifický pohled:
 |
 |
 |
 |
 |
 |
Tohle platí ne dvojnásob, ale desateronásobně při sestavování fotoknihy. Velmi se doporučuje konfrontace detailu a celku, jako například:
Tam je moc dobře dokonce střídat i formáty – na výšku a na šířku, čtverec, různé poměry stran. Ona kupodivu ta pestrá skladba oživí zájem o jednotlivé fotky, kdežto když je skladba jednotvárná, upadá pozornost. A to je škoda, když už jste si s těmi fotkami dali takovou práci, ne?
|
 |
