Připomněl mi jeden čtenář, že jsem slíbil článek o korekci expozice v manuálním režimu, se stínem výčitky. No, já o tomto tématu tady psal už několikrát, ale kde ty loňské sněhy jsou! Takže beru to jako popud k tomu, abych se k tomuto tématu vrátil.
Připomněl mi jeden čtenář, že jsem slíbil článek o korekci expozice v manuálním režimu, se stínem výčitky. No, já o tomto tématu tady psal už několikrát, ale kde ty loňské sněhy jsou! Takže beru to jako popud k tomu, abych se k tomuto tématu vrátil.
Sám pojem korekce expozice je asi laskavému čtenáři známý. Fotoaparáty nastavují expozici, tedy clonu a rychlost závěrky s ohledem na citlivost a intenzitu odraženého světla automaticky – vždy automaticky, s výjimkou režimu manuálního nastavení, označeného písmenem M. Pokud tedy máme režim M a máme pevně stanovenou citlivost, dejme tomu 100 ISO, nastavujeme clonu a čas ručně. Automatika sice na pozadí pracuje dál, ale má, dá se říci, jen poradní hlas.
Víme, že největší expoziční nebezpečí spočívá v přepalech. Automatika někdy situaci špatně vyhodnotí a stane se, že vysoce osvětlená místa jsou přepálená, nemají kresbu, na fotce máme slité bílé fleky. Abychom tomu zabránili, máme možnost utáhnout automatice uzdu, a k tomu slouží korekce expozice: nastavíme ji o jeden, dva, zřídka tři dílky do mínusu a přepálených míst se zbavíme.
Co ale když nastavíme automatické ISO?
Přiznám se, že je to pár let, kdy se na mne jeden čtenář obrátil s dotazem, proč v M režimu s automatickým ISO nelze nastavit korekci expozice. Velmi hňupsky jsem mu vysvětloval, že to nejde a jít nemůže, ale pravdu měl on a ne já.
Hned vysvětlím. Dnes už technika pokročila tak daleko, že fotoaparáty zvládají obrázky i s velmi vysokým ISO. Můžeme si dovolit – a já to dělám často – nastavit čas dejme tomu na 1/250 (abych fotku nerozhýbal), clonu na F8.0 (protože při takové cloně objektiv nejlíp kreslí) a automatika nastaví ISO podle světelné situace. Je to pohodlné, zvlášť když se světelná hladina mění. Jdu na procházku s pejsky, jednou jsme na mýtině, podruhé mezi stromy, a díky automatickému ISO se o expozici v podstatě nemusím starat. Musím počítat s tím, že jedna fotka bude při 100 SO a druhá při 3600 ISO. No a co? Fotoaparát to zvládne dobře.
Potíž je v tom, že i pak hrozí přepaly. Automatika je omylná – a přepaly připustí. Musel bych mít k disposici korekci expozice, a tu obvykle nemám.
Jak kdy
Různé fotoaparáty se v této věci chovají jinak. Tak třeba MFT Olympusy vás do automatického ISO při M režimu nepustí v základním nastavení:
Je třeba vstoupuit do menu a automatické ISO zprovoznit i pro manuální režim.Naopak třeba Canon 5D Mk III hned umožní režim AUTO ISO při M, nicméně nikoli korekci expozice. Naopak třeba Nikon D4S to umožňuje, zvládají to přístroje Sony, například moje recenze Sony Alpha 7R II a přístroje Fujifilm… mimo jiné proto, že mají kruhový volič korekce expozice! Korekce při manuálním režimu a automatickém ISO je tedy zatím jen vzácný jev a v recenzích na to upozorňuji, když to přístroj nabízí. Myslím, že výrobci tuto funkci podceňují, ale i proto, že publikum neví, že něco takového může být a nežádá to.
Bude dobře si připomenout, kdy je taková korekce důležitá.
Kdy automatika švindluje
Obvykle pracuje správně, ale může se stát, že se nechá zmást. Připomenu, že vždy hledá kompromis mezi tmavými a světlými partiemi. Někdy převládnou ty tmavé a světlé jsou v menšině, tedy v záběru je něco extrémně světlé a většina plochy je tmavá – pak hrozí přepálení světlého objektu, protože ta kompromisní kombinace clony a času je nastavena ve prospěch tmavých částí. Na tomto snímku jsou ohrožené bílé kalhoty:
Však taky histogram hlásí poplach – kalhoty jsou vypálené. V takovém případě bychom museli korigovat do mínusu, abychom napravili chybu automatiky.
Opačný případ hrozí, když je něco mimořádně světlé, například sníh ozářený sluncem. Pak automatika zbytečně podexponuje snímek a sníh vyjde jako by nebyl bílý, ale šedý:
To je důvod, proč v takovém případě musíme jít do plusu.
A teď pozor, dostaneme se k manuálnímu nastavení. Podívejte se na následující ukázku:
Je na ní sníh, ale i šutr. Sníh není přepálený. Proč? Protože plocha tmavého kamene a bílého sněhu jsou více méně půl na půl a automatika dojde k rozumnému průměru, který spadne v jasných i tmavých partiích do mezí schopností zaznamenávat detaily. Říká se tomu dynamický rozsah. Teď se koukněte na další ukázku, pořízenou za stejných podmínek.
Zde je sníh přepálený. Proč? Protože tmavá plocha zabírá větší část, takže ten průměr se přesunul k tmavým tónům a detaily sněhu už jsou mimo hranici dynamického rozsahu.
Znamená to, že automatika závisí na tom, co aparát vidí svým objektivem, nebo jinak, závisí na tom, zda za stejných světelných podmínek je větší podíl tmavého nebo světlého.
Tomu lze čelit dvěma způsoby.
Buď budeme průběžně hlídat histogram a každý snímek ovlivňovat výše popsanou korekcí expozice, anebo se podíváme, při jaké kombinaci clony a času za daného ISO a daných světelných podmínek nám vychází tmavé i světlé dobře a tuto kombinaci clony a času za daného ISO nastavíme ručně v manuálním režimu M.
Teprve pak jsme vyřadili automatiku z ovlivňování expozice! Teprve pak nám může být jedno, zdali je v záběru „víc kamenů“ nebo „víc sněhu“.
Jiný příklad je noční fotografování. Když se spolehnu na automatiku, vnitřní měření nastaví expozici tak, aby se přiblížila jeho ideálu „střední šedé“ a fotka nebude mít charakter nnoční fotografie:
Proto nejdřív musím expozici změřit, tedy zjistit si, s jakou korekcí mi za daného světla a daného ISO dává kombinace clony a času optimální noční snímek a tuto hodnotu ručně přenesu v manuálním režimu. Proč? Protože kdybych nechal automatiku v chodu, byl bych rukojmí hry světel. Pojede proti mě auto, zasvítí reflektory do objektivu a rozhodí mi expozici; namířím do temného kouta a zase budu mít jinou expozici. Jenom ruční expozice mi zaručí stálou kontrolu nad výsledkem.
